Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 30. kapitola

Hledaná - 30. kapitolaMám pro Vás další kapitolku. Slíbila jsem víc Edwarda, tak ho máte mít...Bella se pomalu snaží žít dál, tak můžete sledovat, jak se jí to daří a pokud by se Vám chtělo, nechte mi komentík, jak se Vám kapitolka líbila. Ty poslední dvě mi přišly trochu nudné. No, možná jsem si zvykla na to, že v mých povídkách buďto někdo hodně trpí nebo je absolutně šťastný, tak tohle mezidobí se mi zdá ne tak napínavé, ale nechám na Vašem posouzení. Prosím o komentáře a kritiku. Díky.

Ráno jsem se poprvé od smrti Thomase probudila bez nočních můr, bez slz a téměř s úsměvem na tváři. Když jsem otevřela oči a podívala jsem se po mém pokoji, neubránila jsem se dokonce drobnému úsměvu. Thomas by měl radost, pomyslela jsem si.

Přemýšlela jsem, jak bych strávila den a napadlo mě, že bych se mohla podívat do školy. Doufám, že není sobota, pomyslela jsem si.

Poslední dobou jsem vůbec nevnímala okolí, takže jsem neměla ponětí o tom, kolikátého je, ani co je za den. Zapnula jsem notebook a hledala jsem, co je za den.

Čtvrtek. Super.

Oblíkla jsem se a vydala jsem se do školy. Byl to takový zvláštní pocit, protože jsem věděla, že za pár měsíců stejně studium přeruším, ale do té doby se pokusím naučit co nejvíc a alespoň tak zaplním dny. Hlavně nepřestat pořád něco dělat, připomněla jsem si znovu.

Na odpoledne jsem si vymyslela další plán. Stavím se v nějakém obchodě, koupit větší oblečení. Kalhoty mi začaly být těsné. Na chvíli jsem se zarazila, protože jsem si uvědomila, že tohle Alice určitě uvidí. Něco ve mně malinko doufalo, že ne, protože nákupy s Alice bych asi teď nezvládla. Třeba stále ještě drží slib a nedívá se do mé budoucnosti. Alespoň doufám.

 

Ve škole jsem se snažila sehnat přepisy všech přednášek a seminářů a překvapivě mi téměř všichni vyšli vstříc a omluvili moji nepřítomnost v posledních 14 dnech. Vycházela jsem ze školy nervózní, protože jsem nevěděla, jestli tam nebude čekat Alice a nepřidá se ke mně na nákupy. Nikde nebyla, tak jsem sprintem doběhla k autu a vydala se do obchodu.

Zapomněla jsem si mobil, tak jsem z budky ještě zavolala Lucy, kterou jsem dlouho neviděla. Nevěděla nic o tom, co se stalo s Thomasem a rozhodla jsem se, že při tom zůstanu. Nechci, aby mě litovala.

Měla jsem ze sebe radost, protože tím zaplácnu celý den. Přesně takhle to musím dělat i dál, slíbila jsem si. V obchodě jsem si to překvapivě užila. Bylo zvláštní nakupovat oblečení bez Alice. Zkoušela jsem si jen to, co se mi skutečně líbí a hlavně jsem to měla za chvíli odbité.

Škodolibě jsem se pousmála, že se mi podařilo ji obejít.

Kolem sedmé jsem zašla k Lucy. Snažila jsem ze všech sil nedat na sobě nic znát a celkem se mi to zřejmě dařilo. Rozhodla jsem se zatím jí neříkat ani o těhotenství. Přece jen stále nevím, zda nebudu muset po porodu někam zmizet, pokud to nebude tak úplně člověk.

Kolem jedenácté jsem přijížděla s poměrně dobrým pocitem k domu.

Na příjezdové cestě stálo stříbrné Volvo. Jen co jsem vystoupila, otevřely se vstupní dveře a vyběhl z nich Edward. Viděla jsem spíš šmouhu, než jeho. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem v jeho pevném objetí.

„Bello“, šeptal mi do ucha.

Držel mě tak pevně, že jsem měla problém se vůbec nadechnout, tak jsem se snažila mu vyprostit. Moc se mi to nedařilo.

„Co se stalo Edwarde?“, zamumlala jsem přimáčknutá k jeho hrudníku. Odtáhl se a pevně mě chytil za ramena.

„Kdes byla?“, zatřásl se mnou.

Ten příjemný pocit, který jsem měla z celého dne, byl ve vteřině pryč.

„Co se stalo?“, zeptala jsem se vyděšeně.

 „Volal nám Carlisle, že jsi nedorazila na vyšetření a navíc Alice tě nevidí. Vůbec nevidí tvou budoucnost. Celý den jsme strachy bez sebe“, řekl a hněvivě si mě měřil pohledem.

„Zapomněla jsem na to vyšetření a byla jsem ve škole a pak ….to je moje věc“, zasyčela jsem, protože mě začal ovládat vztek.

Zarazil se zřejmě nad mým tónem, protože chvíli nic neříkal, ale i tak mě stále pevně držel za ramena.

„Měl jsem…měli jsme hrozný strach“.

„Jsem v pořádku, jak vidíš, takže když dovolíš….“, zamumlala jsem a použila jsem všechnu sílu, co jsem měla, abych se vyprostila z jeho pevného sevření. Obešla jsem ho a zamířila jsem k domu. Neotočila jsem se a zabouchla za sebou tvrdě dveře.

Došla jsem naštvaně do kuchyně.

V kuchyni seděla Alice. Chtěla jsem jí taky něco říct, ale když jsem viděla její utrápený výraz, rozmyslela jsem si to. 

„Nevidím tvou budoucnost“, špitla smutně.

 „Jak to?“, zeptala jsem se jí.

„Nevím, poslední dobou jsi mi jakoby vypadávala, ale teď už tě nevidím vůbec. Myslím si, že za to může to malé. Thomas byl štít, možná je jeho dítě taky a  chrání to i tebe. Nevím, jak jinak si to vysvětlit.“

Chvíli mi trvalo než jsem si přebrala, co mi říká a pak jsem si v duchu trochu oddechla. Vlastně jsem byla ráda. Ještě jsem si stále nezvykla na ty jejich schopnosti a takhle to bude trochu míň bláznivé. Stačí, že mám právě v domě upíra. Vlastně dva, protože Edward zrovna vcházel do kuchyně. Měla bych zamykat, pomyslela jsem si.

 „Volali jsme ti snad stokrát“, řekl Edward, ale trochu mírnějším tónem než předtím.

„Nechala jsem telefon doma“, zamumlala jsem a při pohledu na něj do mě zase vstoupila ta zlost, kterou jsem cítila před domem. Měla jsem tak dobrý pocit z toho celého dne a doma, kde jsem chtěla mít klid, mě čeká takovéhle přivítání.

Připadala jsem si jak malé dítě, které kárají jeho rodiče za pozdní příchod.

„Tak hele, to, že jsem souhlasila, že se s Vámi dál budu přátelit neznamená, že mě budete kontrolovat na každém kroku. Nebudu s Vámi každou minutu. Nejsem zvyklá, aby mě někdo kontroloval a zvykat si nehodlám. Carlislovi se omluvím a domluvím se s ním na jindy a tím tahle konverzace skončila“, řekla jsem ostře, až jsem sama sebe překvapila.

Oba mě překvapeně sledovali a nezmohli se na slovo. Možná jsem použila moc ostrý tón, ale to, co jsem řekla, byla pravda. Nikdo nic neříkal a pouze naše oči prozrazovaly, jaké napětí v kuchyni právě je.

Edwardův  výraz se najednou změnil. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem pocit, že mu cukají koutky. Než jsem se na to stihla zaměřit, sklonil hlavu, což mě utvrdilo v tom, že se směje. Směje se? Čemu se sakra směje? Chtěla jsem se zeptat, ale Alice promluvila rychleji.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku“, přerušila můj pohled Alice a objala mě.

„Čeká na mě Jasper, tak jedu domů. Jedeš taky Edwarde?“, zeptala se ho a podívala se na něj. 

Edward se zarazil a střelil pohledem na mě. Chvíli ještě stál a díval se na mě. Připadalo mi, jako by čekal, jestli mu neřeknu, aby zůstal. Když se nedočkal žádné reakce, otočil se a šel za Alice ke dveřím.

 „Můžeš u sebe nosit telefon, prosím“, požádala mě Alice.

Povzdechla jsem si.

„Ano“, odpověděla jsem jí a potichu jsem dodala „mami“.

Edward se mírně uchechtl a Alice po něm hodila naštvaný pohled. Na mě se už nepodívala a odešla.

Zavolala jsem ještě Carlislovi a domluvila jsem se s ním na kontrolu až na neděli. Chtěla jsem zítra do školy a pak udělat nějaký větší nákup. Téměř nic jsem doma neměla a napadlo mě, že bych měla trochu zdravěji jíst.

Když jsem ráno dojela do školy, čekali tam na mě a usmívali se. Mohlo mě napadnout, že tu budou. Protočila jsem oči a vydala jsem se k nim.

„Dobré ráno“, pozdravil mě vesele Edward.

„Já myslela, že v pátek přednášky nemáte“, zamumlala jsem.

„Už ano“, odpověděla mi nadšeně Alice a táhla mě do školy.

Mohla jsem tušit, že oni můžou zařídit snad všechno. Měli úplně stejné přednášky jako já a nehnuli se ode mě na krok. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Především Edwardova přítomnost mě uklidňovala. Vadil mi jen pocit, že se mnou zacházejí jak s dítětem, které je potřeba hlídat.

Při poslední přednášce můj pohled nechtěně zabrousil na jizvy na zápěstí. Zvykla jsem si na ně. Byly mi připomínkou mého minulého života a já jsem je občas před spaním přejížděla prstem a zkoušela si vybavit nějaké vzpomínky. Dneska ale byly jiné. Tam, kde dřív byly velmi nápadné a poměrně dost velké jizvy, byla teď místo nich jen drobná úzká linie. Přejela jsem po ní zděšeně prstem. Přísahala bych, že ještě před pár dny byly větší, nebo nebyly? Teď jsem si vůbec nebyla ničím jistá. Už vážně blázním, pomyslela jsem si a zavrtěla jsem hlavou, abych zaplašila tyhle myšlenky a věnovala se zase výkladu. Stejně ve mně ale drobné smítko pochybnosti zůstalo.

„Tak jaký je plán na odpoledne?“, zeptal se Edward, když hodina skončila.

„Já musím s Jasperem na lov“, řekla Alice a na obličeji se jí vykouzlil ten úsměv.

„Alice“, okřikl ji Edward.

 „Tak promiň, ale já si nemůžu pomoct. Nemáš mi lézt do hlavy. Myšlenkám neporučíš“, ušklíbla se Alice.

Nechápavě jsem se podívala na Edwarda. Zase ty jejich schopnosti!

„Přemýšlí nad tím, co budou dělat večer“, řekl Edward a zakroutil hlavou.

Zasmála jsem se a vydala jsem se k autu. Po pár vteřinách jsem vedle sebe už měla Edwarda.

„A my?“, zeptal se opatrně, téměř šeptem.

„Já jedu nakupovat, musím koupit nějaké jídlo. Doma skoro nic nemám“.

„Nepotřebuješ nosiče?“, zeptal se nevinně.

„Jsi si jistý, že je to právě to, jak chceš strávit páteční odpoledne?“

„Bez pochyb“, odpověděl a nadšeně šel se mnou.

Začala jsem hledat klíčky po kapsách, ale zarazila jsem se, když jsem si všimla, že Edward stojí u otevřených dveří u spolujezdce a usmívá se. V ruce se mu blýskají klíče od auta.

„Je ti jasné, že tohle je moje auto?“, zamumlala jsem.

Hlavou mi projelo pár vzpomínek. Stáli jsme s Edwardem u mého auta a on mě přemlouval, abych mu dala klíče, že bude řídit. Byl u mě tak blízko, že jsem téměř zapomněla dýchat a klíčky mu samozřejmě dala. Pousmála jsem se tomu. Tahle vzpomínka patřila k těm velmi příjemným.

„Tohle není poprvé, co se přeme o to, kdo bude řídit, viď?“, zeptala jsem se.

„Ne, ale já skoro vždy vyhrál“, odpověděl mi a na tváři měl andělský výraz.

Šla jsem k němu blíž a když jsem stála skoro až u něj, upustila jsem z ruky baťoh. Věděla jsem, že ho s tou svojí upírskou rychlostí chytí. Jakmile to udělal, vytrhla jsem mu z rukou ty klíče.

„Dneska vyhraju já“, oznámila jsem mu vítězně.

Obešla jsem auto a teprve, když už jsem si zapínala pásy, si Edward sedl vedle mě.

Podívala jsem se pobaveně na něj a snažila jsem se zachytit jeho výraz. Chvíli se mračil, ale potom se na mě otočil a s nevěřícným výrazem si povzdechl.

„Jsi neskutečná“, promluvil po chvilce a na tváři se mu objevil ten jeho nádherný úsměv, díky kterému mnou na chvíli projelo příjemné teplo, které mi dovolilo na pár vteřin zapomenout na tu spalující bolest uvnitř. Nastartovala jsem a vyjela jsem s Edwardem na nákupy. 

 Předchozí kapitola ---- Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 30. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!