Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Devítiocasá ohnivá liška

19.04.2012 (15:15) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 3986×

Alice chystala narozeninovou oslavu pro svou nejlepší kamarádku a Edwardovu přítelkyni, Bellu. Bella ale o žádnou oslavu nestála, nechtěla ji. Edward se to ani nesnažil Alici rozmluvit, protože to stejně nemělo cenu. Měli přijet i Denalijští, známí Cullenových z Denali. Ale nikdo nevěděl, co se na té oslavě stane.

***

Nechtěla jsem na tu oslavu. Hádám, že kdybych se před Alicí proměnila, neudělala by ji, ale já se nechtěla proměnit. Nesnáším to. Měním se pouze za úplňku a jen na hodinu. Já nejsem normální, i když chci být. Skrývám to, co jsem, stejně jako Cullenovi. Ale já jsem daleko větší monstrum než oni. Oni jsou jen upíři, ale já jsem měnič. Měním se v devítiocasou lišku a k tomu všemu ještě hořím. Já prostě nejsem normální.

Bála jsem se, že se přestanu ovládat a někomu z nich ublížím. A do toho ještě ti z Denali. Jako bych už tak toho neměla dost. Snažím se potlačit svou přirozenost, ale jde to velmi těžko. Přirozeností ohnivých lišek je zabíjet nadpřirozené bytosti. Zvláště upíry. Já to nezvládnu. Už teď pro mě bylo těžké na Cullenovy nezaútočit a někoho z nich nesežrat. Já Edwarda miluju a právě proto se bojím. Že se neudržím.

Převlekla jsem se do zelených šatů, které mi ráno dala Alice, obula si baleríny, které u nich byly, a šla před dům, kde čekal Edward se svým Volvem.

„Ahoj. Moc ti to sluší.“ Musela jsem se usmát. Políbila jsem ho a sedla si na místo spolujezdce, když mi otevřel dveře. Hned se objevil za volantem a vyjeli jsme k němu domů, alias moje smrt.

Během pár minut jsme tam byli. Edward mi zase otevřel dveře a ruku v ruce jsme šli dovnitř. Ale nikde nic nebylo. Že by si to Alice přece jen rozmyslela? To se mi moc nezdálo.

Edward mě vedl na terasu, která vede na zahradu. Otevřel dveře a já viděla moji noční můru. Všude byly ozdoby, mašličky, kytičky a na velikém stole se tyčil obrovský dort a okolo něj dárky. Před tím stolem stálo jedenáct upírů.

Jedna z nich, nějaká blondýna, se od nich odtrhla a utíkala k nám. Než jsem se nadála, visela Edwardovi kolem krku a líbala ho. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem se ovládat a začala jsem vidět rudě.

Poodstoupila jsem od nich a snažila se uklidnit. Ale nešlo to. Měla jsem v sobě ohňostroj pocitů. Zlost, nenávist, vztek, bolest, zklamání. Snažila jsem se to rozdýchat. Ti dva se od sebe odtrhli.

„Tak člověk? A já myslela, že nemáš smysl pro humor. Kdy jsi jí chtěl o nás říct?“ zeptala se Edwarda ta bloncka. To mě dorazilo. Pohltila mě zuřivost, čirá nenávist, ne na Edwarda, ale na tu bloncku, která si vymýšlí a ještě se lepí na mého Edwarda.

Od zlosti jsem zatnula pěsti a cítila, že mi začínají hořet. Všichni na mě vyjeveně zírali, ale já to nevnímala a dál propalovala bloncku pohledem. Spalující nenávist mě pohltila celou a já už hořela jako hranice.

„Co to je? To je nějaký ohňostroj?“ vykřikla vyděšeně a snažila se ode mě couvat. To ti nepomůže. Zuřivě jsem zařvala do nebe a rozeběhla se proti ní. Periferním viděním jsem viděla, že se chlapi rozeběhli vpřed, aby mě zastavili.

Tak jsem vyskočila a v letu se přeměnila v lišku. Přistála jsem ladně před blonckou a upírala na ni zuřivý pohled. Znovu jsem vyskočila a za letu se jí zakousla do ramene. Bolestně vykřikla. V zubech jsem ji dotáhla k lesu, podívala se na mé obecenstvo a plnou parou běžela do lesa, abych si vychutnala svoji svačinku.

***

Ráno jsem se probudila v lese úplně nahá. Na nic jsem si nepamatovala. Pak mi ale zrak padl na ostatky vedle mě a vzpomínky se mi začaly vracet. Oslava, Edward, Cullenovi, Denalijští a ta bloncka.

A pak mi to došlo. Já ji zabila. Svezla jsem se na kolena a začala brečet. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem nikoho zabít. Vzala jsem si potrhané šaty, které zbyly po blondýně, a utíkala domů.

Tohle musí skončit.

***

Stál jsem jako opařený u okna na terasu a nechápal, co se včera stalo. Moje Bella se proměnila v nějakou… lišku? A co Tanya? Co se s ní asi stalo? A kde je vůbec Bella? Z mého přemýšlení mě vytrhl zvonek. Šel jsem otevřít a uviděl pošťáka. To mě překvapilo, protože k nám pošťák nikdy nechodí. Nejdříve si mě měřil, ale jeho myšlenky mi byly skryty.

„Pan Edward Cullen?“ zeptal se. Co mi může chtít? Zamračil jsem se.

„Ano, to jsem já.“ Pošťák přikývl a vytáhl nějaké desky.

„Prosím, tady mi to podepište.“ Podal mi ty desky a pero a ukázal na linku. Beze slova jsem mu to podepsal a čekal, co bude dál. Z tašky vytáhl červeno-oranžovou obálku a podal mi ji.

„Přeji hezký den.“ Odešel k autu, nasedl a odjel. Zaraženě jsem zavřel dveře a koukal na tu obálku. Nebyla tu adresa, tak jsem přemýšlel, jestli je to vážně pro mě. Když jsem ji otočil otevíráním nahoru, všiml jsem si pečeti. Vypadala jako liška obtočená kolem zeměkoule s plamenem místo ocasu. Zaraženě jsem ji otevřel a vytáhl žlutý papír, který v ní byl složený. Zamyšleně jsem ho otevřel a začal číst.

Milý Edwarde,

to včera byl pro vás všechny asi veliký šok. Nevím, co všechno jste viděli, ale už nebudu lhát. Sdělím ti celou pravdu. Já jsem nikdy nebyla normální. Už od pěti let se měním v devítiocasou ohnivou lišku. Má to být dar, ale pro mě je to prokletí. Jako je vaše přirozenost pít krev, mou přirozeností je zabíjet a krmit se nadpřirozenými bytostmi. Hlavně upíry. Snažila jsem se potlačit svou přirozenost, stejně jako vy. Měnila jsem se jen za úplňku a vždy jen na hodinu, aby mě neovládla liška a neublížila někomu z vás. Ale nejde to potlačit. O tom jsem se včera přesvědčila. Ta blondýna je mrtvá. Zabila jsem ji. Já ji ale nechtěla zabít! Když jsem viděla, jak na tobě visí, prostě mě popadla taková zuřivost smíchaná se žárlivostí, že jsem to nemohla zastavit. Když se naštvu, začnu hořet, když se hodně naštvu, nebo se přímo rozzuřím, proměním se v lišku a ovládne mě má přirozenost. A proto se omlouvám za to, že jsem vás připravila o jednoho člena vaší rodiny. Dovedu si představit, jak moc vám bude chybět, ale už to nemůžu vrátit. A proto jsem se rozhodla odejít. Už vás nemůžu ohrožovat. Kdybych někomu z vás ublížila, nikdy bych si to neodpustila. Nemohla bych sama se sebou žít. Věř, že opustit tě je ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala, ale musí to být, pro tvé bezpečí. Prosím, odpusť mi to, ale nemůžu jinak. Věřím, že si časem najdeš nějakou krásnou upírku a budeš s ní šťastný.

Miluju tě, strašně moc tě miluju. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.

S láskou, Bella

Když jsem dočetl, dopis mi vypadl z ruky a já se svezl na zem. Bylo mi jedno, že je Bella liška, a že je pro mě nebezpečná. Já bez ní nemůžu žít. Zmáčkl jsem v ruce obálku, ale něco v ní ještě bylo.

Vypadalo to jako kompas a místo střelky tam byla liščí hlava. Ale neukazovala na sever. Kam sakra ukazuje? Pak mi to došlo. Ukazuje na lišku. Na nic jsem nečekal, vyskočil na nohy a běžel z domu.

Slyšel jsem za sebou ještě hlasy své rodiny, ale já nemohl zastavit. Pořád jsem koukal na kompas a běžel, kam mi ukazoval. Běžel jsem asi tři dny a tři noci, když jsem dorazil do pohádkové říše.

Připadalo mi to tady jako z pohádek Walta Disneyho. Rozhlížel jsem se a všiml si devítiocasé lišky, která stojí na skále, která vypadala jako ze Lvího krále, a se vztyčenou hlavou kouká na slunce. Poznal jsem ji. Bella.

„Bello!“ zařval jsem z plných plic. Ta liška se otočila a na mě koukaly tolik známé čokoládové oči. Na nic jsem nečekal, běžel ke skále a vyběhl na vrchol. Na jejím vrcholu stála Bella s devíti ocasy, oušky, liščím čumáčkem, hořela a koukala na mě.

„Co tady děláš?“ zeptala se nevěřícně a propalovala mě pohledem, ale ne nenávistným. Byl radostný, ale říkal něco jako - neměl si sem chodit. Její hlas zněl jako plápolající táborák a krásně mě hřál u srdce.

„Přišel jsem za tebou. Bello, je mi jedno, že jsi pro mě nebezpečná, já bez tebe nemůžu být ani žít. Jestli mě opustíš, zemřu,“ řekl jsem zoufale a doufal, i když nevím, v co jsem doufal.

„Edwarde, myslím, že jsem ti to napsala dost jasně. Nemůžeme být spolu. Jsi pro mě dost velké pokušení a já tě nechci zabít,“ fňukala a já měl nutkání ji obejmout a utišit. Ale instinkt mi říkal, ať na ni radši nesahám.

„Pokud mě opustíš, stejně zemřu. A i kdybych zemřel, byl bych šťastný, že jsi to byla ty, kdo to udělal,“ řekl jsem a myslel to vážně. Bella vytřeštila teď ohnivé oči, ale ta čokoláda tam byla, viděl jsem ji.

„Jsi blázen,“ řekla a otočila se znovu ke slunci.

„Bello.“ Ještě jednou jsem ji oslovil, aby se na mě znovu podívala. Když se otočila, na nic jsem nečekal, objal ji a políbil ji, i když mě lechtaly její fousky. Do toho polibku jsem dal všechnu lásku, kterou jsem k ní kdy choval, a budu chovat i nadále.

Najednou se stalo něco nevídaného. Bella přestala hořet, ale liščí podoba jí nezmizela. Pak se ozval hlas, podobný tomu jejímu.

„Isabello,“ ozvalo se ze slunce. Odtrhli jsme se od sebe a podívali do slunce, ve kterém stála krásná dáma v červeném, s hořící korunou na hlavě, a zpod rudých šatů jí koukalo devět ocasů. Že by královna nebo něco podobného? Asi.

„Láska k tomuto upírovi tě nutila potlačit svou přirozenost. On riskuje svůj život, jen aby byl s tebou. To je pravá láska. Taková láska musí být odměněna. Odebírám ti tvou přirozenost zabíjet nadpřirozené tvory, a odebírám ti i tvůj oheň. Ode dneška budeš jen měnič bez poslání. Jsi volná,“ řekla a mávla rukou směrem k Belle, která byla záhy normální.

„Děkuji, výsosti,“ řekla Bella s viditelnou vděčností v hlase, klekla si před tou bytostí a sklonila hlavu. Ta bytost najednou zmizela. Bella se postavila a s úsměvem se otočila na mě. Skočila mi kolem krku a políbila mě.

„Teď se mě už nezbavíš,“ zašeptala mezi polibky a usmála se. Taky jsem se usmál a vzal si ji do náruče.

„To ani nemám v plánu. Půjdeme domů.“ Otočil jsem se a běžel s ní v náručí vstříc naší společné věčnosti.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Devítiocasá ohnivá liška: