Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 29. kapitola


Hledaná - 29. kapitolaDalší poklidná kapitolka...slibuju, že v další si užijete Edwarda!

„Nechci Vám ublížit Edwarde. Co ta pravidla? Mám o Vás strach“, vysvětlila jsem mu své váhání.

„Jestli je to jen o tom, tak s tím se netrap, prosím…Bello…prosím“

Znovu jsem zatlačila hlavu do opěradla a povzdychla jsem si.

„Dobrá“, zamumlala jsem.

Když jsem se na něj podívala, na chvíli mu po tváři proběhl úsměv a v jeho výrazu bylo dojetí.

„Děkuju, za všechny“, odpověděl mi.

„Jo“, zamumlala jsem otráveně.

Vystoupila jsem z auta a vyšla jsem k domu. Edward šel se mnou až ke vchodu a tam se zastavil.

„Jedu jim to vyřídit. Do kdy tady bude Charlie?“, zeptal se.

„Já nevím. Dokud bude potřeba. Zítra se stěhuju, vzpomínáš? Ještě že tu je“, odpověděla jsem mu a v duchu jsem si uvědomila, že to znamená, že budu muset něco udělat s Thomasovými věcmi. Zavřela jsem oči a potlačila jsem slzy, ale ta bolest z toho ve mně zůstala. Objala jsem si hrudník, abych se udržela pohromadě.

„Díky Edwarde“, řekla jsem a rychle jsem se vydala do domu.

 

 

 

…………………………………………………………………………………………………..

 

 

 

Když jsem stoupala po schodech, snažila jsem se uklidnit. Zastavila jsem před dveřmi a párkrát jsem se nadechla. Uvědomila jsem si, jak nepříjemné je vejít zpátky do bytu. Kdekoliv by mi bylo teď líp, než právě tam. Bojovala jsem sama se sebou, ale nakonec jsem našla odvahu a odemkla. 

Vlezla jsem do bytu a našla jsem Charlieho u televize na gauči. Sledoval baseball. Když si mě všiml, vypnul to.

„Mám dům“, oznámila jsem mu a šla jsem si sednout k němu.

Chvíli mě sledoval a potom zesmutněl.

„Vážně se se mnou nevrátíš?, zeptal se. Zřejmě ještě stále doufal.

„Ne tati, vážně ne. Promiň. Tady byl a je můj život. Zatím tu zůstanu“, vysvětlila jsem mu a mrzelo mě, že mu způsobuju starosti a bolest.

Zřejmě Charlie nebyl zrovna typ na tyhle srdceryvné rozhovory, protože se začal dívat kolem a hledal zřejmě něco, čím by se zaměstnal, aby nemusel pokračovat v tomhle rozhovoru.

„Ukážeš mi ho?“, zeptal se mě a já jsem mu byla vděčná, že víc mě přemlouvat, abych se vrátila, nebude.

 

Nějak jsem se necítila na balení, tak jsem to oddalovala a nakonec jsem se rozhodla, že balení nechám na další den. Bylo to naprosto nezodpovědné a hloupé, ale odsouvala jsem to, co nejvíc to šlo. Bála jsem se toho, že budu muset balit jeho věci. Nejvíc ze všeho mě děsilo, že jsem neměla vůbec žádnou představu co udělat s jeho oblečením a co s nábytkem. Nemůžu si ho vzít do nového domu. Nedokázala bych to.

 

Druhý den brzo ráno jsem zaslechla zvonek.

Charlie šel otevřít a já vykoukla z koupelny, kdo sem jde. Slyšela jsem ho, jak se s někým dost hlasitě dohaduje.  Šla jsem blíž a dívala jsem se, jak do bytu vpadla Alice s Rosalií.

„Co tady děláte?“, zeptala jsem se.

„Stěhuješ se. Myslíš si, že bych si to nechala utéct?“, zeptala se Alice a já jsem viděla, jak její oči září. Těžko říct, jestli tím, že jsem je znovu vpustila do svého života, nebo tím, že může balit.

Povzdechla jsem si. Podívala jsem se na Charlieho, který se teď tvářil jak bůh pomsty.

„Tak proto odsud nechceš? Kvůli nim?“, prohodil směrem ke mně.

Neodpověděla jsem mu, šla jsem se převléknout z noční košile. Když jsem se vrátila, Alice  na mě visela pohledem. 

„Můžeš mi říct, co to máš na sobě?“, zeptala se mě.

Uvědomila jsem si, že několik dní nosím pořád to samé oblečení a nevím kdy naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla.

„Já…nemůžu do ložnice“, vysvětlila jsem jí.

Na nic víc se neptala, jen chápavě kývla hlavou. Pak se usmála tím jejím zářivým úsměvem.

„Tak to by se ti špatně balilo, že? Přiznej si, že jsme nepostradatelné“, řekla naoko vážně, ale viděla jsem, že se mě snaží rozveselit.

„Ano, jste nepostradatelné“, odpověděla jsem jí a pokusila jsem se úsměv.

Alice na nic nečekala a vyběhla do patra. Ozývaly se odtamtud zvláštní zvuky, ale radši jsem to neřešila.

Pomalu se ke mně přiblížila Rosalie. Tvářila se provinile.

 „Bello, promiň, můžeš mi to odpustit? Já jsem to tak nemyslela“, omlouvala se mi.

„Samozřejmě Rosalie. Ale nemění to nic na tom, že jsi měla pravdu. Jsem sobec“, řekla jsem a do očí mi vyhrkly slzy.

„Ne nejsi. Naopak. Kdybys věděla, jak jsme se všichni trápili, když si nás ….nechtěla.“, zamumlala smutně.

Najednou mě objala. Překvapilo mě to. Vždycky se ke mně chovala rezervovaně a vůbec se se mnou nebavila. Měla jsem pocit, že mě nenávidí, takže mě to vyvedlo z míry.

„Postaráme se o Vás, o oba“, zašeptala mi a já jsem už ty slzy neudržela. Rychle jsem se od ní odtáhla a utřela si je. Když si toho všimla, jemně se na mě usmála a beze slova zmizela nahoru k Alice.

Charlie zabalil všechny knížky. Když to bylo hotové, věděla jsem, že nemůžu už déle odkládat sbalení věcí z  Thomasova psacího stolu. Vzala jsem krabici a vydala se tam. Nejdřív jsem sbalila všechny ty potřebné papíry a smlouvy a potom jsem očima prolítla všechny jeho osobní věci. Bylo to, jako by nikdy neodešel. Jeho stůl byl připraven k tomu, aby ho použil, jakoby se měl každou chvíli vrátit a sednout si k němu.  Snad půl hodiny jsem se dívala na otevřenou knížku na jeho stole a na záložku vedle ní. Už nikdy si ji nedočte, napadlo mě a slzy se znovu hlásily o slovo. V tu chvíli mi došlo, že víc nezvládnu. Přesvědčila jsem se, jestli jsem sbalila všechny ty důležité dokumenty a když šel okolo Charlie, naznačila jsem mu, že zbytek je na něm.

 „Bello, máme hotovo“, oznámila mi Alice.

 Najednou se ozvala zaklepání a Alice vyběhla, aby otevřela. Do pokoje napochodovali nějací lidé a začali brát ty krabice. 

„Alice“, promluvila jsem k ní.

„O vše se postarám Bello“, ujistila mě a vzala mě kolem ramen. Nepustila mě, ale i přitom mohla organizovat a úkolovat stěhováky. S naprostou jistotou jim říkala, jaké věci jdou kam a  každou jednotlivou krabici měla pečlivě popsanou. Chtěla jsem se zeptat, kam dá Thomasovy věci, ale rozhodla jsem se to neřešit. Hlavně, aby to už bylo za námi. Vyběhla jsem ještě nahoru a z postele jsem vyhrabala Thomasovo tričko. Šla jsem s ním do kuchyně a zabalila jsem ho do sáčku. Jednou třeba budu chtít znovu cítit jeho vůni, napadlo mě.

Všichni mě sledovali, ale nikdo nic neříkal. Možná si mysleli něco o mém duševní zdraví, ale nekomentovali to a já byla ráda. Už takhle jsem měla slzy na krajíčku.

 

Stěhováci i s Alice a Rosalií odjeli do našeho domu a já jsem tu zůstala s Charliem.

„Charlie, můžeš mě prosím nechat o samotě?“, požádala jsem ho.

„Počkám na tebe u auta“, odpověděl mi a odešel.

Dívala jsem se po poloprázdném pokoji a vzpomněla jsem si na moment, kdy jsem sem vstoupila poprvé. Vzpomněla jsem si, jak byl Thomas nervózní, jestli s ním budu chtít bydlet. Vzpomínala jsem taky na to, jak jsme byt zařizovali a jak jsme v něm byli šťastní. Na malý moment jsem zapochybovala, jestli dělám dobře, ale v další chvíli jsem věděla, že je to přesně to, co musím udělat. Nemůžu tady zůstat. Bolí to  a já musím našemu dítěti udělat šťastný domov, bez mých bolestivých vzpomínek a smutku.

Naposledy jsem se rozhlídla a zhluboka jsem se nadechla.

„Sbohem“, řekla jsem a pomalu jsem se vydala ke dveřím.

 

Když jsme dorazili k domu, Alice s Rosalií už měly téměř všechno nastěhované. Byly neskutečné. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že bych to bez nich zvládla. Charlie z jejich přítomnosti zase tak nadšený nebyl, ale taky si uvědomoval, že bez nich bychom to nikdy nezvládli.

„Bello, chceš abych tu ještě zůstával?“, zeptal se mě najednou Charlie, když už jsme byli zase sami.

„Chceš odjet?“, zeptala jsem se překvapeně.

„Nechci, ale nejsem si jistý, jestli bys teď ve svém novém domě třeba nechtěla být sama a zabydlela se“, prohodil smutně.

Chvíli jsem o tom přemýšlela a musela jsem uznat, že mě ta myšlenka láká.

Viděl, že váhám, tak ke mně přišel a objal mě.

„Jestli si myslíš, že to zvládneš, odjedu. Ale brzy zase přijedu, ano?“, ujistil mě.

Kývla jsem hlavou na souhlas a vykouzlila jsem něco jako úsměv.

„Jsi ta nejstatečnější a nejsilnější osůbka na tomhle světě. Jsem na tebe pyšný“, zašeptal mi, když se se mnou večer loučil.

„Díky tati, za všechno“, povzdechla jsem si a objala ho.

 

Večer jsem si zalezla do postele.  Nic jiného jsem tu zatím neměla, tak mi nic jiného nezbylo. Cítila jsem se tu dobře. Bezpečně.

„Bude nám tu dobře“, promluvila jsem zase k maličkému.

 

Ráno mě vzbudil netrpělivý zvonek u dveří. Naštvaně jsem vyběhla ke dveřím a otevřela je.

Stáli tam všichni. Sledovali mě v pyžamu a usmívali se.

„Co tady děláte?“, Vy nespíte?, chtěla jsem se dodat, ale pak mi došlo, že je to nesmysl.

„Jedeme nakupovat“, oznámila mi vesele Esmé.

„Ty už taky Esmé?“, zabručela jsem.

„Promiň, ale potřebuješ se zabydlet“, řekla a proběhla kolem mě dovnitř. Ostatní udělali to samé. V tom mém malém domečku bylo najednou plno. Protočila jsem oči, když kolem mě procházel Edward. Omluvně se pousmál.

Šla jsem se obléknout a když jsem se vrátila, měla jsem na stole snídani. Byla jsem si jistá, že tady nic k jídlu není, takže museli něco přinést.

„Nedívej se na nás takhle, bylo nám jasné, že budeš hlady“, prohodila Alice.

Sedla jsem si ke stolu a podívala jsem se na jídlo a pár vteřin na to, už jsem se shýbala u záchodové mísy. Když jsem se vrátila, všichni se  na mě omluvně a soucitně dívali.

„Vajíčka“, vysvětlila jsem jim.

„Tak dostaneš něco až ve městě“, rozhodla Alice a táhla mě z domu pryč. Zasténala jsem, ale šla jsem za ní.

Jela jsem s Carlislem a Esmé.

„Jak se cítíš“, zeptal se Carlisle.

„Jde to. Jen mám pořád žaludek jak na vodě“.

„Zítra bych tě zase prohlídl, jestli souhlasíš“.

„Dobrá“, odpověděla jsem.

Dojeli jsme do města a Alice mě táhla od obchodu k obchodu a já jsem musela vybírat a vybírat. Věděla jsem, že to bude hrozné, ale tohle bylo moc. Když se kolem mě na okamžik mihnul Edward, prosila jsem ho očima, aby mě vysvobodil.

Pousmál se.

„Ani na to nemysli, Edwarde“, řekla Alice, ale on si zřejmě svůj plán nerozmyslel, protože mě popadl za ruku a tlačil mě pryč z toho obchodu. Stejně už jim tam snad ani nic nezbylo. Už jsem nemohla běžet, tak mě na parkoviště k autu nesl.

Nechala jsem se, udělala bych všechno, abych se dostala pryč od Alice.

Rychle jsem naskočila do jeho auta a připoutala jsem se. Připadala jsem si jak uprchlík a po dlouhé době jsem se upřímně smála. Bylo to zábavné. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Alice, jak vybíhá z obchodu a nasupeně něco křičí.

„Budeš mít velké problémy?“, zeptala jsem se naoko vážně.

„Ano, obrovské“, prohodil a usmál se. Na chvíli mi bylo vážně dobře. Jeho přítomnost mě neskutečně uklidňovala.

Jeli jsme do nějaké restaurace na oběd. Teda já jedla, on se díval.

„Edwarde, řekneš mi, co se tam stalo?“, zeptala jsem se najednou.

Zaváhal a na tváři se mu zase usídlila ta bolest, ale tentokrát jsem to musela vydržet. Chci se to dozvědět.

„Bello…když jsem tam přijel, jel jsem rychle k jejich sídlu. Snažil jsem se zjistit, kde by asi mohl Thomas být a doufal jsem, že je ještě nenavštívil, ale on….šel rovnou k nim. Poslouchal jsem každou myšlenku, která proběhla tím jejich „hradem“. Potom jsem zaslechl to, co jsem hledal. Když jsem tam došel, bylo už pozdě. Už byl …..už byl mrtvý. Je mi to tak líto Bello“, řekl potichu.

„To mě taky Edwarde“, zamumlala jsem a zase pevně semkla víčka, abych se nerozplakala.

Snažila jsem se nalézt  jiné téma, abych  na to přestala myslet.

„Tak co teď budete dělat?“, zeptala jsem se.

„Jak to myslíš?“, díval se nechápavě.

„Já se chci ještě na tu chvíli vrátit do školy. Nemůžu sedět doma“, přiznala jsem.

Edwardova tvář se najednou rozjasnila.

„Myslím si, že taky půjdeme zpátky do školy“, prohodil najednou nezaujatě.

Pousmála jsem se jeho výrazu.

„Co?“ zeptal se.

„Nic“, odpověděla jsem mu a pomalu se zvedla.

Když jsme dorazili k domu a přiblížili jsme se ke dveřím, všude bylo zhasnuto.

„Třeba budu mít štěstí a Alice tam nebude a nebude na mě ječet“, zamumlala jsem.

„Myslím si, že ne, ale neboj, já tě nedám“, ujistil mě a vzal mě kolem ramen. Uvolnila jsem se mu. Najednou mi to přišlo divné a nebylo mi to příjemné.

 „Omlouvám se“, řekl smutně. 

Jen jsem se na něj omluvně podívala a pak už jsem zaslechla Alice a cítila jsem, jak mě něco táhne do domu. Když jsem vstoupila, přestala jsem dýchat. Vše bylo nastěhováno a bylo to perfektní. Nábytek perfektně ladil a najednou tu bylo tak nějak útulno.

„Promiň Alice“, omluvila jsem se, protože jsem se cítila příšerně.

„Řekni, že se ti to líbí a je odpuštěno“, pronesla s úsměvem.

„Je to krásné“, řekla jsem dojatě a objala jsem ji. Když oba odešli, cítila jsem se mnohem líp. Jakoby se ten balvan v srdci v tomhle domečku zdál být o mnoho lehčí. Bylo mi tu dobře a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Klidné místečko, kde třeba jednou budu šťastná. „Oba budeme“, dodala jsem nahlas a pohladila jsem si bříško.

 

Předchozí kapitola .... Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 29. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!