Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá - Vánoční bonus

12.12.2010 (15:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1518×

Zapomenutá – Vánoční bonus

Skutečnost, že se neustále straním téměř každé osoby v celém hradě, evidentně nezmenšila Caiův zájem o mou přítomnost v gardě. Nemám tušení, k čemu mu byl v dnešní době takový stratég, nicméně jsem zde měl stále své místo. Ačkoliv jsem svou odtažitost shledával vyhovující, připadalo mi krajně nezdvořilé stranit se absolutně všech událostí ve zdejší společnosti. Když se ke mně tedy doneslo, že se očekává návrat Jane a ostatních, kteří se vydali najít Samuela Oweryho, rozhodl jsem se připojit ke shromáždění v přijímacím sále.

Soudy byly nesmírně vážná záležitost. Zákon o utajení naší existence před smrtelníky měl velice pevné a nezpochybnitelné základy, sestavené z logických důvodů, proč se před lidmi skrývat. Souhlasili mnozí upíři, ať už zde, ve Volteře, či kdekoliv jinde ve světě. Ovšem pár jedinců se nikdy nenaučilo nenápadnosti a ohrožovali tím celé upíří společenství. Z tohoto pochopitelného důvodu byli provinilci vyhledáváni, souzeni a trestáni za své neuvážlivé činy.

Účastnil jsem se většiny soudů, přijímání nových členů a podobných událostí, ale neměl jsem nejmenší tušení, co stane právě dnes. Měl jsem být svědkem výslechu a pravděpodobně následné popravy Samuela Oweryho, místo toho se však stalo něco naprosto neočekávaného.

„Můj pane,“ poklonila se Jane, sotva se objevila ve dveřích, „Samuel Owery je mrtev.“ Sálem to překvapeně zašumělo.

„Skutečně?“ optal se Aro napůl překvapeně, napůl uspokojen tou novou zprávou.

„Je to tak. Přivedli jsme tu, která jej sprovodila ze světa…“ Do místnosti vešel Felix s půvabnou blond dívkou po boku. Celý sál prostoupila její lákavá vůně…

„Vždyť je to člověk,“ zavrčel Caius a zlobně si Jane měřil.

„Nejsem,“ pomluvila jasným hlasem a já v ten moment skutečně přišel o všechny smysly. To, co se před mýma očima právě událo, mi zatemnilo mozek. Před zraky všech přítomných se její blankytně modré duhovky proměnily v rudé drahokamy, věštící smrt každému, komu v žilách koluje krev, a její zářivé blond vlasy ztmavly do odstínu žhavých uhlíků. Její doteď matná a napohled lidská pokožka se rozzářila v kuželu slunečního světla, dopadajícím kruhovou vitráží ve stropě.

Nemohl jsem tomu uvěřit… Po tolika letech… Ale byla to skutečně ona. Wendy. Ach, jak často jsem na ni myslel a vzpomínal. Tolik let… Tolik let uplynulo ode dne, kdy jsem ji prvně spatřil. Tenkrát byla ještě malé dítě, když navždy uchvátila mou mysl a nejspíš i mé srdce. Setkali jsme se však pouze jednou. Doufal jsem, že můj sobecký čin nebude považovat za prokletí… Dodnes nemám tušení, proč jsem tak učinil… Proč jsem ji zanechal v trýznivé bolesti v útrobách starého opuštěného domu? Chtěl jsem přeci být s ní, proč jsem tedy odešel a jen doufal, že příjme svůj nový život a naučí se existovat jako nesmrtelná bytost? Snad to byl osud, který mě donutil ji opustit. Tentýž osud, jenž mi ji prvně přivál do života a znovu mi zkřížil cestu dnes, v tomto zdánlivě obyčejném dni.

„Tvůj dar je skutečně mimořádný…“ usmál se Aro s obdivem v hlase a chtivostí v očích. Každý, kdo Ara znal, věděl, co se mu honí hlavou. Wendy pro něj byla vzácný klenot, který chtěl – musel – mít. První variantou bývala nabídka, ale většinou se prosazovalo obvinění a prominutí trestu, pokud zde zůstane. Wendy však Arovi nedala příležitost použít jedinou z těchto cest, aby ji mohl mít. Sama se ucházela o místo. Neměl jsem ponětí, co ji k tomu vedlo, ale pravdu jsem znát nepotřeboval. Byla tady. A zůstane… Aro byl nadšený a sám by se nejraději hned teď pustil do zkoumání jejích možností. Udržet si lidský vzhled – jak jedinečné, fascinující, neobvyklé a vzácné.

„Takže, milá Wendy, vítej mezi námi. Pokud souhlasíš, rád bych zjistil, kam až tvá schopnost může zajít… Najdeme někoho, kdo by ti pomohl přijít na tvé možnosti, ano?“ Wendy nebyla proti a já se chopil příležitosti.

„Rád se toho úkolu ujmu, pokud dovolíte, pane…“ Svým rozhodnutím jsem překvapil všechny přítomné. Nestávalo se, že bych byl ochoten do své samoty někoho vpustit… Na názorech ostatních mi však nezáleželo. Šlo mi o ni. O tu jedinou, jejíž blízkost mi přináší pocit blaha a štěstí… O tu jedinou, jejíž hlas a smích rozehřívá mé nitro… O tu jedinou, jež jsem kdy miloval.

Cestu k jejím citům i jejímu srdci však musím podniknout velmi opatrně. Už jen z toho důvodu, že jsem to byl já, kdo ji zbavil lidskosti a zanechal ji samotnou. Zbývá jen doufat, že mi odpustí a nebude ke mně chovat nenávist, kterou k sobě samému chovám já.

Čas v její společnosti ubíhal neúprosnou rychlostí, ale každá vteřina se mi stala rájem na zemi. Byl jsem šťastnější, než kdy dřív. Z mého pokoje se ozývaly mnohem veselejší skladby, než před jejím příchodem. Většina mé klavírní tvorby patřila právě Wendy, ale to jsem věděl pouze já.

„Naučíš mě hrát?“ zeptala se jednoho večera. „Poslouchám tě už dlouho… Taky bych to chtěla umět.“ K našim obvyklým schůzkám, kdy jsme společně zdokonalovaly její schopnost, se teď přidaly i klavírní hodiny, což znamenalo více společně tráveného času. Zrodilo se mezi námi skutečně silné přátelství, které z mé strany pouhým přátelstvím nebylo. O tom však neměla Wendy ani ponětí. Snil jsem o možnosti, že by ke mně mohla chovat tutéž náklonnost, jakou jsem já choval k ní.

Dlouho jsem sbíral odvahu, abych byl schopen se Wendy přiznat ke svému příšernému skutku. Nedokážu si představit, jak by mohla zareagovat. Netuším, jak se cítila po proměně a jak se se svým novým životem dovedla vypořádat.

První skladbu jsem složil více než před sto lety. Bylo to po mém návratu sem, do Volterry. V té době se Wendy stala upírkou a já ji v tom novém světě zanechal samotnou. Mé veškeré city jsem vkládal do hudby, která se mi stala nejlepší přítelkyní. A ta úplně první skladba nesla všechny vzpomínky, které jsem na Wendy měl. Byla vším, co jsem si kdy přál. Ona byla všechno, co jsem chtěl v životě mít. Právě tuto skladbu jsem se rozhodl zahrát před tím, než jsem jí pověděl pravdu o jejím příchodu mezi nesmrtelné. O své vině…

Myslím, že jste všichni poznali, čí perspektivu jsem si pro tento dílek vybrala a od teď budu i některé klasické dílky psát z tohoto pohledu. =)

7. díl Shrnutí 8.díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá - Vánoční bonus: