Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 7. kapitola


Život z ptačí perspektivy 7. kapitolaTak tady je sedmá kapitolka. Je tady pohled Edwrda a vrací se to na začátek, tak se omlouvám. Doufám, že se pobavíte. Akorát jestli se vám to zdá nějaké povědomé, tak pardon. Potřebovala jsem to tak napsat, protože už mám vymyšlený další pohled Edwarda a musí mi to navazovat. Děkuju za pochopení.

7. kapitola

EDWARD:

Dneska se stěhujeme. Už dlouho žijeme na jednom místě. Už jsme i odmaturovali. Do města Clark se zase vrátíme. Po nějakém čase. Tohle město není zase tak moc pěkné a pro nás vhodné, takže se sem nepohrnu. No nic.

Moje milovaná sestřička Alice samozřejmě balí a žene nás, ať si vezmeme na cestu nějaké hezké oblečení. Samozřejmě jak jinak, než, že nám ho vybrala. Sice nechápu, na co na cestu potřebujeme hezké oblečení, ale budiž.

Alice je jedna z mých ˝sourozenců˝. Mám celkem čtyři. V naší rodině je sedm lidí. No jo početná rodina. Carlisle – můj otec a skvělý doktor, Esme – moje maminka a skvěle zařizuje byty, domy a podobně, Alice – moje praštěná sestřička a maniak do nakupování, Jasper ­– ˝citlivý˝ kluk a super kamarád, Emmet – můj praštěný bráška, všemu se směje a Rosalie – moje krásná sestřička (aspoň ona si myslí, že je nejkrásnější a lidé, kteří ji potkají). Já s Alice si asi rozumíme nejvíc. Já mám totiž dar číst myšlenky a ona vidět do budoucnosti. Často si jenom tak povídáme. Tak aby náš rozhovor byl soukromý. V našich hlavách. Ale často mi taky něco tají. Má zkušenosti, jak to udělat, abych si nic nemohl přečíst.

Jinak já jediný jsem free. Alice je s Jasprem a Rosalie je s Emmetem. Už mě ale nebaví, být pořád sám. Všichni kolem mě někoho mají, ale já nemám tolik štěstí.

Tak jsme se teda sbalili, ale jen to nejnutnější. Nikdy si nebalíme vše. Zůstává to tady pro příště. Já, například, si s sebou beru svojí sbírku CDček. A Carlisle zase svoji knihovnu. To jsou asi tak jenom dva členové s ˝úchylkama˝.

„Tak, jedeme už. Šup, šup. Honem všichni nasedat.“ Vyváděla zase Alice. Ta milovala tahle stěhování. Nikdy se nemohla dočkat nových měst. A proč? Nová města = nové obchody. Jak jsem říkal, nakupovací maniak. Musel jsem se usmát jejím myšlenkám. Už zase myslela na to, že až dojedeme, ani nevybalí a už někoho potáhne na nákup.

„Alice, klid vždyť už jdeme.“ řekl jsem, aby se aspoň trochu uklidnila. Ale místo uklidnění mě Alice probodávala vražedným pohledem.

„Edík se chce rozloučit se svým pokojíčkem.“ zahlásil zase Emmet. Ten věčný srandista. Protočil jsem oči. To by nebyl on, aby neplácl zase něco hloupého. To bych si myslel, že je nemocným. Nebo, že mu někdo zakázal něco, co má hodně rád. A myslím, že by se to asi týkalo Rosalie. Nad tím jsem se musel usmát. Ale nikdo si nevšiml. To by bylo zase vysvětlování.

V tom mi v hlavě zněla japonská hymna. Alice. Už zase mi schovává svoji vizi. A zřejmě důležitou.

„Alice?!?“

„Ano?“ zeptala se jako neviňátko.

„Co mi zase nechceš říct?“ řekl jsem už podrážděněji.

„Nic. Já ti nic netajím. A jedeme už.“ stočila pozornost na jinou stranu. Však já najdu tu skulinku.

Nasedli jsme všichni do auta a rozjeli se směr nové město. Forks. Forks je malé a deštivé městečko. Slunce je tam asi tak jednou za uherský rok. To se pro nás bude hodit.

Dojeli jsme na místo. Dům byl pěkný. Naposledy jsme tady byli… Ani si užnepamatuju. Nebo mě to spíše nezajímá, protože já ani zapomenout nemůžu.

Vhrl jsem se do svého pokoje a za pár vteřin jsem měl vybaleno. Co taky s pár stovkami CDčky budu dělat hodiny? Alice už nás svolávala všechny dolů. Ajaj. To není dobré.

Sešel jsem dolů a Alice už se potutelně usmívala.

„Jde se nakupovat.“ zahlásila nadšeně. Už jsem plánoval, že řeknu, že potřebuju na lov, „Ať tě to ani nenapadne, Edwarde.“ řekla přísně.

„Ale já opravdu potřebuju.“ řekl jsem. Potřeboval jsem. Zítra se jde do školy a já si nemůžu dovolit být hladový. A Jasper by si to měl taky uvědomit. Má horší sebeovládání než já. Je u nás kratší dobu.

„No tak dobře.“ řekla poraženecky, „Ale půjdeme všichni a potom půjdeme i na nakupování všichni.“ řekla šibalsky. Ta aby neměla něco vymyšleného.

Všichni jsme se těšili na lov, ale na to, co přijde po lovu, už ne.

Když jsme přišli domů, všichni byli utahaní. Jakoby to šlo. Alice se zase vyřádila. Já jsem šel do svého pokoje a pustil si nějakou hudbu. Něco co mě uklidní. Když jsem byl už dost klidný, šel jsem se porozhlédnout po okolí. Matně si vzpomínám, že jsem tady kdysi objevil nějakou louku nebo co.

Hledal jsem po lese. Byli tu mnohem hezčí lesy než v Clark. Byli tady smíšené lesy. Krásně tady vonělo listí, květiny… Potůčků tady bylo požehnaně. Ale hlavně, byla tady ta louka. Po asi 10 minutách jsem tu louku konečně objevil. Byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatoval. Jakoby se tady o ni za těch pár let někdo staral a udržoval v ní pořád to nejhezčí.

Lehl jsem si doprostřed louky. Už se stmívalo a slunce mi vytvářelo odlesky na kůži.

Takhle bych tady vydržel ležet snad i věky. Ale už se začínalo rozednívat. Cestou jsem si ještě ulovil nějakého zajíčka, jako pojistku.

Když jsem oknem skočil do svého pokoje, už mě na posteli zase čekalo oblečení. Ale hezčí, než by normálně do školy dala. To mě přivádělo zpátky k myšlence, že mi něco nechtěla říct. Hledal jsem, jestli v její mysli něco není. Bingo. V její hlavě byla tvář nějaké dívky. Ta dívka byla člověk, ale jaký. Hnědé vlasy a hnědé oči. Ty oči mě tak strašně přitahovali a byly tak hluboké. Až jsem se v nich topil. A to byl obraz. A co teprve skutečnost. Bohužel nic kromě chvilkového obrazu té dívky jsem neviděl. Alice si asi vzpomněla, že jsem v domě. Protože jsem už zase slyšel jenom o nějakých nákupech nebo překlad čehokoli.

„Díky Alice.“ zasmál jsem se vítězně.

„To néééé.“ začala vztekle pištět Alice. Jenom jsem slyšel, jak naštvaně dupala po pokoji. Jestli toho nenechá, tak se produpe k sousedům. Ups, mi žádné nemáme. Tak tedy k Esme do kuchyně.

„To mělo být překvapení.“ začala zase na novo.

„Promiň, ale měla sis hlídat hlavu. Takhle ti uletěla. Jako ne ta hlava, ale myšlenka.“ zasmál jsem se.

Tak už ji nebudu provokovat, nebo mi ještě donutí vzít si růžové kalhoty, košili, ponožky, boty, trenýrky a kdo ví co ještě.

Když jsme nasedali do auta, Alice uraženě nasedla k Rosalie. Já vzal jenom sebe, protože Jasper nechtěl Alice opustit a Emmet zase nechtěl opustit Rosalie. Nevadí, aspoň budu moct přemýšlet.

Dojeli jsme ke škole a viděl jsem hned dvě místa vedle sebe na zastavení. Ale dřív než jsem mohl zatočit, mi Alice naštvaně poslala myšlenku, že toho budu litovat a že jdu dneska s ní na nákupy. To jsem si to zase pos…

Vystoupili jsme a všichni se na nás koukali, jak na nějaké čokolády s překvapením uvnitř. Byli jsme na to zvyklí.

Šli jsme do kanceláře za sekretářkou pro rozvrh. Vstoupili jsme a ona se na nás dívala ještě chtivěji, než ti lidé na parkovišti. V mysli ji běhali myšlenky a obrazy se mnou tak nechutné, že je raději říkat ani nebudu. No jo Alice se držela za ruku s Jasprem a Emmet s Rosalie a já jediný tam stál osamocený, tak co jsem čekal. Nasadil jsem úsměv, vzal si svůj rozvrh a raději zdrhal do třídy.

Přišel jsem, viděl jsem, posadil jsem se. Posadil jsem do jediné volné lavice. Vytáhnul jsem si věci, aby se neřeklo. Sice jenom blok a tužku, ale i to nasvědčovalo tomu, že si vůbec něco mohu zapsat.

Díval jsem se před sebe a hrál si s tužkou. Co jiného dělat, když je nuda. Po chvíli jsem zaregistroval nějaký pohyb u dveří. Kouknul jsem se na původce toho pohybu a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Pomoc. Pomozte mi někdo sbírat ty oči ze země. Křičel jsem jen tak do vzduchu.

Dívka si sedla vedle mě. Ale kupodivu jsem neslyšel její myšlenky. Jak to? Jak je to možné. Vždyť tady je. Nebo už mám halucinace? Ale její mysl jakoby říkala, nejsem tady. Koukl jsem se na ni. Věci si tak bezstarostně vybalovala. Pak když si je pokládala na stůl, se zarazila. Tak moc jsem chtěl vědět, na co myslím. Takové krásné stvoření a musí mít němou mysl.

Koukl jsem se, jak její pohled putuje od mých bot až po mou tvář. Bylo to srandovní pozorovat. Hlavně když pohledem přecházela střední část mého těla.

Dívala se na mě tak nějak jako blázen. Bylo to velice roztomilé. Musel jsem se kouknout pobaveně. To ji si myslím probudilo. Vypadala ještě líp. Jakoby sama se sebou sváděla boj. Boj s vyrovnanými zbraněmi.

Po chvíli se konečně odhodlala.

„Ahoj. Já jsem Bella. Ty jsi nový, že? Mohla bych tě tady potom provést. Vím jak je to těžké první den.“ vychrlila na mě. Divil jsem se, že člověk má tak rychlou pusu. My možná, ale člověk. Pak se zarazila a vypadala, jako by si chtěla nafackovat. To už jsem nemohl vydržet a chtěl jsem ji říct, ať to neděla. Celou dobu, co tady byla, jsem zadržoval dech nad tou krásou. Byla krásná, i když byla člověk. Krásnější, než jsem někdy viděl u našeho druhu. Nadechl jsem se na odpověď. Ale to, co jsem cítil potom, bylo něco tak lákavého. Skoro jsem se chtěl na ní vrhnout. Vonělo to 1000x lépe, než ta nejlepší lidská krev, co jsem kdy cítil. Musel jsem vypadat hrozně v tu chvíli. Já si to ale neuvědomoval. Měl jsem před očima červené zatmění až do chvíle, kdy mi v hlavě…

 


 

Další

Shrnutí

Předchozí

 


Jen bych chtěla říct, že mě mrzí, že o komentáře musím žádat. Tím nechci říct, že přestanu psát. A děkuju všem, kteří si to čtou. blotik

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!