Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 44

Rebelka 44Tak! Je tu 44 KAPČA! Tady končil hurt... pokud to někdo četl o čemž pochybuju xD Ono číst dlouhý, unuděný povídky není tak lehké a psát je... uch:D Upřímě řečeno, začínám si zvykat na malý počet lidí, kteří to čtou, ale zároveň mě to trochu... zesmutňuje. Prosím lidičky, písněte něco, co by mi dodalo konstruktivní kritiku! + co by jste chtěli? Kluk nebo holka? Edwardovo, nebo Angela?

44. ROZHODNUTÍ A PROBLÉMY REBELKY

Edward:

Mlčela. Tři dny jsem měl napnuté svaly. Moje mysl jasně toužila, aby mohla vnitknout do té její, znát její otázky, úvahy…všechno. Večer si zase mlčky lehla a během chvilky usnula. Nejvíc mě ale začala rozežírat představa, že to něco, co roste v Belle není výplodem naší lásky ale lásky toho druhého…. Angela.

Bella s sebou cukla, jako kdyby věděla, čím se mé myšlenky zaobírají. Jako kdyby to ze mě bolestivě vyzařovalo.

Lehce jsem se pousmál. Byla tak krásná, tak nevinná a ďábelská zároveň. Po tom všem, čím jsme si spolu prošli ji nevýslovně miluju, zbožňuju každý její pohyb, každou gimasu, každé slovo- i když mě má zranit- které výjde z jejích rtů, každý pohled, miluju ji každým coulem sebe a to je hlavní.

Jemně jsem jí procházel po vlasech a obtáčel si pramínek kolem prstů. Stále jsem si přemýtal její reakci na to, že je těhotná a slova, která mi Carlisle poslal myšlenkami.

,,Blahopřeju synu, je těhot-‘‘ Začal jsem kypět žárlivostí a Carlisle to ani nedomyslel. Opravdu byla první věc, která mě napadla, že to,co v ní roste je jeho. Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Upíři přece nemůžou mít děti! Není to možné! Nejsme náhodou zmrazení v čase? Takový jací jsme byli? Nijak jsem nezaslechl případ, kdy by normální člověk měl dítě s upírem… ne to určitě ne.

Skousl jsem si spodní ret. Byla tak strašně nervózní, když se jí Carlisle- poté, co ji přesvědčil, že je těhotná- zeptal, jestli si ho chce nechat. Tehdy jsem pookřál. Jako kdyby někdo na hořící oheň vylil spršku vody a on se uhasil. Došlo mi, že to není jen moje rozhodnutí, ale hlavně její. Viděl jsem v jejích očích ten strach, ale nevěděl jsem,  proč se bojí. Nemohl jsem to ani vědět.

Sebral jsem se. Pochopil, že nesmím Bell odsuzovat,ale stát po jejím boku. Ať je to dítě, čí je, Bellu miluju a to, co je Bell drahé, bude mě také. S těmihle myšlenkami jsem se cítil lehčí… je to blbost, ale cítil jsem se šťastnější a samotná tahle představa mě zahřívala. Už to byly tři dny co se to dozvěděla. Slíbila mi, že mi pak řekne své rozhodnutí.

Kdyby to dala pryč… ztratí možnost mít děti, být matkou… ale kdyby si nechala… kdyby si ho nechala, tak už to nebude jen moje Bells, ale zároveň i toho prcka. Tišejsem se uchichtl.

Kdyby ale přece jen bylo to dítě moje… kdyby přes všechny ty důkazy se stal zázrak a upír byl biologickým otcem… co bych dělal? Zavrtěl jsem hlavou. Nesmím se tím zabývat.

Už jsem jasně viděl to šeptání u nás doma a co teprve, pokud se to dozví královská rodina?! Co až se to dozví její otec?! Nespíš mě jen spálí na popel, ale jinak to bude dobrý. Uklidňoval jsem se nesmyslně. Objal jsem majetnicky Bellu kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Musel jsem cítit, že je tu se mnou, jinak bych se přestal ovládat a utekl ven. Ven do temnoty.

Zase se zavrtěla a zamumlala. Políbil jsem ji do vlasů a sotva jsem si položil hlavu na polštář, vzbudila se.

,,Dobré ráno lásko.‘‘ Zašeptal jsem, natáhl se a líbnul ji na tvář. Bella se zhluboka nadechla a začala třást.

,,Edwarde?‘‘ Zavrtěla se, odkroutila z mého sevření a otočila čelem ke mně.

,,Ano Belli?‘‘ Zašeptal jsem a pohladil ji po tváři.

,,Já…‘‘ Zasekla se a mlčela.

,,Bello, ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě.‘‘ Zašeptal jsem zase. ,,Já…si…já si ho asi nechám…‘‘ Vypadala provinile.

Po tváři se mi roztáhl úsměv a v jejích očích bylo překvapení. Zvedla se ve mně vlna neskrývané radosti. Políbil jsem ji na rty a přitáhl si ji k sobě.

,,Ty se nezlobíš?‘‘ Zeptala se mě opatrně. Odtáhl jsem ji kousek a zíral na ni.

,,Proč bych měl?‘‘

,,No…‘‘ Odmlčela se a skousla si ret. Než stihla cokoliv odpovědět, položil jsem jí prst na rty.

,,Bells, je to naše dítě a miluju ho o něco málo míň než tebe.‘‘ Po tváři se jí rozjel krásný úsměv.

,,Vážně?‘‘ Zeptala se a na důkaz jsem zase spojil naše rty.

 

Bella:

Byl jiný! Vůbec nereagoval tak, jak jsem si myslela. Skoro jsem doufala v to, že na mě začne křičet, přemlouvat mě a mě by se po tváři provinile kutálely slzy, ale on… On tohle…neudělal. Místo toho mě políbil a šťastně se usmíval. Byla jsem šťastná.. šťastná, že to přijal. Přijal možnost, že možná ten tvoreček, který ve mně roste není jeho.

,,Miluju tě.‘‘ Zašeptala jsem a vyhoupla se na něj.

,,Bell?‘‘ Vyhrkl a vypadal překvapeně. Zvedla se ve mně šílená vlna touhy. Touhy po tom, aby naše těla splynula. Bylo to hloupé, ale nemohla jsem se tomu ubránit.

,,Pojď táto…vem si mě.‘‘ Zavrčela jsem a doslova se na něj vrhla. Strhla jsem z nás jediné kusy oblečení, ale jeho ruce mě zachytily.

,,Bello, neblbni.‘‘ Zaskučel. Jasně jsem cítila, že se musí silně přemáhat, aby tohle ze sebe dostal. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne…‘‘ Vydechla jsem a otřela se o jeho nejcitlivější místo.

,,Bello, to je týrání.‘‘ Zavzdychal a jemně při tom vrčel.

,,Ty mě týráš.‘‘ Opatrně jsem se pohybovala. Jako kdybych náhodou byla teď rozbitnější, ale skutečnost byla mnohem prostější… Rozbitnější bylo jen sebeovládání.

Pevně jsem svírala jeho paže při prvních tempech, ale vzrušení mě donutilo mu je přesunout na hruď a zapřít se do ní. Jeho paže mi mezitím opatrně pluly po siluetě. Klouzaly po záhybech kůže a zdokonolovali tu chvíli.

Najednou jsem si vzpomněla na jendu maličkost.

,,Edwarde…co Carlisle?‘‘ Zavzdychala jsem z posledních sil. Při jeho jméně se uchichtl.

,,Dělal mi tohle posledních devadesát let, tak by to nemělo vadit.‘‘

 

*** Tři měsíce poté***

 

Bella:

Byla jsem snad ta nejšťastnější osoba pod sluncem. Nikdo kromě Alice, Edwarda a Carlislea to neví…tedy doufám. Jím sand třikrát víc,než je zdrávo a na čtvrtý měsíc mám celkem obstojně vypouklé bříško- jako kdybych byla už v osmém.  Ano, problémy zatím nastaly jen párkrát. Vždy to měla ale na svědomí jena osoba. Já.

Problém bylo s tou druhou částí, která si dala předtím na menší dobu pohov, ale zase se vrátila.

,Nechcem dítě, je to parazit!‘ Našeptávalo mi to a na jisté chvilky to přebíralo mou kontrolu. V těch momentech jsem se šíleně bála. Ne o sebe, ale o naše dítě. O mé a Edwardovo dítě. Bála jsem se, že mu sama něco nechtěně udělám, když mě bude ovládat ta nestvůra hluboko v mém nitru.

Obrovský balón na mém břiše už kopalo o síle, která mi často skříplo žebro, Carlisle nevěděl, co to je. Mohla to být holčička… mohl to být kluk… ale ani s přístroji na to nepřišel. Jako kdyby pod břichem byla zeď a nepouštěla nic…

Osobně jsem si víc přála holku a Edward kluka, vždycky jsme se smáli, že se nedokážeme dohodnout.

Najednou se mi vybavila živá vzpomínka na to, co se stalo jednoho…slunečného dne.

,Edward i s Carlisleem na mé poprošení šli do lesa na lov. Museli. Už dlouho drželi hlad-tedy žízeň. Šla jsem do kuchyně zase vyžrat ledničku, která byla k mé radosti napěchovaná jako radost štěstí mé a Edwarda.

Krájela jsem zlehka kousky kuřecího masa, když jsem na lesklé straně nože zahlédla děsivou tvář. Byla bledá jako stěna, kruhy pod očima a husté, zlámané řasy lemující karmínové oči vraha. Její rty s hrozivým úšklebkem ke mně promlouvaly.

,Vezmi ten nůž Belli… zakotvi ho v parazitovy a nech ho tam zrezivět na ceou věčnost…tam patří… touží tam být…‘ Neviditelné řetězy mě spoutávaly. Nutily mě poslouchat ten hlas. Cítila jsem bolest v srdci. Přála jsem si začít křičet. Křičet, aby mě Edward nebo Carlisle zastavili, aby zastavili to bláznovství, tu… tu rebelku ve mně.

,Ne!‘ Řvala jsem, když se moje pravá ruka, křečovitě svírajíc vražedný nástroj začala zvedat do výšky.

,Ne, Bello! Nedělej to!‘  Slyšela jsem vrznout dveře.

,,Pomoc!‘‘ Zařvala jsem a ruka mi rychle vystřelila k břichu.

,,Ne!‘‘ Zařval někdo a během chvilky mi křuplo v ruce, ale s potěšením jsem zjistila, že zároveň s rozlomenou rukou. Zařvala jsem bolestí a podívala se do těch zlatých očí. Zlá bytost ve mně zlostně zasyčela. Plán mě i dítě zabít se nepovedl.

,,Edwarde…‘‘ Pevně jsem ho objala a začala vzlykat. ,,Prosím, prosím, uchraň naše dítě přede mnou!‘‘ Po tváři mi skapávaly slzy.

,,Bello… cos to dělala?‘‘ Odtáhl mě od sebe a jeho tvář byla zkroucená do bolestného úšklebku.

,,To ne já!‘‘ Zavrtěl hlavou.

,,Bello! Tam nikdo jiný nebyl! Bylas tam jen ty! Jen ty a v tvé ruce se bleskl nůž! Nůž namířený na břicho!‘‘

,,Copak ty to nechápeš?! Byla to ona!‘‘ Obličejem mu problesklo pochopení. Zase si mě přitáhl k sobě a začal se mnou kolébat.

,,Neboj se, nedovolím, aby se něco podobného zase opakovalo.‘‘ Nechtěně mi při tom škubl rukou a já sykla.

,,Je to jen zlomené.‘‘ Zaskučela  jsem a hned se vedle mě objevil Carlisle.

Alice přijela sotva týden poté. Začala okamžitě básnit o tom, jaké šatičky bude šít, pokud to bude kluk a jaké oblečení, pokud kluk.

Zrovna teď… v tenhle moment jsme obě seděli na mé posteli. Já neschopná se pohnout. Alice věčně skákala okolo mě, když tu nebyl můj osobní anděl strážný a o uklidňujícím tichu jsem si mohla nechat jen zdát.

,,A Bello! Představ si, že teď jsem viděla, že za necelý týden přivezou novou kolekci těch nejúžasnějších šatiček pro miminka, jaké jsem kdy viděla!‘‘

,,Alice, ještě se to ani nenarodilo.‘‘ Zaskučela jsem a prudká bolest mi vystřelila do břicha. ,,Alice!‘‘ Zakřičela jsem a sklenička, kterou jsem doteď pevně svírala v ruce s tříštivým zvukem dopadla na zem.

,,Bello! Edwarde! Rychle! Asi rodí!‘‘ Slyšela jsem její křik, dveře zase prorazily klikou zeď a už mě obskakovali tři upíři. Stahování se začalo uklidňovat. Mělce jsem zrychleně dýchala a pot mi stékal po čele.

,,Planý poplach. Další silnější kontrakce.‘‘ Zamumlal Carlisle a pousmál se na mě.

,,Už to ví i Esme a je z tebe nadšená. Jasperovi jsme nedovolili zatím, aby přijel… radši až po porodu a hrdličky jsou na dalších prázdninách.‘‘ Dodal doktor a zmizel.

,,Bells, jak ti je.‘‘ Naklonil se ke mně anděl a Alice zaroutila očima.

,,Dobře, už dobře.‘‘ Už jsem zase byla v pohodě. Pánev mě roztahováním na příchozí porod šíleně bolela a moje myšlenky směřovaly k prosbám… ať už to skončí.

,,Bell, teď tě na chvilku dostane do ochrany Alice, protože jinak mi nedá pokoj a my s Carlisleem musíme na lov. A ty Alice! Musíš okamžitě volat kdyby něco.‘‘ Alice vyskočila do výšky a zasalutovala.

,,Ano pane!‘‘ Edward přikývl a okamžitě zmizeli. Malý elfský skřítek se zase pohodlně posadila vedle mě a začala básnit svoje, dokud jsem neusnula.

Okrajem mysli jsem vnímala příjemné dívčí broukání a pak jsem s sebou trhla.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 44:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!