Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život z ptačí perspektivy 33. kapitola

01.07.2010 (21:45) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1899×

33. kapitola

Bella:

„Ahoj Bello. Doufám, že jsi nezlobila, protože to by mě opravdu naštvalo a nepotěšilo. A vidím, že jsi mě opravdu nepotěšila. Myslím, že ani já nemám v úmyslu potěšit tě,“ zasmál se, mi známý, hlas. To není možné.

„Jamie, co ty tady děláš?“ zeptala jsem se udiveně.

„Zkus hádat,“ zasmál se zákeřně.

„No, na to teď není čas, pomoz mi. A pozor na toho upíra,“ řekla jsem mu ve spěchu. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, nechtěla jsem si to připustit. Nemohla jsem. Tohle by mi zbořilo svět.

„Hm, to asi nepůjde. To já tě tu držím, jestli ti to ještě nedošlo. To já jsem ten, kdo tě nechce pustit,“ řekl mi zvláštním tónem.

„Počkej, takže když ty mě držíš…“ začala jsem.

„Pokračuj,“ pobídl mě s jiskřičkami v očích.

„Když mě tu držíš, takže ta bitva, ti upíři, se kterými jsme bojovali, to byli všechno tví sluhové, pokud se to dá říct? To jsi všechny najal ty? To ty za všechno můžeš? Proto jsi mi to řekl jenom jeden den před bitvou, kterou jsi sám naplánoval, a jenom „náhodou“? To ty jsi je proti nám poštval, a proto jsi věděl, že nám neublíží? Teda tobě neublíží?“

„Správně, všechno ti to zapadlo do sebe. Jsi chytrá, o čemž vím. Ale já jsem chytřejší. Nikdy ti to nedošlo.“

„A co, že jsi hnusák, který si se všemi jenom zahrává? A jak jsi to vůbec mohl ututlat před vzdušnou pobočkou? Jak? Vždyť přece vědí všechno.“ Jamie se na chvíli zamyslel a pak mi odpověděl, jakoby se nic nedělo.

„Stejně se odsud nedostaneš, tak ti říct můžu.  Prostě mám další schopnost, kterou jsem ututlal před pobočkou, tak proč neututlat tohle? Hm? Myslíš, že jsem tak špatný herec? Ne, jsem moc dobrý na to, abych tohle všechno zorganizoval. Tohle všechno mě napadlo a tys na to nepřišla. Ani ty, ani ti blbci ze vzdušné pobočky,“ řekl se zhnusením.

„Ale proč to děláš? Proč mě tady držíš? A proč zrovna upíři, ty rudooký zrůdy?“ zeptala jsem se a ten jeden upír zasyčel. Jamie mu pokynul, aby šel pryč tak daleko, aby nás neslyšel.

„Víš, tebe tady držím, protože jsem se do tebe zamiloval. Ta bitva už byla naplánovaná, protože jsem chtěl ukázat pobočce co proto. Ztratili by mě a tebe, samozřejmě jen jako. Ty bys šla se mnou a mohli bychom utéct. Oba dva. Já a ty…“ zasnil se.

„No, prostě to nesnáším. Jsem rád tím, čím jsem, ale ne za tu cenu. Ztratil jsem svou lásku. Oni mě o ni připravili. To oni ji zabili. Proto jsem se jim chtěl pomstít tím, že nejmocnější měničku jakože zabiju, ty bys jako zemřela a já s tebou, jeden z jejich nejlepších učitelů. Jenže tys pak přišla, že mě nemiluješ. Věděl jsem, že miluješ toho zlatoočku, toho parchanta, nemohl jsem to nechat tak. A když už to bylo tak pěkně vymyšlené a přichystané, proč toho nevyužít víc? Proto jsem ti to řekl tak pozdě. Normálně bych ti to řekl až další den, svůj plán bych ti prozradil až co nejpozději a odjeli bychom spolu. Tady. Teď tu jsme, oba. Vzdušná pobočka si myslí, že jsme zemřeli spolu v té bitvě. Nebyla jsi připravená k boji, netrénoval jsem s tebou žádný boj, to se mi hodilo. Ani bys nemusela bojovat, neměla jsi prostě jen říkat ty slova. To mě ranilo a můj plán jsem ti už jen tak říct nemohl. Prozradila bys ho. Když si mi řekla, že mě nemiluješ, neodjela bys se mnou, to jsem věděl, proto to všechno. Proto jsem se celou tu dobu přetvařoval. Ale zahrál jsem to dobře,“ pochválil se ještě a zvedl hrdě hruď. Ten hnusák.

„Jo, zahrál jsi to dobře. Uvěřila jsem ti. Věřila jsem, že jsi můj přítel, že bys mě nikdy nezradil. A ty si všem lhal, všem. Dokonce jsi mě nechal praštit do hlavy a probodnout mi ruku,“ ukázala jsem na ni, „takhle se ale neprojevuje láska!“ křičela jsem na něj. Vrazil mi facku a já se chytla za tvář. Bolelo to. Moc to bolelo. Ach Edwarde, kde jsi. Chtěla bych tě mít sebou. Vlastně nechtěla, protože by tě ten šílenec zabil. Asi jsem začínala blouznit, když jsem mluvila k Edwardovi, který tady nebyl. Ale já si nemohla pomoct. Tak strašně mi scházel. Tak moc jsem toužila říct mu, jak moc ho miluju, jenže to nešlo. A myslím, že po dnešku už ani nepůjde.

Chtěla jsem použít svou moc. Chtěla. Co když jenom blufovat, co když ji pořád použít můžu, jenom jsem to ještě nezkusila. Snažila jsem se vytvořit klon, nešlo to. Snažila jsem se odhodit Jamieho, nešlo to. Snažila jsem se ho zchladit, ale ani se nepohnul. Snažila jsem se roztáhnou štít, kupodivu to šlo. Jak to?

Je součástí tebe.

Co to bylo za hlas? Podívala jsem se na Jamieho a ten se na mě jenom zamilovaně – a pěkně hnusným pohledem – díval. Ale ten hlas mi byl povědomý. Byl to tátův hlas. ‚Děkuju, tati,‘ zašeptala jsem v duchu. Snad to slyšel.

Můj táta. Ten mi vždycky pomohl a já jsem teď měla více síly. Sice jsem štít neuměla používat, ale snad se mi tady bude hodit. Jak ten psychický, tak ten fyzický.

„Ale Bello, za tohle já přece nemůžu. Ty ses cukala, tak sis to bohužel zasloužila.“ Jo, to mu tak budu věřit, bohužel.

„Ale kdybys mě tady nedržel, tak se mi to ani nestane,“ nedala jsem se. Já se budu hádat. A oni mě budou muset najít. Nevím, kdo by to ti ‚oni‘ měli být, ale někdo mě musí najít. A hlavně se mu nesmí nic stát.

„Kdybys mě neodmítla, tak bychom si užívali a nemuseli se takhle trápit a tebe by ruka nebolela. Počkej, něco ti na ní dám, aby tě to přestalo bolet,“ starostlivě se na mě podíval a už se zvedal, že pro něco půjde.

„Ale já si nic nevezmu. Na to zapomeň. Od tebe už v životě nikdy nic nechci,“ sykla jsem k němu nenávistně. Hajzl jeden. Ještě by mě otrávil, nebo něco. To bych si dala. Nesmíš věřit nepříteli, to teď musím udělat. Nesmím mu už nic věřit. Jen jsem zvědavá, jak se z téhle hnusné kobky dostanu. Z tohohle hnusného místa, kde jsem se dozvěděla tolik hnusných věcí, a kde si zhroutila celá má představa světa. Že existuje zlý svět, to jsem věděla, ale zase jsem v něm viděla světlo. Více světel. Edwarda, tátu, a bohužel, i Jamieho. Tátu zabila Victorie. Když si teď vzpomínám, kdo ví, jestli za to nemohl Jamie. Takové blbé výmluvy mi pak hodil před nos, ale já ho za to tehdy nenáviděla. Jen tehdy se ozvalo mé správné já, to, které mě před ním varovalo. Já ho ovšem neposlechla. Bohužel pro teď.

Jamie už to světlo není. Jamie je teď tma, která vše pohlcuje. Je jako černá díra. Táta, Edward, já, mnoho nevinných lidí, které ti upíři zabijí, a kteří jsou z Forks… Mnoho to sežralo, dá-li se to tak říct.

A Edward? Toho už asi nikdy neuvidím. Bohužel. Ten odešel na můj požadavek někam pryč s rodinou a já mu slíbila, že se vrátím a nic se mi nestane. Jo, byla jsem hloupá. Byla jsem tak naivní, že jsem věřila, že se mi s Jamiem nic nestane. A právě s ním mě čekalo největší utrpení. Jen jestli někdy Edwarda ještě potkám, uvidím, nebo aspoň uslyším jeho hlas.

„Dobře, ale bude tě to bolet,“ pokrčil rameny a stále na mě upíral své – teď už odporně svítící – zelené oči. Jen jsem s nezájmem pokrčila ramena a v hlavě mi šrotovalo, co vlastně chce dělat. Nechtěla jsem na to zavádět téma rovnou, tak jsem začala opatrně.

„Jak vlastně zabili tu tvou lásku?“ zeptala jsem se. To bylo první, co mě napadlo.

„No… To tě nemusí zajímat,“ umlčel se. Jo, najednou bude mlčet, jo?

„Hm, jak chceš,“ urazila jsem se a otočila se na bok, na ten, kde nemám poraněnou ruku. I tak mě ruka zabolela víc, ale nesykla jsem bolestí. Už jsem si na ni zvykala. Raději s ní nebudu moc hýbat.

„No dobře, přesvědčilas mě,“ zasmál se. Nevím, co je tady k smíchu. Myslím, že se nic směšného nestalo a tahle situace směšná není už vůbec, tak nevím, čemu se vlastně směje. Chová se, jako by se nic nestalo. Jakoby on nic neudělal. Jenom jsem němě přikývla, protože jinak bych asi vybuchla a to by se mi teď moc nehodilo. Zase posmutněl a začal s vypravováním, které mě vlastně ani nemělo zajímat, protože to vypravoval Jamie. Ale tak trošku mi jí bylo líto. Nevím ale, jestli za to mohla vzdušná pobočka.

„Kdysi, když jsem byl ještě člověk, ve mně viděli velký potenciál, jsem se měl proměnit. Já jsem to nepřijal, i když mi to nabízeli. Měl jsem, být jedním z nich, ale já nechtěl, protože bych musel opustit Vendy. Sice to neřekli, ale věděl jsem, že to by byla podmínka. Přišli ke mně dvakrát a já je stejně odmítnul. Nechtěl jsem o ni přijít.

Pak ale jednou Vendy měla nehodu. Bylo to divné, ale nic se nezjistilo. Žádná příčina nehody, ani alkohol v krvi, ani mikrospánek, ani špatné gumy. Tohle mohli udělat jenom tam nahoře. Pouze oni měli tu moc, aby tohle udělali. Pak se za den přišli zeptat potřetí a já je tak nenáviděl, že jsem se nechal. Čekal jsem na nějakou příležitost, ale nikdy jsem nepřestal chodit na hrob Vendy. Bylo to asi před deseti lety. Já jsem na ni nikdy nezapomněl, ani svou pomstu. Nějaké legendy máme, stejně jako vlkodlaci, taky měniči, a proto jsem věděl, že jednou přijdeš. Věděl jsem, že jednou přijde někdo, kdo bude mít čtyři dary, které dohromady budou silnější než všechny ostatní. Ta legenda zněla nějak takhle:

Až zradí přítel blízký srdci dívky s bájnou mocí, tu čtyřnásobná síla její přijde ku pomoci a dobro znovu stane se tím, čím vždy bytí mělo. Světlo světlem, tma tmou tmoucí, pro krev, mysl, tělo. Jen ona může ochránit svůj druh, co dobro střeží, však její činy zanechají tíhu v jejím peří. Ač štěstí své nám obětuje, jak by se jí zdálo, za čas pochopí, že zla tu pro ni bylo málo.

Dobrá s dobrým žiti může, bez zbytečných splínů, hrdinkou se navždy stane za dobro svých činů.

Ty je ovšem ovládat neumíš, tak jsem se chtěl pomstít, dokud to jde. Navíc bojovat jsem tě nenaučil a miluju tě, takže se to všechno skloubilo dohromady. Spojilo se příjemné s užitečným. Ty jsi na dobré straně. My dva jsme na dobré straně, takže legenda se vyplnila. Na Vendy nikdy nepřestanu myslet, ale ty…,“ nedořekl a přiblížil se ke mně. Já jsem překvapená jeho vyprávěním, jeho utkvělou představou, že za všechno může vzdušná pobočka. Nestihla jsem uhnout a Jamie mě políbil. Sice jsem se s ním už líbala, ale tohle bylo jiné. Už jsem věděla, že to nehraju. Už na povrch vyplouval tan špatný pocit úplně. Ne tak, jak předtím, když jsem to zatlačovala do pozadí. Teď už jsem nepotlačovala.

Odtáhla jsem se od něho a dala mu facku.

„Co si to dovoluješ? Jak se opovažuješ mě líbat? Jak si to můžeš dovolit? Jsi blázen?“ zakřičela jsem na něho a otřela si zdravou rukou pusu. Jemu se v očích mihlo rozhořčení a pak si svíral ruce nad hlavou. Tak moje ruka tak bolela a já jsem nevydržela nekřičet. Začala jsem křičet bolestí, protože to jinak nešlo. On jenom využil toho, že jsem mimo, protože ta bolest už nešla opravdu vydržet. Ruce mi spoutal nad hlavou v poutech. Už jsem nebyla volná jako předtím, už jsem se nemohla bránit.

„Promiň, že tě to tak bolelo, ale tohle bylo nutné, aby ses necukala a neudělala si něco.“
„Vždyť jsi psychopat. Tohle mě bolelo víc, než cokoli jiného, co bys mi udělal,“ řekla jsem. Jo, v tu chvíli jsem ještě nevěděla, co se za chvíli stane.

„Ale já nechtěl, tak ze sebe nedělej chudáčka. Tohle ti stejně nepomůže,“ začal na mě křičet.

„Dobře, a co máš vlastně za tu další schopnost, že jsi to před pobočkou uchránil?“ Ihned zjihl. Jo, asi si myslel, že mám o něho zájem. To se teda spletl. Chci z něho vydolovat co nejvíc.

„Umím někoho přimět, aby dělal to, co chci. Takže klidně aby mě měl rád, ale já chci, abys mě měla ráda upřímně. Tohle se k nim ovšem dostat nemohlo, protože už nikdo jiný, kdo má stejný dar na rozpoznávání darů, se ke mně nedostal, takže to nemohli zjistit, navíc jsem ho ani moc nepoužíval. Jen trochu na tebe, abych ti pomohl s projevením citů, ale asi to bylo málo,“ zamračil se a pokračoval, „ale na toho upíra to zabralo a je mi teď oddaný.“ Cože? Tak to byl ten pocit, že jsem s ním v bezpečí. To je ale hajzl. Tak teď ho nenávidím ještě víc, jestli to jde.

„A kde jsme, vlastně?“ zeptala jsem se opatrně.

„Tak počkat. Myslíš si, že jsem plně tupej? Myslíš si, že ti všechno vyžvaním, abys to pak mohla při první příležitosti vyžvanit a utéct mi? Tak to ne,“ řekl rozčíleně a dal mi facku. Moc velkou. Bolelo to, ale ne víc, než ta moje ruka, ale zase jsem si začala zvykat na tu polohu, ve které byla.

Pak se na mě vrhnul. Začal mě líbat všude. Doufala jsem, že nechce udělat to, co si myslím. Podíval se mi do očí a tam mu hrály jiskřičky. Ne, on mě chce znásilnit.

Jediné, co mě zachránilo od toho strašného zážitku, bylo to, že jsem omdlela. Jedině moje tělo bylo chápavé a chytré a ušetřilo mě zážitku, o kterém tak moc slýchám v televizi. Aspoň nějaká výhoda. Stejně nevím, jak to se mnou bude, až se probudím. Raději to nechci vědět.

Jen z posledního poslechu jsem slyšela jeho odporné slova.

„Bude se ti to líbit.“ Pak jsem upadla to temnoty, kterou jsem velice ráda přijala.

Další

Shrnutí

Předchozí

Tak, napsala jsem přes 2000 slov a ta poslední kapitolka by měla být ještě o trochu delší a mělo by se tam stát vše, co ukončí děj. Aspoň tak trochu. No, chtěla bych poděkovat všem nelíným lidem, kteří tuto povídku přečtou a okomentují ji. Nějak nevím, ale kdysi tahle povídka měla aspoň 16 komentářů. Teď má ztěží 10. Nevím, jestli se vám povídka nelíbí, ale plánovala jsem ještě druhou sérii. Podle ohlasů, samozřejmě. Jenže vidím, že o to asi nestojíte. :(

Tak, ankteka: Myslíte, že bude Sad End, Happy End, nebo tak nějak prokombinové. Jestli jo, tak jak? No, snad se vám tahle kapča líbila a zanecháte komentář. Děkuju, blotik.

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život z ptačí perspektivy 33. kapitola: