Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 19. kapitola

16.02.2011 (09:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2265×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

19. KAPITOLA ~ Všechno nejlepší

POHLED EDWARDA:

Zavřel jsem deník a rychle zapnul notebook. Netrpělivě jsem poklepával o desku stolu, zatímco se zapínal. Potom jsem si rychle otevřel vyhledávač a zadal ta tři slova.

Itálie. Volterra. Náměstí Piazzo dei Priori.

Bez zaváhání jsem vzal telefon a zavolal na letiště, abych si rezervoval jednu letenku do Říma. Lety na nejbližších pár dnů už byly plné, ale měl jsem štěstí. V jednom zítřejším letu se uvolnilo místo.

Po ukončení hovoru jsem vytáhnul tašku ze skříně a začal balit. Oblečení, doklady, hodně peněz a kreditní karta, protože nevím, jak dlouho tam zůstanu.

„Edwarde! Jsi doma?!“ ozval se zezdola Annin hlas.

„Ano, mami,“ zavolal jsem a rychle zapnul tašku.

„Co to děláš?“ zeptala se, když vešla do pokoje.

„Balím si věci.“

„Ale proč?“ nechápala.

„Odjíždím pryč,“ odvětil jsem.

„Jak... jakto? Něco ti vadí? Děláme něco špatně? Mám...“

„Není to tebou nebo Bradem,“ přerušil jsem ji. „Prostě chci trochu cestovat.“

„Ale dnes je ti teprve osmnáct. Jsi moc mladý. Měl bys dokončit školu,“ přemlouvala mě.

„Školu dokončím až se vrátím. Už jsem dospělý. Můžu si dělat, co chci.“

„Aha... tak to ti nebudu bránit,“ hlesla a z oka jí vytekla jedna osamocená slza. Na stůl položila krabici s dortem, které jsem si předtím nevšiml, a odešla. Slyšel jsem, jak dole brečí a sděluje to Bradovi. Přesto jsem se nedokázal přinutit k tomu, abych toho litoval. Bude to tak lepší. Nemůžu jim říct pravdu. Ranilo by je ještě víc, kdyby zjistili, že jedu hledat svou opravdovou rodinu. Oni si stejně myslí, že moji rodiče jsou mrtví.

Přistoupil jsem ke skříni a vytáhnul ze skrýše jeden deník. Ten úplně poslední. Zastrčil jsem ho do tašky.

Vzpomněl jsem si, jak jsme ty deníky tehdy s Bellou našli. Od té doby se tolik změnilo. Vlastně ani nevím, co mám Belle říct. Dokážu od ní odejít?

V duchu jsem si vynadal do blbců,. Bella ke mně přece nic necítí! Je jí úplně jedno, jestli budu tvrdnout tady nebo odjedu do Itálie. Vůbec bych se s ní neměl loučit. Vždyť se mnou ani nemluví. Jenže... musím se rozloučit. Naposled ji vidět. Kdoví, co se stane za tu dobu, co tu nebudu. Možná si to rozmyslí a začne chodit s Embrym. Možná je jí předurčený, když se do ní otiskl. Třeba s ním bude šťastná.

Otevřel jsem krabici s dortem.

„Všechno nejlepší, Edwarde,“ zašeptal jsem.

POHLED BELLY:

Opatrně jsem vykoukla zpoza záclony. Vzduch je čistý. Schválně jsem si přivstala, abych mohla odjet do školy dřív, než se tu Alice objeví.

Popadla jsem ze stolu klíče od Dylanina auta, které jsem si vyprosila od Charlieho, a vyšla ven, kde jsem zůstala stát při pohledu na kanárkově žluté Porsche drze zaparkované přímo u garáže, takže na něj z kuchyně nemohlo být vidět.

„Bello!“ zamávala mi Alice a rozeběhla se ke mně.

„Co tady děláš,“ zasyčela jsem.

„Vždyť jsem ti říkala, že pro tebe dojedu.“

„Jenže já s upíry v autě nejezdím!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Bello, pojď. Vysvětlím ti to,“ naléhala a než jsem se nadála, tak se mi všechno rozmazalo před očima a najednou jsem seděla na sedadle spolujezdce.

„Alice!“ zakřičela jsem, ale ona už startovala.

„Klid. Chci si jen promluvit.“

„Jo?! A o čem?! O tom, jestli mě zabiješ teď, nebo si mě necháš napotom?“

„Nezabíjím lidi,“ tvrdila.

„A čím se tedy živíš?“ zeptala jsem se už klidněji.

„Já i Rosalie lovíme zvířata. Proto máme zlaté oči. Říkáme si vegetariáni a snažíme se co nejvíc zapadnout mezi lidi.“

„Proč mi o takových upírech Jacob neřekl...“ zamumlala jsem.

„Kdo?“ podivila se.

„Jacob. Můj bratr.“

„Ty máš bratra?!“ vyjekla.

„Jasně. Co je na tom divného. Ještě mám sestru – dvojče. Ale nejsme si podobné,“ vysvětlila jsem už bez sebemenšího náznaku hněvu.

„Ale jak to, že jsem je neviděla?“ zeptala se.

„Cože?“

„Někteří upíři mají schopnosti. Jako třeba já. Vidím budoucnost. Viděla jsem tebe, viděla jsem, že budeme kamarádky, vím všechno o tvé budoucnosti, ale nevím nic o tvých sourozencích, což je dost zvláštní,“ řekla prostě, jako by bylo úplně samozřejmé, že vidí budoucnost.

„Děláš si ze mě srandu? Proč mi Jacob neřekl ani tohle!“

„Co máš pořád s tím Jacobem? Co by on mohl vědět o upírech?“ divila se.

„No, on je totiž... vlkodlak,“ přešla jsem bůhvíproč do šepotu.

„Proč jsi to neřekla hned,“ zavrtěla hlavou a opět to brala jako něco naprosto všedního, i když se začala trochu ustaraně mračit.

„No tak promiň, že každému na potkání neříkám, že jsem z rodiny vlkodlaků!“ odsekla jsem.

„Ale, Bello. Už se nebudeme hádat a kazit si den,“ snažila si mě udobřit.

„Jenže já ti ještě ani neodpustila,“ upozornila jsem ji.

„Ale vždyť jsem nic neprovedla! To jen Rosalie byla trochu nepříjemná. A taky jsem ti neřekla, že jsem upír, ale přece jsem to na tebe nemohla hned tak vybalit,“ hájila se a já musela uznat, že má pravdu. Možná jsem se s tou reakcí trochu unáhlila. Navíc mít kamarádku, u které nehrozí, že ji někdo zabije, je fajn.

„Díky! Díky!“ zakřičela nadšeně a objala mě kolem krku.

„Alice! Pořád jsem ti neodpustila!“ snažila jsem se zmírnit její radost.

„Ale odpustíš. Nezapomeň, že všechno vidím,“ poklepala si na spánek.

„A jakou mám teda budoucnost?“ zeptala jsem se zvědavě.

„To ti nemůžu říct.“

„Proč ne?“ naléhala jsem.

„Protože nesmím. Vidím celý tvůj život. Jenže kdybych ti něco prozradila, celé by se to mohlo změnit. Není dobré měnit osud. Narušuje to rovnováhu na světě,“ vysvětlovala a já si najednou něco uvědomila. Už nebylo tak těžké dát si dvě a dvě dohromady.

„Ale ty jsi to udělala, viď.“

„Ano,“ zamumlala.

„Tak o tom Rosalie mluvila! Ty se mi snažíš změnit budoucnost! Proč?“

„To nesmíš vědět! Ale věř mi, je to pro tvoje dobro. Tvůj osud není dobrý!“

„Jak to,“ zamračila jsem se.

„Opravdu nemůžu...“ zašeptala. „Řekněme jen, že by nebyl moc dlouhý.“  Ztuhla jsem.

„Já mám umřít?!“

„Už ne,“ prohlásila a vytáhnula klíčky ze zapalování. Byly jsme u školy. Pousmála jsem se a po jejím boku odešla do třídy.

***

„Edward na tebe čeká,“ pošeptala mi Alice, jakmile jsme po vyučování došly na parkoviště. Když jsem uviděla čekajícího Edwarda, tak se mi divoce rozbušilo srdce a nohy se odmítaly pohnout. Naštěstí do mě Alice strčila a já se trochu vzpamatovala.

„Bello, musím s tebou mluvit,“ řekl naléhavým tónem.

„Dobře. Tak mluv,“ vybídla jsem ho.

„Tady ne. Musím jet na letiště. Pojeď se mnou.“

„Cože?“ zakoktala jsem se při pohledu do jeho zelených očí. Rychle jsem zatřepala hlavou. Vzpamatuj se Bello!

„Prosím,“ upřel na mě svůj pohled a já prostě nemohla odmítnout.

„Dobře,“ přikývla jsem a on se nádherně usmál. Ještě stále trochu omámená jsem se posadila na sedadlo a Edward nastartoval. Jel snad ještě rychleji než Alice, pokud je to vůbec možné, a tak nebylo divu, že jsme na letiště do Seattlu dorazili za polovinu obvyklého času.

Nic jsem neřekla, přestože mě otázky pálily na jazyku, vystoupila jsem z auta a následovala Edwarda, který s sebou nesl malou příruční tašku. Až po vyzvednutí lístků v letištní hale se na mě konečně obrátil.

„Včera jsem v jednom s deníků mého otce našel název náměstí. Zjistil jsem, že takové náměstí se nachází jen ve Volteře v Itálii.“

„Myslím, že mi to nějak nedochází.“

„Ojíždím,“ oznámil a mě se trochu zatočila hlava.

„Proč?!“ vykřikla jsem.

„Protože chci nají svoje rodiče.“

„Ale co Anna a Brad?! Ti tě vychovali!“

„Já chci ale najít své pravé rodiče,“ nenechal si to vymluvit.

„Nemůžeš jen tak odjet!“ namítla jsem.

„Ale ano. Včera mi bylo osmnáct a nikdo mě tu už nemůže držet!“

„Tak proč jsi mě sem teda přivezl?!“ vyjela jsem na něj.

„Chtěl jsem se rozloučit,“ hlesl a nečekaně mě objal.

„Neodcházej,“ zaprosila jsem a podívala se do jeho jasně zelených očí, které teď byly o dost blíž.

„A proč bych neměl?“

„Protože nechci, abys odjel!“

„To nestačí.“

„Protože...“ zasekla jsem se. „Protože tě miluju!“

Tentokrát mi trvalo déla napsat další kapitolu, ale nějak jsem na to neměla náladu. Co byste si mysleli vy, když jednou máte kometářů patnáct a podruhé pět? Já opravdu nevím, co si o tom myslet. Nelíbí se vám to? Mám toho raději nechat? Proto prosím každého, kdo tohle čte, aby napsal alespoň krátký komentář s jeho názorem. Budu moc vděčná. :)

← 18. kapitola x 20. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 19. kapitola: