Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Drahá Bello...

Drahá Bello...Jedná se o volné pokračování jednorázovky Drahý Edwarde... o které jste mě tolik prosili. Doufám, že se Vám bude líbit, tak jako předešlá povídka. Pro ty co nečetli Drahý Edwarde... doporučiji si ji přečíst jako první. Tato povídka je celá z pohledu Isabell Alice Swan. Krásné čtení...

Drahá Bello…


Ležela  jsem v posteli a přemýšlela o zítřejším dnu. Zítra je můj velký den. Zítra je den, o kterém sní každá dívka. Zítra se vše změní. Můj svatební den. V mé hlavě vládl totální chaos. Cítí se tak každá nevěsta? Rose a Alice mi řekli, že na svých prvních svatbách byly také nevozní. Ale ty pochyby… Jsem pro něj dost dobrá? Opravdu mě miluje? Pořád se na to sama sebe ptám.

Je to už rok, co jsme já a Cullenovi rodina. Spojila nás smrt milované osoby, mé babičky Isabell Marie Swan. Poté, co babička zemřela, se mně ujali a starali se mně jako o právoplatného člena rodiny. Bolest nad ztrátou milovaného člověka sice nezmizela, ale zmírnila se. Je mi po ní smutno. Tolik bych chtěla, aby tady byla a ujistila mě, že dělám správnou věc. Miluji svého budoucího muže, položila bych za něj život, ale ženy rodu Swanů, nebyly nikdy pořádně šťastné. A toho se děsím. Děsím se, že to potká i mě. Děsím se toho, že všechno ztratím. Tolik štěstí a lásky si snad nezasloužím. Co když přijde nějaká katastrofa? Zatřepala jsem hlavou, jako bych mohla tyto myšlenky vysypat ze své hlavy. Někdo zaklepal na dveře. Kdopak to může být? Vždyť jsem každému řekla, že chci být sama. Dveře se potichu otevřely. Stál tam Jasper.

„Bello,“ začal a pomalu přicházel k mé posteli, „cítím tvůj zmatek. Vím, že máš strach. A taky vím, že ho miluješ. Všechno bude v pořádku. Zítra až půjdeš uličkou, bude tam a ty začneš společně s ním novou kapitolu svého života. On tě miluje. Já to vím. Nemusíš se bát.“ Dořekl Jasper. Byla jsem překvapená. Jasper si vždy ode mě udržoval odstup a nikdy se mnou nezůstával v jedné místnosti sám. Bylo to jedno z mnoha opatření, které se zde zavedlo poté, co jsem se přistěhovala. Nikdo nechtěl, aby se opakovala nehoda, jako… ani na to nemůžu pomyslet.

„Děkuju.“ Zašeptala jsem, věděla jsem, že mě uslyší. Byl už skoro u dveří, otočil se a usmál se a jen kývl. Potichu za sebou zavřel dveře a já byla zase sama. Začala jsem vzpomínat…

…vzpomínky se mi honili hlavou.

Hned jak jsem se nastěhovala, chtěla jsem, aby mi všichni říkali Isi. Už tak jsem byla babičce hodně podobná a nechtěla jsem být její náhražka. Jenže se to nikomu moc nedařilo, ani mě ne. Neslyšela jsem na Isi a ostatní mé jméno komolili, takže z toho vznikalo Bellisy,Beisi, Bisi a podobně. Nakonec jsem to vzdala a všichni mi říkali Bello. Všichni měli radost z toho, že jsem s nimi a i já byla šťastná. Jediné co mi lezlo na nervy, bylo, jak mě ochraňují. Nejvíce se to projevilo ve škole, kterou jsem ukončila před měsícem. Můj první den ve škole připomínal manévry návštěvy Amerického prezidenta v Íráku. Kolem mě se neustále motal Edwad, Alice a Jasper, protože jsme chodili do stejného ročníku. Všichni si změnili rozvrh tak, aby byl minimálně jeden z nich se mnou. Šli jsme chodbou - já a mí bodygardi - a všichni nám ustupovali z cesty. Přišlo mi to směšné.

„Ještě si kupte vysílačky a mě implantujte pod kůži GPS.“ Řekla jsem naštvaně u oběda, asi po týdnu co jsem začala chodit do školy. Na chvíli se na mě podívali, oni o tom snad přemýšlejí? „Tak na to urychleně zapomeňte!“ dodala jsem. U nich člověk nikdy nevěděl.

„Bello, je to pro tvou bezpečnost. Nechceme, aby ti někdo ublížil.“ Řekl Edward. „Ale to s tou GPS není marné. Jsi chytrá, to mě nenapadlo.“ Cítila jsem, jak to ve mně vře. Hlídali mě tak, že jsem si s nikým skoro nepopovídala. Když se ke mně přiblížil nějaký kluk, dostalo se mu výhružného varování od Edwarda. A mě bylo vždy řečeno, že pro mě není dost dobrý. Popravdě podle nich by pro mě nebyl vhodný ani anglický princ. Po dalším týdnu mi došla trpělivost a nastala pořádná hádka mezi mnou a Edwardem.

„To si piš, že půjdu do školy. Mě nezajímá, že vy do školy nechodíte, když svítí slunce. Já jdu!“ řvala jsem na něj, vědoma si toho, že mně pozorují oči celé rodiny. Emmette, zadržoval smích nejhůř z celé rodiny. Ostatním jen cukali koutky. Všichni se tvářili pobaveně, no všichni, ne. Edward se tvářil, jako bůh pomsty.

„Nikam nejdeš! Zítra zůstaneš doma. Máme za tebe zodpovědnost!“ křičel na mě nazpět. To už Emmette nevydržel a vyprskl úplně. Otočila jsem se směrem k mé rodině a viděla, jak Jasper loví v peněžence, vytahuje slušný štos bankovek a předává je Alici do nastavené ruky. Zvedla jsem obočí a chystala se zeptat, ale Alicin zvonivý hlásek mi už odpovídal.

„Vsadili jsme se s Jasperem minulý týden, jak dlouho to vydržíš. A já vyhrála. Díky Bello, mám na nové šatičky.“ Usmála se. To se mi snad jenom zdá. Opět jsem se otočila na Edwarda a chtěla pokračovat v hádce, ale to už se ujal slova Carlisle.

„Edwarde, myslím, že by měla jít. Nemůžeš ji separovat od opravdového života. Já vím, že se jí snažíš chránit, ale ona má právo žít a dělat chyby, jako každý.“ Řekl Carlisle a já mu byla vděčná. Věděla jsem, že mám vyhráno.

Z toku mých vzpomínek mě vyrušilo další zaklepání. Kdopak to je tentokrát? Do dveří už vplouvala Rosalie, i přes tmu v mém pokoji, jsem viděla, že je má na tváři usazený úsměv.

„Rose…“ zamumlala jsem.

„Bello, no tak, netvař se jako by si zítra měla jít na popravu. Všichni tvůj zmatek chápeme. Máš strach, ale to je normální. Vždyť se vdáváš. Ale teď už spi.“ Řekla a vydala se pryč. To se jí lehce řekne, spi, ale jak, když za poslední hodinu jsem tady už měla dvě návštěvy. Zhluboka jsem se nadechla a vrátila se k předešlé činnosti, z které mně Rose vytrhla…

Úderem sedmé jsme vždy zasedali k společné večeři. Jako opravdová normální rodina. Já večeřela nějakou pochoutku, kterou připravila Esme a ostatní pili zvířecí krev z číší. Takže to nás od normálnosti trochu odlišovalo, ale byl to velmi pěkný zvyk, který k překvapení všech navrhla Rosalie. Rosalie se o mě společně s Alicí starala jako o mladší sestru. Vždy byla po ruce, když jsem měla problém, nebo něco potřebovala. Zpočátku byli všichni jejího chování naprosto zmateni, ale já to pochopila. Chtěla odčinit to, jak se chovala k babičce. Některá pravidla, stanovená mým příchodem mi přišla absurdní. Jednou jsem chtěla Esme pomoci z večeří a chystala se vzít do ruky nůž, když se rozlítly dveře a v nich stála Alice.

„Ať tě to ani nenapadne! Žádné ostré věci v tvé ruce. To by mohlo skončit katastrofou.“ Vykřikla, popadla mě do náruče, odnesla do obýváku. Bezva, pomyslela jsem si. Copak jsem opravdu tak nemotorná? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Později u večeře jsem si i odpověděla.

„Já se měl skvěle.“ Řekl Emmette a zhluboka se napil ze své číše. „Dneska jsme s Rose byli na výletě asi 60 kilometrů odtud a já ji opět požádal o ruku.“ Usmál se láskyplně na Rose a ta mu to oplatila.

„To chce přípitek!“ zavolala jsem. Všichni se chopili sklenic, postavili se a já je chtěla následovat. Jenže když jsem se chtěla postavit, ztratila jsem rovnováhu, rozhodila rukama, rozbila sklenici a shodila talíř na zem. Všude kolem mě byli střepy. S úlekem jsem se posadila na židli.  V místnosti se rozhostilo absolutní ticho. Předchozí veselí bylo nenávratně pryč. Vzhlédla jsem a dívala se sedmi naprosto šokovaných tváří. „Mrzí mě to.“ Řekla jsem. „pokusím se sehnat úplně stejné, slibuju.“ Chtěla jsem začít uklízet střepy, ale v tom, mě zastavil Edwardův hlas.

„Bello, seď a ani se nehni.“ Řekl Edward a Alice a Esme začali opatrně sbírat střepy, které byli všude kolem mě.  Edward mě opatrně vzal z židle a postavil mě mimo dosah střepů. Začal mi protřepávat šaty, až po chvíli jsem pochopila, že to dělá kvůli tomu, kdybych tam měla nějaký střep. V tu chvíli mi to došlo. Nikomu nešlo o nádobí, ale o to, že by se historie mohla opakovat. Jak jsem mohla být tak neopatrná. Rychle jsem začala kontrolovat svoje ruce, nikde ani škrábnutí. Do očí se mi začali hrnout slzy a pod tíhou toho co se mohlo stát, jsem začala vzlykat. Opustili by mě taky? Zabořila jsem tvář do svých dlaní a poddala se vzlykům. Pořád jsem jen opakovala, že je mi to líto. Edward mě objal a do ucha mi šeptal slova útěchy. Bylo to jako balzám. Vzlyky pomalu přecházeli ve štkaní a po chvíli přestaly.

Později, když jsem ležela v posteli a spánek díky výčitkám nepřicházel, vešel do mého pokoje Edward. Sedl si na pelest mé postele. Smutně jsem se na něj dívala. Opět se mi vybavila scéna jídelně a posmutněla jsem. Všichni mě sice ujišťovali, že je vše v pořádku, že se to mohlo stát každému, ale stalo se to mě.

„Kdybych se dneska pořezala…“ hlas se mi zlomil, „Opustili byste mě jako babičku?“ zeptala jsem se. A věděla, že jeho odpověď rozhodne o mém budoucím životě.

„To víš, že ne. My tě máme moc rádi a další odchod od tak milovaného člověka jako si ty bychom nezvládli. Krom toho jsme slíbili, že se o tebe budeme starat.“ Řekl potichu. Objala jsem ho, cítila jsem, jak ztuhl. Trochu jsem se odtáhla a naše pohledy se setkaly, rty jsme měli jen pár centimetrů od sebe. Chvíli jsme byly jako zmrazení, měla jsem chuť ho políbit, ta touha byla velká. Ale co babička? To ne, rychle jsem se odvrátila a odkašlala.

„Slib mi, že mě nikdy neopustíte. Ať se stane cokoliv.“ Promluvila jsem a můj hlas zněl skoro normálně.

„Slibuju, že se nás nezbavíš.“ Usmál se Edward.

Bože, to už je dávno. Zítra se vše změní, už se o mě nebudou muset bát. Cítila jsem, jak se mi klíží víčka. Konečně přicházel spánek. Zasloužený spánek. Upadla jsem do říše snů. Připadalo mi to, jako kdybych před minutou zavřela víčka a už se mnou někdo třásl. Zamručela jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Slyšela jsem Alicin smích.

„Bello, zlatíčko, je devět. Musíš vstávat, abychom tě mohli připravit na tvůj velký den.“ Zatrylkovala Esme. Vykoukla jsem z pod peřiny a viděla, jak se nade mnou sklání s tácem, na které se rozprostírala snídaně. Unaveně jsem se posadila a už jsem měla tác před sebou. Na tácu, byla kromě snídaně také bílá lilie a u ní kartička. Otevřela jsem ji: Už jen pár hodin. Miluju tě. Srdce se mi rozbušilo, jak jsem mohla pochybovat. Určitě dělám správně. Určitě, ujišťovala jsem se.

„Bello, na snídani máš dvacet minut. Pak se běž osprchovat.“ Nařídila mi Alice a já ji zasalutovala. To vyvolalo u Esme smích. Alice po mě vrhla pohled: Tak já se snažím a ty si z toho děláš srandu a odkráčela z pokoje. Mezitím, co jsem jedla si Esme sedla ke mně začala povídat.

„Bello, to že jsi přišla do naší rodiny, byl zázrak, v který jsem nedoufala. Ty si mi vrátila mou veselou rodinu, mé děti. Nikdy opravdu nikdy jsem je neviděla tak šťastné, jako za poslední rok. Vím, že nás svedla dohromady smutná událost, ale nebýt jí, my bychom neměli tebe. Miluji tě jako svou dceru a proto bych ti ráda dala na počest dnešního dne dárek.“ Podávala mi krabičku s černého sametu. Otevřela jsem ji a s úžasem hleděla na ty skvosty uvnitř. Byl tam náhrdelník, náramek a náušnice. Vše bylo z bílého zlata, které bylo vykládané bílými kameny.

„Esme…“ musela jsem polknout, protože se mi v krku vytvořil knedlík. „Já děkuji ti. Ale tohle nemohu přijmout.“

„Drahoušku, jsi moje dcera. A podle tradice, by si měla mít něco starého. Věř mi, tyto šperky mám už dlouho, dostala jsem je o Carlislela na naší první svatbě a byla bych pyšná, kdyby sis je vzala dnes na sebe. Uděláme z toho rodinnou tradici.“ Usmála se na mě. Šperky byly nádherné a já věděla, že pokud Esme je odmítnu, tak to Esme ubíží.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a do očí se mi nahrnuli slzy. „Děkuji ti a vše moje druhá maminko.“ Dodala jsem, Esme při tom oslovení začala vzlykat a já se okamžitě přidala. V tom se přiřítila Alice.

„Žádný pláč! Bella bude mít opuchlé oči. Dnes musí být krásná.“ Tvářila se rozzlobeně. Ukázala směrem ke koupelně a já se tam loudavým krokem vydala. Sprcha byla osvěžující. Vzpomněla jsem si na Emmetta a jeho podivné chování posledních pár dnů. Tvrdil mi, že má pro mě překvapení. Byla jsem opravdu zvědavá. Vzpomněla jsem si, jak mě jednou hlídal, když byli ostatní na lovu.

Byla sobota a všichni kromě Emmetta vyrazili na lov. Vždy tady se mnou někdo zůstával, nejčastěji Edward, ale ten už potřeboval na lov, tak se nabídl Emmette. Věděla jsem, že budou pryč tak dvě až tři hodiny. Chvíli jsem se s Emmettem dívala na zápas v baseballu, ale nebavilo mě to.  Oznámila jsem mu, že jdu do svého pokoje a on jen přikývl. Seděla jsem na posteli a četla si knížku, hrála jsem si s knoflíkem na své košili. Neustále jsem s ním točila a najednou mi zůstal v ruce.

„Sakra.“ Zamumlala jsem a vstala. Šla jsem směrem ke skříni, kde jsem si schovala šitíčko. Vytáhla ho a  šla zpět. Jakmile jsem se posadila, vytáhla jsem jehlu, navlíkla nit a začala si zpravovat halenku. Už jen párkrát provlíknu a mám to. V tom se rozrazily dveře a v nich stál Emmette, pod paží měl krabice z hrami, asi si vzpomněl na výhružku od Rose, že mě má zabavit a ne čučet na televizi. Když uviděl, co držím v ruce, zkameněl, možná i zbledl, ale to snad nejde. Krabice s hrami spadla na zem.

„Bello, ani hnout.“ Řekl vážně a pomalým krokem se ke mně přibližoval. Ruce měl zvednuté v pozici „vzdávám se“ a mě až teď došlo, proč vyvádí. Na jehlu v mé ruce se díval jako by to byla bomba, která má každou chvíli vybuchnout. Začala jsem se smát.

„Emmette, už končím, jen to potřebuji zauzlovat. Pak ti tu zbraň hromadného ničení dám, slibuju.“ Řekla jsem se smíchem a dokončila rozdělanou práci a jehlu jsem mu odevzdala. Jedním sevřením ruky ji zničil a pak se na mě podíval.

„To není vtipné. Kdyby se ti něco stalo, ostatní by mě zabili. Edward by mě roztrhal na kousíčky a Rose, i když mě miluje, by s chutí rozdělala oheň. Ty nevíš, jak to bylo pro všechny těžké, když jsme odešli z Forks.“ Začal vyprávět, byl tak upřímný. Tento hovor nás sblížil. I když zbylou hodinu jsem ho měla chuť zabít, zvláště když se mnou chtěl jít i na záchod.

Z mého vzpomínání mě vytrhlo bušení na dveře. „Bello, pospěš si! Nestihneme to! Máš minutu, jestli nevyjdeš, dojdu si pro tebe!“ křičela Alice.

„Už jdu!“ volala jsem. Přesně za minutu jsem otevřela dveře koupelny. Alice mě chytla za ruku a táhla k toaletnímu stolku. Najednou tady byla i Rose a nastalo česání a líčení. Moc jsem nevnímala, jen jsem apaticky plnila jejich rozkazy: zavři oči, otevři oči, otoč hlavu, promni rty, nemrkej, zamrkej a tak dále. Mé myšlenky byly úplně jinde. Opět mě zavalila vlna pochybnosti, jako předešlý večer. Připadala jsem si jako bych zrazovala milovanou osobu. Osobu, která dnes nepřijde. Co když jeto chyba? Co když je to unáhlené. Miluji ho, on miluje mně, to vím. Ale co když to nestačí. V hlavě se mi honily myšlenky, že jsem si ani nevšimla, že už nesedím na stoličce, ale stojím před zrcadlem oblečená v nádherných bílých svatebních šatech. Podívala jsem se do zrcadla a zalapala po dechu. Mé dlouhé vlasy byly vyčesány do hladkého drdolu, kterému vévodila korunka a závoj. Jemné líčení podtrhoval mé hnědé oči a rysy mého obličeje. Šaty z bílého saténu byly vyšívané u dekoltu a na spodním lemu. Jinak byly celé hladké, za širokou sukní se táhla vlečka. Byla jsem to opravdu já. Srdce mi začalo bušit a já cítila, jak mě polévá horko.

„Dýchej Bello, dýchej.“ Řekla Alice, já jsem ji poslechla a za chvíli to bylo lepší.

„Bello, jestli chceš. Všechno to ještě můžeme zrušit…“ začala Rose.

„Ne! Já si ho chci vzít. Moc ho miluju. To nesouvisí s tím, co k němu cítím, já chci být jeho žena. Bez něj jsem jak tělo bez duše, neumím dýchat. Já nevím, co se to děje.“ Přerušila jsem ji rozhodně. Opravdu ho moc miluju.

„Dáme ti chvilku.“ Řekla Alice. „Jo abych nezapomněla, tohle ti přišlo před dvěma dny. Měla jsem ti to předat dnes. Myslím, že tam najdeš odpovědi, které hledáš.“ Podala mi obálku a já jsem byla najednou v pokoji sama. Otevřela jsem obálku a začala číst. Na tváři se mi začal brzy rozlévat úsměv, pocítila jsem takové štěstí, tentokrát bylo úplné. Najednou byly veškeré pochyby pryč. Věděla jsem, co musím udělat. Položila jsem dopis na stolek a vydala se směrem ke dveřím, za kterými na mě čekal Carlisle. Usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Šla jsem vstříc k novému životu. U schodů jsme se zastavili a čekali, až začne hudba. O schod před námi stála Rose a Alice, která na mě spiklenecky mrkla. Hudba začala a děvčata vyšly. Chvíli jsme počkali a vydali se za nimi. Cestou ze schodiště jsem se neodvážila vzhlédnout. Jakmile jsme překonali poslední schod, vzhlédla jsem a setkala se s pohledem muže, kterého jsem si vybrala pro svůj život. Usmíval se na mě a já mu úsměv oplatila. V jeho očích se zračilo tolik lásky a odhodlání. V tu chvíli jsme nechápala, jak jsem mohla pochybovat. Procházela jsem kolem svatebních hostů a přemohla mě netrpělivost. Chtěla jsem cítit jeho dotek. Konečně jsme k němu došli a Carlisle vložil mou dlaň do jeho. Projelo mnou vzrušení, jako  pokaždé, když se mně dotkl. A obřad začal. Slyšela jsem slova kněze a slyšela, jak můj vyvolený doříkává slib. Celou dobu jsem se na něj dívala a nedokázala uvěřit tomu štěstí, které mě potkalo. Přišla řada na mě.

„Já Isabell Alice Swan, beru si tebe Edwarde Cullene, za právoplatného manžela.  A slibuji, že tě budu milovat, ochraňovat a starat se o tebe do konce svých dnů.“ Řekla jsem. Poté co kněz vyřkl slova - co bůh spojil, člověk nerozlučuj - mě políbil a já věděla, že nás už nic nerozdělí.

Později po gratulacích při našem tanci, kdy jsme si šeptali slova lásky a pohupovali se v rytmu písně, jsem si vzpomněla na dopis, který jsem nechala ležet na toaletním stolku. Stálo tam:

Drahá Bello,

Pokud čteš tento dopis, dopadlo vše, jak jsem předpokládala. Dneska se vdáváš a bereš si vskutku úžasného muže. Říkala jsem ti, že jsi silná osoba a že vše bude v pořádku. Edward se o tebe postará a bude tě milovat do konce své existence. Neměj žádné výčitky, užij si svůj svatební den. Jsem šťastná, že to takto dopadlo. Dnes v tvůj den, budu s tebou ve tvém srdci a v tvých myšlenkách. Hodně štěstí, miluji tě, holčičko moje. Dávám na tebe pozor z nebe.

Tvá babička Isabell Marii Swan

Poté co všichni hosté odešli, jsme se společně s Edwardem a jeho rodinou vydali do pokoje, kde jsem měla strávit další tři dny. Lehla jsem si na postel. Edward mě naposledy políbil.

„Připravena.“ Zeptal se a já věděla, že kdybych řekla ne. Odložili bychom to. Ale nechtěla jsem.

„Jako nikdy. Miluji tě, uvidíme se za tři dny.“usmála jsem se. Edwardovi rty se začaly přibližovat k mému krku a já věděla, že od teď to bude navždy.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Drahá Bello...:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!