Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 24

Plamen naděje 24Tak mám tady další díleček. Snad se vám bude líbit. Přeji krásné počtení. Verus

24. Kapitola: Máš na mě shlížet s odporem a ne s láskou.

Bella:

Protože tě miluju. Nekonečně mi to znělo v hlavě. Bylo to tak neuvěřitelný, že jsem tomu prostě věřit ani nemohla. Co když to řekl náhodou. Někdy se stane, že z vás vypadne něco, co nikdy nikdo neměl slyšet. Ale musel by být hlupák, jestli se takhle spletl a to on ovšem není. Dlouho jsem byla zmatená a přemýšlela, kdyby ty slova byla pravdivá a on mě doopravdy miloval. Co by to pro mě znamenalo? Byla bych schopná být šťastná?

V tuhle chvíli jsem zapomněla na Alex a co mi před chvílí provedla. Mou mysl zaměstnával jen Edward. Svět okolo jsem úplně vypustila z hlavy. Stejně pro mě nikdy nebyl důležitý. Před sebou jsem měla jen ty dvě krásné slova. Miluji tě. Nepovažuje mě za nestvůru, potom, co se dozvěděl pravdu a miluje mě. Možná bych měla být šťastná a říct mu také své city a ne plakat, jako já teď. Jen nemůžu přijít na to, jestli to jsou slzy smutku, nebo štěstí. Jak já bych si přála koukat mu do očí. Jsem si jistá, že je má překrásné a stačilo by se jednou do nich kouknout a už nikdy bych neměla sílu se od jeho pohledu odpoutat. Když má tak podmanivý hlas a já přestávám vnímat svět, Jeno co ho uslyším, jeho oči určitě taky oplývají takovou schopností.

Možná jsem byla mimo déle, než jsem si myslela. Asi už bylo na čase něco říct. Edwardovy se to zdálo asi taky.

„Bello, prokrista pána, řekni už něco, nebo se zblázním.“Podle hlasu bylo poznat, jak je nesvůj. Nechápu, jak by se mohl bát, že ode mě dostane odmítnutí. Miluju ho víc, než svůj život. Jsem tak průhledná, že Alice to ví už od začátku, ale Edward ne. Dřív jsem za to byla ráda, ale teď už není co tajit a taky není důvod.

„Miluju tě.“zašeptala jsem do ticha. Hlas jsem měla slabí, bála jsem se, že mě ani neslyšel, i když je tady hrobové ticho. To mě dostává k dalším otázkám. Kde to jsme? Ta jeho rychlost, bez které bych byla už mrtvá a nikdy neslyšela od něho ty krásná slůvka. To prostě nebylo normální, to mi jen tak nevymluví.

To ticho bylo už opravdu trapné a k tomu v tuhle chvíli. Atmosféra se dala krájet, jak hodně byla hmatatelná. Po tom nejhorším okamžiku následuje ten nejkrásnější okamžik. To by mě v životě nenapadlo.

A pak se mi z nenadání podlomila kolena a já už jen očekávala tvrdý náraz a další modřinu do nynější sbírky. Zatím jsem neměla čas se soustředit na fyzickou bolest, psychická je mnohem horší a bolestnější. Ale teď na to taky nebyla zrovna vhodná chvíle.

„Bello? Bello? Jsi v pořádku?“slyšela jsem ten nádherný hlas, ale co mě překvapilo, že byl tak blízko. Jeho dech mi ovíval tvář a já jenom omámeně a přerývaně dýchala. Po chvíli, co jsem se vzpamatovala, jsem si začala uvědomovat, kde se nacházím a jak jsem se sem dostala.

Byla jsem v Edwardově bezpečném náručí a to znamená, že mě musel chytit, když jsem padala. Jakmile jsem si uvědomila jeho dotek a k tomu ještě jeho náhlou blízkost, chytila mě do spárů nesmírná touha. Nevěřila jsem, že někdy budu cítit takovou touhu. Ještě nikdy jsem tolik netoužila, aby mě líbal. Ale nevěděla jsem, jestli můžu. Avšak v tuhle jedinečnou chvíli můj mozek vysílal na jiné vlny. V hlavě jsem měla jenom okamžik, jak se mé rty dotknou těch jeho. Rozumná a stydlivá Bella nyní neexistovala. Její místo nahradila Bella, která je touhou a tím pádem s rozumem v koncích.

Zvedla jsem své třesoucí ruce z mého klína a přitiskla je na Edwardovu hruď. Pomalu jsem rukama jela výš. Přejela jsem jeho mužnou hruď, která byla cítit i přes sako a já nevím, co ještě a s pevným rozhodnutím mířila ještě výš. Když jsem se rukama dotkla odhaleného krku, má touha už přesahovala meze. Rukama jsem poznávala rysi jeho obličeje. Alespoň jsem si snažila představit, jak vypadá, když očima mi to je odepřeno. Jeho rty jsem si nechala jako poslední. Roztřeseným prstem jsem mu přejela po spodním rtu, mezitím moje druhá ruka spočívala v jeho vlasech. Byla to nevýslovná slast a já vím, že kdyby mě teď od něj někdo odloučil, neměla bych sílu na přežití. Přála jsem si, aby cítil tu nezvratnou touhu, která se dá zahnat jen polibkem. Mé rozhodnutí už padlo. Chci ho políbit. Chci cítit jeho rty na svých.

Začala jsem se k němu naklánět, tak, kde jsem předpokládala jeho rty a doufala, že mu dojde můj záměr a snad mi to i dovolí. Přísahám, že by mě to zabilo, kdyby mě odmítl. Cítila jsem jeho dech na svém obličeji, který mě ovanul, když zbytečně promluvil a tak prodloužil tuhle chvíli.

„Bello, co to děláš?“vydechl a já za jeho hlasem slyšela skrývanou touhu, jako je ta moje. Stačí ukojit její požadavky.

„Snažím se tě políbit.“řekla jsem, jako by to nebylo nad slunce jasné. Prosím, já už to nevydržím. Prosila jsem v duchu. To protahování mojí touhu akorát znásobilo.

Začala jsem se znovu naklánět se stejným úmyslem. Tentokrát jsem ale nebyla jediná. Zavřela jsem oči, abych si tento okamžik mohla vychutnat každou částečkou v těle. Nakonec to byl Edward, který zdolal tu poslední milimetrovou mezeru, která odpírala našim rtům splynout v jedny. Jemně a něžně mi oplácel polibky, ale přesto to bylo nevýslovně vášnivé. Cítila jsem, jak si mě přitiskl k tělu ještě víc, jako by se bál, že mu uteču a jak polibek přibíral na intenzitě. Naše rty do sebe zapadaly, jako dílky skládačky. Mé rty byly stvořené pro Edwarda a jen on měl právo je líbat. Já byla stvořená pro Edwarda. On byl jediný, koho bych mohla na světě milovat. Netrvalo dlouho a já prsty zapletla do jeho vlasů a tiskla si ho k sobě, jak mi síli dovolovaly. V břiše mi poletovalo nesčetně motýlků. Srdce mi bilo na poplach. Krev mi tepala ve všech koutů těla. Celé mé tělo hořelo příjemným plamenem. Ani slovy se to nedalo popsat. Nejlepší bylo, že Edward na tom byl stejně. Pořád mě držel v náručí a ta náruživost, která z něj přímo sálala, mě přiváděla k šílenství. Přála bych si, aby to mohlo trvat věčně. Už nikdy jsem nechtěla Edwarda pustit ze svého náručí. Ale na rozdíl od Edwarda, mě začal docházet dech. Naopak na něm, nebylo znát vyčerpání s té touhy, která nás udeřila, jako blesk. Kdyby záleželo jenom na mě, líbala bych ho třeba do skonání světa. Byla jsem velice nerozumná, co se mnou ještě Edwardovy přítomnost udělá? Ale k mé smůle Edward ne. Sám musel ukončit polibek, který jsem si vychutnávala do poslední chvilky a co nejvíc ho prodlužovala tím, že se odklonil od mého obličeje a já už na něj nedosáhla. Ve vteřině byl zpět a položil své čelo o mé. Sotva jsem popadala dech, ale to mi nebránilo v dokonalém pocitu, který mnou prostupoval. Jediné, co jsem teď slyšela, byl můj zrychlený dech, a jak mi srdce neuvěřitelně pulzuje. Když jsem se hodně soustředila, slyšela jsem i Edwardův zrychlený dech. Problém byl, že moje soustředění bylo na nultém bodě. Přemýšlela jsem, jestli se dnešní den skutečně děje. Okamžitě se mi vybavila slova Alex a já si byla jistá, že opravdu nesním. Protože nikdy by mě ani nenapadlo, že by toho byla Alexa schopná. Ale jestli tohle je teď skutečnost, to už za přemýšlení stojí. Že by existovaly pohádky se šťastným koncem? Že ve všem špatném je něco dobré? Že i já budu mít svůj šťastný konec?

„Ani nevíš, jak dlouho jsem o tomto okamžiku snil.“Jeho dech mě příjemně šimral na obličeji a já měla chuť ho znovu políbit.

„Myslím, že mám představu.“ujistila jsem ho ještě pořád udýchaná. Jako odpověď mi byl jeho přenádherný smích, který mé srdce ještě víc rozpumpovalo. Konečně jsem udělala někoho šťastným. Byl to pocit k nezaplacení.

„Začíná být zima. Měli bychom jít.“Vlastně jsem si do teď nevšimla. To až teď, když to řekl, došlo mi, jak velká zima je. Měla jsem na sobě jen roztrhané šaty, za které se Alici budu muset omluvit. Taky se budu muset omluvit za boty. Ty jsem totiž úplně ztratila. Vlastně omluv bude víc, než dost. Jsem si jistá, že se budou ptát. Budou se zajímat, jestli to, co řekla Alexa je pravda. Ale budou se ptát zbytečně, jako odpověď jim mohl stačit můj útěk. Muselo jim dojít, že pravda to skutečně byla. A ještě tu je jedna věc. Domů, neboli k tetě se už nikdy nevrátím.

„Kam?“hlesla jsem slabě. Skoro jsem svůj hlas ani nepoznávala. Bála jsem se, že mě tam odvede a potom co nejrychleji zmizí z mého života. Nechá mě tam utápět se ve vlastní bolesti. Ale to se mýlí. Já už nikdy nepřekročím práh toho domu. I ulice bude lepší varianta. Klesla jsem už dost hluboko a jsem schopná klesnout ještě víc. Tam mě prostě nikdo nedostane, ani Edward.

„Domů.“řekl jen a já se začala proti své vůli nekontrolovatelně třást a v rukou drtila lem Edwardovy košile. Tohle to mi nemůže udělat. Tam mě nedostane, nepustím ho, nedovolím mu to. Je mi jedno, jestli budu vypadat, jako nějaká hysterka, ale nikdo mě tam nedostane dobrovolně. Budu křičet, nadávat, brečet vzteky. Budu se vzpínat, utíkat, to je fuk. Tolik se toho bojím.

„Ne, ne, ne. Já se tam nevrátím. To není můj domov a nikdy ani nebyl. Prosím tě, já se tam nechci vrátit. Nikdo mě tam už nedostane.“hlas se mi třásl, jako nikdy předtím. Kdyby odporoval, klidně bych i křičela. Slzy už dávno tekly proudem. Hlavu jsem měla skovanou na Edwardově hrudi. Jako by to mohlo nějak pomoc a já nebyla opravdu vidět. Být neviditelná, to jsem si vždycky přála.

„Bello, ššš. To mě ani nenapadlo. Myslíš, že bych ti dovolil, kdybys tam chtěla jít? Když jsem řekl domů, myslel jsem tím domov mojí, a už dávno tvojí rodiny. Naší rodiny.“vysvětloval mi to, jako bych byla retardovaná, nebo v nejlepším pomatená. Pěkně pomaloučku, srozumitelně a na každé slovo dával důraz. Ale ani není divu. Jestli můj výraz je nechápavý, jako má mysl. Prostě jsem nemohla uvěřit, že to doopravdy řekl.  I to že mě miluje je vážně divný, ale že by si mě chtěl rovnou nastrčit i domů? To už je přímo neuvěřitelný. A i kdyby nějakým zázrakem Edwardovy nevadilo, co jsem provedla, co jsem zač, ostatním se určitě hnusit budu. A osobě, která se vám hnusí, nenabídnete střechu nad hlavou.

„Copak tobě nevadí, co jsem zač? Co jsem provedla? Alexa mluvila pravdu. Edwarde, já zabila. Nezkazím ti život.“teď už jsem křičela. Asi jsem vážně nenormální, když ho chci naučit, aby mě nenáviděl. Musím mu to vštípit do hlavy a musí si to uvědomit. Doteď mu to snad nedošlo. Prala jsem se s jeho pevným sevřením. Chtěla jsem, aby mě pustil na zem. Pro jeho dobro jsem chtěla, aby odešel a mě tu nechal na pospas osudu, třeba umřít. Ale vůbec si mé snahy nevšímal. Byl až neuvěřitelně silný. On byl všechno. Silný, rychlí a kdo ví, co ještě. Jedním slovem byl neuvěřitelný. Vždycky mi přišel zvláštní. Celá rodiny Cullenových byla něčím zvláštní.

Dnes už toho na mě bylo vážně hodně. Kolik toho moje psychika byla schopná ještě unést? Alex a odhalení před celou školou, což je třičtvrtina Forks. Zítra o mě celé Forks bude mluvit, jako o vražedkyni. Edward a jeho city ke mně. Miluje mě a já jeho. Jenom pár nedostatků a já bych byla nejšťastnější člověk na Zemi. A teď ještě budu přemýšlet o Cullenových, jako o anomálii světa. Co si vlastně myslím, že jsou? Nebo spíš, co nejsou? Lidi? Já nevím nic. Jenom to, že dnešek je nejdelší den v celém mém životě.

Z posledních sil jsem se snažila vymanit z Edwardových rukou, ale marně. Nevšímal si mých marných pokusů a k tomu ještě stál, jako socha, vytesaná z kamene. Další divná věc. Copak umí takhle zkamenět, kde kdo? A co jeho srdce? Vždyť vůbec nebije. Nebije, ale Edward pořád žije.

Najednou jsem se cítila strašně unavená. Proto jsem se ani nebránila, když jsem upadala do temnoty a ticha. Temnoty, kde neslyším vlastní myšlenky.

Cítila jsem vítr, jak hladí mou tvář. Hodně silný a hodně rychlí. Cuchal mi vlasy, které létaly do všech stran. Cítila jsem něčí ruce, které držely mé tělo. Šel z nich chlad. První jsem nevěděla, co se děje. Můj mozek si nechtěl přiznat, co mu vzpomínky napovídaly. Neměla jsem tušení, kde jsem a ani, co je Edward zač. Mozek ale nepřipouštěl jakýkoliv strach. Jenom zvědavost, kterou touží ukojit. Mozek ale nebyl jediný, kdo chtěl vědět pravdu. Srdce chtělo znát taky odpovědi. A kolikrát se vám stane, že srdce s rozumem souhlasí.

„Co jsi zač?“řekla jsem slabě, ale Edward mě musel slyšet, protože hned na to vítr ustal. To znamená, že Edward zastavil. Až teď jsem si uvědomila, že mi pěkně hučelo v uších, a které se teď utišilo a já slyšela jen jeden zrychlený nádech a šum lesu.

„Co si to řekla?“zeptal se naprosto šokovaný Edward. Nebyla v něm zlost, ale jenom čisté překvapení. Vážně neočekávaná otázka, musel si říkat.

„Možná jsem slepá, ale nejsem hloupá. Ty i celá tvá rodina. Vy nejste normální. A já chci slyšet pravdu. Chci vědět, co jste zač.“mluvila jsem klidně. Až sama jsem se tomu divila.

„Věděl jsem, že to jednou přijde, ale nikdy by mě nenapadlo, že za takové situace a že na to přijdeš sama. Věděl jsem, že ti někdy budu muset říct pravdu.“mluvil taky klidně. Buď je tak dobrý herec, nebo je opravdu rozhodnutý povědět mi rodinné tajemství. Byla jsem ráda, že ho nebudu muset přemlouvat. Dost mi to ulehčil. Jeho pevné rozhodnutí říct mi pravdu, mě donutilo říct mu tu svou. Po svém, tak jak jsem to prožila a ne přibarveně od Alex. V celku to je jedno, protože to vyzní stejně, ale já k tomu přidám své pocity. Musí vědět, že toho nekonečně lituju. I když lítost ten čin neospravedlní.

„Věříš mi a já věřím tobě. Proto ti za to řeknu svůj příběh, jestli o to teda stojíš.“řekla jsem a byla pevně rozhodnutá. Bude to bolet, ale já mu věřím a pochopím, když mě od sebe odežene. Nebudu prosit a ani se plazit po kolenou, aby neodcházel. Nemohla bych mu bránit ve štěstí a taky to konečně ze sebe dostanu. Ta bolest mě ze vnitř užírá už dost dlouho. Třeba pomůže, když se vyzpovídám a budu jenom ráda, že to řeknu právě jemu.

„Nemusíš mi to něčím oplácet. Vím, jak je pro tebe minulost bolestivá záležitost. Nechci, aby si byla smutná a zvlášť potom dnešku. Ale nemůžu popřít, že bych chtěl o tvojí minulosti vědět všechno.“tak něžný, tak milí, tak hodný, tak šlechetný. Vím, že nebudu litovat, když mu řeknu pravdu o své minulosti. Jediné, čím jsem si teď stoprocentně jistá.

„Ne. Já ti to chci říct.“řekla jsem upřímně. Chci, aby věděl, že nelituju svého rozhodnutí.

„Jak myslíš, ale necháme to na doma.“mezitím, co to řekl, cítila jsem, jak si mě chytl pevněji. Chtěl mi to říct doma, ale to já nechci. Řeknu mu to teď a tady. Vždyť je jedno, kde se to dozví, ale je pravda, že tu je docela zima. Ale to je takový malý, nepodstatný detail.

„Ne. Já nechci jít domů.“přemlouvala jsem ho. Tady na to bude klid, nikdo nás nebude rušit. Když jsem řekla domů, cítila jsem se zvláštně. Nikdy jsem nenazvala dům Cullenů a mým domovem. Ale to se taky může rychle změnit.

„Dobře, ale vezmeš si moje sako.“a už jsem jenom cítila, jak mě opatrně pokládá na nohy. Nebyla jsem sama, kdo si zjišťoval moji schopnost stát. Už jsem stála na nohou, ale on měl své ruce pořád obtočené kolem mého pasu a lehce mě přidržoval. To se mě dotklo, že mi tolik nevěří. Když už byl ujištění, že moje stabilnost je vskutku dobrá, spustil své paže. Ani za mák se mi to nezamlouvalo. Cítila jsem se strašně opuštěná, jako bych tu byla sama v temném lese. Něco mi říkalo, že větší nebezpečí představuje on sám, za to les je bezpečný, ale tomu hlásku někde v zadu mé hlavy jsem nevěřila ani slovo. Srdce mí napovídalo správně. Déle jsem se tím zaměstnávat nestihla, protože jsem cítila, jak mě obléká do svého saka. Zase jsem musela žasnout, jak rychle to udělal, ale to už snad pro mě za chvíli tajemství nebude. Cítila jsem ze saka jeho opojnou vůni a zhluboka se nadechla. Sako bylo studené, na to, že ho měl na sobě pár hodin. Tělesná teplota mu asi nic neříká. Potom jsem ztratila pevnou zem pod nohama a zase jsem byly v jeho náručí, kde jsem se cítila nanejvýš bezpečně. Akorát nevím, proč. Já myslela, že mu to řeknu tady.

„Kam mě to neseš?“zeptala jsem se nechápavě. Neměla jsem strach, to v žádném případě. Jen mně vadilo, že porušuje to, na čem jsme se domluvili a to, že mu to řeknu tady.

„Neboj se. Jen kousek odtud je taková louka. Zdá se mi to lepší místo na rozhovor, než tady v prostřed lesa.“snažil se mě uklidnit svým hlasem. Opravdu si myslí, že se ho bojím. Hlupáček.

„Já se tě nebojím.“řekla jsem a než jsem se nadála, vítr se vrátil a pokračoval dál v cuchání mích vlasů. Možná myslel, tady to, když říkal, ať se nebojím, ale asi ho zklamu. Strach mi to vůbec nenahánělo, jen to bylo strašně neuvěřitelný. Snažila jsem se přijít, na to co by mohl být zač, ale nic moc mě nenapadalo, ale musím říct, že ta rychlost je něco. Můžu jen hádat, že je rychlejší, než kterýkoliv auto. Nestačila jsem si tu rychlost pořádně ani užít a už jsme stály. Byl to kousek, ale pro něj. Kdybych musela jít pěšky, trvalo by mi to určitě celý den.

„Jestli sis to ještě nerozmyslela, tak můžeš začít.“řekl opatrně a ještě opatrněji mě pokládal na něco měkkého. Ruce z krku jsem nepustila, tak že byl nucen sednout si semnou. Uvolnila jsem jen jednu ruku a to jenom proto, abych zjistila, na čem to sedím. Nic zvláštního, jenom obyčejná tráva. Sice byla docela příjemná, ale já dávám přednost něčemu jinému, pro mě pohodlnějšímu. Edwardovy. Nevěděla jsem, jestli už nepřesahuju všechny meze, ale zkusit jsem to prostě musela. Pokusila jsem si vlézt do Edwardova klína a on sám mi dokonce pomáhal. To znamená, že mu moje blízkost nevadí. Pěkně jsem se mu tam uvelebila a tiskla se k němu, co nejvíce. Jeho paže objaly celé mé tělo a mě to bylo více, než příjemné. Nesmím zmařit jedinou vteřinku, co mám dovoleno, být sním. Ale ještě mi něco chybí.

„Mohla bych dostat ještě jeden polibek? Nevím, jestli potom, co vyslechneš můj příběh, budu mít možnost nějaký dostat.“k mé smůle se vrátila stará Bella, která si ihned uvědomila, co řekla a cítila, jak jí rudnou tváře. To je děs. Taky mi tu novou Bellu nemuseli tak brzo brát. Ale já ten polibek nutně potřebovala. Nechci, aby ten první, byl zároveň poslední. Když už tak ať můžu vzpomínat na dva polibky v mém životě, než na pouhý jeden.

„Dám ti jich tolik, kolik budeš chtít. Ne jenom teď, ale dokud je budeš chtít. A to co mi řekneš, mé city k tobě nezmění. Pamatuj si to.“řekl něžně a pak své rty přitiskl na mé. Byl tak opatrný, tak něžný, ale nikdy jsem nezažila lepší pocit, než když můžu líbat Edwardovy rty. Vychutnávala jsem si každou setinku. Celé mé tělo opět plálo plameny vášní. Mé prsty si hrály s jeho vlasy a jeho zase s mými.  Každou chvilku jsem cítila, jak se zbytečný prostor mezi námi zmenšuje a zmenšuje. Ani nevím, kdy jsem začala zrychleně dýchat a už vůbec nevím, kdy ten polibek skončil. Nemohla jsem mluvit, moc kyslíku jsem neměla. Ale Edward nespěchal. Nechal mě uklidnit se a jen mě houpal ve svém náručí. Pomáhalo mi to a on to věděl.

Když už jsem se uklidnila, byla jsem schopná začít. Edward asi poznal, že teď to přijde a proto mě objal pevněji. Pár hlubokých nádechů a pár hlubokých výdechů a můžu odhalit svojí minulost.

„Měla jsem báječnou rodinu a ještě lepší rodiče. Máma s tátou se milovaly, jako na začátku, když se seznámili. Nikdy jejich láska nevyprchala. Byli pro mě vzorem. Když jsem je viděla, jak se k sobě chovají, snila jsem taky o takové lásce. Sice jsem byla ještě malá, ale maminka říkala, že mám zůstat taková navždy. Nepovažovaly mě za divnou, jako ve škole každý, když si mě teda všimli. Neměla jsem moc kamarádů, vlastně nikdy jsem neměla žádné kamarády. Byla jsem uzavřená do sebe, tichá, plachá, ale tak mě znali jenom oni. Doma jsem to doopravdy byla já. Mámě jsem vyprávěla, co jsem dělala celý den a furt jsme se smály. S tátou jsme většinou prováděli jen hlouposti. Na pohled taková normální rodinka. Máma nechodila do práce, protože se starala o mého mladšího brášku Maxe.  Táta byl náčelník tamější policie. Žili jsme si krásně a šťastně v našem domě na Aljašce.

Ale z ničeho nic, se začaly objevovat nějaké případy. Tátu to změnilo k nepoznání. Domů chodil čím dál více ztrhanější a smutnější. Byla jsem tehdy malá, ale věděla, že se něco děje, i když maminka mě uklidňovala, že tatínek má jen nějaké problémy v práci a že se to co nevidět vyřeší, ale nic se nevyřešilo. Tátu už nebyl ten, koho jsem znala.

Každý den jsem pomáhala mamince s večeří, byl to takový náš rituál a Max se mezitím díval na pohádky. Ale tatínek nepřicházel a nepřicházel. Maminka se snažila předstírat, že je všechno v pořádku, ale já jí měla prokouknutou. Trápila se a hodně. Tatínek ten den přišel pozdě, ale byl jiný. Byl opilý a vyváděl, jako divý. Nikdy nepil, proto jsem ho nikdy neviděla v takovém stavu. Byl na maminku hrubý a choval se jako jiný člověk. V maminčiných očích jsme viděla strach. Maminka mě a bratra poslala do svého pokoje. Vzala jsem ho do náručí a odnesla ho na horu. I on poznal změnu a měl stejný strach, jako já. Tu noc jsem ho uspávala já, ale šlo to těžko. Ze zdola se ozývaly výkřiky a všemožné nadávky. Ale nakonec se mi ho podařilo uspat. Netroufla jsem si jít dolů, proto jsem zalezla do svého pokoje a snažila se usnout a všechno to zaspat. Ale šlo mi to ještě hůř, nežli Maxovi. Nikdy jsem neviděla mámu s tátou takový. Měla jsem strach. Nejen o sebe, ale i o maminku, brášku a o tátu taky. Chtěla jsem zpět svého hodného, milého tatínka, který mou maminku miluje a s námi si hraje. Po dlouhých hodinách se podařilo usnout i mě.

Nevzbudila jsem se ráno, ale mnohem dřív a hlavně nedobrovolně. Slyšela jsem nějaké praskání a taky jsem cítila kouř. Nestačila jsem si ani uvědomit, co se děje a už jsem běžela za rodičema. Našla jsem je v ložnici, jak leží jeden v druhému v náručí a na tváři blažený výraz. Ale já nemohla jít za nimi. Neměla jsem se tam, jak dostat. Celý pokoj byl v plamenech, které mi bránili v cestě. Křičela jsem na ně, ale neprobouzely se. Zkoušela jsem to dál, ale marně. Uslyšela jsem křik z Maxova pokoje, které mě probralo a já si uvědomila, že rodiče už  nezachráním. Naposledy jsem se na ně koukla a utíkala za Maxem. To bylo na posledy, co jsem rodiče viděla.

Max ležel ve své postýlce a brečel. Měl takový strach, ale to já taky. Vzala jsem ho do náručí a utíkala pryč. Když jsem scházela schody, přidal se ke mně Rony. Ale neměly jsme kam jít. Celý dolní patro bylo v plamenech. Hledala jsem nějaký únikový bod, ale žádný nebyl. Byly jsme tam uvěznění. Plakala jsem strachy a v rukou se snažila utěšit Maxe. Nezáleželo mi na vlastním životě, já chtěla zachránit jen Maxe, ale nevěděla jsem jak. Přes ty plameny bych neprošla.

Pak si vzpomínám, jak jsem slyšela tříštivý zvuk a já někam padala. Schody se propadly. Já jsem to nečekala. Nedržela jsem Maxe pořádně. Chtěla jsem ho zachránit a já ho mezitím zabila. Upustila jsem ho do těch plamenů. Ani nevím, kde jsem to byla já. Jenom jsem ležela, cítila nějako fyzickou bolest, ale nejhorší byla psychická. Slyšela jsem Maxův bolestný křik. Slyšela jsem ho, jak umírá, ale nemohla jsem nic dělat. Plakala jsem a nadávala na sebe, že nejsem ničeho schopná. Utápěla jsem se žalem a jediné, co jsem si přála, bylo, aby konec přišel rychle a já už mohla umřít. Neuměla jsem si představit svět bez rodičů, Maxe a toho všeho, co jsem měla. Ale konec nepřicházel. Místo toho přišla akorát bolest. Roby tam byl semnou. Pak jsem cítila jen ostrou bolest na hlavě a tmu.

Probudila jsem se v nějaké místnosti, kde to nepříjemně zapáchalo a neustále něco pípalo. Byla jsem v nemocnici. Sama, ve tmě, v bolesti, bez vysvětlení. Doktoři mi vše vysvětlili. Spadl na mě nějaký trám, a proto jsem oslepla. Měla jsem pár zlomenin, naražené žebra, otřes mozku a pár dalších zranění, ale ani jedno s toho, ani že už nikdy nebudu vidět, nebolelo tolik, jako že má rodina zemřela. Prý jsem měla štěstí, že jsem se propadla do sklepa. Ale já to nebrala, jako štěstí. Brala jsem to za trest. Já jediná přežila, abych mohla cítit bolest, že jsem zabila Maxe. Hasiči prý nevěřili, že někdo mohl přežít, ale nakonec mě našli a vyprostili. Slyšely Ronyho štěkot a šli za ním. Doktoři mi vymlouvali, že je to moje chyba, ale já věděla své. Od té doby už nic nevidím, jenom tmu.

S nikým jsem nekomunikovala a nechtěla ani jíst, či pít. Já chtěla jenom umřít, ale to bylo jediné, co se mě nedostávalo. Dokonce mi nedovolili jít ani na pohřeb. Potom pro mě přijela teta a odvezla mě sem. Ta jediná mě utvrzovala v tom, že je to moje vina. Každou chvíli mi to připomínala a dávala za vinu. Ale připomínala mi jenom to, co už jsem dávno věděla. Byla to moje chyba. Zabila jsem bratra. Měla jsem ho pevněji držet. Měla jsem tam umřít s nimi.“bylo jasné, že se to neobejde bez slz a bolesti. I když jsem to očekávala, připravená jsem nebyla, ale už mě netížilo svědomí. Už ví o mně všechno. Už mě může považovat za vražedkyni. Už mě může opustit.

Ne. Nesmí mě opustit. Já to bez něj nevydržím. Potřebuju, aby mě konejšil, jako teď. Potřebuju, aby mě uklidňoval a utěšoval na vždy. Potřebuju jeho přítomnost. Tiskl mi tvář ke své hrudi a pohupoval se semnou, mezitím co já jsem nezastavitelně brečela.

„Nebyla to tvoje chyba, rozumíš? Nebyla. Nebyla.“snažil se mě přemluvit. Opakoval to pořád dokolečka a dokolečka. Jak to ale může říkat. Byla to moje chyba.

Dnes už jsem neměla na nic sílu. Já jen o sobě nechtěla vědět. Naštěstí to netrvalo dlouho.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 24:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!