Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 32. kapitola

Hledaná - 32. kapitolaDalší kapitolka je trochu delší, ale to prostě nešlo rozdělit. Je tam dokonce vložená písnička. Nikdy jsem to ještě neudělala, ale tak nějak mi přišlo, že by to mohlo dokreslit ten moment. Snad se bude líbit. Prosím prosím o komentáře...

Týdny ubíhaly a já jsem na tom byla mnohem lépe. Neuvěřitelnou zásluhu na tom měli Cullenovi. Vlastně tu největší. Nechápu, jak jsem si mohla vůbec pomyslet, že to zvládnu bez nich. Trávila jsem s nimi tolik času, kolik škola a učení dovolovalo. S Edwardem a Alice jsme se potkávali téměř na všech přednáškách. Teda hlavně s Edwardem, protože Alice s Jasperem byli velmi často „za školou“.

Stali se z nás s Edwardem nejlepší přátelé. Neustále jsme si podívali…mohli jsme spolu mluvit hodiny a hodiny a pořád bylo o čem,  bavili se, smáli se a to všechno neuvěřitelně přirozeně, jako by nic jednoduššího a snazšího nebylo. Bříško mi pomalu rostlo, ale nebyla jsem zrovna typ, který by měl břicho jak balón. Ale už se poměrně znatelně rýsovalo pod mikinou a pár lidí si už toho všimlo. Vzhledem k tomu, že jsem trávila tolik času s Edwardem a každému muselo být jasné, že náš vztah je poněkud vřelejší, začali si všichni myslet, že je to dítě, co čekám, Edwardovo.

Ze začátku jsem jim říkala, že to není jejich věc a že jim do toho nic není, ale po čase jsem to vzdala a nechala to být. Bála jsem se Edwardovy reakce, ale ten nevypadal, že by mu vadilo tohle přiřčené otcovství, naopak. Měla jsem pocit, že by byl skoro až rád, kdyby to byla pravda.

Tento semestr byl ve škole naprosto pohodový. Bylo toho mnohem míň než předchozí dva semestry a všechno jsem v pohodě zvládala. Stačilo mi poslouchat na přednáškách a cvičeních a sem tam si přečíst nějakou knížku a krásně jsem proplouvala. Dokonce ani blížící se zkouškové a následné zkoušky mi nedělaly velkou hlavu. Zvláštní, že ještě vloni jsem touhle dobou doslova šílela, protože jsem nestíhala a pořád jsem se jen učila a učila. Možná, že už jsem si opravdu na to učení tak zvykla, že už mi to nedělá problémy a nebo si můj mozek zvětšil kapacitu, vtipkovala jsem o tom před Edwardem.

Někdy jsme s Edwardem trávili odpoledne a večery zavření u mě a četli jsme si. Byly to pohodové příjemné dny. Obviňovala jsem Edwarde, že čte knížky několikrát za sebou, jen aby tady mohl být se mnou dýl, ale tvářil se vždycky jak neviňátko, že neví o čem mluvím.

Zrovna jsme se učili na blížící se zkoušky, když zazvonil telefon.

„Ahoj holčičko“ pozdravil mě Charlie.

„Ahoj tati.“

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli přijedeš nebo mám přijet já?“

Zarazila jsem se a marně jsem pátrala v paměti, kdy jsem mu něco takového slíbila.

Edward si zřejmě všiml mého překvapeného obličeje a přišel ke mně. Naklonil se blíž, aby slyšel Charlieho.

„My jsme se domlouvali?“ vypadlo ze mě.

„Budou Vánoce holčičko. Snad si nemyslíš, že tě nechám na Vánoce samotnou? Můžeme být spolu sami nebo nás pozval Billy do rezervace na jejich tradiční vánoce.“

Mlčela jsem. Vůbec mi nedošlo, že budou Vánoce. Nebo, samozřejmě že mi to došlo, ale neřešila jsem to. Když jsem Charliemu neodpovídala, tak pokračoval.

„Nebo jedeš k Renee?“ zeptal se smutně.

„Ne, tati nejedu“ odpověděl jsem rychle. K ní bych ani nemohla, nějak jsem jí ještě neřekla, že Thomas zemřel a a že čekám dítě. Měla jsem k tomu podobné důvody jako u Lucy.

„Tak přijedeš?“ naléhal.

„Asi ano“ odpověděla jsem, protože jsem si uvědomila, že stejně nemám jiný program.

Edward na chvíli někam zmizel a snad ještě ve stejné vteřině byl zpátky s papírkem a naznačil mi, abych četla.

 

„Prosím, Esmé s Alice připravují Vánoce speciálně pro tebe. Nechtěli jsme ti to říkat, abys nám to nerozmlouvala. Prosím…buď s námi“

 

Zakroutila jsem hlavou, protože jsem vůbec nevěděla, co teď dělat. Chtěla jsem být s nimi, ale co Charlie?

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

Super. Teď si ještě myslí, že jsem fakt divná.

„Ano tati. Já jen, dostala jsem pozvání ještě od Cullenů, tak teď nevím.“

„Aha. Cullenovi?“ řekl po chvíli naprostého ticha.

Podívala jsem se na Edwarda a ten měl stále ještě ten svůj prosebný výraz, až se mi z toho málem podlomily kolena. Nesnáším to, když na mě takhle působí.

„Charlie a co kdybych přiletěla 25.? Co ty na to? 24. můžeš být s Billym a já seženu co nejdřívější spoj a přiletím hned 25. ráno. Souhlasíš?“ navrhla jsem a doufala jsem, že bude pro.

„Dobrá“ zamumlal, ale poznala jsem, že z toho není nadšený. Ne z toho, že s ním nebudu, ale z toho, že budu s Cullenovými.

Jen co jsem to položila, vrhnul se na mě Edward. Pevně mě objal a zatočil se se mnou.

„Díky. Ani nevíš, jak se na to všichni těší. Chtějí s tebou trávit Vánoce od chvíle, co tě poznali. A to ani nemluvím o sobě.“

Pousmála jsem se jeho radosti. Bylo to příšerně nakažlivé.

Najednou mi došlo, kolikátého je.

„Panebože“, vykřikla jsem.

„Co se stalo?“ zeptal se Edward vyděšeně.

„Já nemám dárky. Pro nikoho a Vánoce jsou za dva dny.“

„To nevadí.“

„Samozřejmě že to vadí“ odvětila jsem.

Popadla jsem bundu a klíčky od auta a vydala jsem se ven. Teprve za chvíli mi došlo, že jsem se ani nerozloučila s Edwardem. Chtěla jsem se vrátit, ale on už stál vedle mě.

„Nezapomněla jsi na něco“? zeptal se mě.

„Na co?“

„Na mě“, řekl pobaveně a šel mi otevřít dveře u spolujezdce.

„Edwarde“, zabručela  jsem.

„Ano“? zeptal se s jiskřičkami v očích. Čekal další hádku na téma, kdo bude řídit, ale tentokrát jsem to vzdala. Jen jsem si povzdechla a poslušně jsem si sedla.

„Nic. Nemá to cenu“, zamumlala jsem.

 

Nenapadlo mě nic jiného, než koupit knížky, takže jsem každému vybrala knížku, která by se k němu tak nějak hodila a měla jsem ze sebe radost. Charliemu jsem koupila rybí kuchařku. Chtěla jsem Edwardovi koupit něco osobnějšího, ale nevěděla jsem co. Nakonec jsem přece jen dostala nápad. Koupila jsem krásnou propisku a nechala jsem tam vyrýt vzkaz. Druhý den jsem ji jela vyzvednout.

 

Ráno na Štědrý den mě „vzbudilo“ klepání na dveře. Byla jsem docela ráda, ať to byl kdokoliv, protože mě alespoň vysvobodí z té nudy. Od dvou jsem nespala a už jsem nevěděla co dělat. Převalovala jsem se na posteli a přemlouvala se, abych ještě aspoň na chvilku usnula. Není nic horšího, než ponocování.

Otevřela jsem dveře a dusila jsem smích. Pobavila mě absurdnost téhle situace.

U mých dveří právě stojí upír s vánočním stromkem na rameni.

Edward pozorně sledoval můj výraz a zřejmě ho moje reakce překvapila.

„Bál jsem se, že budeš naštvaná, že tě tahám z postele takhle brzo ráno a ty mě vítáš s úsměvem. To je hezké.“

„Máš novou práci?“ zeptala jsem se ho.

Nechápavě se na mě podíval. „Co prosím?“

„Prodáváš teď stromky?“, pokračovala jsem.

„Ne, rozvážím je zadarmo. Ale jestli mě nepozveš dovnitř, dám ho sousedům“, řekl vážně a zvedl obočí.

Se smíchem jsem je oba vpustila do bytu. Edwarda i ten stromek. No, strom je příhodnější.

„Kam si myslíš, že ho dáme?“ zeptala jsem se, protože jeho větve zabíraly téměř celý obývák.

„Na něco přijdeme“ nevzdával se Edward.

Nepřišli jsme na nic, takže ze stromu musel udělat Edward stromek, aby se vešel alespoň někam.

„Nedostanu se ke knížkám“, postěžovala jsem si, když jsem viděla, že stromek postavil před knihovnu. „A nemám ozdoby“ pokračovala jsem.

„Ale máš“, odvětil a za pár vteřin byl zpátky s krabicemi ozdob.

„Mám sousedy“, napomenula jsem ho za jeho rychlost.

„Nejsou doma. To mi připomíná. Neměla bys tu být takhle sama, zvlášť teď, když Alice nevidí tvoji budoucnost“, řekl starostlivě.

„Nejsem tu sama. Jsi tu ty. Nebo upíři se nepočítají?“, žertovala jsem a on protočil oči a povzdechl si.

„Dneska máš nějakou dobrou náladu“.

„Vlastně ano. Vysvobodil jsi mě z nudného rána a ne každý den stojí u dveří upír s vánočním stromkem.“

Šla jsem k němu a přebírala jsem ty krabice s ozdobami, co držel.

Byla jsem u něj hodně blízko na to, abych slyšela, když zašeptal: „Jsem rád, že budeš s námi“.

„Já jsem taky ráda“.

Zarazil se.

„Co se stalo?“

„Tys mě slyšela?“

„Ano, samozřejmě.“ Odpověděla jsem mu nechápavě. Jsem těhotná, ne hluchá.

Zavrtěl mírně hlavou.

 

„Kdy letíš do Forks?“, zeptal se při zdobení stromku.

„Dneska v noci. Kolem druhé. Je to dobrý let, ve Forks budu kolem osmé."

„Měla bys víc spát“, napomenul mě.

„Nějak poslední dobou nemůžu.“

Povzdechl si. „Ano, já vím. Chci říct, tuším“ opravil se rychle.

„Jak tušíš?“

Zarazil se a veškerou jeho pozornost najednou upoutalo navlékání  popcornu na nit.

„Nevím, jezdíš včas do školy a jsi vždycky dost brzo vzhůru a dneska vypadáš od rána obzvláště čile“ odpověděl a nasadil zvláštní výraz.

Chvíli jsem si ho ještě měřila pohledem. Něco mi tajil a já nevěděla co to je.

„Edwarde Cullene“, zavrčela jsem těsně u jeho obličeje.

„Bello, já…..“

„Já co?“

„Posledních pár dní jsem si všimnul, že nespíš.“

„Jak?“ řekla jsem naštvaně.

„Chodím sem“ vyjelo z něj.

„Jak dlouho?“ zajímalo mě.

„Od začátku“

„Co?“ vyjekla jsem.

„Ze začátku jsi se budila s nočními můrami, ale když jsem byl u tebe a držel jsem tě za ruku, spala jsi klidněji. A taky jsem se o tebe bál. Ale poslední dobou téměř nespíš. Nezlob se prosím“ řekl a hodil po mě utrápený výraz.

„Já se nezlobím… ani tak moc….ale měl jsi mi to říct. Pokud jsi měl takový strach, nebránila bych ti tu být se mnou, oficiálně. Nemusel si se sem vloupávat. Co kdybych se tě lekla? Byl bys moje smrt.“

„Ne, to neříkej“ napomenul mě.

„Tak příště už mě tu necháš dobrovolně?“ zeptal se a na tváři vykouzlil andělský úsměv.

Zvedla jsem obočí.

„Nepokoušej své štěstí Edwarde Cullene. Ještě nevím, jestli jsem ti odpustila, že mě chodíš v noci špehovat“.

„To nedělám“, bránil se se smíchem.

 

Kolem poledne jsme vyjeli do jejich domu. Když jsme byli asi tak 20 metrů od domu, otevřela jsem pusu a ještě dlouho ji nezavřela. Každý strom u cesty vedoucí k jejich domu byl ozdobený červenými mašlemi a třpytícími se řetězy. Když zastavil před domem, opatrně jsem vylezla, protože jsem se nezvládla dívat na zem. Veškerou moji pozornost upoutala výzdoba domu. Bylo to neuvěřitelné. Na dveřích byl ohromný adventní věnec, v oknech visely další drobné ozdůbky a zdálo se mi to, nebo jsem slyšela cinkání zvonečků?

Hledala jsem ten zvuk, ale nemohla jsem ho zaměřit. Vzdala jsem to. Alice je neuvěřitelná, pomyslela jsem si.

Edward chytil za kliku a než otevřel, zhluboka se nadechl. Vyděsilo mě to. Co to mělo znamenat? Když se potřebuje uklidňovat Edward, co teprve já? Zpanikařila jsem a srdce mi začalo rychleji bít. Zřejmě to slyšel i Edward, protože se zarazil a otočil se ke mně.

Pousmál se.

„Neboj. Alice se jen prostě nechala unést“, pronesl něžně a na závěr přidal prosebný pohled.

Protočila jsem oči a tentokrát jsem to byla já, kdo vzal za kliku a otevřel. Nevím, kde jsem sebrala tu odvahu, ale prostě tam byla.

Hned u dveří mě popadla Alice a objala mě. „Hezké Vánoce, Bello“

Přiběhl ke mně Emmett a na hlavě mi přistála červená čepice s kožešinou kolem čela a na zádech se mi houpala bílá bambule. Rozesmálo mě to, když jsem si všimla, že to mají na hlavě všichni.

Podívala jsem se na Emmetta.

„Alice“, odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

Kolik to asi muselo stát přemlouvání, aby jim to navlíkla na hlavu.

Do ruky mi Alice dala pohárek s červenou tekutinou.

„Punč“, vysvětlila. „Ten můžeš, že Carlisle?“, ujišťovala se.

„Ano Alice. Trocha rozhodně nevadí“, dusila jsem smích v tom kalíšku a rozhlížela jsem se po pokoji. V rohu místnosti vévodil obrovský ozářený stromek, až oči přecházely. Pod ním snad tisíc dárků. Dotlačila mě ke stolu a přede mě postavila nějaké slané zákusky a cukroví.

„Vy jste pekli?“ zděsila jsem se a chvíli přemýšlela, jestli to mám skutečně ochutnat.

Můj žaludek na tom byl sice o poznání lépe než třeba před pár týdny, ale měla jsem jistou obavu. Viděla jsem jejich smutný obličej, když sledovali jak váhám, takže jsem nakonec vzala jeden z nich do ruky. Kousla jsem a musím uznat, že mě to překvapilo.

„To je výborné“, pochválila jsem je ještě s plnou pusou.

„To dělal Edward“, vysvětlila Alice a já jsem hledala v místnosti Edwarda. Stál u Carlisla a něco s ním řešil. Když viděl můj pohled, zářivě se usmál.

Bylo tu tak krásně. Posledních pár dní přicházely vzpomínky mnohem častěji, takže jsem si vzpomněla i na nějaké útržky z Vánoc doma, ale tohle se s nimi nedalo srovnat. Všichni byli tak dokonale šťastní a uvolnění. Večeře se nekonala, ale to jsem snad ani nečekala. Dárky jsme začaly rozbalovat  a trvalo nám to snad hodinu. Většina byla oblečení a příšerné tretky, ale bylo to jedno.

Poslední dárek jsem si schovávala pro Edwarda. Rozbalil ho a vzal tu propisku do ruky. Přesně jsem věděla, kdy si všiml toho vyrytého vzkazu na něm, protože to v jeho obličeji nešlo přehlédnout. Podíval se na mě tak něžně a krásně, že mi srdce málem vyskočilo z hrudníku. Udělala jsem mu radost a on mě ji na oplátku udělal z toho, jak byl potěšený.

„Ukaž, co je tam?“ vrhnul se na ten dárek Emmett.

„S láskou….Bella“ četl nahlas.

Podívala jsem se na Emmetta a viděla jsem, jak otáčí knížku, kterou ode mě dostal a pak procházel list po listě.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Kde to mám napsané já?“ zeptal se naprosto vážně.

Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, co mu mám odpovědět a bála jsem se, jestli jsem ho fakt nějak neurazila, ale ani ne po pár vteřinách vybuchl smíchy a mě se ulevilo.

 

Všechno bylo tak krásné. Sledovala jsem je a cítila jsem se hrozně příjemně.

„Chceš už hodit domů?“, zeptal se mě Edward kolem osmé, kdy na chvíli přerušil hru na klavír, kterou nám ten večer zpříjemňoval.

„Ne. Klidně hraj dál“, povzbuzovala ho.

Usmál se a začal hrát znovu. Po pár skladbách jsem si všimla, že jsme tu už sami.

Edward zřejmě viděl, jak se otáčím a hledám ostatní.

„Jeli na Štědrovečerní večeři.“

Nechápavě jsem se na něj podívala a pak mi to došlo.

„A tys nechtěl?“

„Ne, já jsem rád s tebou.“

Sedla jsem si k němu a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Nepřestával hrát, ale hrál tišeji a něžněji. Cítila jsem se … šťastná. Ano, přesně tak. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo mi příjemně.

Najednou jsem sebou cukla a zvedla jsem hlavu. Dívala jsem se chvíli nepřítomně před sebe, jestli se mi to nezdálo, ale za chvíli jsem to cítila znovu. Instinktivně mi ruka vystřelila směrem k břichu a já to cítila už i na ní. Na tváři se mi rozlil úsměv a moje štěstí se v tu chvíli prohloubilo tak, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Nikdy jsem nezažila nic krásnějšího. Nebylo to takové, jaké jsem si představovala. Bylo to spíš jako pohlazení, jako když se něco jemně dotkne mého bříška, akorát že zevnitř.

Edward přestal hrát a sledoval můj výraz. Vzala jsem jeho ruku a aniž bych cokoliv řekla, přitiskla jsem mu ji na místo, kde ještě před chvilkou můj malý tvoreček kopnul. Edward čekal s rukou na mém bříšku a propaloval mě pohledem. Nevím, jestli mu došlo, proč jsem to udělala, ale ten malý tvoreček mu to za chvilku vysvětlil sám. Na místě, kde byla Edwardova ruka jsem ucítila drobné jakoby pohlazení a Edward ztuhnul. Na tváři se mu usídlil překrásný úsměv. V tom jeho výrazu jsem ale našla ještě mnohem víc. Kromě překvapení, štěstí, tam byla taky láska a něha. Podívala jsem se mu do očí a přísahala bych, že kdyby mohl, slzel by stejně jako já. Oči mu zářily dojetím stejně jako mě.

Seděli jsme tam ještě dlouho, ale další kopnutí už nám tvoreček nepřipravil. Zřejmě si to schovává na další krásnou a dokonalou chvíli, jako byla tahle. Naznačila jsem po pár minutách Edwardovi, že může svou ruku sundat a on to hned udělal. Přece jen mě to i dost studilo, i když už mě jejich teplota nevadila tolik jako předtím. Asi si zvykám.

Bože, nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu.

Mlčky jsme dojeli domů a Edward mě doprovodil až ke dveřím. Udělal to svoje bezpečnostní kolečko. Vždycky nejprve prošel dům a pak teprve mě tam vpustil. Přišlo mi to hrozně směšné, ale dneska ne. Byla jsem stále dojatá z toho okamžiku, kdy jsem ho ucítila, že jsem nevnímala nic okolního. Když se Edward ke mně vrátil, vešla jsem do domu a otočila jsem se k němu. Jeho smutný obličej mě zasáhl a mě bylo najednou smutno. Ucítila jsem stejnou lítost, kterou musel cítit i on z toho, že se musíme rozloučit.

„Chceš zůstat?“, zeptala jsem se ho.

Oči se mu rozzářily, ale jen na moment. Potom svůj výraz zase uhlídal.

„Ano?“ zeptal se, aby se ujistil, že jsem si jistá.

„Zůstaň.“

„Zavezu tě aspoň na letiště. Měla by sis jít lehnout, alespoň na těch pár hodin.“

„Myslíš si, že bych teď usnula?“ Po tom, co jsem prožila tak nádherný večer a navíc mě můj tvoreček poprvé kopnul. Nebyla žádná šance, že bych usnula.

Zamířila jsem do kuchyně a přinesla jsem z ledničky džus. Edward zapnul hudbu, zhasl a rozsvítil stromeček.

 

 

 

 

„Zatančíme si?“zeptal se a vzal mi z ruky skleničku.

„No, teď lituju, že jsem nešla spát“ zamumlala jsem.

„Buď hodná.“

Jemně mi vzal ruku a položil si ji za krk, druhou mi vzal do své dlaně a pomalu jsme se začali pohybovat v rytmu hudby. Vedl Edward, já jsem jen jemně a poslušně napodobovala jeho tempo.

Dívali jsme se navzájem do očí a mě to najednou všechno došlo. Miluju ho. Nikdy bych bez něj nemohla žít. Nikdy. Edward je celý můj svět. Milovala jsem oba. Thomase i Edwarda, ale za posledních pár týdnů jsem se do Edwarda zamilovala tak silně, že pouhé pomyšlení na to, že bych s ním nebyla, mě bolí. Navíc posledních pár dní vzpomínky útočily ze všech stran mé mysli a ještě podnítily tu záplavu citu k němu.

Přitiskla jsem se k němu trochu blíž a hlavu jsem mu položila na hrudník. Cítila jsem jeho studený dech ve vlasech a potom udělal něco, co způsobilo, že mnou projelo spalující horko. Políbil mě do vlasů. Byl to jen okamžik, jen na malinký moment jsem ucítila jeho rty ve svých vlasech, ale i ten moment mi stačil k tomu, abych se celá rozechvěla. Zřejmě si to vyložil tak, že mi je zima a mírně se odtáhl. Pod tíhou toho prožitku těch krásných vánoc, možná tím, že malý dal poprvé o sobě vědět nebo prostě jen tím, že jsem Edwarda tak milovala, jsem k němu chtěla být co nejblíž. Znovu jsem se k němu pevněji přitiskla. Edward zase sklonil hlavu s své rty zabořil do mých vlasů.

„Miluju tě“ zešeptal.

„A já tebe“ zašeptala jsem zpátky a pomalu jsem zvedla hlavu a vyhledala jsem jeho oči. Na jeho obličeji byl  nádherný jemný úsměv a jeho oči planuly láskou.

Přestala jsem tančit a stoupla jsem si na špičky. Jednou rukou jsem mu za krkem jemně naznačila, aby se sklonil. Chvíli váhal, ale potom pomalu, opatrně hlavu skláněl. Když byl jen pár milimetrů od mých rtů, zarazil se.

Nebyl si zřejmě jistý tím, zda to pochopil správně. Jednu ruku jsem mu položila na tvář a on zavřel oči a svoji tvář opřel do mé dlaně. Jemně jsem ho pohladila na tváři a lehce svými rty pohladila ty jeho. Moje ústa byla pootevřená a stejně tak i jeho, takže jsem cítila jeho omamnou vůni. Naše rty byly spojeny jen pár vteřin, ale i těch pár vteřin bylo nesmírně krásných. . Jeho ledové rty na mých byly jako by tam vždy patřily. Bylo to tak přirozené, stejně jako dýchání, jako mluvení, cítila jsem, že tak to má být.

Pomalu jsem naše rty odpojila a podívala jsem se na něj. Měl ještě stále zavřené oči. Po chvilce oči otevřel a zadíval se  na mě. Pousmála jsem se, ale jen mírně, spíše jen očima, které mu musely prozradit, jak moc ho miluju a zároveň jak moc těžké tohle všechno pro mě je. Jeho rty se mírně zvedly a mě pohladil jeho andělský úsměv. Znovu jsem svou hlavu vložila na jeho hruď. Ani jeden jsme se nehnul. Ani jeden jsme nechtěli, aby tahle chvíle skončila. Oba jsme věděli, co to znamená. Touhle jednou jedinou chvílí se náš vztah proměnil. Ta láska a něha byla v místnosti téměř hmatatelná. Utichla hudba, jemně jsem mu vyklouzla z objetí.

„Děkuju“, zašeptala jsem a vplula jsem přece jen na chvíli do postele. Ne abych spala, ale abych v klidu vstřebala dnešní den….

 

Předchozí kapitola ----Další kapitola

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 32. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!