Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Síla vzpomínek 1/2

Síla vzpomínek 1/2První část jednorázové povídky o Renesmé, která udělá chybu, kterou nelze vzít zpět. A ani upíři, ani vlkodlaci jí nepomůžou. Možná právě naopak.

Asi je to blbovina, ale co ode mě očekávat, že... Komentáři rozhodně nepohrdnu, ani těmi kritickými. Tak, jen do mě. :)

 



 

Z koutku oka jí sklouzla třpytivá slza. Dopadla na mramorový kámen, který její odlesky ještě dlouho uchovával. Polední slunce ozařovalo zelenou louku, která se blyštila jako slané kapičky, klouzající po dívčině heboučké tváři.

Své ruce nechávala složené v klíně. Cítila, jak do jejích podkolenek prosakuje ranní vláha, i když ráno minulo již před několika hodinami. Ale jí to nevadilo. Byla tam, kde ji někdo potřeboval, kde by ji někdo mohl potřebovat, kdyby…

 

Vzlyk proťal krajinu jako zasyčení hašeného plamene. Dívka v rukou žmoulala krajkovaný kapesník, na kterém byly vyšity její iniciály.

Doufala, že ji vidí, že slyší její bolest, že ho to alespoň na chvíli uklidní. Ale co když tam není? Co když veškerý jeho život vyšumí jako pára nad hrncem?

Ale ne, byl tady. Ona se o něj postará, ona jej uchová dál. Pro ty, co se budou ptát. Bude jim ho připomínat, připomínat každému, i těm, kteří se ptát nebudou.

 

„Holčičko.“ Dívka sebou nepatrně škubla, ale hlavu nezvedla. Věděla, kdo to je, věděla, proč přišel. Ale ona nehodlala mluvit. Netroufala si přerušit to magické kouzlo, které tato chvíle vyvolávala. Přála si jediné – vrátit alespoň jediný okamžik.

„Nejde to, dítě,“ žadonil hlas, „nejde to.“

 

Muž si sedl do trávy vedle klečící dívky a hlavu přitiskl na její spánek. Cítil, jak bubnuje, jak jí srdce bije ve zběsilém rytmu, jakoby se snažilo utéct. Ale bolest mu to nechtěla dovolit.

Slyšel její vzlyky, slyšel zvuk dopadajících slz. Soucítil s ní, ale ne tak, jak by měl. Bylo to málo, ale on jí i přesto to málo nabízel. Nechtěla ho. Couvala s každým jeho pomyslným, přibližujícím se krokem.

Musel poslouchat její nevyřčené prosby, trápení, honící se v její mysli. Ale byl ochoten to podstoupit, podstoupit její odtažitost. Musel znovu získat to, co ztratil. Co ztratili oni všichni.

 

Snažila se nadechnout. Dokonce i na několik dob. Lapala po dechu, ale vzduchu se jí nedostávalo.

 

„Pšt, holčičko,“ tišil ji. Pozvednul svou dlaň, kterou pohladil její nádherné lokny, které na slunci vypadaly ještě méně uvěřitelně než normálně. Ale jakoby se i z nich vytratil život, který v nich vždy byl.

 

Plakala dál. Brekot vystřídaly přerývavé nádechy. Hrdelní vzlykot bylo to jediné, co se neslo krajinou. Ptáci přestali zpívat, volně létat ve vzduchu. Seděli v korunách stromů a pozorovali dívku, jejíž srdce nemělo pro co bít.

„Pšš.“ Hladil ji po pramenech vlasů dál, přestože věděl, že ji neutiší.

 

„Copak nemáš nic jiného na práci?“ rozkřikla se na něj. Vyskočila na nohy a měřila si ho přísným pohledem. Zarudlé oči měla opuchlé. Muž se zhrozil. Jak tam asi tak seděla dlouho?

 

Šaty na ní visely a rýsovaly její vyhublé tělo. Byly smáčené od bláta a předtím bílé podkolenky dostávaly nádech špinavé šedi.

 

„Musíš přijít sem a ještě víc mi to připomínat?“ křičela. Ostrý tón v jejím hlase se odrážel od každého kmene a i do něj narazil. Cítil vibrace její nechuti k němu, k celému světu.

„Holčičko,“ hlesl. Vstal a pohledem se vpíjel do toho jejího. „Holčičko, vždyť ti chci jen pomoci. Všichni chceme.“

„Ale já nechci!“ Dopadla do vlhké trávy a krajinou se znovu roznesl její vzlykot. „Nechte mne tu s ním,“ šeptala, „nechte mne tu s ním, tati…“

٥٥٥٥٥

Stál uprostřed obývacího pokoje a nepřítomně hleděl na podlahu. Neodvažoval se vzhlédnout do strhaných tváří, které očekávaly jeho slova. Až on něco řekne.

Na nic nemyslel. Nemyslel na to, co před chvílí viděl. Věděl jen, že to nebyl příjemný pohled. Jeho dcera se trápí. Trápí se nad tou ztrátou, která zasáhla všechny, ale nejvíc právě ji.

 

Někdo k němu přišel a stisknul mu rameno. Ucítil tu uklidňující vůni, která ho vždy zklidnila natolik, že byl schopen vnímat alespoň to, na co se ho ptá.

 

V periferním vidění je spatřil všechny. Moudré oči indiána se mu zaryly do paměti tak, jako ještě nikdy nic předtím. Bylo v nich smíření, ale i neskonalá bolest, kterou může cítit pouze otec, který přišel o…  Zachvěl se.

 

Uslyšel tiché kroky, přibližující se směrem k němu. Byly ladné, mohly patřit jen jedné bytosti…

„Jak…,“ selhal jí hlas. Postavila se naproti němu a jemně s ním zatřásla. Zvednul hlavu a neviděl před sebou tu upírku, která byla silnější než on. Ne. Jakoby znovu zahlédnul ty pradávné, čokoládové oči, které se na něj smějí a uklidňují ho, že vše bude zase dobré.

„Je na tom příliš špatně,“ ztišil hlas a zakroutil hlavou. „Lásko, je na tom špatně.“

 

Povzbudivě ho pohladila po tváři a vtiskla mu něžný polibek.

„Však ona se z toho dostane, Edwarde,“ pronesla rozhodně a on jako vždy musel žasnout nad jejím klidem a pozitivním přístupem. „Ta nešťastná událost postihla nás všechny, chápu, že ji nejvíc, ale má toho ještě tolik před sebou.“ Políbila ho na čelo a on ji chytil kolem pasu.

٥٥٥٥٥

„Proč nejsi s nimi?“ Dívka popotáhla a hřbetem ruky setřela drobnou kapičku, kutálející se po její tváři.

„Oh, zlatíčko. Víš, že jsem nikdy nebyla na tahle divadýlka,“ odfrkla si příchozí a sedla si za zlatovlasou dívkou do trávy.

 

„Vím.“ Nakrčila čelo a zkoumavě se na hnědovlásku dívala. Co po ní chce? Ptala se v duchu stále dokola. Proč je tady? Chce vidět její bolest? Nebo chce vědět, že ona je na tom hůř?

Ale cítila vůbec něco? Co jí jeho ztráta vzala? Přítele? Nebo nad tím vůbec nepřemýšlela a prostě si žila dál jako doteď?

Našpulila rty a čekala. Ona nad něčím přemýšlela.

 

„Broučku,“ začala a s úsměvem se na dívku vedle sebe otočila. „Ty jsi tak hloupoučká, má drahá Renesmé.“

„Promiň?“ Neposlušné prameny vlající kolem obličeje si zasunula za ucho a vráska mezi obočím se jí ještě víc prohloubila.

 

„Copak si myslíš, že takto to všechno končí? Když existují upíři,“ lehce nakrčila nos, „a vlkodlaci, myslíš si, že smrt vrátit nelze?“

„Co tím myslíš, Leah?“

„Pojď za mnou.“ Snědá dívka vztáhla k Renesmé ruku a stoupla si. Táhla ji za sebou, ale ona svou ruku z té její vytrhla.

 

Kapesník, který stále držela v ruce, dlaní jemně uhladila a položila ho na mramorový kámen s iniciály nahoru. R. C. C. B.

 

٥٥٥٥٥

„Kde to jsme?“

Před Renesmé stál obrovský vlk s šedou srstí, která občas vrhala stříbřité odlesky. Moc dobře si vzpomínala, že vlkodlaci nemluví, ale stejně se zeptala a stejně čekala na odpověď.

Veliký vlk zmizel a před Renesmé stála Leah v lidské podobě.

„Kde bys řekla?“ štěkla Leah a oběma rukama si zakrývala nahé tělo.

„V lese?“ špitla Renesmé, čekajíc na další reakci toho nepříjemného stvoření.

„Správně,“ pokývala spokojeně hlavou.

„Ale já chci vědět, na jakém místě se nacházíme. V jaké části Forks!“ pronesla zostra Renesmé a zpříma se podívala Leah do očí.

„To tě nemusí zajímat,“ zavrkala ona a přeměnila se zpět do vlčí podoby.

„Ale zajímá. A ty mi to řekneš. Jinak nikam nejdu!“

 

Paličatá, jako tvá zatracená matka. Obě jste stejné. Obě jste si ho omotaly kolem prstu. Ale já to odčiním. Všechno.

 

Silné tělo se vzepjalo a z hrdla se vydralo dech beroucí zavrčení. Renesmé se nakrčila a vycenila zuby.

 

Jak jsi hloupá…

 

Vlkodlak si odfrknul a k poloupírce se otočil zády.

Zem byla vlhká, Leah cítila lehké mrazení v polštářcích. Mírně se otřásla a zavětřila slechy. Slyšela za sebou opatrné kroky, pod kterými sem tam zakřupalo proschlé listí.

٥٥٥٥٥

Renesmé byla unavená. Copak vlci nikdy nespí? ptala se stále. Běžely dlouho, mlčky. Každá si všímala svého, a Renesmé neměla ani náladu něco říkat.

Byla zmatená, toužila vědět, co se děje, kam ji to Leah vede. Byla si ale jistá v jednom. Leah jí pomůže. Proč jinak by měla takový zájem o to, dovést ji tam, kde na ně pomoc čekala?

Renesmé byla přesvědčená, že ačkoliv si to Leah nechce přiznat, má ji ráda. Samozřejmě, že to dělá z velké části kvůli…

 

„Jsem unavená,“ zanaříkala a vyčerpaně, těžce dosedla na zem. Hlavu si opřela o kmen stromu, hlasitě zívla a nechala klesnout ta těžká víčka, která už déle nešlo udržet.

٥٥٥٥٥

Zpočátku bylo obtížné zadržet vrčení, které se Leah dralo z tlamy. Co si vůbec ta malá polopijavice myslí? To on jim tak vždy říkal. Kdyby ona měla takovou příležitost, kterou jí nabízela. Má ji. Ale bez ji nemůže zrealizovat. Že prý ho milovala! Kdyby ano, cožpak by rychle nechtěla jeho návrat zpět mezi živé?

Potom si ale uvědomila, že je to dokonalá příležitost, jak zkontaktovat médium. Zatímco ta malá mrcha bude spát hluboko v lese, kde ji nikdo nemůže najít, ona se vypraví za Adaminou.

٥٥٥٥٥


Na okraji lesíka stála poměrně malá chatrč. Byla vzdálená na míle daleko od jakékoliv civilizace. Nikdo o ní nevěděl… Nikdo, do doby, než ji našla dívka, která toužila po najití sama sebe.

Přišla tam úplně strhaná, bez šatů, bez jediného kousku oblečení… Nevypadala na člověka v normálním stavu, nevypadala jako člověk.

 

„Pomozte mi,“ skuhrala. Ležela nahá na vodou nacucané zemině, schoulená do klubka propletených končetin. Chvěla se, ztuhlé svaly už vůbec necítila. Déšť splýval s kapkami utrpení, řinoucí se po její zmrzlé tváři.

 

Dveře dřevěné chatky se se zavrzáním otevřely. Stvoření, které z ní vystoupilo, mělo dlouhé, šedé, zacuckované vlasy, sahající až do půlky zad. Postava byla shrbená a zpod průsvitné košile byly znatelné dvě vystouplé bradavky, což značilo, že ono stvoření byla žena. Obličej ale měla tak strhaný, tak starý a sešlý, že pohlaví se z toho úkazu dalo určit jen stěží. Vrásky měla protkanou celou tvář a oči byly zapadlé v hlubokých, tmavých důlcích.

 

Hlasitě zachrchlala a překročila práh. Z nosu jí visel hlen, který si neohrabaným pohybem slízla z horního rtu a slizce zamlaskala.

Udělala další krok, při kterém se zakymácela tak, že málem spadla z nízkého schodku, na který měla právě nakročeno.

 

Belhala se pomalu, stařeckým krokem, k choulící se ženě. Trvalo jí několik minut, než přešla délku zhruba deseti metrů, která ji od nahého stvoření dělila. Celou dobu si něco bručela pod vousy a v obličeji se jí zračil nepříliš zaujatý výraz. Ovšem jiskřičky si v očích té podivné osoby pohrávaly s určitým uvažováním nad tím, co že to vlastně na té zemi leží.

Přešlápla z nohy na nohu a voda, nasáklá v trávě a hlíně, jí vlivem vlastní hmotnosti začvachtala pod nohama a ušmudlané domácí papuče se jí zabořily do mokré zeminy.

 

S větším důrazem zabručela ještě jednou, ale v jejím obličeji se vystřídal překvapený, až zvídavý výraz. Naklonila se k ženě, nad kterou stála s rukama založenýma v bok a hlasitě kýchla. Z pootevřené pusy jí odkapávala slina, která následně nato dopadla na dívčino obnažené rameno.

 

Žena byla v té chvíli již téže promáčená, jako to „cosi“, ležící před ní. Nevěděla, jak určit dívčino chování, to, jak vypadala. Co s ní má dělat?

Uvažovala nad tím, že asi bude chtít nějaké oblečení… Nebo je v jejich společnosti takový oděv normální? Spíš neoděv, zachrchlala znovu a naklonila hlavu.

 

Dívka přerývavě oddechovala, v nepravidelných intervalech.

„Pomozte…“

 

Žena si ji zkoumavě prohlížela s hlavou na stranu, jako pes, který nechápe, proč na něj ti lidi mluví, když jim stejně není sto rozumět.

Chvíli stála na místě a neurčitým pohledem zkoumala vlastní mysl, své myšlenky, které jí v mysli probíhaly sem a tam.

 

Otočila se na levou stranu a zadívala se na dívčin levý kotník. Popošla k němu a hrubě ho stiskla. Dívka vydala zvuk podobný zakvílení, které ovšem stvoření, které to zapříčinilo, přehlédlo a dál dívce drtilo kotník.

Paže se napnuly a stará žena udělala krok zpět ke svému obydlí. Bláto jí stále čvachtalo pod nohama, ale toho si stařena nevšímala a dívku táhla odhodlaně směrem k chatrči.

 

Překážku mezi suchem a mokrem tvořily schody, které žena sešla se značnou námahou. Jak má asi vylézt? A jak dostat tu nahou dívku nahoru?

Žena se s dalším zabručením zamračila na čtyři vyšší schůdky, které značily nepřekonatelnou překážku.

 

Za chvíli si začala sundávat vlastní svršky, které házela do promočené zeminy pod sebou. Průsvitnou košili z části zakrývalo sako s dírou v rukávu, které si svlékla jako první, potom dlouhou sukni, která svou barvou připomínala potemnělý močál.

Vysvlékání jí zabralo něco kolem hodiny a po hlasitém vzdechu se jí podařilo dosednout na mokrou trávu vedle dívky, kterou třas se zimou zcela pohltily.

 

٥٥٥٥٥

 

Leah se nemohla ubránit vzpomínání. Cesta, kterou právě šla, jí toho tolik připomínala. Nebylo to takové jako tenkrát, když tudy procházela.

Neběžela, pouze do nozder nasávala vzduch a užívala si počasí, které jí nadělila příroda.

Když ji viděla naposledy…

Doufala, že vše bude takové, v jakém stavu to tenkrát opustila…

 

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se hnědovláska ženy, sedící u stolu naproti ní. Ta byla zakřiknutá, jen občas zatřásla hlavou zřejmě nad něčím, o čem uvažovala. Levé oko jí tikalo v nepravidelném rytmu, ale dívka si toho již dávno přestala všímat.

Nevěděla, jak dlouho tam s ženou je, byla si ale jistá tím, že její setkání s ní bylo určeno osudem. Stalo se to kvůli něčemu důležitému, kvůli něčemu, co v jejím životě bude v budoucnu hrát podstatnou roli.

 

Moc spolu nemluvily, žena nebyla zvyklá mluvit a dívka ji nechtěla do ničeho nutit. Bylo jí ženy líto, ale své pochopení najevo nedávala. Netušila, zda by to žena brala jako přátelské gesto.

Vlastně si ani nebyla jistá tím, jestli jí žena řekla, jak zní její jméno, a tak se pro jistotu zeptala znovu. Byla to napohled nevinná otázka, položená při pozdní snídani.

 

„Ada…“ šeptala žena a třásla hlavou, „mina…“

„Adamina?“ usmála se povzbudivě dívka. Čekala, zda slyšela dobře, a když žena neznatelně pokývala hlavou, slova se ujala zase ona.

„To je hezké jméno.“

„T-t…“ Ženin pokroucený prst se zvlnil na dřevěném stole a jemně se povznesl do vzduchu směrem k dívce.

„Já se jmenuji Leah,“ usmála se znovu na ženu a vstala od stolu, aby umyla špinavé nádobí. Její pohyby musely být pomalé, za ten čas, co s ženou žila, zjistila, že se bojí prudkých pohybů…

 

Přála si, aby byla Adamina tak vyrovnaná, jak to u média jde. Médium. Leah se musela znovu usmát. Tato žena nebyla ledajaký podivín a ona to moc dobře věděla.

Dokáže něco, čeho nikdo jiný není schopen. A Liah teď nevěděla, co by se stalo, kdyby se té příšerné noci nikdy nedoplazila před tu polorozpadlou chatrč. Asi by nikdy nenašla způsob, jak ho pomstít.

 

Došla až k mýtince, kterou tak moc znala. Svítilo slunce a vonící květiny se mu nakláněly vstříc. Bylo to stejné jako tenkrát, když se vzbudila v pozdním odpoledni. Našla vedle sebe položené páchnoucí šaty, které patřily té ženě, již tolik prosila o pomoc.

Neobratně vstala a zjistila, že je nahá. Z nedostatku sil nebyla schopna přeměnit se do vlkodlačí podoby, a tak hledala něco, čím by se mohla zakrýt.

Otočila se a spatřila na zábradlí pověšené oblečení. Čisté oblečení.

 

Leah udělala krok ze stínu stromů. Cítila, jak ji paprsky slunce příjemně hladí po hebkém obličeji. Podívala se před sebe, přes tu louku plnou vykvetlých květin. Chata stála vedle palouku s vysokou trávou, která ve větru s lehkostí povlávala.  Okna byla otevřená dokořán a z komína se valil našedlý kouř.


2/2



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Síla vzpomínek 1/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!