Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 2

13.07.2009 (13:28) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4241×

2. Kapitola : Procházka plus neodolatelný smích

PŘÍTOMNOST: o 3 roky později

„ááááá, ty jedno prašivé psisko, co si to zase udělal. Isabello, odveď si toho čokla a už ho nikdy nenech šmejdit v mém pokoji.“ Ozval se šílený vřískot Alexy z jejího království a to ze šatníku.

„Promiň Alex, domluvím mu.“ Bráním Ronyho. Alexandra na něj řve, kvůli každé prkotině. Už mě z ní bolí hlava. Každý den akorát poslouchám: Rony udělal tohle, teď zase tady to. Je to strašně otravný.

„To nepomůže, ví, že ho nemám ráda, tak mě taky nemá rád a proto mi každý druhý den rozkouše nové boty.“ Řve na mě vyčítavě. Musela jsem se pro sebe usmát, když jsem slyšela, tu větu on nemá rád, ona nemá ráda.

„Alespoň máš výmluvu, proč už nemůžeš nosit ty hrozný boty.“ Řeknu v klidu. Musím přiznat, že mě baví ji provokovat. Teda mě s Ronym to baví. A co, ona na mě taky není zrovna med, tak proč bych měla být já na ni. Ona mi furt dělá nějaký naschvály. Sice nejsem pomstychtivé povahy, ale ona už překračuje všechny meze.

Chci se vyhnout dalšímu jejímu výbuchu vzteku, tak půjdu s Ronym na procházku do lesa.

S radostí jsem upustila ten prokletý dům a vydala se za Ronym. Nevěděla jsem, kam jdu, jako už dlouho. Proto jsem se chytla Ronyho chlupů a následovala jej, kam bude chtít.

Už jako dítě jsem byla pěkný nemehlo, proto se často stávala, že jsem zakopla a les, to bylo jako nastražená past. Ale teď je to ještě mnohem horší. Neviděla jsem. Abych to upřesnila, při té nehodě jsem ztratila zrak. Jsem slepá. Nikdy jsem se s tím nesmířila a taky nikdy nesmířím. Proto jsem byla připoutaná k Ronymu. Byl jako můj slepecký pes. Všude mě doprovázel. Chodil se mnou i do školy. Přemluvila jsem tetu, ta mi to ujednala se školou, takže chodím do střední školy ve Forks. S mým psem do druhého ročníku.

Za chvilku Rony zastavil. Zastavila jsem se taky. Nevěděla jsem a ani neviděla, co se děje.

„Rony, co je? Proč si zastavil?“ promluvila jsem k Ronymu a marně čekala na odpověď. Je to přece pes. Nemůže mluvit.

Najednou jsem ztratila z rukou jeho chlupy. Musel někam Odejít.

„Rony! Rony vrať se!“ volala jsem na něj do ticha lesa.

Ještě jsem to chvilku zkoušela, ale marně. Rony se nevrátil. Sedla jsem si na zem a čekala.

Minuty plynula a Rony nikde. Začínala mě popadat panika. Ne z toho, že nevím, jak se vrátit domů ale proto, aby se Ronymu něco nestalo. Co bych si bez něj počala. Je to má jediná rodina. Jediné, co my zbylo. Bez něj nebudu mít nic.

„Křup“ ozvalo se blízko mě. Zvedla jsem hlavu, ale na co vlastně? Stejně nic neuvidím.

Najednou jsem na ruce ucítila líznutí. Hned mi došlo, kdo to je.

„RONY!“ vykřikla jsem štěstím a objala ho kolem krku.

„Kam si mi to zmizel? Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála. Co bych jen bez tebe dělala? Umíš si to představit? Tohle už mi nikdy nedělej.“ Řekla jsem mu krapek vyčítavě, ale on to nebral v potaz.

Jen zakňučel a začal mě olizovat. Za nedlouho mě povalil na zem. Hrála jsem si s ním jako malá. Smála se. S ním jsem byla vždy šťastná.

 Opodál jsem uslyšela letmý smích. Bylo to jako zvonkohra. Naprosto nádherný. Přesto mě to ale vyděsilo. Ale mávla jsem nad tím rukou. Kdyby tady někdo byl, Rony by se choval jinak.

„Rony pojď, půjdeme domů. A nepokoušej mi zase utéct. Co bych já slepá tady asi dělala.“řekla jsem Ronymu a vydaly se domů. Po cestě jsem pořád myslela na ten smích. Vůbec jsem ho nemohla dostat z hlavy.

Edward:

Zrovna nám Carlise oznámil, že se ZNOVU stěhujeme. Je to děs. Je otrava začínat někde znovu a znovu. Ale nic jiného nám nezbývá, jestli alespoň trochu chceme žít lidský život.

Mně osobně nejvíce vadí škola. Zase ty otravný pohledy od holek. Už je to tak padesát let, ale pořád mě to udivuje a příšerně vadí.

Rose taky není zrovna nadšená. I když nechápu proč. Abych pravdu řekl, jí jsem nikdy nepochopil.

Za to Alice, ta září jako sluníčko. Nevím proč, nechce mi to ukázat. Schválně myslí na něco jiného. Do nového města je hrozně natěšená. Emmet si s ní dělá srandu, že tam asi otevřely nějaký velkoobchod s oblečením a boty.

Esme se těší, protože bude muset zrenovovat dům.

„Jdu na lov.“oznámil jsem rodině a vyběhl ven do lesa. Chytil jsem si jednu pumu a dva jeleny. Moje sebekontrola je dobrá, takže to bude stačit.

Když jsem přišel domů, bylo už sbaleno. Nastoupil jsem do svého volva a vyjel za ostatníma. Směr: malé, deštivé městečko Forks. Pro upíra ideál.  

Cesta do Forks nám netrvala dlouho. Nejen, že všichni milují rychlou jízdu ale taky proto, že většinou si dáváme závody., kdo první bude u nového domu. Kdo vyhraje, vejde do domu jako první a muže si vybrat jakýkoliv pokoj. Já se většinou závodů neúčastním, ale nechci dopadnout jako minule. Aby na mě zbyl pokoj bez oken. To si potom vždycky musím nějaké udělat.

 Zatím jsem vyhrával, protože jsem nejlepší řidič ze všech, ale za to mám nejpomalejší auto. Miluju volvo a to zrovna není nějaký závoďák. Alice má své kanárkové porsche a Rose, ta má červený kabrioet. Emmet, ten má svého miláčka Hamra a Jesper má motorku.

Carlise s Esme s námi nezávodí. Nikdy.

Za zatáčkou tě mám. Ozvala se myšlenka Alice. Sešlápnul jsem pedál až na zem a pomaloučku, polehoučku jsem se od nich vzdaloval. Za chvilku jsem minul ceduli: Vítejte ve Forks.

Zasmál jsem se do zrcátka a dál si razil cestu.  

K domu jsem dojel jako první. Vystoupil jsem a čekal na ostatní, která přijely jen o pár vteřin po mě. Ušklíbl jsem se na Alici a Rose a oni zase na mě. Většinou totiž vyhraje buď jedna, nebo druhá. Jasper a Emmet taky závodí, ale podle mě je nechávají vyhrát. Jasper to dělá schválně a Emmet musí, protože kdyby předehnal Rose, večer by nic nebylo. Já takové důvody mít nemusím.

Vzal jsem klíče a otevřel dveře domu. Ihned jsem běžel nahoru a vybral si první pokoj. Byl asi tak normálně velký a hlavně měl jednu stěnu celou prosklenou + balkon směrem k řece a lesu.

Po mě si hned vybrali pokoj všichni ostatní. Po celou dobu stěhování věcí do domu se na mě holky šklebily. S radostí jsem jim to vracel. Za jednu noc jsem měl všechno vybaleno. No jo, upíří rychlost.

Řekl jsem rodině, že jdu prozkoumat okolí. Chodil po lese jen rak bez cíle. Za nedlouho jsem se opřel o nedaleký strom, zavřel oči a přemýšlel. Zítra už jedem do školy. To budeme zase středem pozornosti.

Úplně jsem vypustil své okolí, tak mě překvapilo, když jsem slyšel křupnutí kousek ode mě. Otevřel jsem oči a kouknul se za zvukem. Kousek od mě seděl pes a pozoroval mě. Udivilo mě, že se nebojí a neutíká. Většinou před námi zvířata utíkají. Je to jejich přirozenost, aby před námi byly strachy bez sebe. Tenhle pes ne. Asi mu chybí pud sebezáchovy.

Neví, jak dlouho trvalo tohle dívání se jeden na druhého, ale najednou se zvednul a jakoby se nechumelilo, si to mířil ke mně. Šel úplně uvolněně. Nechal jsem ho dojít k sobě blíž a nedělal prudké pohyby, abych ho nevylekal. Potom udělal něco nečekaného, zakousl se do mé bundy, kouknul se mi přímo do očí a naznačil, abych ho následoval. Nevím proč, ale udělal jsem to.

Cestou mě napadlo, jestli tady náhodou nemá nějakého pána, který je zraněný a chce bych mu pomohl. Nevím, ale přesto jsem ho následoval.

Za chvíli jsem ucítil nasládlou vůni. Byla překrásná. Lidská, ale nikdy jsem necítil něco tak krásného. Radši jsem se zastavil, když jsme se přibližovali dál k té vůni. Ten pes se taky zastavil, smutně na mě kouknul a zase šel dál. Za chvíli jsem uslyšel něčí hlas.

„Rony!“vykřikla nějaká dívka. Nevěděl jsem, co to dělám, ale musím tu dívku vidět. Chci ji vidět.

Nebyla daleko. Schoval jsem se do stínu stromů. Ztuhnul jsem, když jsem uviděl krásnou dívku. Seděla na zemi a objímala toho psa. Ronyho, jak jsem se dozvěděl. Byla jsem tou dívkou naprosto omámený. Rozum ani tělo mě neposlouchalo.

„Kam si mi to zmizel. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála. Co bych jen bez tebe dělala? Umíš si to představit? Tohle už mi nikdy nedělej.“ Řekla trochu vyčítavě, ale bylo vidět, že se nezlobí. Jako odpověď zakňučel a začal jí oblizovat. Nakonec jí povalil na zem.

Nevypadala, že by byla nějak zraněná. Proč mě teda přivedl. Vypadalo to, že chtěl abych ji viděl.

Za chvilku se dívka rozesmála. Začala si s Ronym hrát a smála se. Její smích mě zbavoval všech smyslů. Byl jsem šťastný, že ona je šťastná. Hrály ve mně nepoznané pocity. Musel jsem se taky zasmát.

Najednou ztuhla a koukla se mým směrem. Asi mě slyšela. V duchu jsem na sebe zanadával. Čekal jsem, co se bude dít, ale ona nad tím jenom mávla rukou a otočila se zpět k Ronymu.

„Rony pojď, půjdeme domů. A nepokoušej mi zase utéct. Co bych já slepá tady asi dělala.“řekla Ronymu a začala se zvedat k odchodu.

Smích mi umrzl na místě, když jsem slyšel, co řekla. Já slepá. Copak ona nevidí? Chudinka, co si asi vytrpěla. Zajímalo by mě, co se jí stalo. Měl jsem takovou chuť jí obejmout.

Chytla se Ronyho chlupů a pomalu našlapovala za ním. Ona je opravdu slepá. Ten její prázdný výraz v očích.

Až teď mi došlo, že jsem neslyšel její myšlenky. Otočil jsem se a vracel se domů, s myšlenkou na tu dívku.

Doma jsem byl za pár minut. Měl jsem v plánu jít rovnou do svého pokoje, ale Esme mě zastavila.

„Edwarde, co se děje? Pojď si přisednout.“ Řekla maminkovsky a přitom mě nechápavě pozorovala.

„Co by se mělo dít.“ Zeptal jsem se na oplátku nechápavě zase já.

„To chci právě vědět. Když jsi přišel, měls zamyšlený výraz a usmíval se od uch a k uchu, pak jako kdyby sis na něco vzpomněl a smích byl pryč.“koukala na mě se strachem v očích.

Ani nevím, že jsem se usmíval. Celou cestu jsem jen myslel na tu dívku. Potom jsem si vzpomněl, že je slepá, tak asi proto mě úsměv zmizel z tváře.

Teď na mě koukali všichni nechápavě. Nakoukl jsem jim do myšlenek a to, co si myslely, mě překvapilo. Teda Alice mě překvapila.

Že by potkal zrovna ji? Musel narazit zrovna na ni. Jsem si jistá. Jinak by se choval jinak. Doufám, že se od něj ještě něco dozvíme. Tohle bude ještě zajímavé. Kdyby jen věděl, že zrovna do téhle dívky se ………..Asi ji došlo, že ji poslouchám, takže začala myslet hned na něco jiného. Takže ona ví, kdo je ta dívka. Tak tohle mi bude muset vysvětlit. Měřily jsme se navzájem pohledy a všichni na nás jen koukali. Ovšem, nechápaly, o čem se bavíme.

„Halooo, brácha, my jsme tu taky.“ozval se Emmet, který mu naše tiché hovory s Alicí vadili nejvíce.

„Edwarde, co se teda stalo?“ozvala zase Esme. A vyžadovala si tu odpověď.

Přemýšlel jsem, jestli jim to mám říct, ale proč by ne. Pravděpodobně tu dívku už nikdy neuvidím.

„V lese jsem narazil na nějakého psa.““ A byl dobrej?“skočil mi do řeči Emmet.“Ne Emmete já ho nesněd.“řekl jsem mezi zubama. Kdybych ho zabil, ta dívka by byla moc smutná. Je divné, že jenom pomyšlení na tu dívku jako smutnou, mě dokázalo rozčílit.

„Klid brácha, snad jsem nic tak hroznýho neřek!“bránil se Emmet.

Pokračoval jsem ve vyprávění. Řekl jsem úplně všechno, ale zarazil jsem, jestli jim mám říct i to, že je slepá.

„No a pak řekla Ronymu, že už půjdou domů. K tomu dodala, že kdyby utekl, tak co by pak dělala, když je slepá.“ Dokončil jsem svůj příběh přiškrceným hlasem. 

Cože? Jak to, že jsem to neviděla. Chudák holka, chudák Edward. Dolétla ke mně myšlenka Alice.

Na všech tvářích teď byla lítost. Proč ale koukaly lítostivě na mě? Já si žádnou nezasloužím, ale ta dívka ano.

„Jestli chcete vědět něco víc, zeptejte se Alice, protože to je všechno, co já vím.“ Řekl jsem naštvaně. Přitom jsem hodil úšklebek na Alici a odešel do svého pokoje.

Za chvíli někdo zaťukal na dveře. Alice, kdo jiný.

„Co chceš?“ řekl jsem mrzutě, i když si to nezasloužila.

„Chci ti říct, co vím já.“řekla prostě a vešla do pokoje, kde si sedla naproti mně. Zkoumavě si mě prohlížela a já se klepal nedočkavostí, co mi řekne.

„Viděla jsem tu dívku dívku už dřív. Ještě před naším odjezdem. Hrozně jsem se těšila, až ji potkáš, ale nevěděla jsem, že je, no slepá. Já jsem měla vizy, kde jste byly spolu, jako spolu.“skončila svůj monolog a odešla.

Nechala mě ať se s tím srovnám, jak chci, ale co mám dělat? Jak mohla vidět, že budeme spolu. Já se jí nechystám zrovna říct, že ji miluju. Počkat, miluju? Ale ne to není možný. Viděl jsem tu dívku jednou, jak bych se do ní mohl zamilovat a navíc, jak by mohla milovat ona mne, vždyť jsem monstrum.

Bella:

Domů jsem přišla akorát na večeři. Večeře u nás probíhala takhle. Alexandra zastala veškerou konverzaci. Mluvila o božských klucích ve škole, o svých milovaných kamarádkách a co je nového v módě. Teta jí jenom přikyvovala. Ona teta byla zvláštní osoba. Byla velice hrdá a pyšná. Já jsem jí byla vždy na obtíž. Zato moji maminku milovala. Měli s maminkou hluboký vztah, ale mě vždy nenáviděla. Často mi říká, že ta nehoda je moje vina, ale nejhorší je, že já to vím. Byla to moje vina. Říkala mi, že si mě vzala k sobě z jediného prostého důvodu a to z toho, že jsem strašně podobná mamince. Tohle byla ta nejkrásnější věc jakou mi kdy řekla. S Alexou si byly strašně podobný. Obě měli vybraný vkus. Museli mít všechno značkové a kvalitní. Jediné, čím se odlišovaly, bylo, že Alexa pořád mluví a teta spíše mlčí.

Sice byly mé jediné příbuzné, ale já je za ně nikdy nepovažovala. To Rony je moje rodina. Jedinou, kterou mám.

Při večeři se také dozvím nejnovější drby ve škole. Nikdy mě nezajímalo dění ve škole, proč by taky mělo? Já jsem pro lidi ve škole neviditelná a jsem za to ráda. Není tam ani jeden normální člověk. Soustředím se hlavně na studium a pak se budu moc odsud dostat.

I přes moji “vadu“ mi škola jde dobře. Mnohem líp než Alex. Často jsem slyšela profesory, jak se baví o mě a nechápou, jak to můžu zvládnout. Alespoň v něčem jsem výjimečná.

Dnes Alexa zrovna vyprávěla, že zítra do školy nastupují nový studenti. Nějaká rodina Cullenů. Pan Cullen a jeho žena adoptovaly 5 dětí. Jsou prý velice bohatí.

„Promiňte, ale jsem unavená, takže si jdu lehnout.“oznámila jsem tetě a šla do svého pokoje. Čekat, že mi řeknou dobrou noc je zcela zbytečné. Tady to nechodí jako v jiných rodinách.

Ani jsem nešla do koupelny a rovnou si vlezla do postele. Rony si vlezl jako každý den k mým nohám. Zítra bude ve škole asi rušno. Tady to je malý město, ani se nedivým, že hlavní drbna Alexa už o nich všechno ví. Budou středem pozornosti. Litovala bych je, ale jestli jsou tolik bohatý, tak jim to spíš přijde vhod. Bez tak jsou pan a paní Cullenovy nezkonale šlechetní. Musejí být hodní lidi a myslím, že jsou i skvělými rodiči.

„Dobrou Rony.“řekla jsem a nechala se dál unášet myšlenkami a za chvíli jsem usnula. Spala jsem neklidně jako vždy. Pořád dokolečka mě provázely noční můry. Bylo to pořád to stejné. Hořící dům, dětský nářek a kňučení psa. Plus má sebelítost.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 2: