Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 10

20.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5364×

10. JE TO MOJE VINA!

Edward:

,,Ne, Carlisle, to mi neříkej!‘‘

,,Nemohl jsem nic dělat…omlouvám se synu.‘‘ Natáhl ke mně konejšivě ruku.

,,Ne, Carlisle…‘‘ Zastavil jsem ho.

,,Měla naražené druhý bederní obratel, otevřenou zlomeninu nohy, zlomenou ruku a vykloubené rameno, zlomené šesté žebro a lehký otřes mozku. Nemohl jsem to…‘‘ V jeho hlavě se mi objevily minuty, kdy ji operoval svým způsobem, bez pomoci lidských rukou a očí. Bolest ji natolik otupila…

Okamžitě jí vpíchl morfium. Rychle z ní strhl všechno oblečení a dezinfikoval tržné rány. Opatrně ji přetočil na posteli na záda. Zpevnil, aby se nemohla hnout.

Nejdřív začal s nohou. Neměla to tak strašné, jak se obával, ale i tak… Vrtačkou jí namontoval šrouby, aby jí správně srostla noha, zašil a zpevnil.

Bolestně jsem s sebou cukl při té vzpomínce, kterou mi posílal.

Do úst jí zavedl ventilátor. Se zády a hrudníkem nebude moct nic dělat… Bolest jí bude prostupovat hrudí minimálně půl roku…Napojil ji na infúzi a napojil elektrody, aby jí kontroloval srdce. Po celém těle měla obrovské modřiny-hematomy, které se jí během celé jeho práce zvýrazňovaly.

Testy EKG…tep srdce měla znepokojující…jednou se rozjelo šílenou rychlostí a podruhé se zpomalil skoro na nulu.

Vozil ji po testech… CT (jak velká jsou poškození mozku), Rentgen… neměla víc jak ty zlomeniny, které viděl, ale pak si všiml ramene. Bylo vykloubené. Trhl ho směrem nahoru a v celém jejím těle to nepříjemně ruplo.

Cítil jsem bolest, která prosakovala Carlisleem a Bellou během tohohle…celého…

,,Můžu…můžu k ní?‘‘  Zašeptal jsem po chvíli a on si sundával zakrvácené gumové rukavice.

,,Ještě jsem ji nedovezl na pokoj.‘‘

,,Udělám to…‘‘ Zašeptal jsem a Carlisle mě poplácal po rameni.

,,Zavolám jejím příbuzným, ty se o ni postarej, vyřídím formality a budeš tu moct být jak dlouho chceš…Alice mi říkala, že ses konečně spřátelil…‘‘ Další kudla do srdce… Do netlukoucího srdce…

,,Říkal jsi, že má naražený bederní obratel.‘‘

,,Musí mít vůli…bez vůle…‘‘ Zavrtěl hlavou. ,Ochrne‘. Poslal myšlenku.

Tiše jsem přikývl a mlčky mířil ke skleněným dveřím. Carlisle objal smutnou Alici kolem ramen a vedl pomalu ven…

Procházel jsem tichými chodbami nemocnice. Celé bílé, nepříjemné, působící klaustrofobickým dojmem. Nemohl jsem dýchat, nesměl jsem. Třásl jsem se. Chladné bílé zdi. Všude kolem nasáklé dezinfekcemi a krví. Zatnul jsem zuby a došel až k sálu.

Otevřel jsem dveře. Ležela tam. Nehybná. Tichá. Bezmocná. S odřeninami a modřinami po celém těle. Polomrtvá… jen kvůli mně. Byla to všechno jen moje vina. Došel jsem tiše k ní a sehnul se.

,,Promiň Bello… je to všechno moje vina…‘‘ Kdybych mohl slzy by mi kanuly na zem. Pohladil jsem ji po pošramocené tváři. Byla tak nevinná, tak… Nemohl jsem ani dokončit myšlenku. Koutkem oka jsem si všiml obleku. Carlisle mi tu nechal jeden ze zelených košil a kalhot zdravotních bratrů. Došel jsem až k té hromádce.

,Oblíkni si to. Civilista, který vozí vážně zraněnou není dvakrát nejlepší nápad.‘ Lehce jsem se pousmál. Svlékal jsem ze sebe celé zkrvavené tričko i kalhoty. Složil jsem je do úhledné hromádky a dal na Bellino lůžko vedle její zasádrované ruky. Bolestně jsem se na ni podíval. Kdyby jen věděla…kdyby věděla, co jsem zač…

Vzal jsem za rám jejího lůžka s připevněnými monitory a přístroji a vezl na pokoj. Pokoj číslo sedm. Byl to jeden z těch…luxusnějších pokojů. Sestřičky po mě mlsně pokukovaly, ale já měl oči jen pro Bell.

Rychle jsem otevřel dveře a zaplul i s lůžkem dovnitř. Celá místnost byla zbarvena do uklidňující broskvové barvy. Po pravé straně se rýsovala televize, staré, zelené křeslo, dřevěný stolek se třemi židličkami, které musely při nejmenším pohybu vrznout. Byla tu příjemná vůně. Lesní vítr z pootevřeného okna sem vanul a s ním i nádech borovice a čerstvě posekané trávy.

Postavil jsem její lůžko kousek od okna k nočnímu stolku a zkontroloval přístroje. Uch, je to dobrý…

Hřbetem ruky jsem jí projel po tváři a otočil se zády. Doběhl jsem si pro jednu z těch židlí a posadil si ji k Belle. Byla i přes zranění krásná…

Opatrně jsem jí vzal do dlaní její zkřahlé ruce a co nejjemněji dělal kroužky.

Dovolil jsem si poprvé se v její přítomnosti zhluboka nadechnout. Její krev byla smíšená s transfuzemi. Krása… taková…Lehká, jako noční vánek po ledovém dešti, prosycená vůní lilií, zurčícího potoku v lesích, růže a jahod. Tak jemná, tak krásná…dokonalá…

Snad po dvou hodinách jsem si zvykl na její esenci. Neměl jsem nutkání se k ní sklonit a zarýt jí zuby do krku.

Seděl jsem takhle několik hodin. Klouzal prsty po její ruce. Začalo se stmívat. Nikdo z jejích příbuzných nepřišel. Zvedl jsem se a sedl si k ní na postel.

Víčka měla pevně zavřená. Lehce se jí chvěla, jako kdyby se jí něco zdálo. Začal jsem zkoumat pozorněji její obličej. Víčka měla nádech modré, jako jasná letní obloha, ale taky lehce nafialovělé, jako levandule. Řasy měla tmavě hnědé, dlouhé, husté a vůbec nepotřebovala ani řasenku… Nos. Měla tak akorát. Ani velký ani malý, ani široký, ani úzký. Rty… Lehce mezi růžovou a červenou. Měla je už popraskané. Plné, výrazné…

Je na ní něco obyčejného? Něco, co mě nijak neohromí?

,,Jsem tu…postarám se o tebe.‘‘ Zašeptal jsem a položil si hlavu vedle ní na polštář. Stále jsem v ruce lehce svíral její a palcem dělal kroužky. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Dveře tiše vrzly a dovnitř podle myšlenek vklouzla Alice.

,Jak jí je?‘

,,Je v bezvědomí.‘‘

,Je mi to tak líto.‘

,,Nebyla to tvoje chyba. Já jsem selhal.‘‘

,Jak ty?‘

,,Kdybych se jí nesnažil chránit proti tomu psisku, nemusela tu ležet.‘‘

,Nemusela tu být taky vůbec!‘ Zavrčela na mě. Sedla si vedle mě a oba jsme se chvíli koukali na nehybnou Bellu.

,Musíš si skočit na lov.‘

,,Nehnu se od ní.‘‘

,Ani se to nedozví!‘

,,Ale já nechci.‘‘

,To ji radši na pokraji sil vysaješ?‘ Poraženecky jsem si povzdychl.

,,Dobře.‘‘

,Zítra v devět tě vystřídám. Nehnu se od ní na krok a kdyby se něco dělo, řvu.‘

Pousmál jsem se. Její řev by byl k nevydržení. Ještě chvíli vedle mě seděla a pak jí hlavou probleskl krátký film.

,Chodbou se řítí tmavý černovlasý kluk. Zuřivě shání pokoj Isabelly Marie Swan a hned nato další.  Dáma, celá v elegantním oblečku se pomalu a ladně s nosánkem skoro k nebi blíží k tomuhle pokoji.‘

,,Její matka a Jake?‘‘

,Jo.‘

,,A její otec?‘‘

,Nejrychlejší cesta z Forks sem…bude tu zítra, ale až večer.‘

,,Dobře.‘‘

Slyšel jsem udýchaný hlas jejího bratra.

,Ruka.‘ Poslala mi myšlenku. Rychle jsem ji opatrně uložil zpátky podél jejího těla. Hadičky, které měla zapojené se zatřásly a do dveří se vřítil Jake.

,,Kurva! Bello!‘‘ Nohy se mu podlomily a já vyskočil. Podepřel jsem ho a dovedl až k židli. Těžce oddechoval.

,,Jak dlouho jsi běžel?‘‘ Otočila se k němu Alice starostlivě.

,,Od domova až sem.‘‘ Zachroptěl. Beze slova se zvedla a obešla mě.

,,Co se stalo?‘‘ ,,S Mikeem jsme se trochu…začali jsme se prát a ona nás chtěla rozdělit. Odstrčil ji, ale…ale přímo na silnici a tam ji srazil taxikář…‘‘

,,Do prdele! Tohle štěstí má vždycky jen ona. Bell…‘‘ Smutně se usmál a z koutka oka mu vyjela vlhká kapka slzy. ,,Ten hajzl.‘‘ Zavrčel a jeho pěst vystřelila ke rtům a kousl se do ruky. Zatínal zuby, jako kdyby se snažil ovládnout svůj vztek. ,,Jak je na tom?‘‘ Zašeptal po chvíli a obrátil se na mě. Sklopil jsem oči.

,,Hrozí, že nebude moct chodit… mluvit, pamatovat si…měla otřes mozku…srazil ji plnou silou…‘‘

Srdce mi zachvátila panika. Jakob se otočil k Belle. Kapky mu smáčely tváře. V mysli měl jen její obraz…

,,Přežije to?‘‘

,,Je v komatu, ale taky se nemusí probrat…doufám….že to ale nevzdala….‘‘ Otočil jsem se zpátky k ní a dlaň jí položil na její paži. ,,Postaráme se o ni.‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 10: