Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázrak II. - let

Zázrak II. - letJe tady druhý díleček Zázraku. Doufám, že se bude líbit a zanecháte komentáře. Byla jsem ráda, za ty vaše minulé, tak doufám, že mě nezklamete. Tady jede Bella s Edwardem domů a on ji vypráví píběh, legendu, o které si myslí, že je jenom legenda. Ale co když se jí týká? To bude až v dálších dílech. Hezké čtení. blotik

II.

BELLA:

Ráno mi vzal Edward tašky a vyrazili jsme. Měli jsme štěstí. Sluníčko nesvítilo.

Na letišti bylo hodně lidí, a všichni mi okukovali mého miláčka, teď už manžela. Byla jsem za něho ráda. Byla jsem ráda, že ho mám jenom pro sebe. Tolik věcí se stalo, než jsme mohli zůstat spolu. James, Volturiovi, Victoria, a někdy mám pocit, že tak trochu i Jacob nám překážel. Ne v tom pravém slova smyslu, ale že nám bránil. Proto překážel. Mám ho ráda. Svým způsobem ho miluju, ale Edward je moje životní láska.

„Bello. Letadlo je už tady. Jdeme?“ zeptal se mě takovým krásným hlasem. Hlasem, který jsem slyšela, když odešel. Hlasem, který byl nejkrásnější, a byl by nejkrásnější, i kdyby Edward nebyl upír.

„Jo. Už jdu,“ odpověděla jsem rychle. Nerada jsem se s tímhle místem loučila, ale doma mě čekalo něco lepšího, co mi zaručí, že se tady aspoň jednou budu moci ještě podívat, že budu rozumět těm, co tady jsou.

Posadili jsme se do letadla. Letěli jsme v první třídě. Alice to zařídila spolu s Edwardem. Nevím, proč za mě tolik peněz utráceli.

V letadle přišla letuška a skenovala Edwarda. Chtěla mi ho okoukat. Teď, když jsem viděla, jak ho letuška hltá pohledem, jsem pochopila. Už vím, jak se cítil Edward, když jsem byla s Jacobem. Už vím, jak žárlil. Ano. Žárlila jsem. Na tu letušku.

„Dáte si něco k pití nebo jídlu?“ zeptala se milým hlasem, když se konečně asi po hodině probudila. Byla strašně dotěrná.

„Ne, nic si nedáme,“ odpověděla jsem ji zostra. Letuška se na mě podívala vražedným pohledem typu „Co mi plašíš moji novou, krásnou kořist?“. Ale myslím, že by to byla ona, kdo by byl kořist.

Na důkaz toho, že je Edward můj, jsem se k němu přitiskla a položila mu na hruď ruku. Ruku, na které jsem měla nádherný, překrásný a prostě dokonalý svatební prsten. Letuška si toho všimla, a tak se svěšenými rameny odcházela. Ale stále s úsměvem na tváři. Když konečně odešla, vítězně jsem se pro sebe usmála. Ale jenom pro mě to nebylo. Edward si toho taky všimnul.

„Ale, ale. Copak to bylo Bello?“ zeptal se a zadržoval smích.

„Nic,“ odpověděla jsem jako andílek, a pokusila se o nevinný úsměv. Nevím, jestli to tak vypadalo, ale asi ne. Edwarda to totiž nepřesvědčilo.

„Bella nám tady žárlí,“ zasmál se potichu, ale dost nahlas na to, abych to slyšela já.

„Ne vůbec nežárlím. Jenom…“ musela jsem něco vymyslet, „…jenom jsem nechtěla, abys tady zůstal nahý,“ zazubila jsem se na něho.

„Proč bych měl být nahý?“ zeptal se mě Edward s pohledem a la s kým jsem se to oženil?.

„No, když tě ta letuška svlékala pohledem, tak jsem tě chtěla ušetřit nahoty,“ řekla jsem zase nevinně.

„Takže žárlíš,“ zkonstatoval Edward.

:Nežárlím,“ ohradila jsem se.

„Jsi tvrdohlavá,“ zasmál se, „ ale vím, že žárlíš,“ dohadoval se semnou. Chtěla jsem něco namítnout, ale Edward to vycítil a umlčel mě polibkem. Tak dobře, vzdávám se.

Polibek jsem si užívala. Naše rty byly jako jedny. Nikdo nevěděl, kde od jednoho končí a od druhého začínají. Propletla jsem mu ruce do vlasů. Už mi pomalu docházel kyslík, proto Edward na chvíli rozpojil naše rty, ale dlouho to nevydržel a naše rty se zase spojili.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale už byla tma. I když ono se stmívalo už na letišti. Když jsem s Edwardem, nevnímám čas.

Edward se odtáhl a podíval se mi do očí. Já se utápěla v těch jeho, div jsem nepolykala andělíčky.

„Měla bys jít spát. Cesta je dlouhá a ty se potřebuješ vyspat. Doma bude Alice určitě u vytržení, a spát tě moc dlouho nechávat nebude. Teda aspoň ze začátku.“

„A budeš mi vyprávět pohádku?“ zasmála jsem se.

„Jestli chceš?“ přistoupil na mojí hru.

„A co takhle něco tajemného?“ usmála jsem se šibalsky.

„Tak ti povyprávím legendy. Legendy, které skoro nikdo nezná. Ale my je známe, i když jsou hodně staré.“ A začal s vyprávěním.

Vyprávěl mi nějakou o upírech. Kdysi existovali upíři, kteří byli moc propojeni. Byli tři. Jedno děvče a dva kluci. Dokázali si čís myšlenky, poznat, jak se ostatní dva cítí. Byly šťastní, i když byli tři. Pak se ale jednou pohádali. Ta dívka chtěla odejít, z jejich „společenství“. Kdyby ale odešla, už by nebyly tři. Nebyli by všichni, kompletní. Už by to nebyla trojka, ale jenom dvojka a jeden. Začali ji přemlouvat, ale ona řekla, že by to už nemělo cenu. Nechtěla se už připojit. Stále dokázali poznat, co ti ostatní cítí, ale už si nemohli číst myšlenky. Už nebyli tak nerozlučitelní. Už to nebylo to pravé pouto. Dívka si to nerozmyslela a opravdu od nich odešla. Ti dva, když neměli dívku, už si nepřipadali takoví… nesmrtelní. Teď byli smrtelní. Tedy aspoň co se týče citů. I oni se po nějakém čase rozdělili. Už nechtěli, ať jeden druhému připomíná tu dívku. Nechtěli. Proto se rozdělili. Nevěděli, že na to co myslí, co chtějí udělat, myslí oba stejně. Jeden se vydal do Grónska a tam se nechal spálit. Nechtěl žít. V srdci měl jenom žal. Ten druhý jel do Evropy, do Francie a taky se nechal v lesích zabít. Rozdělal oheň přidal hodně dřeva a potom vstoupil do toho plamene. Do plamene, který ho měl vysvobodit. Cítil jenom bolest, ukrutnou bolest, ale potom přišlo vysvobození. Dívka si po pár letech uvědomila, že udělala chybu a chtěla se vrátit. Chtěla obnovit jejich společenství. Ale už je necítila. Necítila ani jejich žal, ani jejich radost nebo lásku, starost, touhu, nic. Nemohla, byli přece mrtví. Vrátila se na místo, kde je opustila. Chtěla je nějak najít. Když dorazila na místo, nikdo neví, co se tam stalo, ale ví se jenom, že je odsouzená k věčnému bloudění. Musí bloudit, nikdo jí nemůže pomoct, jenom ona sama. Musí udělat něco, co to odčiní. A taky musí najít popel od těch dvou a spojit je. Musí spojit to, co rozdělila.

Potom Edward ještě pokrčoval, ale já už jsem usnula.

 



III. díl

Shrnutí


TAkže je tady II. díl. Dofám, že zanecháte komentáře, jak se vám líbil. Pokusím se příště psát delší kapitolky jak tady tak i v ŽZPP. Děkuju za přidání komentáře a přeju příjemn počtení.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zázrak II. - let:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!