Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázrak V. Máš pravdu, Bello!

Zázrak V. Máš pravdu, Bello!Je tady další díleček Zázraku. Věnovaný nessience, PattyK, JaneSwanCullen a Bellie. Děkuju za vaše komentáře, avšak... Nemile vás překvapím, ale to až po přečtení. :D blotik

V.

„Nevíme příčinu potratu, nevím, proč jste potratila, ale díky tomu potratu už dítě mít nemůžete,“ dokončil větu a mě se totálně zhroutil svět.

Ležela jsem na posteli a nic neříkala. Doktor se na mě soucitně podíval a potom odešel. Na chodbě jsem jenom slyšela: „Už můžete dovnitř.“ a do pokoje se vřítil Edward za zády s Alice.

„Bello,“ přihnal se ke mně Edward hned, jak vstoupil do dveří. Já jsem se ani nepohnula.

„Jaspere,“ zavolala Alice. Jasper byl hned u ní.

„Alice, promiň, ale tolik bolesti, co cítí Bella právě teď, nezvládnu.“ Odběhl pryč z pokoje.

„Bello. Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně Alice.

„Já…“ nadechla jsem se zhluboka a pokračovala, „Byla jsem těhotná.“ Cítila jsem, jak se Edward napjal.

„Proč ten minulý čas?“ zeptala se se strachem v hlase Alice.

„Byla jsem těhotná, ale nějakým nedopatřením jsem potratila. Nevím, jak je možné mít dítě s upírem, ale mě se to stalo. A tak… Už nemůžu mít děti,“ řekla jsem jim celý můj krátký příběh.

***

„Bello, jak ti je?“ zeptal se starostlivě Edward. Je to už pár týdnů, co jsem z nemocnice, kde jsem se s Edwardem usmířila. Všechno mi pověděl, proč se bojí, proč to chce odkládat, ale že teď už se nebojí. Byl velice zklamaný, že přišel o naše dítě. Chtěl být otcem, ale já mu zmařila všechny jeho šance.

Rosalie se se mnou nebaví snad ještě víc, než předtím. Nevím, jestli to teda jde, ale kdo se podívá na Rose, hned pocítí, že ano. Nenávidí mě za to, že jsem měla mít její neteřinku a já ji zabila. Copak si to nedávám za vinu? Já na to chci co nejrychleji zapomenout, ale s ní to nejde. Vím, že mi to z hlavy nikdy nezmizí, ta bolest, ta beznaděj, že jsem nemohla nic udělat, ta vina, že jsem to způsobila svým bezohledným chováním.

Celou dobu, těch několik týdnů jenom ležím. Jsem sice zpátky u mé druhé rodiny, ale ani oni nedokážou zmírnit tu bolest, kterou cítím. Ani Jasper, i když se snaží velice. Nepomůže mi to. Doufám, že jednou na to budu moct jen vzpomínat a nebude to tolik bolet.

Edward sice dělá, že ho to tolik nebolí. Chce mi pomoct. Já na něm ale vidím, jak moc ho to vzalo. Ne víc, jak mě, ale i tak to je pro mě ještě větší utrpení vidět, jak se trápí i on. Stačím já ne?

„Jsem v pořádku, Edwarde.“ Dneska začnu nový život. Skončím to. Musím. Pro něho. Pro Edwarda.

„Mohli bychom dneska na procházku?“ zeptala jsem se. Edwardovi se v očích zalesklo štěstí. Byl šťastný, že zase začínám žít.

„Jistě. Hned?“ zeptal se. Ano chci hned, ale nevím, jak mi to půjde. Přece jsem jenom už pár týdnů nechodila, jenom ležela a utápěla se v žalu.

„Můžeme?“ odpověděla jsem otázkou.

„Jsi na to dost silná?“ Přikývla jsem. Edward mě podepíral a šli jsme dolů. Když jsme procházeli kolem, Alice se na mě děkovně podívala. Viděla, že se chystám jít ven. Bolest se zmenší, tady v domě. Jasper bude mít zase trochu méně bolesti. Nepatrně jsem na Alice kývla. Musela to vidět.

Vyšli jsme s Edwardem ven a šli do lesa.

„Kdy mě přeměníte?“ zeptala jsem se z ničeho nic. Byl velice překvapený. Před chvílí jsem byla na dně a teď chci přeměnit.

„Já chci změnit svůj život. Už jsem dost dlouho truchlila. Chci změnu. Změna je život. A doufám, že mi to pomůže zapomenout. Vím, že nikdy úplně nezapomenu, ale šťastnější můžu být. Chci se o to aspoň pokusit a vím, že s tebou to půjde.“ Dívala jsem se mu do očí po čas, kdy jsem mu to říkala. V jeho očích se měnili různé emoce. Žal, pochopení, láska, bolest, strach…

„Budu ti pomáhat, co nejvíce to půjde. Vím, jak je to pro tebe těžké. Pro mě taky. A nepotřebuju k tomu ani Jasperovu moc. Budu rád, budu šťastný, když ty taky.“ Byla jsem překvapená. Edward tak dlouho skrýval své pocity. Chtěl mi tím pomoct, abych tolik netrpěla. Chtěl, abych se cítila lépe.

„Děkuju. Chci, abys to byl ty, kdo mě přemění. Chci, aby mi tvůj jed koloval v žilách. Od nikoho jiného.“ Nevím, jestli jsem nebyla až moc hr.

„Bude mi potěšením. Kdy? Teď už nemá cenu to zdržovat. Když ti udělá radost přeměna, udělám to rád.“ Přitáhla jsem si ho k sobě a spojila naše rty v polibku. Chytil mě pravou rukou za pas a levou za krk. Já jsem jednu mojí ruku dala za jeho krk a tou druhou si hrála s jeho vlasy. Byl to perfektní polibek i přesto, že v něm byla láska, ale bolest ze ztráty toho děťátka. Nesmím na to myslet, jinak se mi bolest vrací zpátky. Líbali jsme se dlouho. Když jsme se odtáhli, oba jsme dýchali zrychleně. Já se mu podívala do očí. Měl je úplně černé. Jsem strašná. Kvůli mně Edward nešel asi za tři týdny ani jednou na lov.

„Edwarde, zajdi si na lov. Kvůli mně.“ Edward ale nesouhlasně zapředl a chtěl mě znova políbit.

„Až půjdeš na ten lov,“ vydírala jsem ho. Nemůžu ho nechat hladovět.

„Tak dobře,“ souhlasil poraženě.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a dala mu jako odměnu vášnivý polibek.

„Ale nejdříve tě odvedu domů.“ Když nemohl rozhodovat, tak aspoň jednu podmínku si stanovil. Nenamítala jsem a přikývla na souhlas. Edward mě vzal do náruče.

„Říkal jsi odvést, ne odnést,“ zamračila jsem se na něho. Je vysílený a ještě mě bude tahat.

Když se podíval do mých očí, asi poznal, co si myslím. Už mě znal dokonale. I když mi nemohl číst myšlenky, o čemž jsem někdy dost silně pochybovala, většinou uhádnul, na co myslím.

„Jsi lehká. Nesl bych tě klidně celý život a bylo by to pro mě potěšením.“ Protočila jsem oči a dál už to nekomentovala.

Donesl mě do jídelny a rychle a potichu něco řekl Esme. Mezitím se Esme v očích rozzářili hvězdičky, jako když Alice řeknete, že postavili nové obchodní centrum nedaleko odtud. Potom jenom horlivě přikývla a rychle zmizela.

„Edwarde, co to…“ ptala jsem se nechápavě, než jsem byla přerušena.

„Na nic se neptej. Já jdu na lov a ty tady prosím počkej na Esme.“ To bylo jeho celé vysvětlení. Potom mě ještě zlehka políbil na čelo, řekl, že se brzy vrátí a by ten tam.

Já jsem čekala tak, jak mě poprosil. Po chvíli do jídelny vtrhla Esme s talířem jídla. Tohle jí říkal. Ať mi něco uvaří. Proto ty jiskřičky v očích.

„Doufám, že to bude chutnat. Je to moje poslední příležitost,“ jemně se na mě usmála a položila talíř přede mne. Nádherně to vonělo. I když Charlie vařil velice dobře, na Esme neměl. Ani jeden z nich nevařil a přesto uvařil výborně. Nikdo v mém okolí mě nepřestával udivovat.

Když jsem dojedla, odnesla jsem talíř do kuchyně, umyla ho a poděkovala Esme. Potom jsem šla čekat na Edwarda do pokoje. Při tom čekání jsem usnula. Usnula bezesným spánkem.

Když jsem se probudila, pozorovaly mě zlaté oči.

„Jak sis užil lov?“ zeptala jsem se. Moje bolest ze ztráty dítěte se mírnila. Nevěděla jsem, co to způsobuje. Že by Jasperova moc zabrala?

„Dobře. Ale jsem rád, že jsem zase u tebe. Tak kdy?“ Divila jsem se, že se na to teď hrne.

Jen jsem si zamumlala něco ve smyslu, „já to říkala“, a vpíjela se do jeho očí.

„Dnes?“

„Dobře,“ neprotestoval.

„Carlisle, dnes,“ zvýšil hlas. Asi už byli domluveni.

„Edwarde, miluju tě. Ať se stane cokoli. Moc tě miluju.“

„Taky tě miluju Bello.“ Naše rty se zase spojili v dlouhém, krásném a vášnivém polibku. Edward mě hladil po zádech. Tak moc mě to uklidňovalo. Bylo to velice příjemné. Já jsem ale chtěla víc. Přitiskla jsem se na něj, co to šlo. Na chvíli jsem otevřela oči a Edward se ode me odtáhl. Rozdýchaval tuhle situaci. Potom otevřel oči, které pomalu světlaly.

„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že ví, o čem mluvím.

„Ano,“ dodával mi odvahu, i když to vypadalo, jakoby ji dodával spíš sobě.

Dole už čekala celá rodina. Všichni se postavili okolo stolu v kuchyni. Čím víc jsem se k nim blížila, tím víc na mě začínal doléhat strach. Jasper to vycítil a snažil se mě uklidnit. Děkovně jsem se na něho podívala. On mi jenom kývnul nazpátek.

Carlisle mi pokynul směrem k „jídelnímu“ stolu. Edward mě vzal do náruče a položil mě na stůl. Dal mi pusu na čelo.

„Mějte se za tři dny v novém životě,“ popřála jsem. Nikdo mi neodpověděl, jenom přikývli.

„Připravená?“ zeptal se mě ještě jednou Edward. Roztřeseně jsem přikývla, zašeptala: „Miluju tě,“ a zavřela oči.

Edward se přiblížil k mému krku. Nejdřív ho políbil a potom jsem ucítila bolest, která do mě vešla spolu s jeho jedem. Už ze začátku to bylo strašné, jsem zvědavá, co bude dál.

***

Proměna byla skoro u konce. Cítila jsem to. Všechen žár se soustřeďoval do mého srdce. Všechna bolest, kterou jsem doposud cítila, se mnohonásobně zvětšila a soustředila jenom do jednoho místa. Do místa, které pro mě v lidském životě bylo velice důležité. Teď už ale nebudu člověk a mé srdce nebude bít, nebude jím proudit krev. Bude mrtvé. Svůj boj prohraje.

Poslední zvuky mého srdce ustaly a přeměna byla u konce. Celou dobu u mě byl Edward. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Dívaly se na mě nádherné oči mé spřízněné duše, životní lásky.

Posadila jsem se prudce, až jsem se sama divila té rychlosti. Rozhlédla jsem se po celém pokoji a až nakonec jsem si nechala mojí rodinu.

Všichni vypadali tak krásně. I když měl Jasper plno jizev, ve tvaru půlměsíce, jako jsem měla já od Jamese, byl stejně krásný, jako ostatní. Ale můj anděl byl z těch všech nekrásnější. Prohlížela jsem si ho dopodrobna.

„Edwarde…“ Zarazila jsem se nad mým hlasem. Byl… Jemnější, vyšší a zvonivější.

„Proč mě pálí v krku?“ dokončila jsem větu.

„Jdeme na lov,“ zkonstatoval. Jenom jsem přikývla a šlo se.

O pár měsíců později

První lov, první setkání s Charliem, první milování s Edwardem jako upír, první páku s Emmetem, to všechno jsem za těch pár měsíců, co jsem upír, stihla. Jako upír jsem toho stíhala mnohem víc.

Noci s Edwardem byly nepřekonatelné. Toužila jsem po něm víc, než za lidského života. I když jsme se hodně milovali, nemohla jsem se toho pocitu nabažit. Jako člověk bych asi takovou touhu neunesla. Byla až příliš silná.

„Kdo jde se mnou na lov?“ zakřičela jsem do domu. I kdybych šeptala, slyšeli by to.

„S tebou? Vždycky,“ zasmál se Emmet. Že jsem vůbec něco říkala. I když už jsem byla upír, moje nešikovnost z lidského života se tak trochu přenesla i do upířího života. Na lovu jsem vždycky něco vyvedla a Emmet se tomu jenom smál.

Dneska jsem měla zase divný pocit. Jednou jsem ho už měla. Jenom si vzpomenout kdy. Neřešila jsem to a zaměřila se raději na lov. Přidal se k nám, ke mně a Emmetovi, Edward, Jasper a Alice. Rose mě nemusela ani před proměnou a teď jakbysmet. Nechápala jsem tu její nenávist vůči mně. Co jsem jí kdy udělala. Jediné, co jsem jí udělala, že jsem přišla do této rodiny. Nic víc, nic míň. Neměla mě ráda už od začátku, ale mohla by. Jenže ona s tímto postojem nechtěla nic měnit. Já ji měla ráda i přesto, jak se ke mně chovala, a jaké city ke mně chovala.

„Bello, to by mě zajímalo, co provedeš příště. Na lovy s tebou chodím opravdu rád. Vždy se dobře zasměju. Příště si vezmi pláštěnku, aby ses neumazala,“ radil mi Emmet, když jsme se vrátili z lovu. No jo. Dneska jsem při lovu zakopla a spadla do kaluže bahna. Já říkala, že moje nešikovnost zůstala. Ani upíří instinkty na tom nic nezmění.

Můj divný pocit se během lovu ztratil, ale po lovu se objevil naplno.

Celý den jsem přemýšlela, co to je. Konečně jsem měla jednu teorii. Nechtěla jsem to ještě nikomu říkat, ale potřebovala jsem pomoct.

„Bello, co tě trápí?“ zeptal se utrápeně Edward.

„Jenom přemýšlím. Opravdu se netrap. Kdybych něco potřebovala, řeknu ti to. Vážně,“ ujišťovala jsem ho. Z části to byla pravda, že přemýšlím, ale na druhou stranu…

„Carlisle, máš čas?“ zeptala jsem se.

„Ano jistě. Mám tu teď pacientku, ale přijeď, jestli něco potřebuješ.“ Byla jsem venku, aby mě nikdo neslyšel. Jakmile jsem dostala povolení, že mohu přijet, neváhala jsem.

„Edwarde, mohla bych si půjčit auto?“

„A na co ho potřebuješ?“

„Chtěla bych se jenom projet,“ zalhala jsem. Doufám, že mi lhaní jde lépe, protože když jsem byla ještě člověk, nikdy jsem neuměla lhát tak, aby to někoho přesvědčilo.

„Pak mi řekneš, kam jsi jela?“ Prokoukl mě. Já to věděla. Proč jsem upír, když se mi jeho instinkty vyhýbají, jako pes kočičímu žrádlu.

„Dobře,“ řekla jsem zklamaně.

Jela jsem pomalu. I když jsem měla nutkání jet co nejrychleji, protože, světe div se, tento „instinkt“ se mi nevyhnul, jela jsem jenom stovkou.

Když jsem přijela před nemocnici, vystoupila jsem z auta a zamířila si to ke Carlislovi do kanceláře. Raději jsem zadržela dech a dívala se jenom přímo před sebe. Moje sebeovládání sice bylo lepší, než u normálního novorozence, ale nechtěla jsem riskovat.

Vstoupila jsem do jeho pracovny, kde už na mě čekal Carlisle.

„Tak, copak jsi potřebovala Bello?“ zeptal se mě zvědavě.

„Mám podezření,“ začala jsem. Potom jsem mu řekla všechno. Můj divný pocit, i to, jaké mám podezření.

„Můžeme udělat testy, ale Bello, nic si od toho neslibuj. Je to nemožné,“ zasmál se nevěřícně Carlisle. Já vím, že se to nestalo, ale přesto, něco mi říká, že mám pravdu.

Po několika vyšetřeních za mnou přišel Carlisle.

„Bello, tvoje odhady se vyplnily. Máš pravdu. Nevím, jak je to možné, ale máš pravdu,“ díval se na mě vyjeveně a já jsem byla taky pryč. Myslela jsem, že si to opravdu jenom namlouvám, ale teď, když to mám i potvrzené…

 


VI. díl

Shrnutí

 


 

Tuto povídku pozastavuju. Mám k tomu své důvody. Jeden z nich je, že o tuhle povídku je nejmenší zájem a já teď potřebuju čas. Jelikož mi připadá, že po téhle povídce se vám bude stýskat nejméně, pozastavuju právě Zázrak. Aź dopíšu některou ze spoluautorských nebo jenom mých kapitolovek, začnu zase psát a budu doufat, že se uchytí.

Omlouvám se. blotik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázrak V. Máš pravdu, Bello!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!