Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem 1. část (Osudný den věčnosti)

18.04.2009 (20:50) • Adrianga • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3407×

1.část - Osudný den věčnosti

Měl to být další z těch nudný dnů. Měl to být další z těch dnů, kdy jsem jenom tak duchanepřítomně proplouval svým životem. Ano, měl to být další z těch obyčejných dnů. Den jako každý jiný. A přesto mi tento den navždy změnil od základů život. Byl to den, kdy si Jasper začal věřit. Den, kdy se Jasper poprvé vydal mezi lidi. Den, kdy jsem ji poprvé ohrozil na životě. Den, kdy jsem jí poprvé uviděl.

Dnes je pondělí. Další den ve škole, kterou jsem si už i bez toho prošel snad stokrát. Další den budu muset zase ignorovat ty protivné puberťáky, kteří na mě budou nevědomky křičet své myšlenky typu : ,,Ten je táák krásný“, aniž by věděli, že jim vidím do hlavy. Myslím, že by hned změnili názor kdyby zjistili, že za mojí andělskou krásou se schovává zrůda! Ach ano, zase další den, kdy si budu nepřítomně proplouvat svým životem. Někdo by řekl, že mrhám časem, ale proč jím nemrhat, když mám před sebou celou věčnost? Zamračil jsem se. Jasperovi myšlenky na mě skoro křičely : ,, Dokážu to. Sakra.. Proč bych to měl sobě dokazovat? Já to vím, ale oni mi nevěří. Dokážu jim to. Dnes ano. Věřím si,“ Nerozumím tomu. Co nám chce dokázat? Pohlédl jsem na Jaspera. Neovládal své myšlenky. Pořád si nezvykl, že mu vidím do hlavy. No co, vždyť je tu jen chvíli, ale myslím, že si vede výborně. Rozhodně lépe než já ve své minulosti. Na to že musel zabíjet upíry, jak nám řekl, si vede přímo fantasticky. Přesto se ho Carlisle neodvažuje pustit mezi lidi. ,, Nebo bych to měl odložit na jindy?“ Chudák Jasper. Cítil jsem jak to v něm vře. Nevěděl si rady. Byl naprosto bezmocný.

,, Jaspere?“ vytrhl jsem ho z myšlenek. Otočil se. Zatvářil se zmateně, pak se pousmál.

,, Promiň. Už si dám pozor“ řekl provinile.

,, Ne, tak jsem to nemyslel. Říkal jsem si, že máš pravdu. Měl bys to zkusit!“

Rozzářil se.

,, Díky Edwarde“ pomyslel si. Přikývl jsem. Opravdu neměl zač, dokáže to. A navíc, pořád se můžeme zeptat Alice! Jasper jako kdyby mi četl myšlenky…

,, Alice by nám mohla říct jestli to mám skutečně zkusit.“

Znovu jsem přikývl a povzbudivě se usmál. Oba zaráz jsme vstali. Nad lidskou rychlostí jsme se vydali do Alicina pokoje. Když spatřila Jaspera v očích jí zatančily jiskřičky, ale okamžitě pohasly jakmile uviděla za Jasperem vcházet mě. Ovšem, nemusela přede mnou nic skrývat, to co se odehrává mezi nimi jsem věděl ještě dřív než si to uvědomili oni sami.

Když Jasper Alici vysvětlil náš plán, okamžitě nahlédla do budoucnosti. S napětím jsme očekávali co bude. Díval jsem se s Alicí v jejích myšlenkách, ale měla v tom zmatek stejně jako já. Pak se usmála.

,, Co je, co je? Alice tak co je?“ žadonil Jasper

,, Podle toho, co vidím, by to mělo jít bez problému…Ale..“

,, Ale?“ nechápal

,, No, nevidím skoro nic. Dnes bude s námi osoba, kterou ještě neznám, takže nevidím nic kolem naší budoucnosti. Myslím, že až ji poznáme bude to jinak…Prostě dokud ji nepoznám neuvidím nic, protože nevím nic o jejích rozhodnutích. Ale jinak je všechno v naprostém pořádku“ zářivě se usmála. Jistě, úsměv byl směřován na Jaspera...

Potichu jsem se vytratil.

Takže podle Alice, bude vše v naprostém pořádku, ale… Nějaká osoba bude s námi? Jak je to možné? My se přece lidem ve škole spíš vyhýbáme. Nerozuměl jsem tomu, ale nechtěl jsem jim kazit radost. Teď ještě přesvědčit Carlislea.

***

,, Jednoznačně NE!“ zavrtěla hlavou Rosalie.

Zavrčel jsem.

,, No tak Rose! Vždyť už se ovládá!“ zašeptal Emmett

,, Rosalie, pokud vím, o tom rozhodnu já. Za mě ano.“ Přikývl Carlisle

Jazz se šťastně usmál. Plácl si s Emmettem a objal se s Alicí. Pak přišel ke mně a řekl :

,, Děkuju Edwarde. Za tohle ti budu navždycky vděčný. Jsi moje velká opora.“

Zaskočilo mě to.

,, Jazzi, to nestálo za řeč!“ řekl jsem upřímně. Opravdu to nestálo za řeč, vždyť jsem vlastně nic neudělal…

,, Moc to pro mě znamenalo!“ nesouhlasil.

Usmál jsem se.

,, Jazzi.. Je čas!!“ vyhrkla Alice.

Přikývli jsme. Jaspera dnes zapíšeme v našem ročníku a pak ho budeme sledovat…Aby nás neprozradil, jak si přál Carlisle, ale myslím, že tohle rozhodně nehrozí! Alice se mi kupodivu v myšlenkách svěřila, že má trochu strach. Ubezpečil jsem ji, že s námi se mu nic nestane. Nevím proč, ale i já jsem začal mírně pochybovat. Měl jsem takový ten špatný pocit, že se něco hrozného stane.

***

Někdy mi opravdu vadilo mít tak dokonalý sluch. Dnes totiž byla slyšet jedna a ta samá slova dokola. Rozčilovalo mě to!

,, Ty musíš být Isabella! Vítej!“

,, Říkej mi Bella“

Tyto hlasy pocházely odněkud ze vstupní haly. Nevěděl jsem jak vypadala, jak voněla ani kolik jí je. Jedno jsem věděl jistě, že ji nechci poznat. A za žádnou cenu nebudu mít stejné myšlenky jako Mike Newton, který se s ní právě bavil. Jak odporné!

Vešel jsem do kanceláře paní Copeové. Jasper procházel velkou zkouškou. Jak jsem viděl, paní Copeová s ním nic nedělala.. No jistě. Ani mě nijak zvlášť nevoněla. Ta pravá zkouška na nás totiž teprve čekala…

***

Celý den proběhl naprosto v klidu. Jazzovi nedělalo nic nejmenší problémy. Alice už byla mnohem lépe naladěná. Docela jsem se obával, co nastane až přijdeme do jídelny, kde bylo plno lidí. Jasper byl úplně v klidu. Alici to nápadně zvedlo náladu, začala se na každého usmívat. Ale pak jako bychom to zakřikli.

,, Myslím, že se půjdu trochu projít. Chci být chvíli sám.“ usmál se Jazz.

,, Dobře. Počkáme tady!“ souhlasila Alice.

I já jsem souhlasil, neměl jsem nejmenší pochybnosti…A to bylo chyba.

Nevím proč, ale tak nějak jsem přestal naslouchat Jasperovi. Prostě jsem ho chtěl nechat na chvíli , o samotě‘…

Nejdřív jsme si s Alicí chvíli jenom tak povídali. A pak se událo několik věcí najednou.

Alici se zastřely oči. Měla vizi! Opatrně jsem se podíval s ní. Bál jsem se, co uvidím. Úplně mě to zaskočilo. Jasper. Právě se rozhodl.

,, Jasper!“ vykřikla

Začal jsem vnímat Jasperovi myšlenky.

,, Nechci to udělat… Když ona tak krásně voní. Nikdo si toho nevšimne. Jen jeden člověk. Navíc je tu nová, komu by chyběla? Nikomu to neublíží…“

Věděl jsem, že musíme okamžitě jednat!

,, Alice! RYCHLE!“ vyhrkl jsem.

Okamžitě jsme vystřelili z jídelny. Nikdo si ani nevšiml, že naše místa z ničeho nic zela prázdnotou. Běželi jsme celou školou neuvěřitelnou rychlostí až jsme konečně doběhli do poslední patra v levém křídle školy. Během vteřiny jsme stáli několik metrů za Jasperem krčícího se ke skoku. Alice vytřeštila oči, zastavil se mi dech.

,, Jazzi…Prosím…Nedělej to!“ pípla Alice.

Přestože mluvila tichým hlasem, otočil se.

,, Alice… Když.. Já..Ona…TA VŮNĚ…odpusťte.“ Při posledním slovu sklonil hlavu.

Už to vypadalo, že si to opravdu rozmyslel, když jsem udělal zásadní chybu.

Přemýšlel jsem, co myslel tou vůní a tak jsem se ze zvědavosti nadechl. Projela mnou ostrá bolest v hrdle. Levandule, frézie….Krev! Nic takového jsem nikdy předtím necítil. Neovladatelně jsem se přikrčil a vycenil zuby. Prohlédl jsem si svoji kořist. Byla naprosto bezbranná, neohrabaně klopýtala směrem ke zdi a celá se třásla hrůzou, když v tom zakopla o svoji vlastní nohu a sesunula se k zemi. Jak výhodné. Zavrčel jsem. Alice, která se doposud blaženě usmívala na Jaspera a něco mu špitala do ucha, náhle zpozorněla. Neuvěřitelnou rychlostí se otočila.

,, Edwarde…Jsi v pořá---“

Skočil jsem.

Během okamžiku jsem byl vedle ní a nakláněl se k jejímu hrdlu. Ze zadu mě drželi něčí ruce Nevím, kdo to byl a ani nevím jestli se mi Jasper snažil pomoct nebo mi zabránit v mých úmyslech. Vytrhl jsem se a přiklonil se blíž…

,, Edwarde! Vzpomeň jak by to ublížilo Carlisleovi a Esmé?“ křikla Alice naléhavě.

V tu chvíli jako bych dostal facku…Zhrozil jsem se a probral se z transu. Zhluboka jsem se nadechl..To jsem neměl dělat! Celé to začalo nanovo, hrdlem se mi rozšiřoval mnohem větší žár než předtím. Odhalil jsem zuby a skočil na ní. Ucukla přede mnou a to mě vyburcovalo k většímu úsilí…Stejně už ví naše tajemství, musím ji zabít! Najednou se úplně přestala bránit. Zaskočilo mě to a podíval se na ní. Zastavil se mi dech. V jejích očích byl nevýslovný strach, ale bylo tam ještě něco. Oddanost? Smíření se smrtí? Bezbrannost? Ne, byla to důvěra. ONA MI VĚŘILA! Nerozuměl jsem tomu…Vyhnal jsem z hlavy všechnu její vůni a přemohl se. Vrhl jsem se co nejdál od ní k nejzazšímu koutu místnosti. S hrůzou jsem pozoroval situaci kolem mě a všechno si znova přehrával v hlavě. Otřásl jsem se. Ticho. Složil jsem hlavu do dlaní a třásl se. Najednou se pohnula…Vzhlédl jsem a smutně na ní hleděl. Pomalu se vyškrábala na nohy a začala se přibližovat k mně.. Dostal jsem strach. Ne z ní, ale aby si neublížila, ale kdybych šel za ní… Ublížil bych jí já! I když vypadala strašně, byla nádherná… Tak krásná…Úplně mě ovládla. Blížila se ke mně, usmívala se a postupovala krůček po krůčku, když v tom se jí protočily panenky. Strnul jsem a ona se bezvládně svezla k zemi...

Autor: Adrianga (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem 1. část (Osudný den věčnosti):