Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 2.část ( Nečekané )

Náhoda napsaná osudem - 2.část ( Nečekané )2. část :) Prosím komentíky :)

2. část - Nečekané


Edward Cullen


________________________________



Několik minut jsem tam seděl v koutě a díval se, jak bezvládně leží na zemi. Chtěl jsem jí pomoct, ale věděl jsem, že bych se už nedokázal udržet. Měl jsem obrovské nutkání hned odejít abych jí neublížil, ale i přestože jsem věděl, že se nedokážu dlouho ovládat, mě její krása donutila zůstat. Stále jsem si jí jako v transu prohlížel a snažil se pochopit její nevýslovnou krásu. Naprosto mě ovládla, nedokázal jsem se zvednout a prostě odejít. Byla neuvěřitelná…
,, Je to moje chyba" řekl Jasper. Slyšel jsem ho z dálky…
,, Nesmysl! Není to ničí chyba!" zaprotestovala Alice.
Nepatrně jsem zavrtěl hlavou. Alice to postřehla.
,, Je to MOJE chyba" řekl jsem nakonec.
,, Když říkám že ne tak ne!!"
,, Podívejte, zná naše tajemství díky mně, takže.." smutněl Jasper
,, Tak hele vy dva!!!" zaječela Alice.
Zmlkl jsem. Nebudu se s ní hádat, stejně ví, že si to budu navždy vyčítat!
,, Musíme jí pomoct!" zakňourala
,, Ale jak? Vždyť ví naše tajemství!!" podotkl Jasper ,, …Edwarde! Přečti jí myšlenky!"
Vytrhl jsem se z bezmyšlenkovitého pozorování té krásy a začal se soustředit…Bylo ticho! Slyšel jsem jenom napjatého Jazze s Alicí. Pak jsem si uvědomil, že ticho bylo po celou dobu..
,, …Ono..to nefunguje!" vyhrkl jsem.
,, Nevadí! Určitě jsi ještě v šoku.." uklidňovala mě Alice.
,, Ale vás slyším!" protestoval jsem.
Jasper se zašklebil.
,, Navíc je v bezvědomí!" utěšovala mě.
,, No dobře, ale jak vysvětlíš, že jsem ji neslyšel ani předtím?!"
Vykulila oči.
,, No…," přemýšlela ,, To byla v šoku ona…A navíc…Ty jsi byl celý bez sebe, ani si nevnímal nás" vysoukala ze sebe.
,, Ale on většinou vidí do hlavy i lidem v bezvědomí!" vložil se do toho Jasper
Horlivě jsem přikývl. Na to Alice už neměla argument…Vlastně jsem si přál, aby měla.
Najednou se Alici zastřely oči. Další vize? Nechtěl jsem to vidět a tak jsem to vyháněl z hlavy. Nakonec nám to sama řekla.
,, Ehm…Během minuty se probudí!" řekla zdráhavě.
Řekla to tak opatrně. Jako kdyby nechtěla, aby se to stalo…Proč jsem se jenom nepodíval?
Pak se pohnula. Zamžikala. Podepřela se rukama. Pak se stalo něco pro mě naprosto nečekaného. Alice na mě vrhla zoufalý pohled. Nerozuměl jsem tomu. Zatímco jsem tápal, jí se rozjasnil pohled. Zaostřila na mě a vykřikla. Celá se roztřásla a stáhla se do kouta. Vrhla po mě umučený pohled. Alice vykročila k ní.
,, Ne- ne- nechte mě … být!" třásla se.
Měla nádherný hlas…
,, Nechceme aby ses bála…Neublížíme ti!" šeptala Alice.
Nevěřila jí, to bylo jasné už i kvůli tomu jak se pochybně podívala na mě i na Jaspera.
Její reakce mě dostala a doničila…Nechtěl jsem aby se mě bála i když měla. Vždyť se předtím nebála, proč se bojí teď?
,, Opravdu! Věř mi…" pokoušela se ji přesvědčit.
Ona se ale stále krčila nevěřícně v koutě. Zraňovalo mě to…Hrozně to bolelo jí takhle vidět…Doufal jsem, chtěl jsem! Aby stále měla v očích tolik lásky, co předtím..Myslel jsem, že chápe co jsem zač….Ale to byla chyba. Chtěl jsem se na místě propadnou a už nikdy se neobjevit. Nebo hůř. Mnohem hůř.
Jasper se stáhl dozadu. Já jsem tam stále smutně seděl a díval se na ni. V tom mě něco napadlo…Musím zmizet. Navždy! Už nikdy v životě nechci vidět její umučený pohled plný strachu. Radši bych zemřel…Už nikdy jí takhle neohrozím. Nikdy! Alice, Jasper, Carlisle….všichni to určitě pochopí. Vstal jsem. Všechny pohledy najednou utkvěly na mě.
,, Edwarde?" nechápala Alice.
,, Sbohem!" řekl jsem jenom a zmizel.

***
Seděl jsem v nějakém skladě mezi špínou a samým hnusem, ale patřil jsem sem. Mohl jsem tu být tak už týden.. Zasloužil jsem si to. Jediné, co se tu dalo, a jediné, co jsem tu dělal, bylo utápět se ve výčitkách. Zasloužených výčitkách. V jednom kuse jsem měl před sebou její tvář předtím a potom..Ty oči! Oči plné lásky a náhle oči plné strachu. Její třesoucí se hlas i přesto tak krásný…Dohánělo mě k šílenství být bez ní…Jenže být s ní…By bylo pro mě osvobození a žár, ale pro ni jistá smrt. Nevím, co jsem si předtím namlouval, že by jen mohla mít mě ráda přes to, že jsem nestvůra…Kdyby se na mě nepodívala tím pohledem, zemřela by! Ona se zachránila! Je živá! Nikdy mě nebude chtít znova vidět…Nikdy!
Je pravda, že jsem si pak začal lámat hlavu zase nad tím, proč jsem jí neslyšel. Ale pak se znovu objevila její tvář a výčitky tu byly zase. Můj mobil musel zvonit snad stokrát za minutu, ale já ho nedokázal zvednout a slyšet hlasy plné lítosti a proseb. Potřeboval jsem slyšet jí. Tu, která mě tak omámila. Vypátral jsem v paměti její rozhovor s Mikem Newtonem.
,, Ty musíš být Isabella! Vítej!"
,, Říkej mi Bella!"
Říkej mi Bella….Říkej mi Bella ….Ten hlas se mi stále vybavoval v plné kráse…
Bella Swanová. Bella…Musím jí vidět…Ještě jednou..Beze strachu…Potřebuju její tvář vidět..Ještě jednou.
Naposledy.

***

Věděl jsem, že moje rozhodnutí není správné…Že jí možná i ublížím, ale já jí potřeboval vidět předtím, než navždy zmizím z Forks. Byl jsem pevně rozhodnutý, že jí najdu ve škole a pak odejdu. Hlavně mě nesmí vidět Alice s Jazzem, nemůžu se s nimi loučit…Hledají mně! A já jsem se bál…
Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Přečkal jsem noc v nějakém seníku a dokonce si i zalovil, abych si byl jist, že jí neublížím. Druhý den jsem vyrazil do školy…Mým jediným štěstím bylo, že umím číst myšlenky. Alespoň jsem se vyhnul Alici a Jazzovi. Najít Bellu byl větší problém…I když!
,, Čau Bello!" vykřikl v dálce Erik Yorkie
,, Ahoj…Eriku!" řekla
,, Vypadáš …Nějak smutně" podotkl ,, Chtěl jsem se zeptat..Jestli bys nechtěla jít odpoledne semnou na pizzu"
,, Ách. To je od tebe milé, myslím že by to šlo" souhlasila
V tom mě zachvátila obrovská žárlivost! Tak moc jsem chtěl dojít za Erikem a…
,, Poslední dobou jsi byla velmi otřesená, stalo se něco?"
,, Hmm…N-e!" vykoktala
Jistěže vypadala otřeseně. Potom, co zažila by byl otřesený každý!
,, Tak tedy odpoledne..Musím jít ještě do kanceláře paní Copeové" rozloučila se.
A to byla moje šance…Zaposlouchal jsem se do jejích kroků a vyrazil za ní. Do kanceláře Copeové se jde kolem pravého křídla a pak až na samý konec chodby a tam většinou není tolik studentů. Byl jsem tam mnohem dřív než ona došla do pravého křídla. Čekal jsem. Pokoušel jsem se tvářit normálně, nechtěl jsem jí znovu vylekat. Zadržel jsem dech a pak jsem jí spatřil jak vchází do chodby.
,, Ach!" vykřikla, když mě spatřila. Ohlédla se. Už se chtěla otočit…
,, Né! Stůj! Musím ti to vysvětlit..Prosím!" naléhal jsem.
Zastavila se.
,, Já- já…Musím jít! Mám-mám hodinu!" zašeptala a nervózně se rozběhla pryč.
Svěsil jsem ramena. Pomalu jsem se rozešel směrem za ní. Touhle dobou bych měl angličtinu. A tak jsem šel. Samozřejmě..Byla krásná jako předtím, hlas byl jemnější a melodičtější než v mé paměti, byla dokonalá. Ale musím ji vidět znova. Tohle nikdy neskončí! Musím pak zmizet. Nikdy by v mé přítomnosti nemohla normálně žít. Zvlášť, když se mě bála a když jsem zjistil, že hrozně žárlím na kohokoliv s kým se baví.
,, Edwarde! Ach Edwarde!" objala mě Alice.
Ani jsem si nevšiml, že vyšla naproti mně ze dveří.
,, Tak se mi stýskalo! Jsem tak šťastná, že ses vrátil! Honem pojď, Jasper bude mít taky určitě radost!!" usmívala se.
,, Ne! Omluvím se jí a pak zmizím. Nechci nikoho vidět Alice. Hrozně to bolí!" šeptal jsem
Rozčílila se. Její radost byla tatam.
,, A myslíš, že nás nebolelo, když jsi beze slova zmizel? Když jsi nezvedal telefony?"
,, Mrzí mě - "
Skočila mi do řeči.
,, Tobě je úplně jedno jak nám je?? Nechápu proč si to vyčítáš! To by se stalo komukoli z nás!" křičela. ,, Dnes jdeš domů a všem se omluvíš! Hlavně Esmé, málem zešílela!"
Poslušně jsem přikývl. Nemělo to cenu….Vyčítal bych si to. Zvlášť, když měla pravdu.

***
,, Edwarde! Díky bohu!!" vykřikla Esmé.
Všichni mě objímali. Vůbec jsem nedokázal pochopit, jak mě můžou mít ještě vůbec rádi…
,, Synu!" usmál se Carlisle.
,, Mami, tati! Hrozně se omlouvám!" šeptal jsem.
,, Vůbec se neomlouvej. Chápeme to!"
Pak jsme se společně usadili na gauč a povídali si. Pak jsme se dostali opět k onomu ožehavému tématu:
,, A chystáš tu zůstat?" zeptala se Rosalie.
,, Já nevím…" přiznal jsem.
,, Edwarde!" upozornila mě v myšlenkách Alice.
,, Možná ano. Hrozně mě sem táhne, ale bojím se, že jí ublížím.." opravil jsem se.
Alice přikývla.
,, Ale vůbec. Jazzi, jak si dokázal jí pak nekousnout ?" to slovo mi šlo říct hrozně těžce.
,, Víš, to je lehké. Ona mi voněla jako každý jiný člověk. Ale v tu chvíli to bylo pro mě nové, protože byla sama a nemíchali se mi všechny vůně dohromady jako v jídelně. A navíc, paní Copeová zrovna nevoní." Zasmál se.
Přikývl jsem. Teď už jsem tomu rozuměl.
,, Ale co ty?" zeptal se.
,, Nevím. Její vůně mě úplně omámila. Pořád mě to za ní táhne. I její krása a hlas. Všechno!"
,, Hlavně zná naše tajemství!" připomenul Emmett.
,, Ano, to je pravda. O tom už jsem přemýšleli." Přikývl Carlisle.
,, A co budeme tedy dělat?"
,, Hlídat jí!"
Otřásl jsem se.
,, I ty! Po nějaké době samozřejmě.." dokončila Rose.
,, Nesmí nás prozradit. Neví, kdo přímo jsme, ale i tak ví mnoho!" usmál se Carlisle.
,, Přinejmenším to tuší" opravila ho Alice.
Přikývl jsem. Takže zítra…

***
Seděl jsem v učebně biologie a čekal až přijde pan Molina a začne svou hodinu. Nevěděl jsem ale, že semnou má biologii i Bella. A taky jsem nevěděl, že sedí na jediném volném místě…Vedle mě! Nebyl jsem ještě připravený jí něco říct a zjevně ona nebyla připravená sedět vedle mě. A vůbec se na mě podívat. Neohrabaně se vedle mě posadila a přesunula se, co nejdál ode mě na samý okraj lavice. Zadržoval jsem dech, ale jediné čemu jsem zabránit nedokázal, bylo přestat se na ni dívat. Bylo vidět, že jí to děsně rozptyluje a na práci se nedokázala soustředit. Vyplnila několik kolonek v pracovním společném papíře špatně.
,, Můžu ti pomoct?" vyhrkl jsem.
Nečekala to a celá se rozklepala. Přisunula mi papír…Vzal jsem tužku a místo abych jí pomohl načmáral jsem na papír vzkaz
Nechci abys ses mě bála. To co se stalo minule se opakovat nebude…Omlouvám se. Nedokázal jsem se udržet…Hrozně mě to mrzí…
A posunul jsem jí ho. Rychle vzkaz přečetla a nepatrně se zamračila. Stále mi nevěřila…Pak uchopila tužku a napsala
Nedokážu na to zapomenout…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 2.část ( Nečekané ):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!