Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žít vzpomínkami se nevyplácí - 3. kapitola

08.11.2010 (10:30) • Enutka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 968×

Nechápu, jak jsem to mohla říct. Taková pitomost. „Jsem ráda, že tě znovu vidím, Jacobe." To jsem se pomátla? Co si o mně pomyslí? No nic. Nebudu řešit nějakého krásného, ale přesto divného puberťáka. Mě nemůže rozházet. Mě ne! Raději se půjdu projít, než řeknu ještě nějakou blbost.

Vyšla jsem ze dveří a cítila na sobě něčí pohled. Netuším, kdo na mě kouká, ale nebudu se otáčet. Šla jsem se projít na pláž. Dlouho jsem tam nebyla, ale když jsem se tak procházela, uvědomila jsem si, že se toho tady moc nezměnilo. Sedla jsem si na kámen a pozorovala vlny.

Na léto byla neuvěřitelná zima, ale to bude asi tím, že jsem zvyklá na třicet stupňů ve stínu. Tady je stěží dvacet. Nechápu, jak může Sam, ale i ostatní kluci chodit jen v kraťasech.

Najednou mě vytrhly z mého přemýšlení tiché kroky. S bušícím srdcem jsem se otočila a za mnou stál... Paul. Usmála jsem se na něj a poklepala na místo vedle sebe. Nevím proč, ale cítila jsem se zklamaná. Ani za nic bych si nepřiznala, že jsem čekala Jacoba. Paul si sedl vedle mě a stále se usmíval.

 „Ahoj," řekla jsem.

 „Ahoj. Jak se ti tu líbí?"

 „Líbí se mi tu strašně moc. Je fajn vrátit se na místo, kde jsem vyrůstala," řekla jsem.

 „Je škoda, že si odjela dřív než jsme se stihli seznámit."

 „Ehm... jo," řekla jsem a určitě jsem byla červená.

Přisunul se co nejvíc ke mně a já cítila, jak z jeho těla vyzařuje teplo. Nenápadně jsem se k němu přisunula ještě blíž a ohřívala se. Ale myslím, že jsem asi nebyla tak nenápadná, jak jsem chtěla, protože se slabě usmál. Seděli jsme tam nic neříkajíc. Já jsem typ člověka, který nemá rád vyplňování ticha bezduchým tlacháním, ale přimknutá k Paulovi jsem se cítila divně.

„Kolik ti je?" zeptala jsem se.

„Bude mi dvacet. A tobě?"

„Dvacet? Tipla bych ti víc. Mně je osmnáct," řekla jsem.

„Slyšel jsem, že jdeš za družičku," řekl a začal se smát.

„No jo. Co bych pro Em neudělala."

„Budeš nádherná družička," řekl a já se začala červenat.

„No, tím si nejsem jistá, ale děkuji."

„Prý tady budeš měsíc. Tvému příteli to nevadí?" Jednou tahle otázka přijít musela.

„Já nemám přítele," řekla jsem.

„Tak nádherná holka jako ty a nemá přítele?"

„Já se o tom nechci bavit. Promiň."

Podíval se na mě a odhrnul mi vlasy z čela. Čekala jsem, že se to stane, ale nevěděla jsem, že to tak uspěchá. Pomalu se skláněl, až byl ode mě malý kousek a já cítila jeho horký dech. Málem jsem ho nechala, aby mě políbil, ale včas jsem se od něj odtáhla a on s prudkým vydechnutím otočil hlavu. Nevím proč, ale začal se slabě třást.

 „Promiň, já nemůžu," řekla jsem a chtěla ho pohladit po paži, ale on se ode mě odtáhl.

„Jo, chápu," řekl, postavil se a bez jediného slova odešel.

Čekala jsem, že se budu cítit provinile, ale cítila jsem se podivně v klidu. Bylo to jako bych si oddechla, že odešel. On se mi líbí, ale nejsem připravená na vztah a taky si myslím, že on vztah nehledá. Hledá další naivní blbku, která se do něj zabouchne, dá mu, co chce a on jí pak řekne „Sorry, ale nefungovalo by to". A to já nechci. No teď se tím nebudu zaobírat, protože bych umrzla.

Vstala jsem a vydala se zpět. Když jsem byla skoro u domu, uviděla jsem Paula, jak jde do lesa. Rozběhl se a najednou tam nebyl. Místo něj tam stál obrovský vlk. Promnula jsem si oči, a když jsem se tam znovu podívala, nic tam nebylo. Super. Já už mám dokonce halucinace!

Lesem se začalo ozývat podivné vytí. Že by se mi to nezdálo? Ale jak by se tam mohl místo Paula objevit obrovský vlk? Běžela jsem za Emily. Zastavila jsem se u dveří a zhluboka jsem dýchala. Běh nikdy nebude má silná stránka. U stolu seděl pouze Sam a Jacob. Emily se na mě starostlivě dívala a začala se ptát, co se stalo.

„Em, já... on..." Nevěděla jsem, jak pokračovat. 

„Co se stalo? Bells, mluv v klidu."

„Em, viděla jsem, viděla jsem," ale nedořekla jsem, protože jsem se skácela k zemi. Poslední co jsem slyšela byl Jacobův starostlivý hlas.

Otevřela jsem oči a první, co jsem uviděla byl Samův obličej. Když viděl, že začínám nabírat vědomí, oddechl si. Jacoba jsem nikde neviděla. Byla tam jen Emily se Samem a oba se na mě dívali.

„Jak je ti?" zeptala se Em.

„Je mi fajn," řekla jsem a snažila jsem se posadit.

„Co se stalo?" zeptal se Sam, i když jsem měla pocit, jakoby všechno věděl a jen čeká, až mu to potvrdím.

„Něco jsem viděla. Viděla jsem Paula, jak běží k lesu a pak za pár vteřin byl pryč a místo něj tam stál obrovský vlk. Nevím, co to se mnou je. Asi začínám bláznit."

Emily se na Sama nesouhlasně podívala, ale nic neřekla. Čekala jsem, až někdo z nich řekne, že se mi jen něco zdálo, ale oba byli zticha.

„Co se to děje?" zeptala jsem se.

„Zlato, to se ti jen muselo něco zdát. Nebo ti prostě nebylo dobře. To by vysvětlilo i to, proč si omdlela," řekla Emily.

„Jo, asi se mi jen něco zdálo," řekla jsem a bylo vidět, jak se Sam uvolnil. Něco mi tají. Já nejsem blázen! To, co jsem dnes viděla, nebyl přelud.

„No, já zajdu za Jacobem. Potřebuju si s ním promluvit," řekl Sam a odešel.

„Je už dost pozdě. Pokoj máš připravený. Asi jsi už unavená, že? Jestli chceš, můžeš si jít lehnout. Já už za chvíli půjdu taky," řekla.

„Jo, díky. Em, ty mi asi nemůžeš říct, co se to tady děje, že ne?"

„Bello, nedělej si vůbec žádné starosti ano?" řekla.

„Dobře. Já už si půjdu lehnout. Dobrou noc," řekla jsem.

Šla jsem se osprchovat, a pak jsem si šla lehnout. Jen jsem tak ležela se zavřenýma očima a přemýšlela jsem. Já to nechápu. Proč mi nikdo nechce říct, o co jde? Přemýšlela jsem, ale marně. Najednou jsem uslyšela kroky. Trochu jsem pootevřela oči a viděla Emily. Asi mě přišla zkontrolovat. Nijak jsem se tím nezaobírala a snažila jsem se ponořit do spánku, ale uslyšela jsem hlasy. Vstala jsem a šla ke dveřím. Trochu jsem je pootevřela a poslouchala rozhovor mezi Samem a jeho bratry.

„Paule, kvůli tobě je Bella úplně vyděšená!" křičel někdo. Nejspíš Embry.

„Jak jsem mohl vědět, že tam je?" řekl Paul.

„Měl sis prostě dávat pozor," řekl Jacob.

„Prosím tě. Prostě jí něco nakecáme. Řekneme, že měla halucinace. Vyřešeno ne?" řekl Paul.

„V žádném případě. Bude si pak připadat hloupě!" řekla Emily.

„Paule, myslím, že bys sem neměl ten měsíc, co tu Bella bude vůbec chodit," řekl Sam.

„Ani náhodou! Tu sázku musím vyhrát!" křičel Paul.

Tohle už jsem nemohla snést. Chápu, já jsem ta sázka. To proto mě dnes chtěl políbit.

Přišla jsem tam a opřela jsem se o stěnu. Všichni se na mě obezřetně dívali. Založila jsem si paže na prsou a klidným hlasem jsem se zeptala.

„Jakou sázku, Paule?" řekla jsem ve stejnou chvíli, jako Emily.

Tak, co říkáte na tuhle kapitolu? Dlouho jsem váhala, jestli ji mám přidat, protože se mi nezdála moc dobrá, ale nakonec jsem se rozhodla, že nechám zkritizování téhle kapitoly na vás. A tak bych byla ráda, kdyby jste mi napsali do komentářů, jestli se to dalo číst. Děkuji.  

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žít vzpomínkami se nevyplácí - 3. kapitola: