Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 9. kapitola

Už jsme tu měli stydlivou Bellu, nešťastnou Bellu a dnes to bude ironická a naštvaná Bella. Na koho bude naštvaná? Co jí bude vadit? Jak se vypořádá s Embryho otiskem a jak se s tím vypořádá Edward? Taky si prosím nezapomeňte přečíst upozornění na začátku článku. Příjemné čtení. :)

9. KAPITOLA ~ Žijeme ve svobodném státě

POHLED BELLY

„Ale ne!“ zaskuhral Jacob při pohledu na Embryho, který se stále díval na mě tím zvláštním pohledem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Embry se otisknul,“ odpověděl mi Sam.

„Do koho?“ Pořád jsem to nedokázala pochopit. A vadilo mi, jak na mě zírá.

„Do tebe,“ hlesl Jake a já měla na chvíli pocit, že omdlím. To snad není pravda!

Embry, jako by se konečně probral, se pohnul a několika dlouhými kroky přistoupil až ke mně.

„Ahoj, já jsem Embry,“ představil se a potom mě políbil na tvář. Jacob se zachechtal, Sam se vědoucně usmíval, Leah se kousala do rtu a Dylan se na nás nechápavě dívala. A všichni čekali na mou reakci.

„Jo, to už mi došlo,“ zamumlala jsem a rychle od něj trochu ustoupila, kdyby mě chtěl náhodou políbit znovu (třeba na druhou tvář, že).

On překvapeně zamrkal, jako by nevěřil svým očím. Ostatní na tom byli stejně. Štvalo mě to. To se mu mám vrhnout kolem krku?! Nebo se s ním zasnoubit?! Co je mi do nějakého jeho otisku. Vůbec ho neznám!

„Oběd!“ zavolala vesele Emily. Nejspíš se snažila zachránit situaci. Každý si sedl na židli, pokud už neseděl, a Emily nalila na talíře polévku, která docela dobře voněla. Nedokázala jsem se však soustředit na nic jiného než na Embryho, který po mně už zase zíral. Měla jsem sto chutí vlézt si pod stůl a čekat, jestli bude zírat i tam, ale nechtěla jsem být nezdvořilá. V tichosti jsem si tam protrpěla třicet minut a pak se spěšně rozloučila a chtěla odjet pryč.

Jenže jsem ani nestačila dojít k autu a už mě doběhl Jacob, který mě pevně chytil za paži.

„Kam to jdeš?!“ zašeptal vztekle.

„Domů!“ odpověděla jsem mu stejným tónem.

„A co Embry?!“

„Co je s ním?!“

„Ještě jste spolu ani pořádně nemluvili, pokud nepočítám to, jak jsi mu nezdvořile odsekla, když se snažil být milý!“

„No a?! Já s ním mluvit nechci!“ vztekala jsem se.

„Ale on se do tebe otisknul!“ vysvětloval, jako by mi bylo pět.

„Já vím! A co je mi do toho?! Mě to nezajímá! Nechci s tím mít nic společného!“ Jacob si jen povzdychnul a pak mě začal znovu přesvědčovat.

„Teď půjdeš dovnitř a budeš milá. Tohle si Embry nezaslouží!“

„A já snad jo?!“ odporovala jsem.

„Už o tom nebudeme diskutovat!“ prohlásil a táhl mě zpátky do domu.

„Kde jsi byla?“ ptal se hned Embry.

„Potřebovala jsem na vzduch,“ zalhala jsem. Emily mě pobídla, abych si znovu sedla a začala podávat moučník. Embry to do sebe házel, jako by měsíc nejedl. Ale mělo to alespoň výhodu, že sledoval jídlo a ne mě. Mohla jsem si ho v klidu prohlédnout.

Měl kaštanově hnědé vlasy a oči stejné barvy. Pleť měl trochu tmavší jako všichni Quileté a byl o trochu vyšší než já. Nevypadal špatně.

Před očima se mi vybavil Edwardův obličej. Na něj prostě neměl. Proč jenom musí být takový?

Při pomyšlení na Edwarda mě bodlo u srdce. Nedokázala jsem na něj zapomenout, i kdybych se sebevíc snažila.

***

Když jsem vystoupila před školou, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem uviděla. Stál tam Embry a očima prohledával dav. Hádejte koho hledal. Mě.

„Ahoj, Bello!“ zavolal na mě přes celé parkoviště, jakmile si mě všimnul. Nechtěla jsem zbytečně upoutávat pozornost, a tak jsem raději přiběhla k němu.

„Co tady děláš?!“ zeptala jsem se potichu.

„Přestoupil jsem sem. Není to skvělé?! Budeme teď trávit více času spolu!“ Byl z toho celý nadšený. Mně to ovšem až tak skvělé nepřipadalo.

„Bezva...“ hlesla jsem a pokusila se o úsměv.

„Bells!“ objevil se vedle mě Edward. Podívala jsem se na něj a zářivě se usmála. Potom jsem si ale vzpomněla, že jsem na něj naštvaná, a rychle se zamračila. S ním bylo snadné se smát.

„Moc mě mrzí ten včerejšek. Nevím, co to do mě vjelo. Mohl bych ti to nějak vynahradit? Kino dnes večer?!“ začal se mi omlouvat a podle výrazu jsem poznala, že teď mluví ten dobrý Edward. Ten, kterého mám ráda... a kterému taky nedokážu říct ne.

„Dobře,“ souhlasila jsem a přistihla se, že se na něj zase usmívám jak idiot.

„Super. Vyzvednu tě v sedm,“ usmál se taky a odešel. Chvíli jsem se omámeně dívala za ním, ale pak se ozval Embry, na kterého jsem mezitím úplně zapomněla.

„Kdo to byl?“ zeptal se a netvářil se při tom moc příjemně.

„Edward,“ řekla jsem stručně a chtěla odejít do budovy. Jenže Embry mě chytil za paži a nemínil mě hned tak pustit. Byl už druhý, kdo mi tohle udělal. Silně mi připomínal Jacoba včera. Stejná gesta, stejný výraz.

„Proč jsi souhlasila, že s ním někam půjdeš?!“ Měla jsem ho už dost a přestala se snažit slušně odpovídat.

„Protože žijeme ve svobodném státě. Říká ti to něco? Možná ne, když běháš jako pes po lese, místo abys chodil do školy!“

„Jenže já se do tebe otisknul! Nemůžeš s ním jít na rande!“ trval si pořád na svém.

„Že ne?!“ vyštěkla jsem a hrdě odkráčela pryč. Už toho mám fakt dost. Všichni mi říkají, co mám dělat. Dokonce i koho mám milovat. Co je tohle za život?! A z toho věčného chytání za paži budu mít brzo modřiny. Nikdo za mě nebude rozhodovat! Jenom proto, že se do mě nějaký Embry otiskl, se nezblázním. Začínám věřit té Billyho teorii o otiskování. Kdyby jsme si byli souzeni, tak bych o tom musela něco vědět. Takže smůla Embry. Nejsem tu proto, abych plodila malý vlkodlaky.

***

Celé dopoledne mě Embry nehledě na naši hádku pronásledoval jako malé štěně. Zapsal se na všechny hodiny se mnou. A k mojí největší smůle jsem měla většinu předmětů s Angelou, takže teď je vedle mě volno. Vlastně už není. Sedí tam totiž jistý vlkodlak.

Po španělštině se mi podařilo zbavit se ho a dostat se do jídelny.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se sametový hlas, který nepatřil nikomu jinému než Edwardovi.

„Jasně,“ kývla jsem hlavou směrem k protější židli a snažila se neculit na všechny strany.

„Takže... na jaký film půjdeme?“ promluvila jsem konečně, když se mi podařilo zklidnit se.

„Chtěl bych vidět jeden horor. Zombie, mrtvoly, krev a tak.“

„Bezva. Horory miluju.“ Docela mě překvapilo, že máme něco společné. Vypadal tak jiný... nebo spíš dokonalý narozdíl ode mě.

„Odprejskni, Masene!“ objevil se na scéně Embry a nárokoval si židli naproti mně.

„Omyl. Ty odprejskni!“ odbyla jsem ho a obrátila se zpátky na Edwarda. Jenže co bych od něj mohla čekat? Že mě poslechne? Že odejde z jídelny, ze školy, z Forks? Prostě že se vrátí zpátky do lesa? Ovšem že ne. Sedl si na židli vedle a přisunul se co nejvíc ke mně. Jak jinak.

Trochu jsem se od něj odsunula a snažila se znovu navázat rozhovor s Edwardem.

„Skoro nic o tobě nevím. Máš nějaké sourozence?“

„Ne. Vlastně jsem sirotek. Moji rodiče Anna a Brad mě adoptovali, když mi byly dva roky.“

„To mě mrzí.“

„Nemusí. Na rodiče si nepamatuju. Zahynuli při autonehodě. Annu a Brada beru jako svoje vlastní rodiče. Ale další sourozence nemám. Nemůžou mít děti.“

„Aha,“ cítila jsem se trapně, že jsem se ho na to vyptávala.

„A co ty. Proč jste se sem přestěhovali?“ začal s otázkami pro změnu on.

„V Phoenixu to bylo úžasné. Slunce, teplo... Jenže Dylan to musela všechno zkazit. Je to takové rodinné tajemství. Prostě ztropila strašný skandál a Charlie se rozhodl, že se přestěhujeme, protože si na nás všichni v Phoenixu ukazovali prstem. Tak jsme se dostali sem. Charlie se tu narodil a Renée je jedno, kde bydlí. Moc nepracuje a občas někdy dostane práci jako modelka. Na svůj věk vypadá dobře. Je vážně krásná.“

„Tak to jsi po ní,“ řekl a já zrudla. Naštěstí mě z toho trapného momentu vysvobodilo zazvonění.

„Já už musím. Takže v sedm?“ Honem jsem se zvedla ze židle a vzala tác.

„V sedm.“

← 8. kapitola x 10. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: