Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 6.

4.simisek -SKnihou


Žijí mezi námi - Kapitola 6.Hned na začátku se dozvíte, jaké věnování našel Edward v knize Katrin. Některé z vás to uhodly. ;-)
Edward zjistí, že věnování nebylo jedinou věcí, kterou pro něj nechala Isanne v knize... Jak zareaguje?
Dozvíte se také, s jakou teorií přišel Carlisle. Má alespoň částečně pravdu nebo je úplně vedle?

Kapitola 6.

Otevřel jsem knihu na straně, kde psala Isanne věnování. A nestačil jsem se divit.

Knihu věnuji všem, kteří si ji přečetli, a líbila se jim.

Isanne Siddon

Lynnwood 10. 05. 2010

„Hezké věnování, že?“ poznamenala ta dívka, když si všimla, že od něj nemůžu odtrhnout oči. Takže jsem se nemýlil. To věnování, co jsem měl ve své knize, bylo myšleno mně. Vrátil jsem knihu Katrin, položil jsem na stůl bankovku a zvedl jsem se k odchodu.

„Kam jdeš? Vždyť nám ještě ani nepřinesli pití,“ křičela za mnou udiveně ta dívka. Pití bylo to poslední, co mě v tuto chvíli zajímalo.

Vyběhl jsem z hospody a spěchal ke svému autu. Otevřel jsem dveře, nastartoval a pořádně jsem sešlápl plyn. Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce. Ležela tam kniha, ve které bylo věnování, které napsala Isanne přímo mně. Přímo mně...

Hodlal jsem té záhadě kolem tajemné autorky přijít na kloub. A to co nejdříve.

 

Doma jsem byl za chvíli, protože jsem jel celou dobu se sešlápnutým plynovým pedálem na podlaze auta.

Vběhl jsem do domu, houkl na ostatní pozdrav, a když jsem se ocitl ve svém pokoji, hodil jsem knihu na postel a stoupl si k oknu. Proč mi tohle dělá? Kdo je, že si myslí, že mi takhle může plést hlavu? Jak je možné, že ví o upírech a zná naši rodinu. Jak to, že zná mě, když já nemám ani páru, kdo je ona? Pozoroval jsem v okně svůj naštvaný výraz ve tváři. Zašklebil jsem se sám na sebe, svlékl jsem se a zalezl jsem do koupelny.

Zasunul jsem dveře od sprchového koutu a pustil jsem vodu. Jen jsem tam tak stál a nechal na sebe stékat proud vody. Potřeboval jsem se alespoň na chvíli zbavit všech myšlenek, které se mi honily hlavou. Měl jsem pocit, jakoby mi měla hlava každou chvíli explodovat. Když jsem zjistil, že mi sprcha nepomůže, vypnul jsem vodu, lehce jsem se osušil a jen v županu jsem šel zpátky do pokoje. Mířil jsem znovu k oknu, když jsem si všiml knihy, kterou jsem hodil na postel. Vyčuhoval z ní roh nějakého papíru. Nevšiml jsem si, že by do ní Amanda cokoliv vkládala. Sedl jsem si na postel a otevřel jsem knihu v místě, odkud vykukoval ten růžek.

Byla tam obálka a stejně jako minule na ní bylo napsáno moje jméno. Nadechl jsem se a rozlepil jsem obálku. Opět v ní byl list papíru, jemně naparfémovaný. Rozložil jsem ho a začetl se.

Drahý Edwarde,

příběh, který jsem popsala v knize, je vlastně vyjádřením mých přání…

Proto mě těší Tvůj zájem o ni.

Pokud tě zajímá, zda věřím na bytosti, které jsem popsala v knize, musím Ti odpovědět, že ano. Věřím, že Žijí mezi námi, stejně tak jako věřím, že láska si dřív nebo později najde každého z nás.

S láskou

Isanne

„Jak je to možné?“ neubránil jsem se výkřiku. Měla pro mě přichystaný dopis ještě dřív, než jsem Amandě předal ten svůj pro ni… a ona už mi odpovídala na otázku, kterou jsem jí položil v tom dopisu.

Znovu jsem si přečetl dopis. Tenhle byl důvěrnější, jak ten minulý. Tykala mi v něm, stejně jako v posledním věnování.

„Co se děje?“ vyhrkl Emmett, jen co vpadl do mého pokoje. Za ním jsem viděl zbytek rodiny.  Protočil jsem oči.

„Nic,“ zabručel jsem a sklonil hlavu zpět k dopisu.

„Jak nic? Edwarde, už několik dní chodíš jako tělo bez duše, takže bychom rádi slyšeli vysvětlení,“ pronesla káravým hlasem Esme. Neměl jsem náladu jim cokoliv vysvětlovat, ale když jsem se na ně podíval a došlo mi, že se z mého pokoje nehnou, dokud nebudou vědět, co se děje, nadechl jsem se a začal jsem s vyprávěním.

Pověděl jsem jim o Redmondu, ukázal jsem jim knihu s věnováním a vzkazem. Pak jsem jim řekl o dnešní autogramiádě v Lynnwoodu, že jsem nechal u Amandy dopis pro Isanne a jak mi ona dala knihu s věnováním. Tu jsem jim také podal. Pokračoval jsem tím, jak jsem se seznámil s Katrin a zjistil jsem, že věnování v mé knize bylo určeno přímo mně, protože v té její bylo sice také věnování, ale takové obecné, určené všem čtenářům. A nakonec jsem jim ukázal dopis, který jsem před chvílí objevil v knize.

Sledoval jsem je, jak si předávají knihy a vzkazy. Hlavu měli plnou otázek, na které jsem jim ale nedokázal odpovědět. Sám bych rád znal odpovědi.

„Takže jsem měla pravdu s tím, že tě zná,“ zamumlala Alice a podívala se na mě.

„Vypadá to tak,“ řekl jsem a pokrčil rameny.

„Příběh, který jsem popsala v knize, je vlastně vyjádřením mých přání…“ přečetla Rose nahlas větu z posledního dopisu. „Edwarde, ona je do tebe zamilovaná,“ dodala po chvíli zamyšleně.

„A k čemu mi to je, když nevím, kdo to je?“ zeptal jsem se jí.

„Nerozumím tomu, jak mohla vědět, že budeš na každé autogramiádě. A ještě větší záhadou je pro mě to, jak ti mohla odpovědět na otázku v momentě, kdy ještě neměla v ruce dopis, který jsi jí napsal. Nezdá se vám to zvláštní?“ ptal se nás všech Jasper.

„Nechci se mýlit, ale domnívám se, že s vámi ta dívka skutečně chodí do školy. A je také možné, že je upírka s nějakou schopností, možná podobnou té tvojí, Edwarde,“ seznámil nás se svojí teorií Carlisle.

„To je vyloučené. Upírky bychom si snad všimli, ne?“ odvětil jsem mu.

„No, pokud by těch schopností měla víc…“ přemýšlel nahlas Carlisle. „Třeba má nějakou schopnost… Nevím.“

„Že by měla schopnost nějak skrýt to, že je upírka? To by pak ale mohla být kteroukoli holkou ze školy,“ šeptal jsem si spíš pro sebe.

„Myslím, brácha, že tě čeká hledání jehly v kupce sena,“ vypálil Emmett a hrozně se tomu začal smát. Absolutně jsem nechápal, co mu na tom přišlo vtipného. Střelil jsem po něm pohledem.

Zarazil se a zamručel: „Snad jsem toho tolik neřekl, ne?“

Esme mi podala knihy a dopisy. Podíval jsem se na ni a ona mě pohladila po tváři.

„Najdeš ji, vím to. Hraje si s tebou. Možná se bojí, že se ti nebude líbit, ale chce, abys ji našel,“ zašeptala, mrkla na mě a spolu s ostatními odešla z mého pokoje.

Stále jsem držel v rukách knihy a dopisy. Skutečně ji najdu? Proč za mnou nepřijde a neřekne mi, co cítí? Jasně, podle toho, co jsem četl a věděl z doslechu, tohle holky moc často nedělaly. Většinou čekaly, až se vyjádří kluk. Jak jsem se ale mohl vyjádřit, když jsem vůbec nevěděl, s kým mám tu čest? Ona o mně věděla spoustu věcí, možná o mě věděla všechno a já o ní skoro nic.

Přemýšlel jsem, co k té neznámé vlastně cítím já. Rozhodně mě zajímala, ale byl jsem... zmatený. Netušil jsem, o koho jde. Netušil jsem, proč je tak tajemná. Pokud by do mě byla skutečně zamilovaná, proč... Dost. Zarazil jsem svoje myšlenky.

Zítra ve škole se začnu probírat myšlenkama všech holek. Bude to docela fuška, ale nic jiného jsem dělat nemohl.

 

Zapnul jsem notebook, abych se podíval, zda nepřibylo na internetu něco o Isanne.

Zadal jsem její jméno do vyhledávače a poctivě jsem rozklikával jednotlivé odkazy. Byl jsem někde uprostřed, když se mi otevřela stránka a z ní na mě koukala malinká fotka holčičky v bílých šatičkách. Vypadala tak na pět let. Pod ní bylo napsáno:

Isanne Siddon, autorka knihy Žijí mezi námi.

Tak z téhle fotky ji vážně nepoznám. A ani to nemusela být ona.

Proklikal jsem ostatní odkazy a nic dalšího jsem nenašel. Stejně jako minule jsem zkusil zadat i název knihy a hned v prvním odkazu jsem našel oznámení:

Vzhledem k tomu, že je Isanne Siddon, autorka knihy Žijí mezi námi, stále nemocná, rozhodla se pozastavit svoje návštěvy knihkupectví po státě Washington, spojené s předčítáním úryvků z knihy a autogramiádou. Poslední místo, kde by měla podle našich informací osobně vystoupit, bude ve městě Tacoma, kde Isanne trvale žije. Všichni jste srdečně zváni do knihkupectví Hope, ve středu 12. 05. 2010 v 18.00 hodin.

Měla by… Ale vystoupí tam skutečně? No, takže zítra se porozhlédnu po škole a rozmyslím si, zda pojedu ve středu do Tacomy.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Jak asi dopadne Edwardovo pátrání ve škole?

Prozradím vám, na co se můžete těšit v příští kapitolce, chcete? :-)

*

*

*

Tak jo... Edward se dá do řeči s jednou spolužačkou. Která to asi bude? :-D

Děkuji moc za komentáře a zájem o moji povídku.

Vaše EdBeJa

 

 

Kapitola 5. - Shrnutí - Kapitola 7.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 6.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!