Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Soumrak - 3. kapitola

13.08.2009 (20:30) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4244×

Kapitola třetí – Hodiny tlachání

Podruhé po prázdninách jsem přijela svou dodávkou do školy a s povzdechnutím vystoupila. Ne, že bych se netěšila, učila jsem ráda. Dlouho jsem si vybírala povolání a poslání předávat vědomosti mě přesvědčilo, že je pro mě to pravé. Možná jsem se také bála vyjít ze školy do úplně nového světa. Ale lví podíl na výběru mého povolání bylo přání žít ve Forks, městečku, kde není zrovna přebytek pracovních míst. Nejdříve jsem myslela, že tu práci stejně neseženu, protože všechna učitelská místa byla obsazená, ale pak se jako zázrakem profesor Mason rozhodl přestěhovat, a tak jsem již třetím rokem vstupovala do dveří místní střední školy jako učitelka.

Vyšla jsem z děště do svého suchého a teplého kabinetu, sundala si bundu a pověsila ji na věšák. Spokojeně jsem se rozhlédla po kabinetu, který jsem si včera, když byl první školní den a já jsem ještě nemusela učit, čerstvě zútulnila. Uklidila jsem prach, který se nashromáždil přes léto, dodala nové fotky blízkých a přinesla nový balíček kávy a čokoládových bonbonů na hodinu s prváky

První hodiny proběhly bez problémů, měla jsem třídy, s kterými jsem se už znala, a tak studenti  první společnou hodiny zaplnili tlachaním o prázdninách.

Nervozně jsem pohlédla na svůj rozvrh přišpendlený k nástěnce nad stolem. Následujícím hodinám nebylo úniku a já jsem věděla, že se musím sebrat a připravit. Hodinu před oběděm jsem měla první várku prváků. Bude to první hodina s novými studenty a první dojem je důležitý, to byl první důvod mé nervozity. Ale ten druhý byl vážnější. Byla to přítomnost dvou “mladších“ Cullenů, Alice a Edwarda na mých hodinách. Vybavila jsem si, jak vypadal. Byl vážně nádherný… Och můj bože! Jak to přemýšlím? Je to pijavice. Pije krev, ať je jakákoli a je nepřítel vlkodlaků, to stačí k tomu, abyvh ho nenáviděla nebo alespoň neměla ráda.

Ale upřímně jsem se divila, proč se  on na mé hodiny přihlásil, po té první reakci. Neví snad, že ho budu učit?

Zavrtěla jsem hlavou nad nevyřešitelnou otázkou a vytáhla z jednoho šuplíku čokoládové bonbony. Jake vždycky říkal, že čokoláda je nejlepší lék a vždycky pomůže. I na nervozitu. Tak jsem si pro jistotu také dopřála jednu laskominku a těsně před zazvoněním jsem se vydala ke třídě. Chodba byla již prázdná, a tak mých pár zakopnutí nikdo nespatřil.

Vejít do třídy, dojít ke katedře a posadit se na ni se mi naštěstí podařilo bez problémů, a tak jsem se spokojeně na třídu usmála. Stejně jako vetšinu žáků mě nejvíce zaujali dva studenti úplně vzadu – Cullenovi. Vypadali klidně, ale v té místnůstce nepatřičně. Rychle jsem přesunula svou pozornost na celý zbytek třídy.

„Vítám vás na vaší první hodiny literatury na střední škole ve Forks, doufám, že si tyto hodiny oblíbíte,“ začala jsem obvyklou větou, kterou v různých verzích prváci uslyší na každé jejich hodině.

„Jmenuji se Isabella Black a tohle bude jen úvodní představovací hodina, takže… byla bych ráda, kdybyste se mi postupně představili a něco o sobě řekli. A pro každého, kdo promluví je tady čokoláda,“ uzavřela jsem svou řeč, otevřela krabici a podala ji chlapci sedícím přede mnou.

„Já se jmenuju Finn, je mi patnáct a mám rád knížky a basket,“ řekl poměrně nahlas větu, kterou již určitě pronášel. Byl ale až moc sebevědomý.

Postupně se představili všichni. Spoustu z nich jsem znala, a ty které ne jsem se snažila zapamatovat. Někteří jako například Ella Thorpe, která mi povahou připomněla Jessicu a rozhovořila se na dobrých pět minut, mi uvízli v paměti dosti hluboko.

Po celou dobu jsem také po očku, jako zbytek lidí ve třídě, takže to nebylo nápadné, pozorovala dvojici úplně vzadu nalevo. Nezdáli se agresivní a Alice mi připadala přímo uvolněná a dobře naladěná, ale její “bratr“ se zdál… nervozní? Seděl nepohnutě a civěl, jinak se to nedalo říct, na zeď před sebou, jako by tu byl nešťastnou náhodou, proti které nemohl nic udělat.

A samozřejmě poslední na řadu v řeči, jako třešnička na dortu, přišli Cullenovi. Začala dívka.

„Jmenuju se Alice, je mi taky patnáct, mám ráda modu a právě jsem se přistěhovala. Moc se těším, až Forks blíže poznám,“ zakončila svůj proslov úsměvem, který byl stejně nádherný jako její hlas, avšak také trochu strašidelný. Převzala od chlapce před sebou, Davida, bonboniéru a vzala si jeden kousek.

Nikdy nejí, prolétl mi hlavou útržek vzpomínky na jedno Samovo vyprávění.

Poté si odkašlal její bratr a spustil svým neodolatelným hlasem, aniž by se podíval na kohokoli ze třídy. Pozorně jsem si prohlédla jeho postoj, když jsem se teď na něj mohla přímo dívat, i když mi to nebylo zrovna moc příjemné. Byl jako socha – nehýbal se, skoro ani nedýchal. Rukama se křečovitě držel za okraj lavice až jsem se bála, aby jí svou nezměrnou silou kus neulomil. Opravdu měl tak malé sebeovládání?

„Já jsem Edward, je mi stejně jako mé sestře Alice.“ Jeho výraz říkal, že to je vše, co je nám ochotný říci. Spousta dívek vypadala, že je z toho nesmírně zklamaná. Alice mu podala krabici, ale on ji zavrtěním hlavy odmítl, a tak ji zase přes Davida poslal zpět.

Trochu vyvedená z míry, jsem se podívala na hodinky.

„Máme ještě pět minut, máte nějaké otázky?“

„Zítra už si máme přinést učebnice?“ zeptal se Carter.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem s úsměvem. Vypadalo to, že právě to nechtěl slyšet.

„Kolik je vám let?“ zeptal se kdo jiný než Ella. Povzdechla jsem, že ani tentokrát osobní otázky nevynechali, ačkoli v tomhle zapadákově se znal prakticky každý s každým.

„Dvacetpět,“ mezi slovy dvacet a pět jsem omylem udělala malou mezeru Doufla jsem, že ji nikdo nepostřehl, ale obávala jsem, že upíří sluch je stejně vynikající jako vlkodlačí.. Bylo mi stále čtyřiadvacet, ale mé pětadvacáté narozeniny se nezadržitelně blížily a mě se na ně zrovna teď nechtěla moc vzpomínat.

„Jste vdaná?“ přiletěl další dotaz z opačného konce třídy. Jako vždy to jeden nastartoval a ostatní díky němu také dostali odvahu doplnit si své informace.

„Ano, jsem.“

„Mátě děti?“ tu otázku vyslovila Alice Cullen, byla jsem překvapená.

„Ehm, ano. Dvě. Dvojčátka,“ odpověděla jsem stála udivená.

Poté se dívky na ně začaly vyptávat podrobněji, což jsem vzala jako vděčné téma, které pak ukončilo zazvonění. Dřív, než jsem vůbec stihla sklouznout z katedry, Edward Cullen ladně vstal – byl o hodně vyšší, než jsem si myslela – a velice rychle vyšel z učebny, skoro jako by se chtěl rozběhnout a možná i upíří rychlostí. Otřásla jsem se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby to udělal.

Do kabinetu jsem dorazila v rekordním čase, zavřela za sebou dveře, okamžitě si uvařila kávu a snažila se trochu odehnat myšlenky na Cullenovi. Po uvaření kafe jsem si spokojeně sedla na židli, vytáhla z kabelky pizzu a usrkla první doušek teplé tekutiny, který mi příjemně rozehřál hrdlo.

Chvíli jsem přemýšlela nad Edwardem. Byl tak krásný a při tom tak nebezpečný. Co to s ním bylo? Jak mu mohli dovolit jít do školy? Je to jeho obvyklé chování? V hlavě mi vířilo tisíce otázek bez odpovědí a myšlenek bez vyústění.

Takto zaměstnaná jsem snědla svůj oběd a přečkala mezeru mezi dvěmi hodinami s Cullenovými. Nyní mě čekali další dva – Jasper a Emmett. Jediná Rosalie Hale na literaturu nechodila.

Hodina po obědě proběhla nečekaně naprosto v pohodě. Cullenovi se snažili chovat co nenápadněji, což  jim ale jejich dokonalý vzhled naprosto znemožňoval. Emmett měl výbornou náladu a získala jsem z něj dojem, že ji má pořád. Jasper byl trochu mimo, jako by měl nejvíce problémy být s lidmi… hned po Edwardovi.

Ten den skončil dobře, s Jakem a dětmi jsme si užili klidný veselý večer a já mu pak jako vojín generálovi podala hlášení, s kterým byl sice spokojen ale také znepokojen kvůli Edwardovi…

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Soumrak - 3. kapitola: