Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 8. část

19.05.2009 (15:10) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2364×

Sarinin pohled:
   Seděla jsem tam bez hnutí a držela jsem štít z mysli. Tuto jedinou prosbu jsem jí mohla vyslyšet, když jí to udělá radost. Pak už bude navždy mimo můj život. Pak už budu zase jako dřív.
„Děkuju."řekla mi tiše a neurčitě.
„Prosím."řekla jsem jí na to a odvrátila se od ní, štít padl na místo. Tím to pro mě skončilo. Celé přátelství s nimi, bylo opravdu krátké. Zazvonilo a já vstala, neohlédla jsem se a odešla jsem. Tím jsem za nimi udělala tlustou čáru, už pro mě neexistují. Šla jsem na parkoviště a prošla jsem kolem nich. Rosalie mi věnovala chladný pohled, Deacon se díval jinam a Jasper s Emmettem se tvářili smutně stejně jako Alice, která se k nim přidala. Nasedla jsem do svého auta a odjela jsem. Nechtěla jsem na ně myslet. Dorazila jsem domů a jakmile jsem otevřela dveře, vrhla se na mě Mia.
„Kde jsi včera byla? Měla jsem o tebe strach!"řekla a objala mě.
„Klid, byla jsem někde v poušti."pokrčila jsem rameny. „Trošku jsem ji zdemolovala."usmála jsem se.
„Jak jinak."prohlásila a usmála se. „Představ si, že jsem se dohodla s Esme na spolupráci, není to úžasné?"zašvitořila.
„Je."přitakala jsem jí, ale nadšená jsem z toho moc nebyla. Nebude tak lehké je od sebe odstřihnout na dobro.
„Nezníš moc nadšeně. Myslela jsem, že jsi s jejich dětmi kamarádka."prohodila zamyšleně a čekala na mou odpověď.
„Pohádali jsme se. Padlo dost ošklivých slov a já se rozhodla, že bude lepší, když to přátelství skončí."odpověděla jsem jí tiše.
„Cože jsi udělala? To nemyslíš vážně, Sarino! Vždyť jsi byla po tak dlouhé době šťastná!"vykřikla naštvaně.
„Byla i nebyla."pokrčila jsem rameny. „Nenechám si od nich lízt do soukromí a následně se osočovat. To nemám zapotřebí."
„Lízt do soukromí? Jak to může někdo dokázat, když na tebe nic neplatí?"zeptala se udiveně.
„Přes Liama a tebe. Deacon čte myšlenky, takže když si na něco vzpomenete, on se to dozví a podle všeho to hned vyslepičí."řekla jsem naštvaně a Mia dostala smutný pohled. „To neznamená, že bych ti zakazovala tam chodit a stýkat se s Esme, Mio. Jsem ráda, že ty jsi šťastná."povzbudivě jsem se na ni usmála.
„Děkuju, Sarino. Je mi líto, co ti udělal."povzdechla si.
„Mně je spíš líto, že on tohle všechno smí dělat, ale když se ohradím štítem, tak jsem ta špatná já."povzdechla jsem si. „Život není fér."
„To máš pravdu. Není a ani nebude."řekla mi tiše s upřímností v hlase.
„Mno nic, večer se půjdu projet. Potřebuju být chvíli sama."oznámila jsem jí.
„Dobře. Jak chceš, večer budeme s Liamem u Cullenových."oznámila mi zas ona.
„Tak si to užijte."popřála jsem jí upřímně, ale uvnitř mě to vřelo. Nechtěla jsem, aby Deacon zas něco o mně zjistil a vykecal to ostatním, ale marná snaha.
   Odpoledne pomalu přešlo k večeru a já se oblíkla. Vzala jsem si černé jeany a rudý upnutý top s černou koženou bundou. Můj dřívější styl. Liam s Miou už dávno odešli a já měla volné pole působnosti. Vzala jsem si klíčky a vyrazila jsem do Sacramenta. Rychlá jízda byla pro mě požitek a nemusela jsem díky svým reflexům nad ní moc přemýšlet, ale chtěla jsem nad ní přemýšlet, protože jsem pak nemusela myslet na ně, na zradu, na cokoliv. Dorazila jsem do Sacramenta a zpomalila jsem, nechtěla jsem na sebe už teď přivést pozornost. Vyrazila jsem na odlehlé parkoviště, kde se normálně závodnicí scházeli a už tam stálo několik aut. Musela jsem se usmát, moc se toho tady nezměnilo. Policie je slabá. Zastavila jsem a vystoupila. Několik z nich se na mě podívalo, pár z nich okouzleně.
„Sars! Rád tě znovu vidím."usmál se na mě trošku podsaditý černoch.
„Já tebe taky, Miku. Jak se furt vede?"opětovala jsem mu úsměv.
„Furt stejně, znáš to. Cože ses zas jednou ukázala?"zeptal se překvapeně.
„Potřebuju se odreagovat a nebaví mě si hrát na tu hodnou a poslušnou holčičku. Je to unavující."řekla jsem mu popravdě. „Kolik je dneska zápisný a kdo jede?"zeptala jsem se ho vzápětí.
„Jdeš na to rychle, nezměnila ses."zasmál se. „Dneska je zápisný tři litry. A jede támhle Nick."řekl a ukázal na mladého kluka. „Pak Sasha."ukázal na asi dvacetiletou kudrnatou holku. „A Lucas."ukázal na posledního mladíka, kterého jsem znala. Naše pohledy se setkaly a oba se na sebe usmáli.
„Fajn. Tady jsou peníze." Podala jsem mu roličku peněz a odkráčela k Lucasovi.
„Sarino."zvolal radostně.
„Lucasi, jak je to už dlouho?"usmála jsem se na něj a objali jsme se.
„Takovejch padesát let?"zašeptal tiše, abych to slyšela jen já.
„Asi jo, ale možná i víc. Nebylo to za druhý světový?"
„Asi jo, v Praze."usmál se zasněně. „A vůbec, co ty tady? Myslel jsem, že žiješ s Miou a Liamem."
„Jo, žiju furt s nima. Máme sídlo kousek odtud v Salemu. Nechceš potom jet se mnou k nám? Určitě tě rádi uvidí."nabídla jsem mu. Chyběl mi, tak dlouho jsme se neviděli. Chtěla bych slyšet novinky, všechno.
„To by šlo. Taky je rád uvidím. Tak po závodu se vydáme k vám?"usmál se nadšeně a já taky.
„Mohli bychom ještě na lov."řekla jsem tiše a podívala se do jeho očí, byly stále zlaté ale trošku zarudlé. „Koukám, že jsi nedávno ujel."zasmála jsem se. Vždycky mi dokázal zlepšit náladu jen tím, že stál vedle mě.
„No jo. Krásně voněla."pokrčil rameny. „A chuť její krve byla ještě lepší. Nedalo se odolat."dodal.
„Jo to si umim dost živě představit."uchechtla jsem se. „Ale doufám, že ti je jasné, že u nás lidi lovit nebudeš."
„Je mi to jasný. Doufám, že mě představíš svým kamarádům ve škole."řekl na to posměšně.
„Představila bych tě, ale už žádní nejsou."řekla jsem smutně, protože rány se znovu otevřely.
„Copak? Ty jsi je vysála? Myslel jsem, že ty lidskou nepiješ."
„Ne, oni jsou upíři."odpověděla jsem mu a on jen překvapením otevřel pusu.
„Ty ses spřátelila s upíry? Co se to s tebou stalo, Sar?"zeptal se mě překvapeně.
„Nedali se odbýt a pak nade mnou jeden z nich vyhrál sázku, takže jsem se s nimi musela přátelit."
„A proč už nemusíš?"zeptal se mě stále ohromeně.
„Zaútočila jsem na jednoho z nich."pokrčila jsem rameny. „Koledoval si o to. Jenže pak se hrabal ve vzpomínkách Liama na mou minulost a vyslepičil jim to. Jedna z nich to pak proti mně při hádce použila. No a nakonec jsem se rozhodla, že to nemám zapotřebí, že jsou stejní jako ostatní."řekla jsem tiše a Lucas mě pevněji objal. „Dva z nich mě nechtěli nechat, ale donutila jsem je."dodala jsem.
„Teď se to změní."pošeptal mi do ucha. „Budeš tam mít zas mě a já tě budu chránit. Vždyť jsi jako moje mladší sestra, Sarino. Neodejdu dřív, než se to všechno spraví."slíbil mi.
„A co když se to nespraví?"zeptala jsem se ho tiše, že to nikdo kromě upíra nemohl slyšet.
„Tak zůstanu na furt."mrkl na mě, ale v očích měl smutek. Nerad se vzdával svobody.
„To po tobě nemůžu chtít, Lucasi."
„Ale můžeš, dlužim ti to. Kdybys mě tehdy nezachránila před němčíky, byl bych v koncentráku. A když by zjistili, že jsem jinej, zkoumali by mě a nakonec by mě třeba Hitler donutil, abych ho kousnul a vytvořil celou armádu upírů. Volturiovi by pak měli žně."zasmál se hořce.
„To máš pravdu. Ale nedělala jsem to, abych z toho měla nějaký užitek."
„Já vím. Nedělám to jen kvůli tomu, ale protože chci. Mam tě furt rád."usmál se a políbil mě do vlasů.
„Já tebe taky, Lucasi."objala jsem ho pevněji. „Chyběl jsi mi."
„Já vím."zašeptal.
„Hej vy dvě hrdličky! Závod už bude začínat, tak byste se nám mohli chvíli věnovat."zavolal na nás Mike.
„No jo, už jdeme, Miku."zavolala jsem na něj zpátky a pustila Lucase. „Hodně štěstí. Výhru ti nedám lehce."usmála jsem se na něj.
„Tobě taky. Nevzdávam se lehce."opáčil mi se smíchem a šli jsme společně bok po boku k autům.
„Já vím. Pamatuju se."usmála jsem se a podívala se na jeho auto. Měl modrou Mazdu s tmavými skly. Došel k ní a nastoupil si, já udělala to samé se svou Audi. Popojeli jsme k ulici a zastavili se před nakreslenou čárou. Mike si stoupl před nás, roztáhl ruce a my jsme se vyrovnali. Pak začal odpočítávat a nakonec mávl rukou. Všichni jsme ihned vystartovali a projeli kolem něj. Já s Lucasem jsme se dostali do vedení a snažili si vedení udržet. Zrychlovali jsme a kličkovali jsme mezi sebou. Dojeli jsme na konec ulice, kde jsme se začali rychle otáčet a vyrazili jsme zas zpátky k Mikeovi. Ten už nás vyhlížel a usmíval se. Já s Lucasem jsme byli stále v čele a snažili se navzájem předjet. Ale bylo to vyrovnané, auta už rychleji jet nemohla, ale i tak mě na poslední chvíli Lucas předjel a dorazil do cíle jako první. Já ihned za ním a oba jsme najednou zabrzdili. Vystoupili jsme a se smíchem se objali.
„Gratuluju."řekla jsem mu a darovala mu polibek na tvář.
„Děkuju."zářivě se usmál.
„Gratuluju Lucasi, tady je tvá výhra."řekl mu Mike a podal mu peníze.
„Díky Miku."usmál se na něj, ale strnul v něm, protože jsme v dálce uslyšeli houkání policejních aut.
„Policajti!"vykřikli jsme společně a hnali se k autům stejně jako ostatní. Mike už si zvykl, že oba slyšíme víc než on. Vyrazili jsme z ulice a jeli ven z města. Zvolnili jsme, abychom nebyli moc nápadní, ale jedno policejní auto se za námi objevilo. Začalo na nás houkat a řvát, abychom zastavili, což jsme ani jeden neměli v plánu. Zrychlili jsme a začali jsme kličkovat mezi auty. Policejní auto bylo sériové, takže nedokázalo dosáhnout takové rychlosti jako naše auta. Brzy jsme mu ujeli a pokračovali k Salemu. Za mnou jsem ale viděla blížící se žluté Porsche, které jsem ihned poznala. Alice. Co tu krucinál dělá? Projela kolem Lucase a jela souběžně vedle mě. Obě jsme stáhly okýnka.
„Co tu děláš, Alice?"zavrčela jsem.
„Jela jsem ti na pomoc. Viděla jsem to, když jsi mi dovolila se podívat do tvé budoucnosti."řekla mi.
„Neprosila jsem se o pomoc."zavrčela jsem.
„Já vím."pokrčila rameny. „Jen jsem ti chtěla pomoc, kdyby se něco stalo."řekla smutně a ohlédla se za sebe.
„Nepotřebovala bych ji, Alice. Umím se o sebe postarat sama."sykla jsem k ní. „Myslela jsem si, že to dnešním odpolednem skončilo."zavrčela jsem a vyhnula se autu přede mnou.
„Skončilo možná pro tebe, ale mně chybíš, i Emmettovi. Nemá se s kým sázet."řekla mi smutně, že by se i kámen ustrnul, ale já nejsem kámen.
„Tak ať zkusí pouliční závody, auta na to máte. Lidi se rádi sázej, jak jsi viděla."řekla jsem jí chladně.
„To není ono, moc dobře to víš."
„Vím, ale co mi je potom? Nejdřív si to vyřešte doma, nemam zájem se nechat osočovat. Nemám to zapotřebí."oznámila jsem jí chladně.
„Správně!"vykřikl za mnou Lucas a já se musela začít smát.
„Kdo to je?"zeptala se mě.
„Proč se mě ptáš, když ti to zjistí Deacon?"zasmála jsem se. Rozhlédla jsem se po okolí a viděla jsem před sebou světla Salemu. Za chvíli musí Alice už odbočit k nim.
„Nechceš sjet k nám, že bychom si to všechno vyříkali?"požádala mě.
„Uhádla jsi, nechci. Vezu si návštěvu, jestli sis nevšimla."usmála jsem se.
„Všimla jsem si. Tak zítra ve škole?"řekla s nadějí v hlase.
„Se ještě uvidí. Měj se."řekla jsem jí a vytáhla jsem si okýnko. Alice po chvíli odbočila a vedle mě se objevil Lucas. Usmála jsem se na něj a jeli jsme tiše k nám. Zastavili jsme před domem a já si všimla, že Liam s Miou ještě nejsou zpátky. Vystoupili jsme a já se opřela o auto.
„To byla jedna z nich?"zeptal se mě, když mě znovu objal.
„Jo. Alice. Vidí do budoucnosti a je děsně neodbytná."usmála jsem se smutně.
„Neboj, budu je držet od tebe dál."usmál se na mě.
„Já vím. Půjdeme na lov?"usmála jsem se na něj se změnou tématu.
„Jasně, aspoň mi to tu ukážeš."opětoval mi veselejší úsměv.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 8. část: