Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 14. kapitola

28.12.2010 (21:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2746×

14. KAPITOLA ~ Poloviční štěstí

POHLED BELLY:

„Ale to není pravda. Máš přece mě,“ řekl a vodopád slz najednou ustal. Podívala jsem se mu do očí a došlo mi, že čeká na moji reakci. Naše rty dělila jen malá mezera. Chtěla jsem ho políbit, ale bála jsem se následků.

Věděla jsem, že když ho teď políbím, tak to změní úplně všechno. Tenhle polibek by měl jinou váhu, než ten tehdy ve škole. I Edwardovi to musí být jasné.

Ovšem, než jsem se stačila rozhodnout, tak nás vyrušil žensky hlas.

„Edwarde? Už jsme doma!“ ozvalo se z přízemí.

„Ano, mami!“ zavolal Edward a rychle ode mě odstoupil, protože už šla po schodech nahoru.

„Rodiče se vrátili z divadla,“ zašeptal ještě honem ke mně, než dovnitř vstoupila jeho matka.

„Ale. Neřekl jsi, že budeš mít návštěvu,“ řekla a přitom se na mě usmívala. Zjevně byla na dívčí návštěvy v Edwardově pokoji zvyklá.

„Domluvili jsme se teprve dnes,“ vysvětlil a potom se pustil do představování. „Bello, tohle je moje matka, Anna. Mami, tohle je moje... kamarádka Bella.“

Neunikla mi malá pauze před slovem kamarádka. Pořád jsem jenom kamarádka. Co bych byla, kdyby sem Anna nedošla?

„Těší mě,“ přinutila jsem se k úsměvu a podala jí ruku.

„Mě taky,“ usmála se ještě víc, i když mi to připadalo nemožné a potom odešla z pokoje. Pak už byly slyšet jen zvuky tichého hovoru s jejím manželem.

„To byl trapas...“ zamumlala jsem.

„Nebyl.“ Přišel ke skříni a schoval deník zpátky do skrýše.

„Přespíš tu?“ zeptal se zády otočený ke mně a já se vyděsila. Ta představa se mi sice líbila, ale převažoval strach.

„Ehm, já... už asi pojedu domů,“ odmítla jsem. On se obrátil s pobaveným výrazem ve tváři.

„Vždyť jsi přece utekla z domova, ne?“

„To jo, ale... dnes večer se má vrátit ze služební cesty Charlie, takže myslím, že se Jacob bude ovládat.“

Edward zvážněl a promluvil: „Jsi si jistá?“

„Ano.“

„Buď opatrná.“

„Neboj,“ ujistila jsem ho, vyšla z pokoje a dostala se po schodech do přízemí. Edwardovy rodiče jsem nikde neviděla, tak jsem popadla batoh v předsíni a vyšla ven. Měla jsem zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, vzhlédla a uviděla jsem Edwarda, jak stojí v okně a pozoruje mě. S úsměvem jsem mu zamávala a on mi pozdrav oplatil. Potom jsem nasedla do auta a konečně odjela.

***

Ráno jsem se probudila do slunečného dne. Poslední dobou bylo na tohle roční období nezvykle pěkně. I když vlastně by to bylo nezvyklé i v létě, jelikož ve Forks slunce svítí málokdy.

Včerejší příjezd domů byl nečekaně bezproblémový. Bylo už pozdě, takže všichni spali a já se nerušeně mohla dostat do pokoje. A dnes mi setkání s Jakem nehrozí. Tráví víkendy v La Push a dneska je sobota, takže můžu být klidná.

O to větší překvapení bylo, když jsem vešla do kuchyně a uviděla Charlieho, Jacoba a Dylan, jak sedí u stolu jako spořádaná rodina a snídají.

„Bello, tak rád tě vidím!“ zvolal Charlie.

„Tati!“ pokusila jsem se o nadšený výraz a objala ho. Potom jsem se posadila na volnou židli, vzala si jeden z toast z talíře uprostřed a začala ho mazat máslem.

„Tak co dneska podniknete, děti?“ pokoušel se Charlie o nenucenou konverzaci. „Já mám ještě nějaké vyřizování. Vrátím se až večer."

„Já jedu do... za kamarády tady ve Forks,“ oznámil Jake a málem se přitom prořekl. Stačilo jen málo, aby řekl, že jede do La Push.

„Já taky,“ přidala se Dylan. „Jedna... ehm... kamarádka má narozeniny, takže jsme všichni zvaní na oslavu. I Bella.“ Bylo mi jasné, co za „oslavu“ to bude.

„Půjdeš?“ zeptal se mě táta.

„Ne, zůstanu doma.“

„Ale, Bello. Neměla by ses tolik stranit od ostatních. Jdi taky. Bude to zábava, uvidíš,“ přemlouval mě.

„Ale...“ namítla jsem, jenže mě přerušil Jake.

„Půjdeš s námi a hotovo. Nebo snad máš nějaký jiný program,?“ rozhodl a škodolibě se při tom zašklebil.

V tu chvíli se ozvalo zatroubení. Podívala jsem se do okna a uviděla Edwarda opírajícího se o jeho auto.

„Vlastně mám.“ Zvedla jsem se a políbila Charlieho na tvář. „Jedu na výlet s kamarádem.“

„Dobře, tak si to užij,“ popřál mi Charlie. Občas mělo výhodu, že mi tolik důvěřoval oproti Dylan.

Rychle jsem popadla z věšáku v předsíni mikinu a běžela k Edwardovi.

„Zachránil jsi mě. Jsem tvůj velký dlužník,“ promluvila jsem, jakmile nastartoval motor.

„A tvá první splátka dluhu bude to, že se mnou dnes půjdeš na menší výlet.“

„Výlet?“ divila jsem se a přitom si uvědomila, že jsem Charliemu vlastně zase tolik nelhala.

„Znám jedno nádherné místo. Ukážu ti ho,“ slíbil a za několik minut už parkoval na okraji lesa.

„Co tady budeme dělat?“ Byla jsem překvapená. Čekala jsem nějaký výlet za civilizací podobný včerejšímu kinu.

„Neptej se.“ Záhadně se usmál, chytil mě za ruku a vedl po lesní pěšině hlouběji do lesa.

Když už jsem si začínala myslet, že jen tak bezcílně bloumáme po lese, tak se stromy najednou rozestoupily a my se ocitli na mýtině, jejíž krása mi brala dech. Měla pravidelný kruhovitý tvar, jako by ji někdo vytvořil úmyslně a všude rostly pestrobarevné květiny.

„Páni, to je nádhera,“ dostala jsem ze sebe a zamířila doprostřed mýtiny. Lehla jsem si, i když mi bylo líto zničit květiny pode mnou, a okouzleně sledovala modrou oblohu. Edward mě následoval a lehl si vedle.

„Líbí se ti to tu?“ zajímal se, přestože už jsem mu řekla, jaká je to nádhera.

„Moc.“

„Mně ne,“ přiznal a já se na něj překvapeně podívala.

„Proč?“

„Protože vedle tebe krása téhle louky bledne,“ řekl a já se okamžitě začala červenat.

„Nevymýšlej si!“

„Mluvím pravdu,“ zasmál se. „Až teprve naše společná láska mi ukázala, co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když ti z něj nemá kdo pomoci. S tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat, a jaké to je, když je moje láska opětována.“

„Cituješ Shakespeara? Působivý,“ odvětila jsem. „Kolik holek jsi už na tohle dostal?“ Znovu se zasmál.

„Tohle jsem ještě nikdy žádné neřekl. Kromě tebe.“

„To určitě..." zamumlala jsem. On se nade mě trochu nahnul a umíval se. Podle jiskřiček v jeho očích mi došlo, že má něco za lubem.

„Proč to prostě nepřiznáš?“

„Co mám přiznat?“ nechápala jsem.

„Miluješ mě.“

„Ne!“ bránila jsem se a při tom zčervenala.

„Tak to mám smůlu,“ povzdychl si, ale nepřestal se při tom usmívat.

„Proč?“

„Protože já tebe jo,“ řekl a políbil mě.

POHLED JACOBA:

Už podruhé mám vztek na toho idiota Edwarda. Překazil mi plány. Bella měla jet do La Push a přijmout Embryho žádost k sňatku, ale místo toho odjela bůhvíkam s ním! Kdoví, co dělají. Aby ještě nedopadla tak jako Dylan v Phoenixu. Ještě bychom se pak museli zase přestěhovat. A to se mi do plánu nehodí už vůbec.

„Zítra to můžeme uskutečnit stejně dobře jako dnes,“ pomyslel si Embry.

„A přestaň laskavě pořád narážet na můj nedávný poklesek!“ napomenula mě Dylan. Potom odběhla a přeměnila se. Nevěnoval jsem jejímu rozpoložení pozornost a promluvil v myšlenkách na Embryho.

„Kde je vlastně Leah?“

„Už několik dnů se nepřeměnila. Doufá, že když se vzdá vlčí podstaty, tak její tělo zase začne... správně fungovat a Sam se otiskne do ní.“

„Ta je teda fakt zoufalá,“ uchechtl jsem se v duchu.

„To je,“ souhlasil se mnou.

„Doufám, že jsi neztratil ten prsten,“ změnil jsem téma.

„Neboj. Mám ho doma.“

„To je dobře, protože zítra uskutečníme náš plán. A nějaký Edward Masen nám v tom nezabrání.“

Všimla jsem si, že povídka má docela hodně zobrazení, ale je to dost v nepoměru s komentáři. 150 zobrazení a 9 komentářů? No tak, lidi, upadnou vám prsty? Čím více komentářů, tím dříve další kapitola. Tak napište svůj názor nebo přání, jak by to mohlo dopadnout. :) Ve středu odjíždím na hory, takže další kapitola se tu objeví až po prázninách. :)

← 13. kapitola x 15 kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 14. kapitola: