Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 4.část ( Konečně spolu )

10.05.2009 (16:00) • Adrianga • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2238×

Tentokrát jen z pohledu Belly!!

4.část – Konečně spolu

Hudba : Taylor Swift – Love Story

Bella Swan

Týden. Týden! Zdánlivě krátká doba, ale pro mě byla každá vteřina uplynulého týdne bolestivá. Ach ano. Přesně týden, co jsem naposled viděla jeho topazové oči. Přesně týden, co jsem naposledy slyšela jeho melodický hlas. Přesně týden, co mi v břiše poletovali motýlci. Bylo mi jasné, že dlouho nevydržím. Někdo říká, že pokud se nějakou dobu nevidíte s  blízkým člověkem, začne se vám pomalu ztrácet jeho tvář z paměti, jako kdyby přes ní přešel stín. Tohle bylo jinak. Pokaždé když jsem zavřela oči….Viděla jsem ho. V celé jeho kráse, jako kdybych ho viděla před pěti minutami. Píchlo mě u srdce. Nenávidím se. Kvůli mně odešel. Možná už ho nikdy neuvidím. Je to moje vina. Kdybych mu to řekla na rovinu… Bože, jsem naivní! Kdybych mu to řekla, jenom by se mi vysmál. Určitě mě nenávidí.

Otevřela jsem oči. Zírala jsem na strop…Kéž by tu byl semnou… Opět jsem zavřela oči. Zase jsem ho viděla. Byl to krásný pohled, ale mělo to chybu. Neusmíval se. Byl smutný, jako když jsem ho viděla posledně…

,, Zblázníš se. Už dost. Musíš zase normálně žít“ zašeptala jsem sama sobě.

Otevřela jsem oči. Najednou jsem pocítila touhu je znovu zavřít. Bránila jsem se. Vymrštila jsem se z postele a běžela do koupelny ,probudit‘ se studenou sprchou.

***

Běžela jsem do učebny biologie jak nejrychleji jsem uměla. Pomalu jsem ztrácela naději, ale věřila jsem, že tam bude…

Marně.

Seděla jsem na svém místě a hypnotizovala levou polovinu lavice. Jako kdyby se měl objevit.

,, Dnes si pár z vás vyzkouším. Nejspíše otevřeme další látku, která se bude týkat….“

Slova učitele kolem mě proplouvala a já zachycovala jen útržky vět. Protrpěla jsem celou hodinu údajně mého nejoblíbenějšího předmětu, párkrát jsem nevědomky odpověděla na otázku, ale jinak jsem se dál soustředila na lavici o kterou byl tolikrát opřený.. Šílím.

Potřebovala jsem zjistit víc, ale byl tu další problém. Když jsem mluvila před týdnem s Alicí.. Nevěděla jsem, že to bude naposledy. Zeptala bych se jí na více věcí! Jenže za celý ten týden se už neukázala. Totéž Jasper.

,, Bello! No ták, Bello?!“ křičela Angela

Přistihla jsem se jak tupě zírám na stůl Cullenových. Seděla jsem u našeho stolu, před sebou oběd. Plný talíř. Jak dlouho tu takhle sedím?

,, Hmm?“ ozvala jsem se.

,, Budeš to vůbec jíst? Pochop to Bello, není tady!“ řekla uraženě.

Nevšímala jsem si jí.

,, Promiň.“ Hlesla jsem pak.

,, Bello! Vždyť ho ani neznáš!“ nechápala.

,, Znám“ usmála jsem se.

,, Neznáš!“ Namítla.

,, Znám…“ zašeptala jsem.

Nechápavě na mě zírala. Vstala jsem, mávla jsem jí na pozdrav a vyšla z jídelny.

Nikdy by to nepochopila. Byla to kamarádka, možná nejlepší, ale tohle jí říct nemůžu.

Alice ve škole nebyla. Zase. Potřebovala jsem ji. Chápala mě a hlavně by mi toho hodně objasnila. Jela jsem náklaďáčkem domů a přemýšlela. Proč najednou všichni zmizeli? Potřebuju je. Na křižovatce přede mnou se na semaforu rozsvítila červená. Zabrzdila jsem a čekala až z vedlejších pruhů odjedou auta. V tom jsem to uviděla. Červené BMW naprosto bilo do očí. Za volantem seděla nějaká blonďatá kráska. Byla krásná až to bolelo. A na místě spolujezdce ona. Alice! Co když tam je i Edward? Přelétla jsem očima k zadním sedačkám, ale tam seděl pouze nějaký obrovský tmavovlasý kluk. BMW mi zmizelo z očí. Povzdechla jsem si. Nikdy bych je nedohonila. S mým náklaďáčkem, který jede maximálně 90 kilometrů za hodinu? Bůhví, jak je rychlé sportovní BMW…

Na semaforu se rozsvítila zelená. Najednou jsem byla trochu v lepší náladě, protože jsem si uvědomila, že když jsem viděla Alici znamená to, že nezmizela jako on. Prostě jenom nebyla ve škole. Ale, co když se už nevrátí? Nechtěla jsem na to myslet.

Když jsem dojela domů, pocítila jsem náhlou únavu. Vyběhla jsem schody a šla rovnou do pokoje. Lehla jsem si do postele a ponořila se do snů s Edwardem...

***

Otevřela jsem oči.

Bylo ráno. Pršelo. Nemotorně jsem se podepřela rukama a rozmazaně se podívala na hodiny. Promnula jsem si oči a zaostřila na ně znova. Vytřeštila jsem oči. Bylo půl deváté! Už půl hodiny mám být ve škole. Vyskočila jsem z postele. Umyla jsem se a natáhla na sebe nějaké oblečení pohozené přes židli. Naskočila jsem do náklaďáčku a co nejrychleji jela do školy. Jako na potvoru bylo všude na parkovišti plno. Popojela jsem asi 200 metrů za školu a zaparkovala u pošty. Pak jsem běžela do školy a parádně jsem zmokla. Celá promáčená a oblečená v nějakých věcech, opravdu nic krásného, jsem stála v hale a nevěděla, co si počít. Asi bych se měla omluvit v kanceláři paní Copeové.

A tak jsem běžela a dělala za sebou obrovské stopy vody, která ze mě stékala. Ohlédla jsem se za běhu. Panebože, doufám že mě nikdo nevidí… V tom jsem narazila do něčeho tvrdého. Zamotala se mi hlava a já se svalila k zemi. Zamžourala jsem, viděla jsem dost rozmazaně. Někdo tam stál. To mě vytočilo ještě víc.

,, Copak neumíš dávat pozor??“ mnula jsem si hlavu.

,, Jsi v pořádku?“ ozvalo se.

Byla jsem v šoku. Ten hlas. Melodický hlas. Krásný hlas. Edwardův hlas.

,, Mrzí mě to!“ zašeptal.

Snažila jsem se potlačit to chvění.

,, Řekni něco!“ řekl zlomeně.

,, Já….já….“

,, Neublížím ti!“ hlesl.

,, Já vím!“ namítla jsem.

Napřímila jsem se. Usmíval se.

,, Nikdy jsem nepochybovala o tom že bys mi ublížil. Vždy jsem ti věřila!“

,, Bello…tak dlouho jsem čekal.“

Ty oči mi dosvědčily, že mluvil pravdu.

Rozzářil se.

,, Sluší ti to“ zasmál se.

Pohlédla jsem na sebe. Zhrozila jsem se. Celá promáčená…a ty věci? Opravdu jsem zalitovala, že jsem popadla první věc, co mi padla pod ruku.

,, Ehmm..“ zrudla jsem.

,, Ne doopravdy. Slušelo by ti cokoliv…“ přistoupil ke mně.

Roztřásla jsem se. Zmateně si mě prohlédl a stáhl se dozadu.

,, Nechoď!“

,, Bojíš se mě!“ zašeptal

,, Ne. Jsem šťastná.“ Usmála jsem se.

Popošla jsem k němu. Pohladil mě po vlasech. Vpíjel se mi do očí.

,, Zamilovala jsem se.“ Řekla jsem.

V očích mu tančily jiskřičky. Usmíval se. Stále se usmíval.

,, Pojď“ řekl mi a chytil mě za ruku.

Běželi jsme spolu k jeho autu. Jeli jsme neuvěřitelně rychle. Zastavili jsem na kraji lesa, vzal mě do náruče. Několik minut jsme šli a pak jsme přišli k nějakému paloučku. Položil mě na zem a lehl si vedle mě.

,, Čekal jsem. Na tebe.“ Řekl.

,, Já vím..“

,, Taky jsem se zamiloval…“ chytil mě za ruku.

Podívala jsem se na něj. Tu lásku, kterou měl v očích... Styděla jsem se, že jsem pochybovala.

,, Nikdy tě neopustím. Už nikdy nebudeš čekat.“ Zašeptala jsem.

Objala jsem ho. Přimáčkla jsem se k němu. Jeho tělo bylo studené a tvrdé. Nevadilo mi to. Tak nějak jsem s tím počítala. Hlavní je, že jsme spolu. Teď a tady. Navždy.

Až pak jsem si uvědomila, že moje objetí neopětuje….Příliš pozdě.

Autor: Adrianga (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 4.část ( Konečně spolu ):