Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život smotaný do kolečka- takže co vlastně jsem?

Život smotaný do kolečka- takže co vlastně jsem?Tak tady je další povídání o malé poloupírce Katei, moc se omlouvám že to tak dlouho trvalo, ale neměla jsem moc času napsat takže jsem se dokopala k tomu si najít čas a vzniklo tohle, doufám že se vám to bude líbit :)

V lese jsem slyšela, jak se ozývají výkřiky mého jména. V jednom jsem měla jasno. Musím zdrhnout. Za ten jeden den se toho tolik odehrálo, že by mě možná i někde zavřeli a to jsem nechtěla, ne teď co jsem vylezla na vzduch. Venku jsem se cítila, tak, tak, tak volná, svá, nechtěla jsem být pokusný králík a nebo, jen křeček v kleci.

Rozběhla jsem se zase tou velkou rychlostí, kde se všechno měnilo na jednu zelenou šmouhu. Bohužel mě to velice vysilovalo, a za chvíli jak se moje svaly uvolnily. V té rychlosti jsem ani nestihla zareagovat, a už jsem ležela na zemi v blátě.

Na stromech jsem slyšela výsměšné cvrlikání ptáků a veselé chroustání veverek. V dálce kvičel kanec, cítila jsem ho a on mi přišel tak vábivý. Za ty měsíce, jako něco co se v životě objeví jen jednou, jako přírodní úkaz. Nohy se mi automaticky zvedly, a rozběhly se za prasetem. Vše bylo tak neplánovaně plánované. Stejně jako dneska odpoledne. Taky se moje tělo, moje instinkty řídily podle sebe.

V křoví se vyvaloval pěkně tučný kanec a vesele si kvičel. Život ho těšil,ale něco mi říkalo, že ne na dlouho. Ani nevím jak se to stalo, ale kance jsem držela pod krkem, na chvíli se vzpíral, ale pak to vzdal. Omámeně jsem se na něj dívala. Jeho pomalý tep srdce…. Jako krásná, zapomenutá melodie. Melodie která rozezvučí ticho, vyvodí touhu a doráží do uší abys chtěl víc a víc. Hlava se mi sunula k jeho tepně, jako kdybych chtěla dále naslouchat, tomu okouzlujícímu tepu, teď tak blízkému.

Otevřela jsem ústa a cítila jsem na jazyku jemné polechtání chlupů. Překousla jsem kůži, a do úst se mi nalila horká tekutina, pro kterou by staří Římané zabíjeli. Polkla jsem první doušek, pak druhý, další a další. Nemohla jsem se odtrhnout. Sála jsem krev a vůbec mi to nepřišlo divné. Bylo to tak přirozené, jako vítr, voda a vzduch….

Odhodila jsem mrtvé tělo a rozhlížela se po okolí, v daleké tmě se míhaly malá světýlka. Rozběhla jsem se za nimi, za civilizací, i když jsem na 50% počítala s nejhorším. Jenže já jsem teď měla novou energii. Mohla bych jim utéct a to docela snadno, podle mě.

Vystoupila jsem z lesa a přede mnou byla velká šedá plocha s červenými světly. Poznala jsem že je to letiště, viděla jsem to asi ve dvou filmech. Pomalu jsem se plížila ke vchodu, kde se to hemžilo lidmi. Slyšela jsem hvízdání, různé povyky, nářky, výhružky, dokonalý blázinec, ještě větší než kde jsem vyrůstala. Prostoupila jsem dveřmi a vstoupila do hlavní haly.

Musela jsem pryč, nejlíp ze státu a letiště by mi hodně pomohlo, jenže já jsem neměla peníze.Takže malý zádrhel. Kolem mě prošla mamina s malým dítětem, které vypadalo na můj věk. Tihle dva mi vnukli bezvadný nápad, nejradši bych za nimi běžela a poděkovala jim.

Místností se najednou nesl můj zubožený nářek. Každý se na mně díval, ale nic neříkali. Blbci. Přidala jsem na výraznosti a sedla si na zadek. Davem se prodrala starší paní a konejšivě mě objala.

„Co je ti holčičko? A kde máš maminku?“ zeptala se.

„Moje maminka a já jsme měli letět za tatínkem, ale mě se ztratila, určitě už odletěla protože jsem slyšela jak říkali že letadlo odlítá a nikdo nechybí, až na jednoho, mě“ řekla jsem a dala jsem do toho všechno aby to znělo co nejvíc důvěryhodně a lítostivě.

„Tak to je špatné,  a kde maminka letěla?“ zeptala se a chytla mě za ruku. Hodila jsem pohled na informační tabuli a plácla první slovo které tam bylo.

„Itálie“

„Tak pojď, něco vymyslíme“ řekla a usmála se na mě.

Paní mě vedla skrz dav lidí a vlekla mě k pultu. Stoupli jsme si do řady a čekali jsem než na nás příjde řada. V duchu jsem se radovala, že se mi to povedlo. Rukou jsem si otírala slzy, a pro jistotu jsem co chvíli vypustila malý vzlyk.

„Prosím, jeden lístek tady pro malou“ řekla paní když jsme přišli k pultu.

Nejdřív ta druhá něco namítala, ale ona ji vysvětlila situaci a tak jí prodala letenku a ještě levněji. Paní mě zase vedla k nástupišti. Předala mě nějaké letušce. Ta se na mě jen usmála a táhla mě do letadla. Ještě jsem zamávala staré paní a šla vstříc novému osudu. Letadlo bylo ohromě velké tak padesátkrát já na délku a třicetkrát na výšku. Byl to prostě plechový macek, který měl prostě tu výhodu že uměl létat.

Letuška mě zavedla k jednomu sedadlu v první třídě, a posadila mně vedle mladé slečny. Měla sněhobílou pokožku, (bělejší než mám já) uhrančivě černé vlasy které měla tak po ramena a lehce se jí kroutili, obličej měla strašně symetrický a když se na mě otočila všimla jsem si jejích černých očí, které byly snad černější než vlasy. Když uviděla můj výraz ukázala mi že má i chrup dokonalý. Nikdy jsem nikoho krásnějšího neviděla.

Za chvíli přišla letuška a začala dělat pokyny kdybychom náhodou padali.Pak ještě zkontrolovala zavazadlový prostor a pak se šla věnovat hostům. Cítila jsem na sobě pohled mojí sousedky. Někdy jsem koutkem oka postřehla jak se oblizuje, a nebo jak těžce polyká. Že by to bylo kvůli mně?

„Dobrý den slečno Nox, doufám že vám nevadí že jsme k vám přisadili tuhle malou. Sice jste chtěla samostatné, ale ona ztratila rodiče na letišti a tak za nimi letí jistě chápete-“

„To je v pořádku“ odpověděla slečna Nox a zase se zářivě usmála.

„Jakpak se jmenuješ malička?“ zeptala se mě potom jak letuška odešla.

„Katei a vy?“

„Lucky, hele neměla bys být náhodou Katie?“

„Asi, ale pečovatelka mi dala tohle“

„Pečovatelka? Rodiče ti platili chůvu?“ zeptala se udiveně. Zaklepala jsem hlavou.

„Ne-e já jsem z dětského domova“ řekla jsem a kapku jsem skroutila ústa, bylo to smutné.

„Aha, takže tohle všechno je jen pohádka?“ zeptala se podezíravě.

„Pšššt! Prosím Lucky“  prosila jsem.

„Dobře, ale řekneš mi proč si utekla dobře?“

„Když na letišti budete dělat že k vám patřím…. Že jste třeba moje známá“ Lucky kývla hlavou.

Začala jsem vyprávět celý můj příběh, narození, o tom jak si pamatuji moji matku a jak bylo všechno chaotické. Můj rychlý růst, který si neumí nikdo vysvětlit a taky že mi je špatně z jídla. Zmínila jsem se o dnešku, jak mi rychle narostla ruka zpátky když byla zlomená a co jsem udělala když jsem se nehlídala. Samozřejmě jsem jí popsala i podrobný útěk. Nevynechala jsem ani to s tím prasetem a přiznala se jak mi bylo po jeho krvi dobře. Skončila jsem u toho jak jsem začala ječet na letišti. Lucky se dívala z okna a na její pokožce si pohrávaly zapadající sluneční paprsky. Seděla tam nehybná, jako kdyby spala. Jenže měla oči otevřené a téměř nemrkala. Bylo zřejmé že nad něčím přemýšlí, jen nevím nad čím.

„Katei musím ti něco říct“ řekla z ničeho nic až jsem tebou trhla.

„Noo?“

„Víš ty jsi vlastně moje opravdová příbuzná“ usmála se , ale pak ji obličej spadl do bolestné grimasy a já pochopila že přichází horší část.

„Ale je to složitější“

„Co muže být složitější, našla jsem rodinu“ usmála jsem se a objala ji.

„Katei! Přestaň“ okřikla mě a rozhlídla se po kabině,skoro všichni spali.

„Víš, já nejsem tak úplně člověk, a ty nejsi úplně to co já“ nechápavě jsem se na ní podívala.

„Nechápu“

„Vím“ řekla a zase se usmála. Pak se zahleděla do nekončící dálky a z očí jí sršela nepříjemná temnota.

„Jednou existovala jedna rodina Noxovi – moje rodina- ale stalo se něco strašného. Když jsem přišla domů máma byla vystrašená a táta pořádně naštvaný. Bratr nic nechápal a stáhl se do ústraní a já s ním. Večer když jsme šli spát, se to stalo. Domem se roznesl matčin křik a později tátův. Já jsem se krčila v posteli, nechtěla jsem se dívat co se tam děje. Jedno bylo jasné, někdo je zabíjel. Ani jsem se nestačila nadechnout a rozletěly se dveře do pokoje, bratr to nevydržel a začal taky křičet, prosit, bylo to tak otřesné. Stejně jako rodiče i on za chvíli utichl. Zbývala jsem už jen já. Kroky se ke mně plížily a pak za mně někdo strhl deku. Ten člověk byl nesmírně krásný, ale celý od krve, oči černé tvář děsivý výraz. I přes slzy jsem poznala našeho souseda. Nic jsem nepostřehla a začala mě spalovat bolest, která pomalu ustupovala, ale pak byl tupý náraz a děsivý řev a oheň se rozšířil. Když ohromná muka skončila. Probudila jsem se ve velké místnosti.  U mé postele seděl starší, ale přesto krásný člověk. Jmenoval se Aro Volturi, to on mě zachránil a seznámil mě s mojí novou osobou. Osobou upíra“  řekla a potichu vzlykala. Nemohla brečet, i kdyby chtěla.

„Luc, to je mi líto“ řekla jsem, opravdu mi to bylo líto.

„To nic, ale to hlavní. Ty jsi na půl upír, slyšela jsem už o poloupírech. Matku mají lidskou otce upíra a pak matky zemřou při porodu. Děti jsou nevídaně krásné jako ty. Mohou jíst jídlo ale pořád baží po krvi, rostou velice rychle a v sedmi letech jim to skončí“ když to dopověděla, uvědomila jsem si co mi chtěla říct. Chtěla mi ukázat, co jsem. Byla jsem nebezpečný upír…

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život smotaný do kolečka- takže co vlastně jsem?:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!