Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 11. kapitola

08.12.2010 (11:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2975×

11. KAPITOLA ~ Moje tajemství

POHLED BELLY:

„Dáš si popcorn?“ zeptal se mě Edward.

„Co? Jo. Jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně a při tom se pořád ohlížela po vchodu do kina.

„Neboj se. Nenajdou nás. V okolí je spousta měst a kin, kam bychom mohli jít,“ uklidňoval mě.

„Snad jo...“ Zakázala jsem si myslet na Jacoba a Embryho a Edward mě zavedl do jednoho z mnoha sálů.

Jakmile film začal, tak jsem si začala nadávat, že jsem tvrdila, jak mám ráda krvavé filmy. Sice je to pravda, ale tohle bylo opravdu moc. Edward se díval na plátno, jako by tam běžela nějaká obyčejná scéna, zatímco já si přála propadnout se někam pryč. Místo toho jsem jen zírala před sebe a snažila se usmát, kdykoliv se na mě Edward podíval.

„Není ti nic? Jsi nějaká zelená,“ staral se, když jsme vyšli po skončení filmu ven.

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem a znovu se pokusila o úsměv.

„Zajdeme ještě někam? Nedaleko je jedna dobrá restaurace.“

„Dobře,“ odpověděla jsem rádoby lhostejným tónem, ale v duchu jsem měla radost, že večer ještě nekončí.

Šli jsme noční ulicí. Bylo nezvykle teplo. Takhle ve Forks nebývá ani v létě, natož na podzim.

V chodníku byla větší díra. A co jiného se při mé nešikovnosti dalo čekat, než že do ní šlápnu a zakopnu? Pád se ale naštěstí nekonal. Edwardovy silné paže mě zachytily a znovu postavily. Jednu ruku už však nesundal, takže jsme zbytek cesty drželi za ruce. Nevadilo mi to. Bylo to... příjemné.

Asi po pěti minutách jsme dorazili do menší restaurace. Bylo tu téměř plno, ale místo se ještě našlo a přehnaně namalovaná číšnice nás dovedla k jednomu boxu úplně vzadu a pořád při tom mrkala na Edwarda. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nepotěšilo, když jí vůbec nevěnoval pozornost.

„Co si dáte?“ zeptala se Edwarda a mě při tom okatě ignorovala.

„Dělají tu vynikající těstoviny. Nechceš si je dát?“ zeptal se mě.

„Já nemá hlad. Dám si jenom čaj.“ Číšnice si něco napsala a potom se znovu obrátila na Edwarda.

„A vy?“

Zatvářil se nejistě a rychle se podíval po mně. Všimla jsem si, že si prohlíží nabídku alkoholu.

„To samé. Děkuju.“

„Nemusíš kvůli mě pít čaj,“ řekla, jsem. Když ta nána konečně odešla.

„Mně to nevadí,“ tvrdil. „Ty piješ alkohol?“

„Ne,“ odpověděla jsem rozhodně.

„Proč ne?“

„Protože mi vadí, jak všichni berou pití alkoholu jako samozřejmost. Společnost tě v podstatě nutí k pití alkoholu. Ale já nechci být jako ostatní. Nechat se strhnout davem. Dokážu se bavit i bez toho, abych se opila.“

„Ty rozhodně nejsi jako ostatní holky,“ řekl a tvářil se při tom zamyšleně.

„A v čem jsem jiná?“ Myslela jsem, že ho svým dotazem zaskočím, ale on mluvil, jako by nad tím už přemýšlel.

„Chováš se jinak. Neděláš to co ostatní a je ti jedno, co po tobě ostatní chtějí, nebo co si o tobě myslí. Chováš se tak, jak se zrovna cítíš. Spontálně. Taky jsi trochu náladová, ale patří to k tomu, jaká jsi,“ vysvětloval a pořád měl při tom ten zamyšlený výraz a díval se někam do dálky.

„Tak já že jsem náladová?“ zasmála jsem se, abych uvolnila napětí.

„Jako počasí,“ odvětil ve stejném duchu a začal se tvářit zase normálně.

„Tady to je. Dva zelené čaje. Dáte si ještě něco dalšího?“ objevila se zase ta číšnice a já se nemohla dívat na ten její koketní úsměv a na to, jak se málem plazí po Edwardovi.

„Pozor na pusu. Mohlo by ti to zůstat,“ upozornila jsem ji.

„Co?“ nechápala.

„Ten neupřímný úsměv,“ napověděla jsem. Ona se zamračila a rychle odešla. Edward se začal smát.

„Vídíš. O tomhle jsem přesně mluvil.“

„Nebyla jsem vždycky taková. Byla jsem hodná, tichá, nenápadná, poslušná. Pravý opak. Ale během té doby tady se všechno změnilo. Všechny ty změny a ztráty...“ rozpovídala jsem se víc, než bych chtěla.

„Jaké změny?“ zajímal se.

„No jako to stěhování a tak...“ rychle jsem to zamlouvala. Pochopitelně mu nemůžu říct pravdu. Nemůžu říct něco jako:

„Těmi změnami myslím to, jak se oba moji sourozenci proměnili ve vlkodlaka a mě v noci v lese málem zabil upír. Prostě obyčejné problémy průměrné americké středoškolačky.“

Ne, tohle vážně nemůžu říct. Měl by mě za blázna. A taky je tu pořád ten pitomý slib, co jsem dala Samovi.

„Řekneš mi pravdu, když se tě na něco zeptám?“ vyrušil mě ze svých úvah.

„Ptej se.“

„Co přede mnou tajíš?“

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Neříkej že ne. Poznám to. Něco tě trápí. A nějak to souvisí s Angelinou smrtí i s tím, co jsi řekla na pohřbu. Proto ses změnila.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zapírala jsem dál.

„Bello, prosím.“ Podíval se na mě těma zelenýma očima a já měla strach, že mu to vážně řeknu.

„To nemůžu říct. Promiň,“ zašeptala jsem a pro jistotu se dívala na stůl.

„Řekneš mi to, když ti řeknu svoje tajemství?“

„Já nevím... Možná.“

„Dobře,“ začal. „Víš, jak jsem ti říkal o tom, že moji rodiče zemřeli při autonehodě? To není pravda. Je to jen verze pro lidi, aby se nevyptávali. Kolem smrti mých rodičů je spousta nejasností. Policie ten případ nikdy nedořešila. Začnu ale od začátku. Můj otec pocházel z bohaté rodiny z Itálie. Svou pravou matku nikdy nepoznal. Jeho otec Aro mu řekl, že zemřela při porodu. Měl potom nevlastní matku Sulpicii. Prý si ale s rodiči nerozuměl. Zvláště s Arem. Přál si, aby se oženil s dívkou z jeho panství a zůstal tam žít. Ale otec se vzepřel. Odešel proti Arově vůli do Ameriky, kde potkal moji matku Esmé. Byla z dost chudé rodiny a Ara to rozzuřilo. Krátce na to matka zjistila, že čeká mě a vzali se. Na svatební cestu ale nejeli, protože matka byla v pokročilém stádiu těhotenství. Po porodu se stalo něco zvláštního. Nikdo neví proč, ale najednou chtěli rychle odjet na svatební cestu. Dali mě ke svým nejlepším přátelům, Anně a Bradovi, aby mě pohlídali, ale už se nikdy nevrátili. Prostě zmizeli. A to není všechno. Nejzvláštnější je, že chvíli před svým zmizením napsal otec závěť, ve které bylo, aby mě adoptovali jeho přátelé Anna a Brad, kteří nemůžou mít děti. Taky si s sebou vzali všechny osobní věci a doklady. Jako by věděli, že už se nevrátí... A od té doby žiju s Annou a Bradem. Tohle všechno vím od nich. Policie už pátrání vzdala a oni taky. Já jsem ale nikdy nepřestal doufat, že ještě žijí.“

„Edwarde, to je strašné! Je mi to líto...“

„Ne, to je v pořádku,“ uklidňoval mě. „Už je to dávno...“

„Jak se tvůj otec jmenoval?“ zajímala jsem se.

„Carlisle Volturi.“

„A co tvoji prarodiče? Ti si tě nechtěli vzít do péče?“

„To je další zvláštní věc. Nikdy se nepovedlo mé prarodiče vypátrat. Jako by ani nikdy neexistovali...“ domluvil a nastalo napjaté ticho.

„Řekneš mi teď tvoje tajemství?“ zeptal se. Já se pro jistotu znovu dívala a na stůl a při tom odpovídala.

„To nejde. Nepochopil bys to. Je to mnohem horší a divnější, než tvoje tajemství.“ On mě chytil za bradu, zvedl mi obličej a znovu mě začal hypnotizovat těma jeho zelenýma očima.

„Prosím. Určitě bych to pochopil,“ naléhal a já věděla, že už tomu pohledu nevydržím déle vzdorovat.

„Já... já nemůžu. Promiň,“ zašeptala jsem a potom se mi zlomil hlas. Se slzami v očích jsem rychle vyběhla z restaurace, ignorujíc udivené pohledy okolo a běžela směrem, kde jsem tušila kino. Tam by se možná dalo chytit taxi.

„Bello! Počkej!“ zakřičel za mnou Edward. Přidala jsem na rychlosti, ale co byste čekali. Samozřejmě, že jsem znovu zakopla o tu díru v chodníku.

„Není ti nic?“ obával se, když ke mně doběhl.

„Ne, dobrý. Jenom mi trochu teče krev.“ Vytáhla jsem z tašky papírový kapesník a osušila jím malou ranku. Potom jsem ještě vytáhla náplast a přelepila ji.

„Ty s sebou nosíš náplast?“

„Potřebuju ji často,“ vysvětlila jsem. On se jen zasmál a potom zvážněl.

„Bello, promiň. Nechtěl jsem se tě dotknout. Nemusíš mi to říkat.“

„Díky,“ řekla jsem a usmála se.

„Ale stejně to z tebe jednou dostanu,“ oznámil už veselejším tónem a oba jsme se se smíchem vydali na cestu k autu.

Mrzí mě, že se poté, co se Bella odmítla smířít s Embryho otiskem, se o tolik snížil počet komentářů. Každopádně mě to mrzí, ale nemůžu s tím nic dělat. Moc děkuju těm, kteří u povídky stále zůstali a povzbuzují mě svými komentáři. :)

← 10. kapitola x 12. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní zkouška ~ 11. kapitola: