Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Sarkasmus? Ne

07.01.2011 (20:00) • SaDiablo • FanFiction poezie • komentováno 0× • zobrazeno 4522×

Přemýšlela jsem nad hloubkou tvých slov,

prý záleží ti na mně. Ale věřit ti mám proč?

Snad dokázals mi někdy snahu svou?

Já nikdy nevšimla si,

leč snažila jsem se, co síly mé mi stačí.

„Nech mne na pokoji, Emmette!“ křikla jsem na něj a se sloním dupotem vyběhla po schodech.

„Naše princezna se potýká s pubertálními problémy?“ slyšela jsem další z jeho rýpavých poznámek.

„Spíš se ženskými,“ naklonil se k němu strýc Jasper. Zřejmě si myslel, že se mu to povedlo „diskrétně pošeptat“, jak to bývá upířím zvykem, anebo opravdu chtěl, abych to slyšela.

„Nechte mě být! Oba!“ zaječela jsem ode dveří svého pokoje, se kterými jsem následně nato vší silou bouchla.

Ale zřejmě těch sil nemám dost.

Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem si z tváří setřela slzy, které se mi hromadily v slzných kanálcích. Brečela jsem spíše vztekem. Strýcové to už vážně přeháněli. A puberta s tím vším má pramálo společného, oni to moc dobře ví… A přesto to dělají.

Dveře se ihned po zaklepání otevřely.

„Neškodilo by trochu taktu,“ zavrčela jsem se skloněnou hlavou, nevěda, kdo vstoupil.

„Renesmé,“ káral mne hlas. Ten tón mluvil za vše, nemusel říkat nic víc. Ale to by nebyl rodič, aby si své výtky odpustil. Povzdechla jsem si.

„Ale…,“ snažila jsem se něco namítnout.

„Žádné ale. Nemůžeš se takto chovat k cizím lidem, natož k vlastní rodině! A já si nepřeji, aby se to už víckrát opakovalo. Navíc – oni to s tebou myslí dobře. A jestli jsme to až doteď všichni přehlíželi, už tomu tak nebude, už si nebudeš dál vyskakovat. Renesmé, už ti není pět!“

Už mi není pět. To je pravda. Už neprožívám stejnou radost, když mne chytá za ruku, jako tehdy, už mi to nestačí. Ale jemu očividně ano. On nechce nic víc. Chce být kamarádem, kterým ostatně vždycky byl. Chtěl jím být, i já chtěla, aby jím byl. Můžu si za to já, za to všechno.

„Já vím,“ špitla jsem a hlavu sklonila ještě víc. Cítila jsem, jak mě pálí další nával slz v očích, jak mi utváří mokré cestičky na tvářích, slanou chuť oněch kapiček, které zakotvily u mých rtů.

„Děťátko…,“ zašeptal ten hlas, který mě vždy dokázal plně uklidnit. Cítila jsem se chráněná před všemi okolními vlivy, dokázala jsem se uvolnit, na nic nemyslet… Jen jsem vstřebávala tolik známou vůni…

„Mami,“ škytla jsem a stírala si konečky prstů slzy z obličeje.

„Copak, zlatíčko?“ pošeptala mi do ucha. Sedla si vedle mě na postel a pevně mě objala. Ne tak, aby to bolelo, ale tak, abych cítila její starost, to, že se o ni mohu opřít. Přesně to mi říkala, když jsem byla malá, abych se jí nebála, jejího objetí, že ona mi vždy pomůže. Za jakýchkoliv okolností.

„On,“ vzlykala jsem. „On mne nechce…“ Ztišila jsem hlas natolik, aby mne slyšela jen ona.

Přiložila jsem svou dlaň na její líčko a s bolestí přivřela chvějící se oči.

Touláš se mými myšlenkami,

s nimi bok po boku jdeš.

Vytěsnit mi tě nejde z hlavy…

Doufám, že aspoň z nich mi neutečeš.

Jen tam tě mám, na dotek, kam dosáhne má dlaň,

já cítit tvou horkost můžu. Tam ostatně můžu vše, bez zábran.

„Oh, holčičko,“ tišila můj brekot, který zaplňoval celou místnost. „To víš, že tě chce. Chce tě…“ Hladila mne po vlasech a šeptala ty nemožné věci, kterým jsem si tak zoufale přála věřit.

„Jak… Jak to můžeš vědět?“ podivila jsem se. Ona tomu nerozumí… Nechápe to…

„Otiskl se do tebe. To říká vše.“ Z jejího hlasu byl patrný letmý úsměv. Čemu se směje? Jsem jí pro smích?

Dlaň jsem opět přitiskla na její hebkou, dokonalou pokožku…

Znáš vůbec jméno dívky té, která po boku ti jde?

Která s úsměvem na rtech je zavěšená do tebe?

Ty směješ se s ní, tvé oči šťastné jsou

a vůbec – nikdy nezabýváš se třeba mnou.

A kde ve mně nachází se onen skvost?

Prý vidíš ho, s každým mým pohledem…

Já ale nechci to slyšet. Už stačí! Dost!

Už nechci brodit se tím věčným zlem…

„Proč to tak je?“ ptala jsem se a cítila, jak mi stopy po slzách zasychají.

„Já…,“ zadrhnul se jí hlas. Zamračila jsem se. Ona neví? Jak to, že to neví!?

„Možná,“ polkla. „Možná je to tím, že jsi mu to neřekla.“

„C-co jsem mu neřekla?“ zamračila jsem se a mezi obočím se mi vytvořila drobná vráska.

„Co k němu cítíš,“ usmála se na mne a políbila mě na čelo. Začervenala jsem se.

„A-ale,“ koktala jsem, „to snad ví, ne?“

„Jak by to věděl? Opravdu si myslíš, že by Jakovi taková věc došla? Sama od sebe?“ Nad tou větou jsem se musela usmát.

„Máš pravdu,“ kývla jsem a seskočila z postele. „Řeknu mu to. Hned teď za ním půjdu.“

„Dobře, Renesmé. A pozdravuj ho.“ To si byla tak jistá, že to vyjde? Jak mohla vědět, že má pravdu?

Naposledy jsem se na ni otočila a ona mi jediným svým pohledem utvrdila vše, co mi říkala.

„Promiň, strejdo Emme,“ špitla jsem, když jsem kolem něj procházela. Seděl na sedačce a pozoroval nějaký ze svých oblíbených zápasů, co já vím, jaký to byl. V ruce držel ovladač, kterým netrpělivě poťukával do své dlaně.

„Za omluvu se bere ulovená večeře,“ křiknul a hodil po mně jeden z jeho nejzářivějších, nejprovokativnějších úsměvů.

„Tobě by stačilo i to ovládátko,“ ušklíbla jsem se.  „Stejně nemyslíš na to, co jíš, ale na to, jak dostat tetu Rose na udobřenou do postele!“

„Naprď si!“ V tu chvíli se zase válel po zemi a levou rukou se chytal za břicho. Pozvedla jsem obočí a dala ruce v bok.

„Tak už dost vy dva!“ zaječela na nás mamka a podle jejího tónu jsem věděla, že ona to ze srandy rozhodně nemyslí. Bylo zbytečné v ní rozdmýchávat rozčilení ještě víc, a tak jsem se s bušícím srdcem otočila a vyšla ven… za Jacobem.

Jacobe, já už dávno, dávno nejsem malá,

nejsem ta holčička, za kterou jsi mne považoval.

Dospěla jsem v ženu, dětství je už dávno pryč.

Prosím, přitiskni si mne k sobě blíž.

Na chvilku…

„Kde je Jacob?“ Vtrhla jsem do domu Blackových a pohledem sjela starého Billyho, který si zrovna čistil kola svého vozíku.

„Ahoj, Ness,“ zabručel. Odfukoval námahou a mezi obočím mu tkvěla hluboká vráska. „Jacob je v garáži, spravuje nějakou součástku, nebo co.“ Ruku měl divně zkroucenou za opěrkou vozíku a po něčem se natahoval. V druhé ruce svíral ušmudlanou hadru, která mu v nepozornosti spadla na zem.

„Do prdele!“ zařval tak, až jsem nadskočila. Rozpačitě jsem se usmála nad celou tou situací a raději se mu rozhodla pomoct. Ještě by si ublížil, chudáček, a potom by to celé bylo zase na mě.

„Ukaž, Billy, “ zohnula jsem se pro zašpiněný kus látky. „Kde to potřebuješ vyčistit?“

„Nech to být, děvče,“ zachroptěl s rukou stále nataženou kdesi za sebou. „Ještě se umažeš.“

Zasmála jsem se. Ano. Teď mi ušpinění opravdu bude vadit. Rozhodla jsem se říct Jakovi, že ho mám ráda víc než kamaráda, a místo toho tady pomáhám jeho otci čistit invalidní vozík nějakým hadrem, který ještě ke všemu strašně páchne. Nakrčila jsem nos.

Situace, ve které jsem se nacházela, byla tak komická, že pokud za Jacobem půjdu v zašpiněném oblečení, bude to pouze dovršení tohoto všeho.

Mlčky jsem mu čistila zabahněné kolo a zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, proč si to Billy neudělá raději venku a tahá si svinčík do domu, si za mnou někdo hlasitě odkašlal.

„Odkdy chodíš posluhovat tátovi?“ Ušklíbla jsem se, ale hlavu jsem nezvedla.

„Od té doby co…“ Nestačila jsem ani doříct větu a už mě chytil kolem pasu a zatočil se mnou dokola, přičemž se smál na celé kolo. Když mě následně nato pustil a postavil oběma nohama na zem, posmutněla jsem.

„Od té doby, co se o mě jeho syn nezajímá,“ hlesla jsem a sklonila hlavu. Jako bych snad zapomněla, proč jsem sem přišla.

Přece nemůže to být tak těžké. To, že ráda tě mám.

I když nevydrží nám to věčně, já často v to zadoufám.

Tvoje oči vpíjí se do těch mých, snad nic v nich nevyčtou?

Co když od tebe chci konečně něco víc? Co když šance nám utečou?

Zvednul mi bradu a tázavě se mi zahleděl do očí. Zkrabatilo se mu čelo, podle čehož jsem poznala, že úsměvy a obvyklé legrácky nechá ležet stranou. Prozatím.

„Musíme si promluvit.“ Mluvila jsem stále tiše, ale to, že by mne Billy slyšel, mi v tu chvíli bylo úplně ukradené.

„Nessie? Co se děje?“ Jeho hlas byl zastřený a obličej zaražený.

„Chci ti něco říct,“ pronesla jsem pevným hlasem, napřímila se a odhodlaně vystrčila bradu.

„Dobře, můžeme to probrat venku.“

„Ne. Jen si to pěkně povíme tady,“ řekla jsem naštvaně, protože mi to jeho chování začínalo lézt pěkně na nervy. „Možná jsem po své matce, po které se tak skvěle umím červenat, ale…“

„Sarkasmus?“ ozval se Billy, stále čistící si svůj vozík. Jeho otázku jsem ignorovala.

Podívala jsem se zpět na Jacoba, kterému na tváři pohrával pobavený úsměv. No jistě.

„Ale jsem taky po svém otci, který zatraceně dobře umí řečnit,“ dupla jsem do kuchyňské podlahy a cítila její nepatrný třes.

„Už nebudu dělat ústupky těm namyšleným slečnám, které zdobily tvou přítomnost.

Já příště klidně si je podám, už toho mám sakra dost.

Už nebudu jen sedět a tupě zírat do zdi s tím,

kdy zase svého kamaráda Jacoba uvidím.

Tak na to, milý Jaku, klidně zapomeň.

Abys věděl, máš před sebou šanci nabrat znovu úroveň.

A jestli se ti to nelíbí,

tak řekni, nech mě jít. Já to pochopím.“

Odsekávala jsem pečlivě každé slovo, které jsem si cestou připravila, a kdybych musela řečnit ještě déle, asi bych umřela na dechovou zástavu, když tedy nepočítám tu srdeční.

Neřekla jsem mu přesně, co k němu cítím, ale on vypadal tak divně, že jsem byla přesvědčená, že to  jistojistě pochopil.

„Já toho Edwarda zabiju,“ vydechl s vykulenýma očima.

„Proč?“ zamračila jsem se.

„Moje holka umí něco, co já ne!“ vyprsknul a přitáhl si mě k sobě blíž.

„Sarkasmus?“ ozval se znovu Billy a já se doširoka usmála.

„Ne,“ zakroutil Jacob vážně hlavou a něžně, poprvé mě políbil.

Stálo to aspoň za něco, nebo jen za starou Bellu?? V obou případech bych chtěla slyšet váš konkrétní názor. Díky, vaše SD.

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction poezie

Sdílet

Diskuse pro článek Sarkasmus? Ne: