Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život tanečnice - 4. kapitola

21.02.2011 (16:45) • Sheela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6650×

Naštvaně jsem slezla schody a šla zpět za zbytkem. Všichni se na mě otočili.

„Myslím, že je všechno vyřízeno,“ řekla jsem, když jsem se posadila vedle Emmetta, který se divně usmíval.

„Proč se tak tlemí?“ zeptala jsem se Rosalie. Rosalie jen pokrčila rameny a naštvaně si Emmetta měřila.

„Víš, všichni máme nějaké schopnosti. Emmett má nadměrnou debilitu,“ vysvětlil Jasper a já se rozesmála. Válela jsem se smíchy na zemi a všichni se na mě dívali. Emmett nafoukl tváře a vypadal, jak bublina.

„Nepraskni,“ rýpla si Alice. Chudák Emm, všichni se tu do něj naváží. Konečně jsem se vzpamatovala a posadila se zpět na gauč.

„Slyšeli jste o nové kolekci, kterou by měli pozítří dovést do obchodu?“ navázala Alice téma a já přikývla.

„Ale na žádný nákupy nejdu. Byla jsem včera,“ upozornila jsem ji a ona hned posmutněla.

„A já zrovna tu kolekci chtěla,“ zabrblala.

„Tak můžeš jít s Rosalie,“ poradila jsem.

„Docela mě uráží, že sis na mě nevzpomněla,“ přiznala Rosalie a tvářila se ublíženě.

„Já to tak nemyslela,“ bránila se Alice. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že už je šest hodin.

„Proboha, musím jít,“ vzpamatovala jsem se. Rychle jsem vstala.

„Konečně,“ ozval se Edwardův výkřik z pokoje. Naštvaně jsem si odfrkla.

„Však já to tomu debilovi spočítám,“ zabrblala jsem naštvaně a všichni se zasmáli.

„Tak se uvidíme ve škole,“ rozloučila se Alice a pevně mě objala. Objetí jsem jí opětovala a rozloučila jsem se s ostatními. Nasedla jsem do auta a vyjela. Cesta domů už nebyla tak komplikovaná a já nemusela tolikrát zastavovat. Dojela jsem před barák, ve kterém se nesvítilo. Táta ještě nebyl doma. Zaparkovala jsem auto v garáži a šla do domu. Vešla jsem do kuchyně a všude rozsvítila. Měla jsem hlad, a tak jsem si nasypala cereálie a zalila je mlékem. Vzala jsem si misku a rovnou si to zamířila do ložnice. Na stolek jsem položila misku a šla si dát sprchu. Po sprše jsem se převlékla do šortek a tílka, sedla si na postel a najedla se, zapnula jsem počítač a rozhodla se jít na ICQ, abych si mohla psát s lidmi z bývalé školy.

Andy (19:00): Ahoj, kočko. Jak se máš?

Já: Ale jo, ujde. A co ty? Našli jste někoho do crew?

Andy: Jasně že ne, nikoho tak dobrýho jen tak nenajdeme. A co ten zapadákov, je to tak hrozné, jak si myslím?

Já: Ještě horší, ale cos čekala? Poznala jsem tady úžasnou rodinu. Všichni jsou v pohodě, až na jednoho. :D

Andy: Povídej, přeháněj.

Já: Je jich pět. Tři kluci a dvě holky. Všichni jsou moc krásní, ale hodně bledí. Jmenují se Alice, Rosalie, Jasper, Emmett a Edward. Edward má vlastní crew, ale je to hrozně namyšlený idiot. Kretén jeden, si o sobě hodně myslí. Emmett je vtipálek, vymýšlí pořád nějaké vtipy. A Alice s Rosalie jsou nakupovací maniaci. Jasper je strašně milý kluk.

Andy: Páni, to musí být zábava. Co sis s tím Edwardem udělala? Nemáš nějakou fotku?

Já: No, to rozhodně nemám. :D Uklidni hormony. Já myslela, že máš Steva. :D Jen si o sobě hodně myslí. :D

Andy: A kterej kluk ne? Se Stevem to skončilo včera. :D Byl moc náruživej. :D

Já: Že mě to nepřekvapuje. :D

Andy: Mimochodem, v takovém zapadákově mají crew? Přihlásíš se do ní?

Já: Dokonce dvě. Ale já rozhodně jdu do té druhé, kde není Edward.

Andy: Páni, se divím ještě víc. A proč nejdeš za Edwardem? Jo, já zapomněla. A ta druhá crew je dobrá?

Já: Vůbec netuším. Nábor mě čeká až v pondělí. :)

Andy: Tak to hodně štěstí.

Já: Díky. :* Musím jít. Ahoj a pozdravuj všechny.

Andy: Ahoj. :)

Spokojeně jsem si oddychla a vypnula počítač. Podívala jsem se na budík. Bylo osm hodin. Sakra, co budu ještě dělat? Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nic mě nenapadlo. Ten den tak pomalu ubíhal. Snad poprvé v životě jsem se těšila do školy. Opravdu neobvyklé.

„Bello?“ zakřičel tátův hlas do domu a já rychle seskočila z postele a utíkala do obýváku. Ani jsem si nevšimla, že bouchly dveře.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem doběhla do obýváku.

„Ahoj, co jsi dneska dělala?“

„Byla jsem u Cullenů. Říkala jsem ti to,“ připomněla jsem mu a on přikývl.

„Asi jsem zapomněl,“ přiznal.

„Asi.“

„Dneska jsi tady nějak brzy,“ podotkla jsem.

„No, to možná jsem, ale ne na dlouho. Spíš jsem tě přišel vyzvednout,“ odpověděl. Podezřívavě jsem se na něj podívala a on se zasmál.

„Fajn, přiznávám, zapomněl jsem ti říct, že dnes je charitativní večírek, na který jsem pozván, a tak jsem tě chtěl vzít s sebou, jenže ráno jsem na to úplně zapomněl, a tak jsem pověřil holky, aby ti koupili nějaké šaty. Mám tady pro tebe troje, tak si musíš vybrat,“ řekl poraženecky a já vyvalila oči.

„Je večer a já už jsem po sprše,“ informovala jsem ho a on pokrčil rameny.

„Tak až přijdeme, tak si dáš sprchu znovu.“ Jen jsem si povzdychla a přikývla. Táta se vítězně usmál. Podal mi tři vaky, které ležely na pohovce.

„Běž se obléct. Já se také převleču a vyrazíme,“ poručil.

„Dneska bez tvého doprovodu?“ rýpla jsem si a on se zamračil.

„Nech toho, Bello,“ varoval mě a já si odfrkla. On do mě pořád rýt může, ale já ne. To je teda spravedlnost. I s vaky jsem došla do pokoje a hodila je na postel. Otevřela jsem první vak a podívala se na šaty. Byly krásné. Fialové barvy. Ty bych si klidně oblékla. Otevřela jsem další vak, ve kterém byly modré šaty s velkou sukní. Ve třetím vaku byly fialové šaty přímo pro bohyni. Dokonalé. Jednoznačně vyhrály. Pod prsy byl stříbrný pásek. Oblékla jsme si na sebe ty třetí šaty. K tomu na nohy nazula krásné boty na podpatku a v koupelně jsem vykouzlila nádherný účes. Hodil se k šatům. Na oči jsem nanesla oční stíny, podívala jsem se do zrcadla a spokojeně se usmála. Trošku jsem se navoněla a vydala se dolů k tátovi, aby neremcal, že mi to trvá. Pomalu jsem slízala schody. Na konci schodiště stál táta v obleku. Mile se usmíval. Nejspíš spokojený mým vzhledem.

„Jsi krásná,“ pochválil mě a já se usmála. Chytil mě za ruku a vedl před dům, kde stála krásná černá limuzína.

„Limuzína?“ zeptala jsem se udiveně a on přikývl. Pomohl mi nastoupit a my vyjeli. Táta celou cestu nekomunikoval. Psal něco na mobilu a já se rozhlížela po okolí. Míjeli jsme krásné okolí, kde bylo plno zeleně. Cesta trvala kolem půl hodiny. Dojeli jsme ke krásné budově, která byla oplocena. Všude parkovalo plno aut. Naše limuzína zastavila hned před vchodem. Řidič mi pomohl vystoupit a já se postavila na krásný koberec. Rozhlédla jsem se a počkala na tátu. Táta se postavil vedle mě a my společně vyšli.

„Kdo je ta mladá, okouzlující dáma?“ šeptali si lidi kolem a nezajímalo je, že je slyším. Táta se usmál a my jsme šli dál.

„Vypadá jako bohyně,“ ozval se další. Musím přiznat, že mi to opravdu lichotilo. A komu by nelichotilo, kdyby slyšel, že vypadá, jako bohyně?

„Dobrý den, Charlie. Dneska máte sebou tak krásný doprovod, dovolte, abych se představil mé jméno je John Werley,“ přivítal nás obtloustlý chlapík s bradkou. Nejspíš to byl majitel tohoto domu.

„Dobrý den, Johne. Tohle je má dcera, Isabella Swanová,“ představil mě a já se usmála. John jako správný gentleman mi políbil ruku.

„Opravdu mě těší, Isabello,“ řekl John upřímně.

„Děkuji, mě také.“

„Zajdu si pro něco k pití,“ pověděla jsem tátovi. Táta jen přikývl a dál se vybavoval s Johnem. Šla jsem k pultu, kde se pletlo plno lidí. Nalila jsme si do kelímku nějakou šťávu a otočila se k odchodu. Než jsem se nadála, do někoho jsem narazila a moje pití se na něj rozlilo.

„Proboha, promiň, já nechtěla,“ omlouvala jsem se a pomalu vzhlédla. Přede mnou stál krásný kluk. Na tváři mu hrál pobavený úsměv. Nechápala jsem, čemu se směje.

„To je v pořádku,“ utěšoval mě rychle. Když jsem se podívala, všimla jsem si, že i na mých šatech je menší skvrna.

„Pojď, radši to půjdeme vyčistit,“ řekl mi ten kluk mile.

„Kam?“ zeptala jsem se.

„Nahoru,“ odpověděl klidně.

„Tam hosté nesmí,“ odporovala jsem.

„A kdo tvrdí, že jsem host?“ ptal se laškovně a já pozvedla obočí.

„A kdo jsi teda?“ zeptala jsem se zvědavě.

„No, můj táta to tu vlastní,“ odpověděl.

„Tvůj táta?“

„Jo, můj táta je starosta.“

„Jo, aha. Já vím kdo, potkala jsem ho, když jsem přišla. John Werley?“ uvědomila jsem si a on přikývl.

„Mimochodem já jsem Isabella, ale všichni mi říkají Bella, nebo Iss,“ představila jsem se a usmála. Proboha, já s ním flirtuju!

„Já jsem Justin. Justin Werley,“ odpověděl a také se usmál.

„Jdeme?“ zeptal se a já přikývla. Vzal mě za ruku a vedl z obrovského sálu pryč.

Autor: Sheela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život tanečnice - 4. kapitola: