Desátou část pro vás napsala Janna...
Sbohem, Bello...
O co jde?
Shrnutí
14.07.2009 (15:59) • Annah • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3158×
Jak mohla být tak pitomá? Copak si mohla myslet, že hned potom, co mu řekne, že ho přejela autem, a tak aby neumřel ho přeměnila v upíra, ji skočí do náruče? Mělo tohle nějakou logiku? Nemělo! Všechny tyto myšlenky bušily v Isabellině hlavě a útočily jako roj rozhněvaných sršňů.
V tuto chvíli se nenáviděla. Jak mohla něco takového udělat? Jak mohla takto zmařit lidský život? Ten chlapec ji tak přitahoval… a ona mu podrazila dočista nohy! Isabella se válela na podlaze a poddávala se tichým vzlykům bez slz.
Rosalie přešla místnost, klekla si k ní a objala ji. „No tak, Bello,“ chlácholila ji, „nemohla jsi přece vědět, jak bude reagovat.“
Isabella na chvíli potlačila vzlyky, zvedla hlavu a podívala se do tváře Rose. Rosalie najednou ucukla, protože ji Isabella propalovala tím nejhněvivějším pohledem, který kdy viděla.
„Cože?!“ vyštěkla na ni. Isabella doslova zuřila. „Samozřejmě, že jsem nevěděla, jak bude reagovat, ale měla jsem to předpokládat, nemyslíš?“ Z jejích očí sršely blesky. „Jak jsem mohla být taková pitomá husa? Copak z toho mohl skákat radostí? ‚Jejda, já jsem upír, to jsem fakt šťastný‘,“ pitvořila Isabella Edwardovým hlasem. „Já kráva jsem si myslela, že mu to budu moc vysvětlit, aby všechno pochopil, ale on utekl, Rose, utekl! Je ti jasný, že nezná pravidla? Že je novorozený? Co když začne zabíjet lidi bez zábran a bez starostí, že ho někdo uvidí? Je ti jasné, co to znamená?“ Začala přecházet po místnosti sem a tam, přitom zhluboka dýchala (přestože to nepotřebovala), aby se uklidnila.
Rose na ni hleděla s překvapením. „Počkej, ty si myslíš, že by se Volturiovi -“ Znenadále se jí zasekl hlas. Isabella horlivě přikývla, přičemž nepřestávala chodit z místa na místo. „Samozřejmě! Co si myslíš? Nic by nebylo tak hrozné, kdyby Volturiovi…“ Místo dokončení věty jen hlasitě zavrčela.
Obě mlčely. Hodnou chvíli žádná nepromluvila, než Rose prolomila ticho. „Kam se ale před nimi schováme?“ Isabella se najednou zastavila. Kdyby nebyla upír, asi by si řekla, že špatně slyšela. Probodla očima Rose a s děsivým tónem hlasu se jí zeptala: „Jak to proboha myslíš? Schovat se?“ Rosalie na ni nevěřícně hleděla. „No přece,“ vyhrkla ze sebe, „jestli se Volturiovi dozví, že ten chlapec je tvé dílo a něco špatného udělá, pak přece půjdou po tobě, aby tě zabili, protože si ho stvořila.“
Na chvíli se odmlčela, ale když ji Isabella neodpovídala, dopověděla ještě: „No a já, já se musím před nimi taky schovat, protože…“ zarazila se, jakoby o tom nechtěla mluvit, „zkrátka z určitých důvodů.“ Rychle dořekla a v očích ji zaplály jiskry vzpomínek. Jenže Isabella byla teď příliš rozrušená, aby se začala Rosalie ptát, proč se před Volturiovými schovává. Místo toho ji v hlavě plálo úplně něco jiného.
„Tak ty si myslíš,“ znova na Rose vyštěkla, „že mi dělá starost, jestli mě Volturiovi dopadnou? To si myslíš? Sakra, ty to pořád nechápeš?! Mě nejde vůbec o to, se před nimi schovat a dělat ze sebe mrtvého brouka! Já to myslela úplně opačně! Mě dělá maximálně starost, aby Volturiovi nezabili Edwarda, jestli něco vyvede! A jestli já příjdu o život, je mi úplně jedno! Já tomu chlapci ukradla duši! Stejně si nic jiného nezasloužím! Už to chápeš?“ Zasekla svůj pohled do podlahy a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.
Zase zavládlo v místnosti ticho. Rose všechno pomalu docházelo. Ale ona věděla jedno. Ona tu nezůstane. Možná je příliš sobecká, ale rozhodně nehodlá ztratit svůj život, kvůli nějakému klukovi. S Volturiovými měla nějaké nevyřízené účty, a tak poslední, co by chtěla, je teď některého z nich potkat. S tichým „Sbohem,“ vylétla ze dveří pokoje a zmizela v nedohlednu.
Isabella upřela oči na dveře, které se právě s tichým klapnutím zavřely. Nemohla tomu uvěřit. Ona utekla? Najednou pocítila strašlivý vztek, a i když věděla, že už ji zřejmě neuslyší, křičela: „Jasně! Tak si uteč! To je to nejlepší řešení! Ty zbabělče! Ty srabe! A já myslela, že jsi normální!“
Ani si neuvědomila, co dělá a popadla stůl v rohu místnosti a praštila s ním do zdi. Stůl se okamžitě rozletěl na spousty třísek.
Hluk zřejmě přilákal správce domu, který právě rychlostí otvíral hlavní dveře do pokoje. „Co se to tu k sakru děje?“ křičel, když uviděl ten nepořádek všude kolem. Ale Isabella ho neposlouchala. Nekontrolovala se, a tak když ho odstrčila, aby mohla kolem něho projít ven, správce tou silou přeletěl celý pokoj a hlavou vrazil do zdi. Najednou ucítila krev. Nemohla se ale zdržovat. Nevěděla, jestli je ten muž mrtvý, ale nehodlala se s ním zaneprázdňovat. A vztek s ní kolísal tak, že ani při vůni krve nepocítila nutkání mu probodnout hrdlo a sát.
Vyběhla ven z pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Musí pryč. Pryč. Je jí jedno, jak dlouho ho bude hledat. Třeba tím stráví celou věčnost. Ale musí ho najít. Musí najít Edwarda dřív než Volturiovi…
Poprvé, od chvíle, co se rozběsnila, pocítila i jiný pocit než vztek. Byl to strach. Nebála se o sebe, nebyla tak bláhová, aby chtěla zachraňovat svou kůži. Bála se o Edwarda. Nesmí dopustit, aby ho Volturiovi našli, prostě nesmí…
Vrhla se ke svému autu a rychle nastoupila. Chtěla nastartovat motor, ale ten jenom jemně zavrčel a pak s heknutím přestal. Ne, teď ne! Isabella se stále dokola snažila nastartovat, ale po asi desátém pokusu to vzdala. Bouchla pěstí do volantu a ten s hlasitým třísknutím uletěl. Vlastně možná bude lepší, když poběží… Věděla, ale, že svítí slunce, je přece odpoledne… Pokud ji někdo uvídí… Najednou si ale uvědomila, že je jí to úplně jedno. Slunce neslunce. Lidi nelidi. Hlavně musí najít Edwarda, i když neměla ani páru o tom, jak…
Zrovna chtěla otevřít dveře a vystoupit, když najednou okýnkem, v kterém zela díra od toho, jak do něj narazil volant, ucítila povědomou sladkou vůni. Na chvíli si bláhově pomyslela, že se Edward vrátil, když ale zdvihla hlavu, uviděla, jak před jejím autem stojí nějaká cizí osoba. I kdyby nic necítila, na první pohled poznala, že tohle musí být upír. Měl na sobě dlouhé džínsy, černé triko s dlouhými rukávy, tenké černé mužské rukavice, kolem krku šátek a na hlavě podivný klobouk, který bránil i těm nejtintěrnějším paprskům, aby pronikly na jeho kůži.
Neviděla mu do obličeje, ale tuhle vůni už někdy cítila. Věděla to jistě. Začala horlivě vzpomínat kde, když najednou muž promluvil. „Ale, ale, ale…“ začal muž jízlivým hlasem. Isabella si s trhnutím uvědomila, kdo to je a tiše zavrčela. „Taky tě zase rád vidím, Isabello,“ pokračoval posměšně Demetri.
Bylo to přece jasné, uvědomila si. Jasné, vždyť ji musel najít. I když věděla, že je s ní už vlastně teď amen, byla šťastná, že Edward utekl. Teď jen doufala, že ho nenajdou. Proboha, ať ho nenajdou…
Vylezla z auta. Nekladla žádný odpor, vždyť by to bylo zbytečné. Raději, ať svým životem zachrání Edwarda. Nedbala na to, že její kůže září jako diamanty. Nikdo nebyl v okolí, takže to bylo jedno. Demetri nadzdvihl hlavu a posměšně se ušklíbl. Isabella se k němu mlčky připojila a teď odcházely tmavou ulicí.
Tohle je její konec, pomyslela si.
*K části, kterou píšete, nezapomeňte připojit i její název.
--------------
Janna: Shrnutí
Autor: Annah (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nespavost 10:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!