Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záhadná kráska - 18. Volterra

08.06.2010 (14:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5642×

VOLTERRA

Bella:

„Nervózní?“ zeptal se Damon a najednou se objevil po mém boku.

„Ani ne,“ zakroutila jsem hlavou a přidala. Damona jsem neměla nikdy moc v lásce, byl až přehnaně pozorný a milý vůči bratrům a nejvýše postaveným v gardě. Snažil se vetřít do jejich přízně. I na tuto misi se nabídl dobrovolně, nejspíš aby na ně udělal dojem.

Nic osobního jsem proti němu neměla, jen mi jeho přítomnost nebyla nejpříjemnější. Byl takový falešný a neupřímný. Vždy se usmíval, div mu od pusy neukapával med a vše snášel s naprostým klidem. Prostě podivín…

S potěšením jsem vnímala, že oblečení už mám vyschlé a u vlasů jen vlhké konečky. Nemohli jsme si dovolit cestovat jako lidé, nestihli bychom tuto noc být již v Albánských lesích. Museli jsme přeplavat moře a nahá jsem před ním rozhodně plavat nechtěla. Bohužel boty byly nepoužitelné, tak jsem je zahodila. Ve vodě akorát zavazely a pak by určitě neuschly a srazily se.

Nějak jsme se ale netrefili a vylezli na pobřeží Černé Hory. Poznali jsme to podle ukazatelů kolem silnic. Tak jsme se rozběhli na jih, do vedlejšího státu, kde je náš cíl…

Byla jsem rychlejší a běžela tak, abych ho slyšela, ale aby nebyl v mé blízkosti. Nemohla jsem se zbavit pocitu falše a nebezpečí, které mi způsoboval. Něco bylo špatně, ale přikládala jsem to jen odloučení od dětí a své první misi. Taky možná tomu, že budu muset zabíjet…

Konečně jsme minuli ceduli oznamující konec Černé Hory a začátek Albánie. Proběhli jsme hranice a začali víc používat čich. Uši jsem měla nastražené a pokračovala v cestě na jih. Podle novin se zhruba před měsícem našla tři roztrhaná těla poblíž města Berat. Připsali to na účet medvědovi. Otec, matka a patnáctiletá dcera byli roztrháni a sežráni. Celý dům rozbitý a rozbouraný, plný krve. Bylo mi z toho špatně a ihned jsem se zbavila dojmu, že si nezaslouží smrt. I když nevědí, co dělají, nemůžeme jim to dovolit. Upíři lidi zabijí pro potravu a těla uklidí, ale oni je roztrhají ze zuřivosti a pro potěšení…

Kousek za městem jsme konečně zachytili ten pach. Vítr foukal ze severu, takže jsme nic necítili a on mohl vycítit nás. Stopa byla čerstvá a neuvěřitelně páchla. Přesto jsem si nemohla dovolit nedýchat a musela to snášet.

„Měli bychom počkat do východu slunce. Stopa je čerstvá a ráno ho po ní najdeme. Ten pach by nesmyl ani déšť,“ ohrnul nos.

„A co ten druhý?“ zeptala jsem se.

„Je s ním. Copak to necítíš? Jsou tu dva,“ odpověděl. Začichala jsem a opravdu jsem začínala rozeznívat dvě různé vůně. A možná i víc…

„Zdá se mi, že jich cítím víc,“ odvětila jsem zamyšleně.

„To se ti opravdu jen zdá. Už jsem měl tu čest se s pár vlkodlaky setkat a poznám to líp než ty. Každý pach má více složek, pro nezasvěcené je težké rozpoznat, kolika patří, ale mě to už ani nepřijde,“ řekl a kecl sebou na zem. Já raději zůstala stát s očima na stopkách, nastavenýma ušima a čichala ten smrad. Pořád se mi zdálo, že jich cítím víc, ale jak řekl, on je tu odporník a já to nepoznám…

Neuběhla ani hodina a podle polohy měsíce jsem usuzovala, že bude něco kolem druhé hodiny v noci. Takže východ slunce zhruba za čtyři. To tu obrostu mechem, než se dočkáme.

Vítr pořád foukal pro nás nevýhodným směrem a já se modlila, aby byli odsud daleko a nezachytili nás pach. Nechtěla bych se setkat s dvěma obrovskými vlkodlaky…

To jsem však netušila, že se s nimi opravdu setkám a ne jen s dvěma…

Edward:

„Aro si rozšířil sbírku talentů,“ šeptnul jsem tak, aby to slyšel jen náš průvod. Vepředu šel Carlisle s Esme, za nimi Elezear s Carmen a zbytek za nimi. Zrovna jsme byli u Denalijských, když dostali pozvánku do Volterry na nějaký ples. Ani tam nebylo na jaký, jen slušně napsáno, přijeďte nebo budete potrestáni. Jeli jsme rovnou s nimi, neboť bylo jasné, že ta naše bude právě ležet v poštovní schránce…

„Taky nic nevidím,“ přikývla Alice.

„Nic necítím,“ dodal Jazz.

„A já si říkal, kam se poděly všechny dary,“ ušklíbl se Elezear.

„Štít?“ zeptal se Carlisle.

„Nejspíš. A pořádně silný. Cítím pouze vaše dary, ale ani jednoho z Volturiů,“ odvětil. Na to jsme všichni přikývli. Rodinu jsem slyšel, ostatní ne.

„Tudy,“ popohnal nás Demetri. Bylo vidět, že naše návštěva se mu nelíbí a dával to jasně najevo. Něco si pro sebe brblal, ale nerozuměl jsem mu. „Čeká nás ještě spousta příprav na zítřejší večer.“

Otevřel masivní dveře do sálu a uvedl nás. Sám se zatím vypařil zpět do chodeb a bylo vidět, že má na spěch. Vládci vzhlédli od svých trůnů a všichni vypadali šokovaně. A takový Caius dokonce rozzuřeně. Raději jsem jemu pohledu uhnul, mířil přímo na mě, a kdyby měl moc zabíjet pohledem, ležel bych tu nohama vzhůru.

A všechny jejich pohledy směřovaly na mě. Co jsem jim udělal, že se mě snaží uhranout?

„Sybillo, můžeš už jít. Vrať se zítra ráno a ať to je hotové. Tak, jak jsme chtěli, žádné pokusy a vylepšení, jasné?!“ zavrčel na klečící ženu před sebou a ona i s nebesky modrou látkou opatrně držící v náručí vyběhla ze sálu. Její myšlenky jsem slyšel…

„Vítáme vás, přátelé,“ ozval se ihned tím falešným hlasem Aro a věnoval nám úsměv. „Za co vděčíme vaší návštěvě?“ Zmateně jsme na něj hleděli a přemýšleli, jestli si z nás dělá legraci.

„Přišla nám po-“ začal Elezear.

 „Ale to já přece vím,“ umlčel ho ihned Aro. „Myslel jsem Cullenovi.“

„Byli jsme zrovna u Denalijských, když jim přišla pozvánka na ples a mysleli jsme si, že doma budeme mít taky takovou, tak jsme přijeli rovnou s nimi,“ ospravedlnil nás Carlisle diplomaticky.

„Aha, no, to je ale situace,“ drmolil Aro. Nic jsem nechápal. Potřeboval jsem jim číst myšlenky!

„Jakápak situace? Přece ho tu nenecháme! Víš, co by jí to udělalo? Prostě je vyhodíme,“ vztekal se Caius.

„No tak, bratře, nebuď takový nezdvořák,“ okřiknul ho Marcus. „Hosté jsou jistě po dlouhé cestě unaveni. Jane!“ zvolal.

Nic.

„Heidy!“ zkusil znovu.

„Ta je na lovu,“ poznamenal Aro.

„Felixi, Demetri, Alecu, to je jedno kdo! Prostě sem okamžitě někdo nakluše!“ zavrčel zuřivě a padl zpátky na trůn. „Takový zmatek tu nebyl, ani když přivedli Alberta,“ brblal si. Začal jsem uvažovat, že se zcvokli. Nebo jim ta plíseň leze i na mozek.

Aro i Caius na něj zmateně hleděli a už chtěli něco namítnout, ale zastavil je: „Vysvětlím vám to pak.“

A s tím do sálu přiběhla nějaká drobná dívka a odváděla nás do pokojů. Všichni jsme byli zmatení a nechápali. 

„Co jsi jim provedl, synu? Dívali se na tebe a ty slova taky byla adresována tobě,“ zeptal se Carlisle po cestě.

„Nemám tušení,“ povzdechl jsem si.

Dívka nás uvedla před dvoje dveře a než jsem se nadál, byla fuč. Byl tady vážně blázinec. To by mě zajímalo, co se tu děje. Všechno vzhůru nohama a samotní vládci se mnou mají nějaký problém, jenže neslyším myšlenky nikoho z nich a nemám tušení, jaký.

Každá rodina jsme zabrali jeden pokoj. Dveřmi jsme vešli do velké společné místnosti a odtud každý do svého pokoje. My jsme tu měli čtyři. Ostatní byli po párech a já sám. Jako vždycky…

Všichni si šli vybalovat a holky se chystaly na nákupy. Alice by si nenechala ujít příležitost nakupovat ve vyhlášených italských buticích a Rose ji ráda doprovázela. A všechny potřebovaly šaty na zítřejší ples, tak vyrazily. Kluky nechaly doma, prý dámská jízda. A myslely si, že nám to ohromně vadí. A oni se zatím radovali, že nemusí s nima.

„Koukejte! Je tu satelitní televize!“ zahulákal Emm ze společné místnosti.

„Taky jsem si všiml antén na střeše,“ přikývl Jazz.

Dál jsem jejich rozhovor nevnímal a upadl do vzpomínek. Bolely, ale nemohl jsem si je odepřít. Vzpomínal jsem na ni a věděl, že pokud se z toho chci někdy dostat, tak bych to dělat neměl. Jenže já nevěděl, co chci. Jestli zapomenout nebo s ní žít alespoň ve své hlavě. Téměř jsem ji neznal, byla jako ostatní a přesto dokázala ukrást mé srdce. A já jí ublížil…

Nedokázal jsem se přes to přenést, odpustit si. To by mohla jedině ona. A musel jsem si to pořád připomínat, protože i přes následky se mi ta noc líbila. Moje první a zároveň poslední. S nikým jiným bych se milovat nechtěl…

„Můžu?“ ozvalo se zaklepání.

„Pojď dál,“ povzdechl jsem si a zvedl se z leže do sedu. Carlisle přešel až k posteli a sedl si vedle mě.

„Pořád musím přemýšlet o tom výstupu v hlavním sále. Všichni vypadali, že by tě nejraději zabili a jejich profesionální ledové masky byly ten tam. A viděl si Marcuse? Stalo se někdy, aby nevypadal znuděně a vyjadřoval nějakou jinou emoci? A co teprve potom, když najednou otočil a nechal nás uvést do pokojů. Řekl bratrům, že jim to vysvětlí. Ale co? On má dar vycítit vztahy, ale jaký by mohl vycítit z tebe? Já to prostě nechápu. Ať to obracím ze všech stran, nic nedává smysl,“ ulevoval si v myšlenkách a byl opravdu zoufalý.

„Carlisle, tak to tak neber. Buď se zbláznili, nebo jsem jim udělal něco, o čem nevím. Každopádně se to brzy dozvím. Prostě to neřeš, ano?“ uklidňoval jsem ho.

„Ale já se bojím. Co když ti něco udělají? Nebo nám všem? S Volturiovými enní radno si zahrávat. A myslím, že náš, spíš tvůj, osud teď záleží na Marcusovi. I když nevíme, o co jde, musí to být důležité, jinak by se tak nechovali,“ svěřil mi.

„Neublíží nám. To ti slibuju. Aro si může přečíst mé myšlenky a uvidí, že jsem nic neprovedl,“ odvětil jsem pevně.

„Je tu ještě jeden důvod. Víme, že se bojí naší moci a chtějí vás na jejich stranu. Co když se rozhodli bojovat nefér? Něco na nás nebo na tebe svést a pod tou záminkou tě popravit. Kdo myslíš, že se jim postaví a bude věřit nám?“

„Carlisle, zatím se nic neděje. Nečekal bych, že to budu říkat zrovna tobě, ale nedělej ukvapené závěry. Nic jim neděláme a z našich myšlenek vědí, že to ani nemáme v úmyslu. A nesnížili by se ke lžím a podvodům, to vím jistě,“ uklidňoval jsem ho.

„Já nevím…“ řekl váhavě už nahlas.

„Neboj,“ usmál jsem se a poplácal ho po zádech. „Bude to dobré.“

Pak jsme se oba zvedli a vyšli za Emmem a Jazzem. Eleazar se za námi taky v zápětí stavil a debata o divném chování Volturiů začala nanovo...

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záhadná kráska - 18. Volterra: