Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 16. kapitola

17.01.2011 (12:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2556×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. KAPITOLA ~ Spravedlnost neexistuje

POHLED BELLY:

„To teda nevím! Nic jsem ti neudělala!“ hájila jsem se.

„A co to zasnoubení?!  Nepovažovala jsi za důležité mi o tom povědět?! Jacob ráno přijel ke mně domů a všechno mi řekl!“ zakřičel a mně hned došlo, co se děje. Jacob a Embry stále pokračovali s tím uhozeným plánem. Měla jsem na ně vztek, ale zároveň se mi ulevilo, že jsem vlastně nic neprovedla. Jenže Edward ano.

„Jak tomu můžeš věřit po tom všem, co jsem ti řekla? Mezi mnou a Embrym nic není! Celé si to jen vymysleli!“ dostala jsem ze sebe potichu, aby nebylo poznat, jak se mi chvěje hlas. Edwarda vztek rychle opustil a začal se omlouvat.

„Bello, já... promiň mi to, prosím. Neměl jsem mu věřit!“

„Jenže se to stalo. Už se to nedá vrátit,“ hlesla jsem a zadržovala slzy. Spěšně jsem se otočila a rozeběhla k autu.

„Počkej!“ zavolal ještě, ale já už to nevnímala. Chtěla jsem být hlavně doma. Sama.

***

Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Jak jsem mohla být tak hloupá?! Co se mnou stalo?! Nikdy dřív jsem si kluky nepustila k tělu a teď...

Myslela jsem, že mi alespoň věří když už nic jiného...

Lžeš sama sobě! Okřikla jsem se v duchu. Jakou má teď cenu zapírat? Myslela jsem si mnohem víc. Že... že ke mně něco cítí!

Naivko! Ozvala se druhá Bella. Ano, Edward není jediný, kdo nejspíš trpí rozdvojením osobnosti.  Ve mě se teď hádají dvě Belly. Ta, co kluky nesnáší a ta, co... miluje Edwarda.

Jenže obě jsou stejně pitomé, protože dovolily, aby se něco takového stalo.

Přála bych si aby můj život byl takový, jako předtím. Sice byl nudný a nezajímavý, ale mně to nevadilo. Dokázala jsem přežít každý den a neohlížet se, jen jít kupředu. Jenže teď už něco takového není možné. Nemůžu ignorovat, co se kolem mě děje!

Spravedlnost neexistuje! Kdyby nějaká byla, tak bych dokázala najít na svém životě něco pozitivního. Myslela jsem, že každý má přidělenou určitou dávku smůly a štěstí. U mě ale převládá jen ta smůla. Každý den jsem doufala, že se to obrátí, že štěstí přijde. A když jsme se s Edwardem sblížili, tak jsem nabyla přesvědčení, že štěstí konečně přišlo. Jenže to bylo přesně naopak.

Vážně si připadám jako popelka. Nebo spíš jako popelka v říši divů. Jen moje pohádka nemá dobrý konec. Dobro nevyhraje nad zlem a pravda nikdy neporazí lež. Tohle je realita.

„Bello!“ ozvalo se najednou přímo vedle mě. Otevřela jsem oči a prudce se posadila.

„Edwarde! Co tady děláš?!“ vydechla jsem překvapeně. V ten okamžik jsem dokonce zapomněla, že jsem na něj naštvaná.

„Přišel jsem se omluvit. Vážně mě to moc mrzí! Mělo mě napadnout, že se Jacob o něco pokusí, když mě tolik nenávidí, ale pořád mi příliš připadá neskutečné, že jsem tě našel. Něco takového si já nezasloužím. Proto jsem tomu uvěřil!“ vysvětloval a já se pomalu přestávala zlobit. Ale to nesmím! V jeho přítomnosti se mi tohle totiž stává často. Nepřemýšlím. Nemůžu mu pořád tak bezmezně věřit!

„Edwarde, já potřebuju čas. Musím si to rozmyslet...“ promluvila jsem. Jeho výraz plný naděje se změnil na zklamaný.

„Tak dobře. Já počkám,“ hlesl a já se musela hodně přemáhat, abych mu okamžitě všechno neopustila. S ním zkrátka nedokážu pořádně uvažovat a okolní svět mě nezajímá. Je to špatně?

Edward vstal a odešel na balkon, kde se přehoupl přes zábradlí a zmizel mi z dohledu. Měla bych říct Charliemu, ať něco udělá s tím stromem vedle balkonu. Edward už je druhý, kdo si ho spletl s dveřmi. A já už rozhodně nestojím o další Embryho návštěvy.

Můj zrak padl na fialovou květinu, která byla položená na stole. Hned jsem ji poznala. Takových bylo na „naší“ louce spousty.

Usmála jsem se sama pro sebe a vzala z poličky vázu s nevkusnými umělými květinami, které se tu objevily nedávno. Zjevně jeden z mnoha žalostných pokusů Renée o zvelebení naší domácnosti. Namísto nich jsem do vázy dala fialovou květinu od Edwarda.

„Rodino, jsem doma!“ uslyšela jsem Charlieho hlas zezdola.

„Tati!“ zavolala jsem a seběhla dolů. „Konečně jsi tady!“ radovala jsem se upřímně. Charlie je zpátky a dá všechno do pořádku.

„Tak jak ses měla?“ zeptal se. Na okamžik jsem zaváhala, jestli mu to mám povědět , ale Jacob a Embry si žádnou milost nezaslouží.

„Špatně,“ odpověděla jsem a už se chystala říct mu o falešných zásnubách, když vešel  dovnitř Jacob a vzápětí Dylan.

„Ahoj, Charlie,“ pozdravila ho Dylan. Jacob se ani neobtěžoval a místo toho se s úšklebkem díval na mě.

„Myslím, že vy dva mi dlužíte vysvětlení,“ řekl místo pozdravu Charlie. „Volal mi ředitel školy. Údajně jste tam už nějakou dobu nebyli a to bez jakéhokoliv omluvení!“

„Nemusím ti nic vysvětlovat,“ odvětil Jacob lhostejně. „Už jsem dospělý. Nemůžeš mi rozkazovat.“

„Dokud bydlíš v mém domě, tak mě budeš poslouchat!“ rozčílil se.

„Fajn. Odstěhuju se!“ odsekl Jake a vydal se ke dveřím,

„A kam bys asi tak šel?!“ vysmál se mu.

„Do La Push! Za mou opravdovou rodinou!“ zakřičel a práskl dveřmi.

„Jacobe! Okamžitě se vrať! Volal za ním Charlie, ale Jake se už nevrátil.

„A co mi k tomu povíš ty?!“ obrátil se na Dylan.

„Nech si ty řeči, tati! Znáš Quiletské legendy stejně dobře jako já!“

„Těm bláznivým povídačkám mého otce jsem nikdy nevěřil a nikdy nebudu! Jsou to jen výmysly! A vůbec to s tímhle nesouvisí!“ rozkřikl se ještě víc.

„Ale souvisí!“ odporovala. „Jsme původem vlkodlaci, tak se s tím smiř! Nemůžeš s tím nic dělat!“

„Ale můžu! Teď půjdeš do svého pokoje a zítra pojedeš společně s Bellou do školy, protože ti zabavuju auto. A nedostaneš ho zpátky, dokud neuznáš, že ty Quiletské legendy jsou jen lži a nic jiného!“ Charlie byl vážně rozzuřený. Takhle jsem ho ještě neviděla. Dylan potichu zavrčela a utekla do pokoje. Já ji raději následovala. Nechtěla jsem zůstávat v jedné místnosti s takhle rozzuřeným otcem.

„Kam to jdeš?!“ zeptala jsem de Dylan, která přelézala zábradlí ve svém pokoji.

„Ven! Kam jinam bych šla!“ vyjela na mě.

„Proč?! Charlie ti to přece zakázal!“

„Charlie mi může zakazovat co chce! Je mi ukradený!“

„A půjdeš alespoň zítra do školy?“

„Ne! Nejsem dost stará na to, abych vydržela se tak dlouho neproměnit!“ řekla už mírnější tónem a pak skočila dolů. Vlkodlaci zjevně nepotřebují ani ten strom.

„Mohla bys to alespoň zkusit,“ zamumlala jsem. Nečekala jsem, že mě ještě uslyší.

„Však brzo taky poznáš, jaké to je!“ zavolala zvenku a potom se rozhostilo ticho.

Co tím myslela?

***

Od toho dne šlo všechno z kopce. Vztahy v naší rodině se ještě zhoršily. Jacob se domů nevrátil, Dylan neposlouchala Charlieho a dál místo školy chodila do lesa a s manželstvím mých rodičů to také nevypadalo zrovna růžově. Poté, co prasklo ještě to zasnoubení, se pořád hádali. Charlie Renée vytkl, že je nezodpovědná a lehkomyslná, a pak už nedělali nic jiného, než se hádali, nebo okatě ignorovali.

A mezi mnou a Edwardem to bylo pořád stejné. Stále jsem se ještě nerozhodla, zda mu můžu věřit. Ve škole jsme se jen občas pozdravili a to bylo všechno.

Tenhle týden prostě nestál za nic. Jenže to jsem ještě netušila, co mě čeká dál.

***

V pondělí jsem jela do školy, jako každý den. Na parkovišti jsem bez povšimnutí prošla kolem party bývalých kamarádek Dylan, ale Jessica na mě zavolala, ať jdu k nim.

„Bello! Nevíš něco o těch nových?“ zeptala se.

„O kom?“ divila jsem se.

„To právě nevíme! Někdo nový si postavil luxusní vilu v lese pár kilometrů od vašeho domu. Tak jsem myslela, že něco víš.“

„To opravdu nevím. A už musím jít. Měj se,“ rychle jsem se rozloučila a vydala se na hodinu. Od Jessicy a jí podobných je lepší držet se dál.

Když jsem vešla do třídy, uviděla jsem tmavovlasou dívku, jak sedí na dosud volném místě vedle toho mého. Nemohla jsem od ní odtrhnou zrak. Byla tmavovlasá, bledá a neuvěřitelně krásná. Ovšem nejvíc mě zaujaly její oči..

← 15. kapitola x 17. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 16. kapitola: