Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 24. kapitola - Vrať se

12.01.2012 (16:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3759×

„Edwarde, co tu děláš?“ zeptala jsem se nadšeně, když jsem ráno vstoupila do kuchyně, abych si připravila něco k snídani. Byla jsem překvapená, že ho tu vidím. Měl být přece na Aljašce. „Edwarde?“ zkusila jsem znovu a hlasitěji, jelikož se k ničemu neměl a stál čelem otočený ke kuchyňské lince.

Pomalu jsem našlapovala na studenou podlahu a přibližovala se blíž k němu. Měla jsem zvláštní pocit. Něco mi našeptávalo, že něco je špatně. Proč na mě nemluví? Stalo se něco?

„Edwarde, děje se něco? Stalo se něco na Aljašce?“ ptala jsem se už poměrně rozrušená.

„Ano.“ Mé nohy se zastavily na místě. Ten jeho hlas zněl jinak, nebezpečně, odměřeně. „Mluvil jsem se svou rodinou… o tobě, o tom, že všechno víš.“ Musela jsem napínat uši, abych vůbec slyšela, co říká. Taky mi vadilo, že se ještě neotočil.

„A co říkali?“ Vzápětí už stál přímo přede mnou a mně se zatmělo před očima. Ten tam bylo mé oblíbené tekuté zlato. Teď se na mě dívaly dvě červené duhovky. „Edwarde, proč… proč… proč máš ten nůž?“ vyjekla jsem hlasem o oktávu výš, když mé oči zabrousily k jeho pravé ruce.

Edward se ďábelsky usmál a palcem přejel po zjevně ostré čepeli. „Musíš zemřít.“ Zhluboka jsem polkla a couvala dozadu. Po pár krocích jsem do něčeho narazila. Vyděšeně jsem se otočila a spatřila Jacoba. A kde ten se tu vzal?

„Podvádíš mě,“ řekl tvrdě a uvěznil mě ve své náruči. Nikdy jsem v Jacobových očích neviděla tolik nenávisti jako právě teď.

„Já-já-já ti to vysvětlím,“ panikařila jsem, „ale teď… Edwarde, prosím, to ne.“ Zoufale jsem pohledem kmitala mezi jedním a druhým. Edward byl blíž a blíž. Mezitím, co jsem se snažila Jakeovi vysmeknout, abych mohla utéct, on mě pozoroval se samolibým úšklebkem.

„Smrt.“

Jake mě obrátil čelem k přicházejícímu Edwardovi a zesílil stisk. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo dívat se, jak Edward zvedá kuchyňský nůž nad hlavu a pak...

„Panebože,“ vykřikla jsem a prudce se posadila. Hlasitě jsem oddechovala a dlaň si držela na místě, kde mi splašeně bušilo srdce. Po tváři mi tekly slzy.

Roztřesenou rukou jsem rozsvítila lampičku. Ihned jsem hlavu sklopila dolů, abych zkontrolovala, že žádný nůž zabodnutý do mé hrudi tam není. Nebyl, jako už několik nocí po sobě.

Od Edwardova odchodu nebyla noc, kdy se mi nezdála nějaká noční můra. Naivně jsem si myslela, že jsem se s tím, čím ve skutečnosti je, už vyrovnala, ale opak byl pravdou.

Jedna má část toužila mít Edwarda u sebe a ta další se z něj cítila nejistá. Taky tu byla část, která mi stále a stále připomínala Jacoba. V poslední době jsem na něj myslela mnohem častěji. Ale stačilo jedno malé pomyšlení, jedna vzpomínka či dokonce fotka na nočním stolku u postele a můj žaludek se obrátil naruby. Ani jsem si nedokázala představit tu osudnou chvíli, kdy budu muset Jakeovi říct pravdu a navždy se s ním rozloučit.

Byla jsem vyřízená.

Už čtyři dny jsem tak nějak přežívala v prázdném bytě, kde mi jedinou společnost dělala televize a veřte nebo ne, ale s tou se moc pokecat nedá. I když po pár hodinách strávených koukáním na pohyblivé obrázky jsem se dostala do stádia, kdy jsem jim odpovídala na otázky určené pro jejich filmové kolegy.

„Tak dost!“ Vypnula jsem televizi a ovladač odhodila na druhou stranu gauče. Obličej jsem schovala do dlaní a zoufale si nahlas povzdychla. Musela jsem něco dělat. Musela jsem pryč… daleko od těchto čtyř stěn, které mě pomalu, ale jistě vedly do blázince.

Zvedla jsem se z pohovky a setřásla ze sebe drobky od pizzy. Následně jsem svůj zrak přesunula na skleněný stolek přede mnou, pokud se tomu tak ještě dalo říkat. Musela jsem se až zastydět za ten nepořádek – prázdné krabice od pizzy, kelímky od zmrzliny, rozsypané chipsy a spousta dalších zbytků od jídel, nad kterými bych za jiných okolností ohrnovala nos.

Dala jsem si neviditelnou facku a vrhla se na úklid. Myslela jsem si, že mě uklízení toho nepořádku alespoň částečně probere, ale za dvacet minut už jsem seděla v naklizeném obýváku a nepřítomně zírala na svůj odraz ve vypnuté televizi.

To ticho, které vládlo v pokoji, v celém bytě, bylo k zbláznění, proto jsem se rozhodla pro ruch velkoměsta. Čerstvý vzduch ještě nikdy nikomu neublížil.

Po těch několika osamělých dnech jsem ze sebe svlékla vytahané tričko a oblékla si něco trochu víc společenského. Ze stolku jsem sebrala svůj telefon a mohla vyrazit. Ale ještě než jsem stihla překročit práh bytu, málem jsem se srazila s Rebeccou. Vyjeveně jsem na ni zírala, neschopná cokoliv říct.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě mile a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Zaraženě jsem si ji prohlížela a přemýšlela, co tu asi chce.

„A-ahoj,“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Kluci nejsou doma, pokud jsi přišla za nimi. Jacob je na služební cestě a… Edward na Aljašce,“ oznámila jsem jí tvrdě. Nechtěla jsem na ni být hnusná, ale neuměla jsem to zastavit. Když jsem si představila, že přišla za Edwardem, zmocnila se mě neskutečná žárlivost.

Protáhla jsem se kolem ní na chodbu a zabouchla jí dveře před nosem.

„Já vím,“ pokračovala Rebbeca, „přišla jsem za tebou, Bello.“ Tohle jsem nečekala. Zůstala jsem opařeně stát s klíči v zámku a snažila se rozpomenout, na kterou stranu se zamyká. Rozpačitě jsem si odkašlala a pohlédla Rebeccu.

„Já… omlouvám se, ale už mám něco domluveného. Možná někdy jindy.“ Vymýšlela jsem si. Nechtěla jsem s ní mluvit. Ne po tom, co mi došlo, proč za mnou přišla. Neměla jsem náladu na to, abych poslouchala, jaká jsem mrcha – to už jsem totiž dávno věděla.

„Bude to jen chvilička,“ nedala se odbýt.

„Rebecco, já vážně nemám čas.“ Aniž bych se na ni podívala, vydala jsem se ke schodům. Utíkala jsem, byla jsem srab.

„Miluješ ho?“ vyhrkla za mnou urychleně Rebbeca, když se má noha ocitla na prvním schodu. Zastavila jsem se. Provinile jsem sklopila hlavu a dvakrát přikývla. Bála jsem se otočit. Nechtěla jsem vidět ten odsuzující pohled.

Nejdřív bylo slyšet jen klapání podpatků, pak na mém rameni přistála její dlaň. Sebrala jsem odvahu a koukla na Rebeccu. Ten úsměv od ucha k uchu mě překvapil. „Co bys řekla na skleničku?“

***

„Určitě si o mně musíš myslet samé krásné věci,“ uchechtla jsem se ironicky. Prstem jsem přejížděla po hraně skleničky s červeným vínem a sem tam se podívala na Rebeccu sedící naproti mně.

Seděly jsme v jedné malé, útulné restauraci a já po celou dobu od našeho příchodu čekala, kdy mi začne můj vztah s Edwardem vyčítat. Ale místo toho mě jen obezřetně pozorovala a upíjela své víno.

„Vážně nechápu, jak jsem se dostala do téhle situace,“ povzdechla jsem si nešťastně. „Jake je skvělý muž – hodný, upřímný, laskavý a mohla bych pokračovat až donekonečna. Když jsme se poznali – poškrábala jsem mu nové auto,“ pousmála jsem se při té vzpomínce, „byla jsem přesvědčená, že tohle je láska na celý život, jenže…“

„Jenže pak jsi poznala Edwarda,“ dokončila za mě Rebecca. Přikývla jsem. „Bello, nemusíš se ospravedlňovat. Nepřišla jsem ti to rozmlouvat.“

„Ne?“ optala jsem se nevěřícně.

„Dobře, nebudu ti nalhávat, že mě to ze začátku nevytočilo. Znám Jacoba už dost dlouho dobu a jak si sama řekla, je to hodný kluk, který si nezaslouží, aby ho někdo podváděl a lhal mu. Zvlášť ne od někoho, kdo pro něj hodně znamená.“ Celou dobu se mi upřeně dívala do očí. To, co Rebecca říkala, mě bolelo. Bylo ještě stokrát horší to od někoho slyšet, než o tom jen přemýšlet.

„Tak strašně mě to mrzí,“ vzlykla jsem.

„Necháš mě domluvit?“ zasmála se uvolněně. Kývla jsem a vyčkávala. „Naštvalo mě to, ale pak je tu Edward.“ Ano, můj Edward. Snažila jsem si při jeho jménu zachovat chladnou hlavu, ale ten úsměv, který se mi rozlil po tváři, byl silnější. „Když jsem tehdy na té večeři viděla, jak se na něj potají díváš a především, jak on se dívá na tebe… On tě miluje, Bello.“

„Já vím, taky ho miluju. Ze začátku jsem to brala jen jako nevinné pobláznění. Bylo mi příjemné, že se o mě zajímá i někdo jiný než Jacob, ale postupem času jsem zjistila, že k Edwardovi cítím něco víc a už jsem s tím nemohla nic dělat. On je tak…“

„Úžasný?“ zkusila Rebecca se smíchem. Překvapeně jsem se na nic zahleděla, ale mohla jsem s ní jen a jen souhlasit.

„Bože, já jsem ale blbá. Já ti tu vykládám, jak Edwarda miluju, a přitom jsi s ním chodila i ty.“ Ruce jsem si přitiskla na pusu. Cítila jsem, jak se má tvář zbarvuje dočervena.

„To už je dávno. Tehdy jsme byli skoro ještě děti,“ mávla nad tím rukou. „Já pro něj nechci nic jiného, než aby byl šťastný, a to on je… s tebou, Bello.“

„Ale co Jacob?“ zeptala jsem se spíš sama sebe. Při pohledu na osobu nacházející se na druhé straně stolu mě něco napadlo. „Nehledáš přítele, Rebecco?“

„Hezký pokus,“ zasmála se Rebecca a zakroutila pobaveně hlavou. „Měla bys mu říct pravdu.“ Nasadila vážnou tvář.

„Ráda bych, ale já to nedokážu. Nechci mu ublížit,“ kníkla jsem a schovala hlavu do dlaní.

„Musíš, Bello. Je to dospělý chlap, přežije to.“

„Ale –“

„Vybrala sis Edwarda a nemyslíš, že i Jacob má právo se znovu zamilovat? Zbav se té vděčnosti, kterou k němu cítíš. Není to láska, ale vděčnost, co ti nedovoluje od něj odejít.“

Rebeččinu řeč přerušil můj mobilní telefon.

„To je Jacob,“ oznámila jsem a nejistě se podívala po Rebecce.

„Myslím, že si na chvilku odskočím,“ mrkla na mě a zmizela. Vážila jsem si toho, že vyklidila pole, ale teď bych byla spíš ráda, kdyby tu zůstala a dělala mi podporu.

„Ahoj… zlato,“ dostala jsem ze sebe přiškrceně. Zavřela jsem oči a promnula si kořen nosu. „Jsem ráda, že voláš. Zrovna jsme o tobě mluvily.“ Byla jsem z jeho telefonátu tak rozrušená, že jsem plácla to první, co mi přišlo na jazyk.

„Mluvily?“

„Náhodou jsme se potkaly s Rebeccou, tak jsme spolu zašly na skleničku –“

„Počkej,“ stopnul mě Jacob, „Rebecca? Na té večeři jsem si myslel, že se ti moc nezamlouvala.“ Z Jacobova hlasu bylo slyšet mírné pobavení.

„Spletla jsem se. Je fajn,“ uznala jsem svůj chybný úsudek ohledně Rebeccy. Na příště se s někým nejdříve pořádně poznám a pak teprve budu soudit, jaký doopravdy je.

„To jsem rád, že to říkáš. Tak co jste si o mně povídaly?“ vyptával se Jacob zaujatě.

„Nic, co bys musel vědět,“ ujišťovala jsem ho. Zatím, dodala jsem si pro sebe v duchu. „Co ty? Jak to vypadá v práci? Kdy se vrátíš domů?“ začala jsem se nenápadně vyptávat. Potřebovala jsem získat informace, abych se částečně připravila na to, co se nezadržitelně blíží.

„Když už jsi o tom začala. Mám špatné zprávy.“ Znejistěla jsem. „Budu tu muset zůstat déle.“ Připadal jsem si, jakoby mě někdo udeřil přímo do obličeje.

„Déle?“ zopakovala jsem po něm přiškrceně. „Co to znamená? Dva, tři dny?“

„Týden, možná víc,“ zamumlal, a ačkoliv jsem ho nemohla vidět, dokázala jsem si živě představit, jak se asi tváří.

„A-ale to nejde. Měl jsi přijet v pondělí. Nemůžeš tam zůstat déle,“ zmatkovala jsem. Bohužel to nebylo tím, že by se mi po něm tolik stýskalo, ale vzpomněla jsem si na letenky od Edwarda, které se ještě válely v koši -, Barbados, za týden.

„Je mi to líto, Bello. Já s tím nemůžu nic udělat,“ omlouval se Jacob. „Zlato, zavolám ti později, ano? Už se po mně shánějí, musím běžet.“ Pak telefon ohluchl.

V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat… co budu dělat. Byly tu dvě možnosti – na žádný Barbados s Edwardem se nepojede, nebo naopak pojede, ale tím pádem neskutečně ublížím Jacobovi. Co je lepší, být sobecká, nebo upřímná?

„Tak jak to šlo?“ vyzvídala Rebecca, když se vrátila zpátky ke stolu. „Asi moc dobře ne, když tak na tebe koukám. Můžu nějak pomoci?“

„Co?“ Odtrhla jsem oči od modrého ubrusu a pohlédla na Rebeccu. „S tímhle si musím poradit sama, už takhle jsi mi dost pomohla,“ pousmála jsem se na ni a zvedla se ze židle. „Omlouvám se, ale už budu muset jít, potřebuju si ještě něco zařídit.“ Z peněženky jsem vyndala potřebnou bankovku a položila ji na stůl. „Ahoj a moc děkuju.“

Rebecce jsem lhala. Nic jsem si nepotřebovala zařídit, jen jsem prostě chtěla být chvilku sama a popřemýšlet si.

Seděla jsem na lavičce na malém náměstí a v hlavě si přehrávala dnešní rozhovor s Rebeccou. Dodala mi chybějící odvahu k tomu, abych si promluvila s Jacobem, ale byla tu přednější věc – Edward, který byl stále několik tisíc mil daleko. A právě tohle jsem se okamžitě rozhodla změnit.

Zrovna když jsem při čekání na taxík hledala svůj mobil, rozezvonil se. Trochu jsem čekala, že to bude Edward, ale to jen máma dělala namátkovou kontrolu. Já ale byla tak natěšená, až konečně budu moci zavolat Edwardovi, že jsem ji dvakrát neposlouchala. Všechno jsem jí odkývala a zavěsila.

Jen co jsem dosedla do měkké sedačky v taxíku a ten zahnul za první roh, znovu jsem vytáhla mobil. Chvilku jsem pouze střídavě zapínala a vypínala seznam čísel, až jsem se nakonec sebrala a vytočila to číslo.

Se srdcem v krku jsem naslouchala, jak telefon vyzvání a čeká, až ho majitel zvedne. Stejně jako jsem čekala já. Nervózně jsem si kousala spodní ret a volnou rukou žmoulala šálu položenou na svém klíně. V duchu jsem si přeříkávala svou už dávno připravenou řeč, ale když to na druhém konci drátu zašustilo, všechno se mi vypařilo a zůstala jen naprostá prázdnota.

„Hvězdo,“ zaznělo v telefonu tím nejkrásnějším hlasem. Srdce se mi radostí rozbušilo ještě rychleji než doteď a po tváři stekla osamocená slza plná radosti.

„Edwarde,“ vydechla jsem šťastně a neubránila se úsměvu. Byla jsem štěstí bez sebe, že znovu můžu slyšet jeho hlas, že jsem se nezmohla říct mu něco dalšího.

„Stalo se něco, zlato? Jsi v pořádku?“ strachoval se Edward, když jsem dál nic neříkala. Musela jsem se pousmát nad jeho starostlivostí.

„Jo, stalo,“ odpověděla jsem a pokoušela se vážný tón. Byla jsem ráda, že nemůže vidět mé cukající koutky úst. Na malý moment jsem se odmlčela, abych ho nechala chvilku napnutého. „Chybíš mi, to se děje.“

„Taky mi chybíš, hvězdo.“ Mé srdce zaplesalo. Už nebylo nad čím dál rozmýšlet – chci ho zpátky, a to hned!

„Vrať se zpátky, prosím.“

„Bello,“ řekl překvapeně, „jsi si jistá? Vážně to tak chceš? A co ta věc s…“

Protočila jsem oči.

„Přestaň se ptát a okamžitě nasedni do letadla,“ nařídila jsem mu přísně a doufala, že to pochopí a nebude se dál vyptávat. I kdyby byl Edward mořská panna, bylo by mi to jedno. Jak se říká – když ho miluješ, není co řešit. A tak to bylo i u mě.

„Nebo je to problém? Nechci tě tahat od rodiny,“ zamumlala jsem zahanbeně, když jsem si uvědomila, jak sobecky jsem se zachovala. Tolik jsem si přála mít ho už u sebe, že mi nedošlo, kde a s kým vůbec je. Určitě si toho měli tolik co říct…

Skoro jsem ani nedýchala, jak jsem napjatě vyčkávala odpověď z jeho strany. Jenže místo Edwardova hlasu jsem slyšela, jakoby někdo do něčeho ťukal. „Edwarde?“ Začínala jsem být nervózní.

„Zítra v šest jsem u tebe.“

„Už zítra?“ vyjekla jsem nadšeně na celý taxík. Za to jsem si vysloužila nepěkným pohledem ze strany taxikáře. Omluvně jsem se pousmála a pokrčila rameny. „Nemůžu se dočkat.“

Za společnosti Edwarda na telefonu jsem dojela domů, připravila si večeři a vykoupala se. Spát jsem šla neskutečně šťastná.

Další den jsem nemohla dospat. Ráno jsem znovu vygruntovala celý byt a odpoledne skočila do obchoďáku pro pár důležitých věcí.

Chtěla jsem pro Edwarda připravit neobvyklé přivítání a k tomu jsem potřebovala spoustu svíček a novou noční košilku. Dokonce jsem sáhla i po šampaňském, ale nebyla jsem si jistá, jestli i upíři holdují alkoholu. Nakonec jsem nad tím jen pokrčila rameny – já upír nebyla, tudíž láhev přece jen skončila v nákupním vozíku.

Když se kolem šesté ozval zvonek u dveří, zachvátilo mé tělo vzrušení. Rychle jsem ještě odběhla do koupelny zkontrolovat, jestli vypadám dost sexy.

Pak už jsem jen nedočkavě uchopila kliku, nasadila svádivý výraz a odemkla.

„Edwarde!“ vyhrkla jsem žádostivě, ještě než jsem úplně otevřela dveře – a to byla ta chyba. Když mé oči uviděly, kdo to stojí na prahu, ztuhla jsem na místě.

23. kapitola - 25. kapitola

Zbytek povídky bych chtěla věnovat TeenStar. ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 24. kapitola - Vrať se: