Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život v zapomnění - 6. kapitola

21.03.2012 (19:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 2825×

6. kapitola

„Teda, ty máš ale kašel,“ podivovala se Carol, když jsem se zrovna natahovala pro láhev s vodou, abych aspoň trochu zklidnila podrážděný krk. Obrátila jsem do sebe celý její obsah, ale stejně mi to nijak zvlášť nepomohlo. Odkašlala jsem si a prsty si promnula bolavý krk. Hned na to jsem hlasitě kýchla a okamžitě vytahovala kapesník. „A rýmu,“ dodala a starostlivě si mě prohlížela. „Kde jsi, proboha, tak nastydla?“

Ještě jednou jsem se pořádně vysmrkala. „Zmokla jsem,“ zahuhňala jsem do kapesníku a při té vzpomínce se usmála. Ještěže můj stupidní výraz nemohla vidět.

Vzpomínala jsem na to, jak jsem se s Edwardem dohadovala. On si stál tvrdě za svým – že pojedu domů, a já zase za svým – že tam prostě nepojedu. Takhle jsme se přeli několik dlouhých minut, až se mi pomocí psích očích povedlo Edwarda přemluvit. Celou cestu autem, kterou jsem zvládla bez dalších zastávek, po mně Edward házel vražedné pohledy a dokola opakoval, že jsem hrozně paličatá a že si to všechno jednou vypiju.

Jelikož se počasí na chvíli umoudřilo, vzal mě Edward i přes protesty na pobřeží. Našli jsme si tam velký balvan, na který jsme se usadili. Zatímco já spokojeně pozorovala rozbouřené moře, které ve mně vyvolávalo uklidňující pocity, Edward sledoval mě. Pokaždé, když jsem se na něj náhodou podívala, se mé oči setkaly s těma jeho a pokaždé jsme oba pohledy ucukli do strany. Já ale na rozdíl od něj pak byla ještě další hodinu červená až na zadku.

Po nějaké době jsem Edwarda vytáhla na procházku po pobřeží. Někde v půlce nás ale chytla průtrž mračen a k autu jsme doběhli oba promáchaní od hlavy k patě. A právě z toho byla ta rýma a kašel. Ale jedno jsem věděla jistě – stálo to za to!

„Měla bys jít domů a vyležet to,“ promluvila doktorka Carol. Protočila jsem oči. Jak já nenáviděla, když mi někdo říkal, co mám dělat.

„Nikam nejdu,“ usadila jsem ji, „nic to není. Zítra budu fit,“ usmála jsem se na ni a rychle si přitiskla ruku na pusu, protože další záchvat kašle se blížil.

„Tak to chci vidět,“ rýpla si a já se na ni naoko dotčeně zamračila. Nestačila jsem jí na to už nic říct, protože k recepci dorazil nějaký mladý pár, který se chtěl ubytovat. Odklidila jsem se trochu stranou, abych je neděsila nejen svým chrchláním, ale i červeným nosem. Carol s nimi vyřizovala všechny potřebné formality a já se vrhla na vyplnění papírů, které tu už ležely několik dní.

Asi jsem se do toho zažrala víc, než jsem si původně myslela. Když jsem zvedla hlavu a pohledem zavadila o hodiny, byla skoro další hodiny z mé pracovní doby pryč. Procvičila jsem si bolavou ruku od psaní a natáhla se pro balíček kapesníků, abych si zase trochu uvolnila dýchací cesty.

„Kruci,“ zamumlala jsem zoufale, když jsem zjistila, že v prstech držím poslední kapesník. Asi si pak budu muset zaběhnout do kuchyně a vypůjčit si pár ubrousků.

„Ty, Bello?“ ozvala se zvědavě Carol. Vyhledala jsem ji pohledem a trpělivě čekala, co má na srdci. Nervózně se několikrát podívala po hostech, co procházeli halou a pak se pomalu a nenápadně přesunula těsně vedle mě. Spiklenecky na mě mrkla.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě s náznakem smíchu. Carol nenápadně zvedla ukazováček na znamení, ať ještě chvilku vydržím. Pak si mě chytila za loket, bokem si mě přitiskla k sobě, vzala jeden z mým rozpracovaných dokumentů a ruku i s ním natáhla před sebe tak, že nám nebylo vidět do obličeje.

„Teď ti něco řeknu, ale musíš dělat jakoby nic, jasné?“ šeptala tak potichu, že i když stála vedle mě, měla jsem problém jí rozumět. Dívala jsem se na ni jako na úplného blázna, ale přesto jsem přikývla. Musela jsem se dost přemáhat, abych nevyprskla smíchy nad jejím výrazem.

„Tak už to řekni, o co jde?“ řekla jsem netrpělivě, když se k ničemu neměla. Carol mě zpražila vyděšeným pohledem a zasyčela. Omluvně jsem se zašklebila.

„Ten chlápek v obleku, co sedí v úplně posledním křesle nalevo, na tebe pořád zírá,“ zamumlala a obočí vyhodila až někam do vlasů. Vykulila jsem na ni oči a zapomněla na to, co jsem jí slíbila.

Rychle jsem jí vytrhla ty papíry, co držela v ruce a co mi bránily ve výhledu. Carol vedle mě naštvaně zakňourala a plácla mě do ramene. Nevšímala jsem si jí a očima zabloudila na místo, které zmínila. Zamračený výraz mé tváře, vystřídalo překvapení a pak jsem se nahlas rozesmála. Pohlédla jsem na Carol způsobem, jestli to myslí vážně a kroutila nad tím hlavou. Ještě než jsem se zase sklonila ke své rozdělané práci, usmála jsem se na dotyčného.

„Bello,“ zamručela Carol a drcla do mě ramenem, „kdo je to?“ vyzvídala.

„Kdo?“ dělala jsem hloupou. Znovu mě plácla a rukou ukázala k němu. Teď už se nestarala o to, aby ji náhodou neviděl. „Jo, tohle… To je Edward,“ odpověděla jsem nezaujatě a očima jsem přelítla, co jsem právě napsala. „Je to můj…“ Zarazila jsem se a zadívala se na Carol, která div nepukla zvědavostí. „Kamarád,“ hlesla jsem a děkovala bohu, že jsem přece jen ten kašel dostala.

Carol přestala zírat na mě a zrakem studovala Edwarda. Směšně u toho špulila pusu. Její tvář vystřídala mnoho pocitů, ale nakonec se tam usadilo pochopení. „Je to gay?“ zeptala se opatrně.

„Co?“ vyjekla jsem a prudce se narovnala. Teď už jsem Edwarda zkoumala i já. „Ne, to není… teda nevím.“ Zamyslela jsem se. „Ne, není to gay,“ ujistila jsem ji… a sebe. Edward nebyl gay. Nevypadal tak a ani se tak nechoval. Byl to chlap se vším všudy a já měla chuť si dát facku za to, že jsem jen na okamžik zapochybovala.

„Tak ty jsi na holky?“

„Co to meleš?“ zavrčela jsem.

„Tak promiň, ale támhle sedí ten nejhezčí chlap na světě a ty o něm řekneš, že je to tvůj kamarád. Přijde ti to normální?“ Nasadila jsem kyselý obličej. Už jsem otvírala pusu, abych ji oznámila, že mezi mužem a ženou může probíhat i čistě kamarádský vztah, ale Carol mě v mluvení předběhla. „Jejda, tvůj kamarád jde sem,“ řekla škodolibě. „Teď jsem si vzpomněla, že musím skočit… tam… no, hmm, prostě padám.“ A byla fuč.

Srdce mi vynechalo úder, když jsem zpozorovala Edwarda, jak se opravdu zvedá z křesla a s úsměvem přes celý obličej míří ke mně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Než jsem stačila něco vymyslet, stál přede mnou.

„Ahoj,“ pozdravil mě s úsměvem a já měla co dělat, abych se udržela na nohou.

„Ahoj,“ zaskřehotala jsem rozpačitě a nehtem dělala do stolu rýhy. Jako na potvoru jsem se musela před Edwardem rozkašlat, čímž jsem si vysloužila přísný pohled z jeho strany. Edward nade mnou zavrtěl hlavou a postavil přede mě papírovou tašku.

Založila jsem si ruce na prsou a překvapeně po něm mrkla. Edward se zasmál a přisunul taštičku blíž ke mně. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl klidně a prsty si prohrábl vlasy.

„Co je to?“ snažila jsem se o nezaujatý tón, ale přece jen jsem byla zvědavá, co tam asi je. Edward pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a opatrně nakoukla dovnitř. Byla jsem připravená na cokoliv, ale tohle mě vážně překvapilo. Pusa se mi roztáhla do úsměvu.

„Děkuju,“ vydechla jsem a vysypala její obsah na desku stolu. „Balení kapesníků, to jsem přesně potřebovala.“ Na nic jsem nečekala a okamžitě to rozbalila. Blahem jsem se málem rozpustila, když jsem se mohla vysmrkat. „Jak jsi to věděl?“ houkla jsem a vytahovala další bílý obdélníček.

„Šestý smysl?“ protáhnul to do otázky.

Mezitím co Edward sledoval, jak smrkám, já procházela další věci, co mi přinesl. „Vitamíny, větrové bonbóny, čaj proti nachlazení, kapky do nosu…“ Každou z věcí jsem si prohlížela zvlášť. „Vykoupil jsi celou lékárnu?“ zasmála jsem se a naházela to všechno zpátky do tašky.

„Proč?“ znejistěl Edward. Opřel se lokty o pult a - nejspíš pro jistotu - zkontroloval, co všechno mi přinesl. „Vzal jsem všechno, o čem jsem si myslel, že bys mohla potřebovat.“

„Děkuju,“ pípla jsem vděčně, „ale to jsi nemusel.“ Edward se zatvářil smutně.

„Musel,“ zamumlal a zadíval se mi hluboko do očí. „To mojí vinou jsi nemocná.“ Zamračila jsem se na něj a… kýchla. Edward mi rychle podal nový kapesník. Zahuhlala jsem něco ve smyslu poděkování.

„Edwarde, ty za to nemůžeš,“ vymlouvala jsem mu to. Ještě jsem zakašlala a pokračovala: „Prostě jsem chytla nějaký virus, a když už, tak jsem to byla já, kdo chtěl jet jinam než domů, vzpomínáš?“ Automaticky jsem svou dlaní přikryla jeho ruku položenou na stole. 

„Proto mi příště připomeň, že tě mám rovnou svázat a hodit do kufru.“

***

„No jo, no jo,“ hudrala jsem, když jsem se pokoušela vyhrabat z postele a postavit se na ochablé nohy. Z krabičky jsem ještě vytáhla kapesník a vydala se ke dveřím. „Vždyť už jdu,“ zachrčela jsem, když se znovu ozval zvonek. Přitáhla jsem si svetr víc k tělu, jelikož se do mě zase pustila zima a snažila se zvýšit rychlost.

Zoufale jsem zaúpěla, když jsem si představila, že za dveřmi stojí ta hrozná baba odnaproti. Na chvilku mě přepadla myšlenka, že bych se vrátila zpátky do vyhřáté postele a dělala, že nejsem doma. Stejně mě chtěla zase jen buzerovat. Minule na mě řvala dobrých pět minut jen kvůli tomu, že jsem měla nakřivo rohožku.

Už jsem se otočila na patě, abych dotáhla svůj nový plán do zdárného konce, když se tentokrát ozvalo jemné zaklepání. Zvědavost byla silnější, a proto jsem přece jen došla až ke dveřím a malinko je otevřela. Jaké pro mě bylo překvapení, když místo věčně naštvaně vypadající tváře na mě koukala zcela jiná. Hezčí, mladší a usměvavější.

Bolestivě jsem polkla. „Edwarde,“ žasla jsem nad tím, že ho tady vidím. Potěšilo mě to, co si budeme vykládat. „Co tu děláš?“

„Nepřišla jsi do práce, tak jsem usoudil, že marodíš doma,“ usmál se a jednou rukou se opřel o futra. Víc jsem otevřela, abych na něj lépe viděla. Zrakem jsem ho přejela od hlavy k patě a nemohla si nevšimnout, jak mu tom sluší… opět.

„Jak ale víš, kde bydlím?“ zeptala jsem se a chytila se za krk, zase mě tam začínalo nepříjemně pálit. Edward se nad mou otázkou trochu zarazil. Prohlížel si mě, jako bych byla duševně nemocná.

„Přece jsem tě sem před pár dny dovezl,“ mluvil pomalu. Rozpačitě jsem se zachechtala a měla chuť hlavou bouchnout do zdi. To bude ta rýma, už mi leze na mozek.

„To je fakt,“zabručela jsem a nevinně se pousmála. „Jsem trochu mimo, promiň.“ Na chvilku jsem zavřela oči. Byla jsem unavená a to jsem jen celý den polehávala. „Edwarde, děkuju, že ses stavil, ale asi bude lepší, když zase půjdeš… Nechci tě nakazit,“ pípla jsem smutně a zase trochu přivřela. Nechtěla jsem ho vyhazovat, dokonce se s ním ani loučit, ale dneska by si se mnou moc srandy neužil. A kdy jo?

„Bello,“ smál se, „tohle já dostat nemůžu.“ Trochu se zapřel do dveří a tím je zase otevřel. „Ale jsem tu především proto, že jsem ti přinesl nějaké ovoce a slepičí polévku.“ Očima jsem sjela na jeho levou ruku, ve které se houpala další taška. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Byl sladký. „Zlobíš se?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ uklidňovala jsem ho okamžitě. „Jen jsi mě překvapil. Víš, už je to dlouho, co se o mě někdo takhle staral,“ přiznala jsem šeptem a sklonila jsem tvář k zemi. Klika, kterou jsem doteď držela, zmizela, protože dveře od mého bytu byly dokořán a těsně před mnou stál Edward. Ucítila jsem chladný a jemný dotyk pod bradou. Edward mě donutil se na něj podívat.

„Asi je načase, aby to zase někdo začal dělat.“ Dlaň mi přiložil na rozpálenou tvář a omamoval mě zlatavým pohledem. „Dovolíš mi, abych to byl já, Bello?“

Umřela jsem… Musela jsem být mrtvá a právě teď se nacházet v nebi, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Nikdy by mě nenapadlo, že zase můžu být šťastná a víte co? Stalo se to. V žaludku jsem cítila velice příjemné teplo, které se rozlévalo do celého těla. Byl to osud, že jsem potkala Edwarda ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř? Ať už mi Edwarda poslal kdokoliv, byla jsem vděčná. Bez něj by ze mě byla jen chodící prázdná schránka.

Zářivě jsem se na něj usmála a pomalu přikývla. Zrovna ve chvíli, kdy Edward otvíral pusu, se rozletěly dveře naproti a v nich stála ve svém úžasně růžovém županu sousedka. Bez jakýchkoliv emocí nás oba pozorovala.

Edward sundal ruku z mé tváře a natočil se tělem k ní. „Dobrý den, “ pozdravil slušně a ještě jí věnoval okouzlující úsměv. Protočila jsem očima a chytila ho za loket.

„Radši pojď.“ Zatáhla jsem ho do chodby a zabouchla.

Vyrazila jsem do kuchyně dát si vařit vodu na čaj. Myslela jsem, že Edward půjde za mnou, ale stále stál na tom samém místě a na můj vkus se až moc rozhlížel kolem.

„Jak dlouho tu bydlíš, Bello?“ Zrakem přejížděl od jedné krabice ke druhé. Trochu mě tím překvapil, nečekala jsem, že by si toho nějak všiml. Podívala jsem se na své dosud nevybalené věci a nervózně se podrbala na krku. „Chvilku.“ Pokrčila jsem rameny.

„Co znamená chvilka?“ nadhodil zvědavě Edward a mezitím došel ke mně. Uhnula jsem pohledem a raději se zadívala na protější stěnu.

„Plus mínus půl roku?“ Raději jsem ani nechtěla vidět, jak se tváří a proto jsem pokračovala v cestě do kuchyně. Trochu roztřeseně jsem do konvice natočila vodu a opřená linku čekala, až se dovaří. Za sebou jsem zaslechla tiché kroky. Nic neříkal a mě to z neznámého důvodu vadilo. Nahlas jsem si povzdechla a ohlédla se po něm. „Vím, co mi chceš říct, ale nějak jsem neměla čas ani náladu si vybalit.“ Rozhodila jsem rukama a ze skříňky vyndala hrníček.

„Špatně,“ oznámil Edward, „chtěl jsem říct, jestli si sníš tu polévku teď nebo později.“ Edward zvedl do vzduchu tašku a opatrně ji položil na stůl. Všimla jsem si, jak mu zacukaly koutky úst. Děkovně jsem se na něj usmála. Zalila jsem si sáček a s čajem v ruce přešla k němu.

„Vidíš, tvůj čaj,“ usmála jsem se pyšně a strčila mu svůj hrníček pod nos. „To už je dneska pátý hrnek,“ obeznámila jsem ho a usrkla si. „Tak kde máš tu polévku?“ Začala jsem se hrabat v tašce. Nejdřív jsem vyndala síťku pomerančů, další mandarinek, kiwi… „Bože, Edwarde, kolik toho je?“ kulila jsem oči. „Tohle budu jíst ještě další tři roky.“ Až úplně na konec jsem nahmatala plastovou bandasku. Byla ještě teplá. Posadila jsem se na židli a opatrně sundala víčko. Do nosu mě okamžitě uhodila typická vůně.

Na chvilku jsem se zase ocitla ve svých deseti, kdy jsme společně s rodiči každou neděli přesně ve dvanáct zasedali k obědu, kde nechybělo právě tohle jídlo. Často jsem si přála vrátit se do těch bezstarostných let, ale když jsem se teď dívala na toho zvláštního muže přede mnou, většina mého já chtěla zůstat tady.

„Podal bys mi lžíci, prosím?“ Ukázala jsem za sebe. Edward se mé prosby ihned ujal. „Druhý šuplík nalevo.“ Naslouchala jsem cinkání příborů a pak se mi před obličejem objevil požadovaný předmět. „Děkuju,“ vykuckala jsem ze sebe za přítomnosti kašle. „Ještě kapesník, prosím, prosím.“ Třela jsem dlaněmi o sebe a smutně se na něj usmála. Nic nenamítal a dokonce i s úsměvem mi ho z kuchyňského baru podal.

„Byla jsi s tím u lékaře?“ Ztuhla jsem. Podívala jsem se na něj vyděšeně a nepatrně trhla hlavou. Dokud nebudu umírat, tak tam nepůjdu. Ta poslední návštěva nemocnice mi hravě vystačí na dalších deset let.  

„Nemusím k doktorovi, když mám jednoho na dosah ruky,“ špitla jsem sarkasticky do kapesníku.

„Jsi hrozně nezodpovědná,“ rozčiloval se Edward. Odsunul židli vedle mě a posadil se. Srdce se mi rozbušilo stokrát rychleji, když jsem viděla, jak je blízko. Stačilo by natáhnout ruku a dotknout se jeho stehna. Kecáš z hladu, Swanová! „Víš, co by z toho mohlo být?“

„Ne,“ odsekla jsem a strčila si do pusy první sousto. Spokojeně jsem zavrněla. „Ale ty mi to jistě řekneš,“ rýpla jsem si a hned si raději do pusy cpala další lžíci polévky. Byla výborná.

Edward vyfoukl vzduch z plic, založil si ruce na prsou a pohodlně se opřel do židle. Já jsem se sklonila víc k jídlu, až jsem si tam skoro koupala nos a to jen proto, aby neviděl můj zlomyslný úsměv.

Všechno jsem to spořádala do pěti minut. Jak by taky ne, po čaji a suchých piškotech to byla příjemná změna.

„Bylo to dobré,“ vysekla jsem poklonu a olízla lžíci. „To je tvoje práce?“ vyptávala jsem se Edwarda, který mě zaujatě pozoroval.

„Cože?“ probral se z transu a několikrát zamrkal. „Tohle?“ Ukázal na prázdnou misku. „No… jistě,“ řekl rozhozeně. Postavil se a odnášel prázdnou misku pryč.

„Je to koupený, že jo?“ poznamenala jsem.

„Jo,“ zahučel Edward a odhodil bandasku od polévky na kuchyňskou desku. „Je to z toho tvého oblíbeného bistra. Já jsem to jen přelil,“ zamumlal a upřeně sledoval svoje prsty.

„Myslela jsem si to,“ zasmála jsem se. „Děkuju za všechno, Edwarde.“ Netušila jsem, co mě to najednou napadlo, ale rozmýšlet nad tím už bylo stejně pozdě, protože jsem najednou stála přímo před Edwardem a hypnotizovala jeho rty. „Nevím, proč tohle všechno děláš, ale jsem za to ráda.“ Zvedla jsem ruku, abych ho pohladila po tváři. Nutně jsem potřebovala vědět, jestli je ta pokožka tak hebká, jak se zdá.

Pouhých pár centimetrů před jeho bradou, mě Edward zastavil. Chytil mě za zápěstí a stáhl mi ruku zpátky dolů. Vážně mi přitom hleděl do očí.

„Bello,“ začal zlehka provinilým hlasem, „já ti něco musím říct.“ Nešťastně si povzdechl. Neměla jsem ponětí, jestli se bát nebo se spíš těšit. Ale tak či tak mi srdce vyletělo až do krku. Počítala jsem každou vteřinu, která šla ruku v ruce s jeho mlčením.

„Edwarde, co mi chceš…“ Zaškrábalo mě v krku a já si musela odkašlat. „Co mi chceš –“ Najednou mě chytil obrovský kašel, který ne a ne zastavit. Držela jsem si ruku připlácnutou na hrudníku a tou druhou ukázala na můj hrnek s čajem. Edward mi ho hned podal a já se pomalým pitím snažila zastavit kašel.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když se mi to konečně povedlo. Unaveně jsem vzdychla a promnula si obličej.

„Řekl bych, že máš horečku. Měla by sis jít lehnout.“ Vyrval mi prázdný šálek a strkal mě směrem ke dveřím ložnice.

„Ale říkal jsi, že mi chceš něco říct,“ připomněla jsem, i přestože mě měkké peřiny lákaly víc než dost. 

„To počká.“     

 » 5.kapitola « - » 7. kapitola «

Tak jo, původně jsem plánovala ještě nějaké to nevinné oťukávání mezi Edwardem a Bellou, ale řekla bych, že většina z vás už chce, aby se Bella dozvěděla pravdu, takže to nebudu dál protahovat... Ale kdyby tu byl někdo, kdokoliv, kdo by nějakou tu slaďárnu vydržel, tak budu ráda, když se ozvete. :)

Jinak vám všem samozřejmě děkuju za komentáře. Jste zlatíčka! ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v zapomnění - 6. kapitola: