Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 46

Rebelka 46Lidičky... tady mě teda mrzí, že pokaždé, když otevřu článek, vidím, kolik lidí to odkliklo, ale komentářů tady zanechá jen pár lidí... :( Budu brečet! Baví mě psaní povídek, ale když je o to zájem a lidi mi poradí, co se jim nezdálo na tom. Ale holt je to takový... pro KristenSwan- tohle je ten dlouhoočekávaný oddychový díl... xD

46. DVĚ BEZEJMENNÁ MIMINKA

Bella:

,,Musíš počkat prcku, ještě tvůj bratříček pije.‘‘ Hned nato se ozval pláč. Nechápala jsem, co se děje. Kde to jsem?

,,Edwarde…‘‘Zašeptal čísi hlas. Alice. Problesklo mi hlavou. Nevěděla jsem, jestli stále patřím mezi živé, nebo jestli jsem duch.

,,Bello…lásko…‘‘ Zašeptá vedle mě melodický hlas. Najednou celé moje tělo ztěžklo. Cítila jsem, jak se mi se šílenou bolestí zvedá hrudník pod náporem kyslíku, které moje tělo nutně potřebovalo. Cítila jsem každouo kost v těle. Hlava mě neuvěřitelně brněla, ale to stále nic nevysvětlovalo…ach! Vlastně…

Takže…ehm… podle všeho jsem naživu. Kupodivu. Zaposlouchala jsem se. Všude kolem panovalo ticho až na rychlé dýchání, mlaskání a nakonec…tlukot tří srdcí. Dvě tak něžná, tak rychlá a plná života a to třetí… moje…

Ten zvuk byl pomalý, jasně v tom byla slyšet ta práce, jakou tomu svalu dávalo, aby dělalo tyhle jednoduché pohyby.

,,Otevři oči Bells, pomalu…‘‘ Vydechl vedle mě hlas a cítila jsem, jak jeho chladná ruka obepíná moje prsty a lehce je tiskne. Rty jsem od sebe odlepila. Byly celé suché a popraskané.

Snažila jsem se je poprosit o vodu, ale nešlo to. Vydávala jsem jen sýpavý dech. ,,Alice….vodu…‘‘

,,Ty něco slyšíš?!‘‘

,,Odezírám!‘‘ Zavrčel sametový hlas. Ne, kvůli mně se nehádejte! Chtěla jsem je poprosit, ale nešlo to.

Mého čela a víček se dotkla vlhká látka.

,,Bells, jsi právě maminka dvou krásných dětí.‘‘ Slyšela jsem, jak se lehce zasmál a líbnul na tvář.

,,Prober se lásko.‘‘ Tahle slova mi zajela do srdce jako kudla. Ta touha vidět ta stvořeníčka, která jsem nosila ve svém nitru, která rostla pod mým tlukoucím srdcem…  Někde uvnitř jsem ale věděla, že se Edward přemáhá, aby nevybuchl žárlivostí, že je tu možnost, že děti nejsou jeho.

Jak jsem vlastně dlouho mimo? Hodiny, týden…měsíc…měsíce? Roky?! Dál jsem se nehodlala tím zaobírat… je toho moc.

,,Holčička i kluk by tě chtěli vidět.‘‘ Takže… kdybych byla vzhůru, už by se mi po tváři kutálely slzy. Ach! Co to je? Ledový prst se dotkl mé tváře.

,,Neplač lásko, jsou nádherný… holčička má krásné medové očka a zrzavé vlásky a kluk má hnědé vlásky a oči po nejkrásnější mamince.‘‘ Začal vysvětlovat a sundával mi jehly z rukou. Takže je to Edwardovo?! Opravdu?! Tohle musí být sen! Nejkrásnější sen, jaký jsem kdy měla.

,,E…‘‘ Snažila jsem se vyslovit jeho jméno, ale při chraptivosti mého hlasu jsem se lekla. Edward se chvíli zdál být vyděšený, ale pak si nejspíš všiml toho, jak rudnu.

,,Byla jsi mimo dva týdny lásko. Chvíli to potrvá, než tvůj hlas bude ještě krásnější než teď-jako kdyby to šlo. Chceš je přinést ukázat? Myslím naše děti.‘‘ Přelila mě vlna pýchy. Jak krásně to znělo z jeho rtů- naše děti…ach…

Tak přece jen je otec osoba, kterou nejvíc miluju. Pak jsem si ale uvědomila, co řekl… mám…mám je vidět? Chci je teď vidět? Opatrně jsem přikývla a jazykem si přejela po suchých rtech.

,,Ups, ještě ti dám něco k pití a pak je sem Alice a Rose přinesou. Rose si zamilovala chlapečka a Alice zase tu holčičku.‘‘ Usmál se neodolatelně a mě až teď docvaklo… oni děti mít nemohou… Proč je to tak nespravedlivé? Já je nechtěla, ale Rose a Esme si jej přáli. Přáli si v rukách svírat malý uzlíček života. Podle těch něžných rukou jsem poznala, že mi Edward nadzvedává hlavu a o spodní ret mi opřel hranu skleničky.

,,Pij.‘‘ Poručil. Začala jsem doslova hltat vodu. Ta tekutina mi příjemně navlhčila vyprahlé útroby. Bylo to nádherné. Když už jsem cítila, že nemůžu nadzvedla jsem lehce bradu a sklenička mi okamžitě zmizela ze rtů. Snažila jsem se o lehký úsměv, ale stále mi nějak škubal koutek rtů. Pomalu jsem otevřela oči a ostré světlo mě na chviličku oslepilo. Zamžourala jsem a po chvíli rozmazané předměty získávaly tvar.

,,Jsi unavená?‘‘ Zašeptal a opřel se o loket. V pololeže vedle prvorodičky. V mysli jsem se tomu uchychtla. Na jeho otázku jsem zavrtěla hlavou.

,,Chci… chci vi-vidět…‘‘ Snažila jsem se, ale bylo to, jako kdyby mi někdo řezal hlasivky pilou. Edward se pousmál a podíval se ke dveřím.

,,Počkej, pomůžu ti.‘‘ Zachichotal se a já ho za to zpražila pohledem. Opatrně mě podepřel záda a vytáhl do sedu. Naklonila jsem se, abych mu polibkem poděkovala a hned nato vrzly dveře a dovnitř vstoupili dva andělé.

Jeden malý s černými střapatými vlasy a růžovým balíčkem v ruce a druhý se zlatými vlasy v loknách a modrým balíčkem. Podle barev mi logicky docvaklo, že jsou to barvy podle pohlaví.

,,Bello?‘‘ Zašeptala s lehkým úsměvem na rtech Alice. ,,Tohle je první pidižvík, kterýho jsem odrodila a Edward pak musel císařským řezem vytáhnout prcka.‘‘ A šťouchla do Rose, která s mateřským úsměvem koukala na modrou obalenou bytůstku, která si prsty přitahovala její vlasy.

Alice ke mně pomalu došla a podala Edwardovi holčičku. ,,Musíš jí vymyslet jméno Bells.‘‘ Zašeptal a pomalu mi ji dával do paží. Ruce mi hned utvořily nemotornou kolébku do které přesně zabalené děťátko zapadlo.

,,Jsi u maminky zlatíčko.‘‘ Zašeptal a podíval se na mě milujícím pohledem. Pomalu jsem sklonila pohled a opravdu.

Bylo tam na pohled tříměsíční dítě s krásnými topazovými, hlubokými očima po tatínkovi a stejným pokřiveným úsměvem jen s plnějšími rtíky. Fascinovaně jsem zírala na tu dokonalost. Tohle jsem opravdu tak dlouho v sobě chovala? Tak dlouho jsem opravdu v sobě nosila a krmila tohohle andílka? Je to vůbec moje dítě? Nemůžu uvěřit tomu, že něco tak dokonalého, tak andělského jsem mohla zplodit…i když… moje láska je anděl.

,,Je krásná viď?‘‘ Zalaskal mě v uších Edwardův hlas.

,,Je nádherná… stále tomu nemůžu uvěřit… je to opravdu dítě, které bych mohla mít já? Vždyť je jak andílek…‘‘

,,Je po své mamince.‘‘

,,Ne… po tobě…‘‘ Zašeptala jsem omámeně a Rose ke mně pomalu přistoupila. ,,Chlapeček.‘‘ Vydechla a položila ho zase do Edwardovy náruče. Do očí se mi nahrnuly slzy. To druhé zabalené v modré přikrývce bylo přesně má kopie…jen v klučičím vydání. Čokoládové oči, malé nahnědlé chomáčky vlásků, ale stejně krásný úsměv jako u holčičky a stejný nosánek směřující jako u princátek lehce nahoru.

Edward mu podal svůj ukazováček a klučíkovi se rozzářili očka a hned chňapl po prstu a začal ho tisknout. Obtáčel svoje malé prstíky kolem jeho a smál se. Rose s Alicí se taktně vypařily, ale já stále očarovaná jsem nemohla spustit oči z těch dvou…

Malé děvčátko otevřelo pusinku do O a zívla. Musela jsem se tomu zase usmát. Vždyť taková krása je určená bohům…

,,Mariana…‘‘ Zašeptala jsem.

,,Mariana?‘‘

,,Mariana Alice Cullenová.‘‘ Pousmála jsem se a otočila k Edwardovi. ,,A co kluk?‘‘ Skousla jsem si spodní ret. Tak to bude těžké… Ben, Christopher…Edward III., Lionel, Daniel, Michael, Josh… Bylo jich tolik…

,,Nicholas.‘‘ Napadlo mě najednou. ,,Nicholas Edward Cullen.‘‘ ,,Proč ta prostřední jména?‘‘ ,,Ať vědí, kdo jim pomohl na svět.‘‘ Zasmála jsem se.

Alice najendou vletěla do pokoje a hlavy nám s Edwardem vyletěly od dětí. ,,Mariana a Nicholas! Jupí!‘‘ Začala tančit a já ji začala brát jako mentálně postiženou.

,,Jaká majoránka?‘‘ Zasmál se něčí hlas.

,,Emmette‘‘ Zasmála jsem se a on fiktivně poskočil, jako kdyby se lekl.

,,Pomoc! Fujavice!‘‘ A přiběhl k nám. ,,A že bude mít další prcek prostřední jméno po mě! Prosím!‘‘ Padl na kolena a sepjal ruce.

,,Pokud to bude kluk.‘‘ Zasmála jsem se.

,,Musí být!‘‘ Zavrčel a najednou vyskočil jako baletka. ,,Baseball! Dávaj baseball a pak fotbal! Pa miláčci!‘‘ Zavýskl a zmizel.

,,Takže…souhlasíš se jmény?‘‘ Obrátila jsem se na Edwarda. ,,Mariana- moře a Nicholas- Vítěžství lidu…‘‘ Usmál se mým pokřiveným úsměvem a políbil mě na špičku nosu. ,,Miluju tě.‘‘

Děti v mé náruči se zasmály a najednou se podívaly na sebe. S Edwardem jsme se opírali tvářemi jeden o druhého a sledovali oční konverzaci mezi dětmi.

,,Jsou až strašidelně po tobě. Štve mě, že neslyším jejich myšlenky.‘‘

,,Ty bys ještě v takovém mládí chtěl slyšet jejich myšlenky?‘‘ Sykla jsem překvapeně.

,,No, když mi to nejde u tebe, tak doufám, že to mohlo jít i u nich…škoda…‘‘

,,Myslím, že až budou chtít, tak je budeš slyšet.‘‘



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 46:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!