Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace 4

wallbylukyno


Radiace 4Dala jsem se do psaní a napsala další část :) Jinak bych vám chtěla strašně moc poděkovat za ty úžasné komentáře k 1.-3. části, opravdu mě potěšily!! Jinak se už snažím, co nejvíc odpoutat od filmové šablony :) Nebojte se, brzo už bude absolutně jiný děj :) Jinak bych vám ještě chtěla říct jednu DŮLEŽITOU VĚC! Úplně jsem vám zapomněla říct, že v téhle povídce nemají Cullenovi žádný dar - nikdo z nich! Takže Edward nečte myšlenky, Alice nevidí budoucnost atd. :) Doufám, že se vám bude tento díl líbit, prosím komentujte!! Díky, vaše Janna

Část čtvrtá

První týden tu uběhl docela rychle, ani jsem si nestačila všímat, jak to utíká. Dost jsem se bavila s Betty, hrála jsem s ní Člověče, nezlob se, a když jsem viděla, jak se kaboní při první hře, když jsem vyhrála, nechala jsem ji pak vždycky vyhrát.

Další věc, která šíleně bila do očí bylo to, že jsem se Paulovi líbila. A bohužel pro mě, mi to dával najevo. Třeba takto.

Paul mně zrovna přinesl oběd, protože jsem ještě nebyla schopná pořádně chodit, jak jsem byla malátná.

„Díky,“ usmála jsem se na něj, když mi podal tác.

„Nemáš zač,“ opětoval mi úsměv. A pak, nedokázala jsem pochytit, jestli naschvál nebo omylem, žduchl do malého stolku vedle mé postele, čímž z něho spadl kelímek s vodou na zem. „Promiň,“ omlouval se.

Byla to reakce – zohnula jsem se z postele, abych si ten kelímek mohla podat, ale Paul se pro něj shýbl taky.

No, a potom to přišlo. Jakmile jsme oba nadzvedli hlavu, hleděli jsme si přímo do očí. A já se utápěla v jeho oříškových očích lemovaných hustými řasami. Bylo to úžasné, jako hypnóza – nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Jen teď jsem si dokázala všimnout, že asi dva centimetry vlevo od nosu má malé hnědé znamínko, že jeho rty jsou srdcovitě vykrojené, že v jeho očích jiskří, kdykoliv se do nich zahledím.

A to nemluvím o jeho úžasných černých vlasech. Byly to takové ty doslova havraní – matné černé, zkrátka úžasné.

Jeho víčka se začaly jemně třepat a pak zavřel oči. Napodobila jsem ho.

Jen poslepu jsem vnímala, že se naše dva obličeje přibližují. Nechápala jsem, co to dělám, bylo to automatické, nedokázala jsem se ovládnout.

A přesně v té chvíli, kdy se jeho ret jemně otřel o ten můj, se mi před očima objevil Edwardův obličej. Okamžitě jsem se od něj odtáhla, hlava se mi motala, nic jsem nechápala. Veselé jiskření v jeho očích se přeměnilo ve smutek.

Trhalo mi to srdce, když jsem viděla jeho obličej, ale musela jsem přestat. Kvůli Edwardovi. Kvůli sobě.

„Ty… nechceš?“ šeptal.

V očích se mi objevily slzy. „Já-já… promiň, ale nemůžu, nejde to… Edward… prostě nemůžu…“ Schovala jsem obličej do dlaní a tiše vzlykala.

„Promiň,“ omlouval se, „já nevěděl, že… ten… Edward je nějaký tvůj kluk?“

Přikývla jsem.

„Fakt se omlouvám, nechtěl jsem,“ mumlal zkroušeně.

„To není tvoje vina,“ omlouvala jsem ho. „Ale moje.“

Cítila jsem, jak mě Paul obejmul a pak se jeho dotyk ztratil.

Ležela jsem tam zkroušená na posteli, myšlenky se mi rojily v hlavě jak včelí roj. Byla jsem jen ráda, že Bet spí.

Ano, tohle byla jen jedna z mála situací. Bylo jich víc. Například i tato.

Už jsem se sama dokázala pohybovat, a tak jednou, když jsem měla silnou, ehm, potřebu, jsem se vypravila směrem na toalety.

Když jsem vyšla z kabinky, zahleděla jsem se na sebe do zrcadla. Ta změna v mém obličeji byla krutá.

Měla jsem fialové kruhy pod očima. Má pleť nebyla jen bledá, měla zkrátka úplně nezdravou našedlou barvu, kůže jakoby mi zestárla. Moje oči byly unavené, smutné a uplakané. Nemá cenu zastírat, že jsem každou noc probrečela kvůli Edwardovi. Samozřejmě jsem si přála ho znovu vidět, obejmout, políbit…

Mé vlasy začaly řídnout. Bylo to jasné, nemohla jsem si nic namlouvat – věděla jsem, že dřív nebo později mi vlasy vypadají. To radiace způsobuje…

Odvrátila jsem obličej od svého obrazu, abych se nemusela dívat na všechny ty další změny v mém obličeji.

Jenže když jsem šla chodbou zpátky k sálu s nemocničními lůžky, z ničeho nic se mi zamotala hlava a já padala k zemi. Ano, nespadla jsem, protože těsně před dopadnutím na podlahu mě zachytili chladné ruce.

Ten chlad – úplně mi to připomnělo Edwarda, i když upíři byli ještě chladnější. Když jsem párkrát zamrkala, zjistila jsem, že je to Paul, kdo mě chytil.

Absolutně jsem nechápala, jak se tu tak najednou vzal. Už jsem mu něco chtěla říct, když mě najednou pohladil jednou rukou po vlasech, tou druhou mě pevně držel.

„Ach, Bello,“ šeptal. „Ty jsi tak nádherná.“

Na chvíli jsem se dost urazila; viděla jsem se přece před chvíli, nebyla jsem vůbec pěkná. Ale pak, když jsem v jeho očích viděla, že to myslí naprosto vážně, ve mně zloba polevila. Nechápala jsem, jak to dělá, ale vždy, když jsem byla nucena se zahledět do jeho očí, mě bylo, jak kdyby mi někdo před očima houpal hodinkami a snažil se mě hypnotizovat. Bylo to šílené, ale v té chvíli jsem věděla, že bych byla schopna udělat úplně cokoliv a nebrat ohledy na nic ani na nikoho. Ani na Edwarda.

A možná právě to pomyšlení na mou lásku mi vyčistilo mysl a já se přestala připitoměle culit a červenat.

Zvedla jsem se na nohy, zrak jsem měla sklopený k zemi, abych se nemusela Paulovi dívat do očí.

„Promiň,“ zašeptali jsme jako na povel oba současně. Pak jsem se kolem něj rychle protáhla a mířila zpátky na lůžko.

Abych pravdu řekla, vrtalo mi to hlavou. Nechápala jsem, co se to se mnou vždycky stalo, když jsem dovolila Paulovi podívat se mi do očí.

On měl nějaké své tajemství, to bylo jisté. Už jen to, že se zčista jasna objevil, zrovna když jsem padala, bylo podezřelé. Něco tu nebylo v pořádku a já jsem byla odhodlaná přijít na to, co.

Zavřela jsem oči. Nevím proč, ale mou hlavou se zrovna začaly kolíbat vzpomínky na Edwarda. Na to, když jsem ho viděla poprvé. Tehdy jsem ještě vůbec netušila, co se stane…

Jako obvykle pršelo. Ve městě Altoona nijak neobvyklý jev. Zvykla jsem si, přece jen jsem tu už bydlela pět let.

Předtím jsme bydlely ve Phoenixu - tedy já a mamka – až do doby, kdy si Renée vzala Phila.

Phil Dwyer byl slavný advokát, absolutní právnické eso. Možná právě proto se často stěhoval, vždy tam, kde měl lepší podmínky. Jenže do jeho života vstoupila má matka a oba se do sebe navzájem zamilovali. Hezky přeslazená romantika.

No a tento muž dokázal přesvědčit Renée, aby se s ním přestěhovala sem – do Altoony. Přiznám se, že jsem z počátku dost protestovala, milovala jsem Phoenix, dokonce jsem Phila i nesnášela, ale dnes je mi to docela fuk a s ním vycházím v pohodě. Je to fajn chlap, kterej mámu opravdu miluje.

Běžela jsem do školy, abych moc nezmokla. Auto jsem nevlastnila, protože jsem ještě pořád nenašla odvahu si udělat řidičák. Bála jsem se, že srazím první věc, co by se mi dostala do cesty.

Zdejší střední škola v Altooně nebyla nijak moc velká, měla jen kolem necelých pět seti studentů.

Vběhla jsem do budovy C, kde jsem měla první hodinu angličtinu. Profesor Trow nebyl zrovna nadšený, když viděl, že jdu zase pozdě, ale nic neříkal, jen se na mě zamračil. Zapadla jsem do své lavice úplně vzadu vlevo.

Seděla jsem sama, neměla jsem tu zrovna příliš přátel.

Byla jsem ve třeťáku, tudíž jsem se pomalu ale jistě připravovala na maturu. Nechtěla jsem nic odkládat na poslední chvíli, učila jsem se průběžně. Ne, nejsem šprt, jen nemám ráda nárazový učení.

Zrovna když jsem si vytahovala učebnici na stůl, uslyšela jsem, jak se otevřely dveře. Myslela jsem si, že to přišla Ley Wertová, holka, která taky pořád chodila pozdě do hodiny, ale můj zrak přelétl přes její lavici a tak jsem si všimla, že ona už ve třídě je.

Podívala jsem se tedy k tabuli a zjistila jsem, že u katedry postává fakt hezkej kluk. Měl hnědý vlasy s bronzovým odstínem a krásný oči. Byl sice strašně bledý, ale nádherný.

Profesor Trow si zdvořile odkašlal a pak promluvil: „Dovolte, abych vám představil nového studenta-“

„Jmenuji se Edward Cullen,“ vpadl mu ten kluk do řeči. Měl úžasně zvonivý hlas.

„Ehm, ano,“ zamumlal Trow. „Tak si někam sedněte, pane Cullene.“

Edward se rozhlídl po třídě. Byly tu jen dvě volný místa – vedle Deana Poomerta, opáleného kluka s nazrzlýma vlasama a drzým úsměvem, nebo vedle mě.

Při vší smůle se Edward rozhodl sednout si ke mně. Jasně, byl hezkej, jenže já o společnost nestála. Chtěla jsem sedět sama, ostatní mě beztak jen využívali k tomu, aby ode mě opisovali, jestli si tenhle myslí, že mu něco takovýho dovolím, tak se pěkně mílí…

Obrátil se ke mně, vypadalo to, jako by mi chtěl něco říct, ale najednou se rychle obrátil a odtáhl se ode mě tak daleko, jak jen to lavice dovolovala.

V tu chvíli jsem se pěkně nakrkla, ale než jsem dokázala zapojit mozek, vyhrkla jsem: „Něco se ti nelíbí?“

Udiveně se na mě podíval a já se musela sama sobě divit. Nikdy bych neřekla, že bych něco takovýho dokázala vyslovit. Já – takový introvert, který se nebaví vůbec s lidmi.

Nic neřekl, jen si shrábl věci z lavice a přesadil se k Deanovi. Všichni ve třídě se nejprve podívali udiveně k němu a pak všechny oči zůstaly viset na mě. Na několika tvářích zářily posměšné úšklebky.

Nevšímala jsem si jich a začala horlivě psát zápis, i když jsem si sama sobě v duchu dala facku.

Ušklíbla jsem se. Dnes mi to přijde dost podivné, že jsem v té době netušila pravdu. Že Edward je upír a že jsem mu zkrátka moc „voněla“. To, že si přesedl, jak mi později vysvětlil, bylo kvůli tomu, že mě nechtěl zabít. Jak ušlechtilé.

Z mých nostalgických vzpomínek mě vyrušila náhle Betty.

„Hej, Bello!“ sykla na mě.

„Co je?“ zeptala jsem se napůl duchem nepřítomna.

„Paul na tebe civí,“ zachichotala se.

Otočila jsem hlavou a zahleděla se přes celou místnost. Měla pravdu. Paul na mě zíral. I když mezi námi byla velká vzdálenost, mé oči se opět zasekly v jeho pohledu a já se nemohla odtrhnout.

 


<< Předchozí | Další >>
>> Shrnutí povídek <<



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Radiace 4:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!