Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 7

twilight26


Zapomenutá 7V dnešním díle rozuzlím záhadu tajemného zrzavého upíra, kterou stejně většina z vás určitě prokoukla... Ale u mě nikdy nevíte... A dál se dočkáte jednoho skutečně důležitého skoku...
Wendy se rozhodla žít sama... Kam ji osud zavede? Ke komu?

Zapomenutá 7

„Prohodili jsme pár slov, ale na představování nedošlo… Měl celkem na spěch. A páni! Byl rychlej jako blesk!“

„A to já jsem se seznámit stihl…“ prohodil Gunter.

„Vážně? Že ses nezmínil!“ plácla Meredith rukama. „Mě by náhodou moc zajímalo, kdopak to byl… Takovej fešák,“ zasmála se Meredith.

„Byl jsem dost překvapenej, když se mi představil… Ten tvůj zrzavej fešák,“ podíval se na Meredith, „byl mladej Cullen.“

„Cože?! Cullen? Neříkal jsi, že se neživí lidskou krví? Proto jsou přece tak známí, ne?“

„No, nejspíš ho to omrzelo…“ pokrčil rameny.

„Ale jak jsem řekla, není to nejhorší řešení… Když máme zabíjet, proč ne ty, kteří zabíjejí jen tak? My díky tomu přežíváme, oni to dělají proč? Kolikrát jen pro zábavu… Říkám vám, že ten Cullen se rozhodl správně, když se pustil do lovení…“ Přestala jsem Meredith poslouchat. Přemýšlela jsem – měla pravdu. Při nejmenším to bylo rozptýlení, hledat vrahy a jiné ničemy.

Hned ráno jsem opustila město a vydala se neznámo kam. Nezáleželo mi na tom. Teď jsem chtěla být šelma. Ne skrytá šelma, co pečlivě vybírá, koho si uloví k svačině. Chtěla jsem být divoká šelma. Jít z místa na místo a nerozhlížet se vlevo ani vpravo. Potkala jsem spoustu nomádů. S některými jsem se spřátelila, jako třeba s Garrettem. Byl to od pohledu dobrodruh. Nějakou dobu jsme cestovali spolu a hodně jsme se nasmáli. Našli se i takoví, se kterými se přátelit nedalo. Jeden konkrétní konflikt by nejspíš stál za zmínku, protože se stal klíčem k mému novému domovu. Na pár dní jsem zůstala v Kansasu, protože se mi tam líbilo. Stalo se to v městečku Kinsley.

Bylo léto. Děti si venku hrály dlouho do noci… V Kinsley jsem se zastavila, protože jsem potkala Morgan. Morgan byla dvanáctiletá holčička s roztomilým nosíkem a kouzelným úsměvem. Narazily jsme na sebe úplnou náhodou v jednom parku. Nikdo kromě ní tam nebyl. Docela rychle jsme se spřátelily a pár dalších dnů jsme se v tom samém parku scházely. Jednou jsme ale nebyly samy…

Ucítila jsem nezaměnitelný pach – upíří. Přišel po větru. Za malou chvíli jsem uslyšela i jeho kroky. Znervózněla jsem. Pak jsem ho uviděla. Pozoroval nás a v očích se mu leskl výraz lovce. Nedíval se na mě, ale na Morgan a možná proto si nevšiml, že ho vidím. Přihnal se rychlostí blesku, ale nečekal žádný odpor. Neměla jsem však v plánu mu dovolit, aby té dívce ublížil.

„Nechci tebe… Chci tu holku! Dej mi ji a nechám tě jít.“ Snažil se mluvit sebejistě, ale moje lidská podoba ho mátla.

„Vždyť je to dítě! Copak bys dokázal ublížit dítěti?“ Jen z té představy mi bylo zle. Nevím proč… Dítěti bych prostě neublížila. Ústa se mu roztáhla do nemilosrdného úsměvu a v ten samý okamžik jsem za sebou uslyšela výkřik. Rychle jsem se otočila – uviděla jsem Morgan v náruči jiného upíra. Chtěla jsem jí pomoct, vytrhnout ji tomu monstru, ale ten první na mě zaútočil. Musela jsem se bránit. Zaslechla jsem, jak na něj ten druhý volá jménem, ale Samuel se mě dál pokoušel zabít.

Nevím, kdy ten druhý zmizel, ale když Samuelova hlava dopadla na chodník, byl už pryč. Spálila jsem jeho tělo a s bolestnou zuřivostí se dala do běhu. Chtěla jsem najít Morgan. Věděla jsem, že už ji nezachráním, ale při nejmenším jsem mohla zabít toho parchanta. Jeho stopa se mi však ztratila za městem. Nemělo cenu dál zůstávat… Na zpáteční cestě jsem ale narazila na čtyři zahalené upíry.

„Co jsi zač?!“ zavrčela nejmenší upírka.

„Kdo se ptá?“ zněla má obvyklá odpověď. Ta upírka si sundala kápi a podle ní i ostatní tři.

„Odpověz!“ štěkla a pak mě zaplavila vlna příšerné bolesti. Byla to krutá bolest, srovnatelná s pálením jedu v lidském těle. Stravovala každý kousíček mého těla… Neubránila jsem se výkřiku. Pak bolest zmizela stejně rychle, jako se objevila. Prudce jsem dýchala, jakoby tím moje tělo chtělo odvrátit další bolest…

„Jsem Wendy…“ řekla jsem a stáhla svou důmyslnou masku. Uslyšela jsem čtvero překvapené zasyčení.

„To tys zabila Samuela Oweryho?“

„Ano,“ odpověděla jsem popravdě. Nechtěla jsem se s nimi vybavovat, ale tu bolest mi určitě způsobila ta malá zákeřná blondýnka, takže jsem j raději řekla, co chtěla slyšet.

„Proč?“ vyptávala se dál.

„Chtěl zabít malé dítě… Byla to moje přítelkyně… A ten druhý bastard ji unesl a pravděpodobně zabil!“ hlas se mi lámal, jako bych brečela, ale to jsem jako upírka nemohla. Slzy, které by odplavily psychickou bolest, mi dopřány nebyly.

„Druhý?“ ozval se hrubý hlas. Neměla jsem odvahu vzhlédnout. Klečela jsem v trávě, křečovitě svírala trsy suché trávy a čekala, co bude dál.

„Byli dva,“ řekla jsem a dál mlčela.

„Samuel měl předstoupit před soud… To už ale evidentně není potřebné, ani možné. Aro by určitě rád poznal tu, která zastavila Samuelovy zločiny.“

Proto jsem teď ve Volteře. Jane tenkrát nepočítala s tím, že bych v gardě dobrovolně zůstala… Nepatřila jsem mezi její oblíbence, což bylo pochopitelně oboustranné. Já jsem ale v gardě zůstala ráda. Mohla jsem pomoci zabránit upírům, jako byl Samuel, aby páchali odporné zločiny. Když jsem si vyslechla, za co všechno měl být Samuel souzen, bylo mi zle. Upírská existence byla podle mého názoru dar a on jej pouze zneužil. A to skutečně odporným způsobem. A ztráta Morgan, přestože jsme se znaly jen pár dní, pro mě byla hluboká rána, která ve mně probudila touhu po skutečné spravedlnosti. A pokud Volterra byla místem, kde jsem mohla být spravedlnosti nápomocná, pak to bylo místo pro mě.

Aro se velice zajímal o mou schopnost změnit podobu. Nedokázala jsem sice změnit délku vlasů, ani žádnou jinou velikost na svém těle, ale se vzhledem a barvami jsem neměla prakticky žádné omezení. Fascinovala ho moje schopnost nejiskřit ve slunečním světle…

Mířila jsem kamennými chodbami do východního křídla hradu, kde mě čekal Santiago. Aro nebyl jediný, kdo chtěl znát možnosti mého nadání. I já jsem chtěla vědět, co všechno dokážu a proto jsem souhlasila, aby mi někdo pomohl s trénováním mého talentu a Santiago se pro to sám nabídl. Pro mnohé přihlížející to bylo překvapení. Nevěděla jsem proč, ale Chelsea mi vysvětlila, že Santiago není dvakrát společenský a málokdy o někoho projeví zájem. Prý jsem první upír, se kterým se rozhodl dobrovolně trávit čas, za posledních šest set let…

Vůbec se mi nezdálo, že by Santiago nebyl společenský. Působil velice přátelským dojmem a nevypadalo to, že by mu moje společnost byla nepříjemná, ovšem musím přiznat, že ve společnosti ostatních jsem ho vídala pouze při jídle. Většinu času trávil ve svém pokoji.

Byl vysoký, štíhlý s propracovanou postavou. V době přeměny mu mohlo být nanejvýš pětadvacet a i to je možná moc. Měl krátké ořechově hnědé vlasy a obličej s ne příliš ostrými přesto výraznými rysy.

Určitě měl nějakou schopnost, která mu prozrazovala víc o schopnostech ostatních… Podle něj bych totiž měla být schopná zahrnout do své masky i někoho dalšího a bylo by nesmírně výhodné pohybovat se na přímém slunci bez rizika odhalení.

Byla jsem ještě daleko od Santiagova pokoje, ale už jsem slyšela klavír. Jeho hraní se neslo chodbami a lehké tóny se odrážely od chladných kamenných zdí hradních chodeb. Tolik jsem milovala klavírní skladby… Uklidňovalo mě to, ale sama jsem hrát neuměla. To byla druhá věc, kterou mě Santiago učil.

„Vítej,“ řekl tím zvláštním nadýchaným tónem. Jeho hlas byl tichý, přesto zvučný a velice příjemný. Ani jsem si netroufla hádat, kolik let už musel na světě být. Jisté bylo číslo od šesti set výš, podle toho, co říkala Chelsea, nejspíš to ale sahalo ještě o pár stovek dál. Měl velice zvláštní vystupování. Přizpůsobené moderní době, přesto zasažené výchovou z dob dávno minulých. Byla jsem velice zvědavá, ale nechtěla jsem se vyptávat. Byla jsem ve Volteře jen krátce, nechtěla jsem pokazit naše přátelství… Ano. Považovala jsem Santiaga za přítele.

„Co to bylo za skladbu, kterou jsi před chvílí hrál?“ zeptala jsem se.

„ To je vše, co jsem sám kdy chtěl…“ řekl tím svým příjemným hlasem, znovu si sedl ke klavíru a začal hrát.

(Skladba)

Jeho prsty se rozeběhly po klapkách a s neuvěřitelnou lehkostí na nich tančily sem a tam. Hudba to byla skutečně kouzelná. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tou nádherou. Moje mysl plynula společně s hudbou a ukazovala mi spoustu mých vlastních vzpomínek a dokonce se mi zjevily i ty, které jsem už dávno nebyla schopná vylovit z paměti. Lidské vzpomínky… Něco málo ze svého života jsem si pamatovala, ale byly to jen útržky z doby krátce před mou proměnou. Tohle byly vzpomínky z dětství. Byly rozmazané, jako všechny z mého lidského života, a přesto jsem je viděla jasněji a zřetelněji než jiné. Tóny rozléhající se místností dokonale podbarvovaly scénu, kterou jsem měla před očima…

Louka plná květin… Léto. Bylo to báječné léto. Milovala jsem to na venkově. Byl tam klid a hlavně spousta květin. Bylo to nádherné… Vítr šuměl v korunách stromů a zpíval melodii, podobnou té, kterou hrál Santiago. Krásná vzpomínka…

Bylo to tak uklidňující… Jako známá ukolébavka před spaním. Melodie, bez které prostě nedokážete usnout. Ta skladba mi přišla důvěrně známá, přestože jsem byla přesvědčená, že ji slyším prvně. I když… Tu melodii jsem si prozpěvovala tenkrát na té louce… Nebo se mi to zdálo? Možná byla jen podobná…

Obraz se po chvilce změnil. Už jsem nebyla tak malá. Seděla jsem na břehu potoka, chodidla jsem máčela v průzračné vodě a za uchem jsem měla kopretinu. Už to bylo dlouho, co jsem neviděla rodinu, ale zvykla jsem si na život u tety a strýčka. A i když se mi občas stýskalo, byla jsem šťastná. Často jsem měla pocit, že mám něco krásného nablízku… Skoro nikdy jsem si nepřipadala sama, ačkoliv jsem neměla přátele. Měla jsem jen pocit, že někdo, komu na mně záleží, je se mnou… A to mi stačilo. Bylo mi krásně…

Vzpomněla jsem si na Riffa a Violet. Jak se asi mají? Beze mě… Určitě se jim vede dobře. Riff se umí postarat. Doufala jsem, že je brzy uvidím… Stýskalo se mi po nich, jako po vlastních dětech…

Pak jsem se ocitla v našem starém domě. Ach, rodné Chicago. Změnilo se. Ale ne tenkrát. Až teď… Tenkrát bylo stále stejné, tak jak jsem si ho pamatovala. A náš dům se rovněž nezměnil, jen se na něm trošku podepsal čas. Musela to být věčnost, co tady někdo byl… Přepadl mě smutek, když jsem vešla do mého a bratrova pokoje… Ale najednou jsem měla zase pocit, že nejsem sama. Z ničeho nic jsem měla tušení, že v domě někdo je. Jestli to byla pravda, to se nikdy nedozvím…

Zvláštní, jak moc jsem si toho byla schopná vybavit. Úplně přesně jsem si vybavovala ten pocit, že mám společnost. Jen mi trošku trvalo, než jsem si uvědomila, proč si ten pocit vybavuju tak přesně. Nakonec jsem na to přece jen přišla – cítila jsem ho znovu. Jako tenkrát… Bylo to jako tušení něčeho dobrého, správného a krásného…

Otevřela jsem oči a podívala se na Santiaga, který se usmíval a stále hrál tu nejkrásnější melodii, jakou jsem kdy slyšela. Když jsem ho pozorovala, musela jsem se zamyslet… Proč já? Proč tráví čas se mnou? Proč jsem právě já ta upírka, které se ujal… Ta, kterou pustil do své osamocené bubliny… V čem jsem byla jiná než ostatní? Proč si vybral právě mě? Naprosto cizí upírka, kterou nikdy neviděl…

Zůstával mi nad tím rozum stát, ale ať už měl důvod jakýkoliv, byla jsem ráda, že to tak je. V jeho přítomnosti jsem se cítila jinak… Jinak než mezi ostatními upíry. Jinak, než s Riffem a Violet. Bylo to hodně jiné, ale hezky jiné. Kamenné stěny hradu jakoby se rozplynuly a já znovu stála na rozkvetlé louce a poslouchala melodii zpívanou větrem… Znovu si užívala slunce a toho krásného nedefinovatelného, co jsem cítila někde hluboko uvnitř sebe… Totéž něco, jako jsem cítila právě teď…

Santiago je prostě přítel, kterého by nikdy nikdo nedokázal nahradit. A pokud se mýlím, tak jedině v tom, že je to pouhý přítel…


 

A chci to slyšet! Veškeré nadávky, veškeré pochvaly, veškeré cokoliv, co se týká tohoto dílku nebo celé téhle povídky!

6. díl Shrnutí 8. díl

Bonusový díl



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 7:

 1
07.02.2012 [20:19]

patulka13Zajímavé... Jsem zvědavá, co se ještě všechno stane... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!