Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Weather in my soul 5

24.08.2009 (12:00) • angbella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2159×

První rozhovor

Your eyes kills me, because I can´t be in your arms. I love you. I hate your eyes.

Rychle jsem se odvrátila. Byla jsem z toho pohledu opařená. Vyklepaná. Žaludek se mi otočil a v krku mi vyschlo. Co? V takovém stavu jsem snad ještě nebyla. Tohle se mnou mohl udělat jeden slaďouš?! No nazdar…
Chtělo se mi brčet a zvracet, ale hlavně jsem chtěla být v jeho útulné náruči. Něco mě na něm tak neskutečně přitahovalo…
Ctěla jsem, musela. Ale něco tu nehrálo, poprvé jsem neměla odvahu jít za ním a požádat ho o číslo mobilu. A ty jeho oči. Jeho tmavé oči. Jako by na nich bylo i něco hrůzostrašného. Naběhla mi husí kůže. Ale měla jsem pocit, že do nich můžu vložit všechny své emoce. Svůj křik, pláč, smích, polibky. Všechny mé pocity naděje a emoce tyhle oči unesou. Byla bych se do nich celá vešla. Vložila bezmezně a oddaně. Naprosto mě omámil. Snad jsem byla zamilovaná. Já. I když jsem si myslela, že už to nikdy nepůjde. A k tomu mu stačil jediný pohled. Jeden jediná, aby mě odnesl do Jeho říše.
Zůstala jsem tady tady sedět a nevnímat čas, až jsem si všimla že jsem zůstala sama. Jediná. Zažila jsem něco nečekaného. Strach. Nesnášela jsem ho. Klepala jsem se jen při tom slově. Měla jsem strach ze Strachu. Já drzá veliká hrdinka, metalová a hardrocková princezna. Nejhůř jsem ho zažívala před rokem s Beringhtonem. Byly to fantastické fóbie. Hrůza a nejhorší děsy. Radši bych tehdy umřela. Ten strach jsem zažila tehdy a od té doby pořád. Uvnitř mě byly obrovské děsy a teď se probouzely. Jako by dostaly šanci, šanci vyvalit se na povrch.
Rychle jsem se zvedla až jsem povalila židličku. Vzala jsem si tašku a utíkala mezi skříňky. Studenými, spocenými prsty jsem vytáhla plánek a hledala jsem na něm učebnu biologie. Už jsem to měla. Rozběhla jsem se ven a tam potom co nejrychleji do učebny.
Stáhla jsem si bundu. Tady jsem snad byla v bezpečí. Když jsem vstoupila do učebny hned mě uklidnilo nečekaně příjemné teplo. Učitel se na mě stejně jako ráno v kabinetu příjemně usmál a podepsal mi papír. Potom mě poslal do lavice vedle Něho! Nemohla jsem popadnout dech. Do té chvíle sem si vůbec nevšimla, že tam seděl. Nějak mi najednou nenaskakovaly přezdívky jako „ pitomý slaďouš ani podobně. Přestože měl tak trochu slušňácké oblečení bylo na něm něco, něco nespoutaného. Nádherného též. Ale teď. Díval se na mě! Měla jsem sucho v puse, podlomila se mi kolena, nanapadala mě žádná slova, nemohla jsem myslet. Už vůbec ne na něho. Jenom jsem na něho jak tupec zírala. Ještě jsem si vzpomněla na zmalované „ bárbínky“ z Phoenixu. Byly by z něj udělané raz dva. Nikdy bych si nemyslela, že se do takového kluka zamiluju. Ale on se vlastně ani netvářil jako kluk. Měl ve tváři hodně bolesti, takový trpitelský výraz. Opatrně jsem si k němu šla sednout. Sedla jsem si a položila své rozdrbané sešity na hromádku do lavice.
„ Ahoj.“ Pozdravila jsem tiše svého souseda. Jenom mi na pozdrav kývnul. Dvakrát jsem se ještě pokusila něco říct, ale on zjevně neměl zájem. A ehm osmkrát jsem se přistihla, že na něho zírám s otevřenou pusou. Byla jsem hodně zklamaná, když zazvonilo. Ještě mě čekala jedna hodina kterou jsem měla strávit se psím kamarádem. S Mikem Newtonem.
Sebrala jsem si svoje věci a odklusala na tělocvik ( ten krásnej kluk mi nic neřekl, takže jsem se neobtěžovala říct Ahoj jako předtím).
Bylo mi však špatně, bolela mě hlava, bolela mě jeho reakce. Tělocvik byl ten poslední předmět, co bych teď chtěla mít.
V šatně se na mě podívala Jessica, jako kdybych spadla z višně. Taková drbna…
„ Ahoj Bello. Co tě na tom obědě tak uchvátilo? Třikrát jsem do tebe drbla, že odcházíme. Byla jsi úplně mimo.!“ 
Tohle mi říkala jakoby nadřazeně. A navíc, že by nevěděla co mě tak uchvátilo? To bych se divila…
„ No víš, asi mě zaujal jeden reklamní plakát.“
„ Jo? A na co teda Edward Dělal reklamu?!“
Všechny holky ( kravky) v šatně se mi začaly smát. Stejně to dělala jenom proto, že ji odmítl. To bylo jasný jak facka. Ale už toho na mě bylo moc. Potřebovala by si zchladit hlavu.
„ Necceš jít někam na procházku?!“ Zeptala jsem se jí a ona na mě vykulila oči a vytáhla obočí…
„ No víš, třeba do pr.ele ty pitomá kozo!“ Dokončila jsem větu a vešla jsem do tělocvičny. Mike na mě vesele mával. Taky jsem mu zamávala. Potřebovala jsem se po Jessice uklidnit.
„ Ahoj. Co první den ?“ Musím říct, že mi teď připadal o hodně příjemnější, tak jsem se s ním dala do řeči.
„ Jo, celkem ušel. Díky za optání. Akorát některý holky tady mají příliš moc velkou pusu…“
Kecali jsme spolu, dokud nepřišel pan Clapp.
Skákali jsme výšku. Celou hodinu jsem však musela myslet na Edwarda. Aspoň mi ta koza ( Jess) řekla, jeho jméno. Pětkrát jsem kvůli němu shodila laťku. Po tělocviku mi bylo zase blbě a musela jsem myslet na Něho. Vyšla jsem z budovy s tělocvičnou a šla jsem si do hlavní budovy s jídelnou a skříňkami pro nějaké učební pomůcky. Spíš jsem se loudala. Ze všech těch kravek ve škole jsem nebyla zrovna nadšená…
Když jsem konečně otevřela vstupní dveře málem jsem omdlela. Stál tam o nějakou skříňku opřený ON! A dokonce se usmíval! A zdálo se mi to, nebo zm,ěnily jeho oči barvu?! Asi jsem pěkně zrudla, takže jsem přidala a šla hledat svou přidělenou skříňku. S šokm jsem zjistila, že je to ta, vedle té o kterou se Edward opírá. Nejistými kroky jsem se přibližovala ke skříňce… a k němu.
Skra, proč to musí dělat zrovna takhle, když na biologii se tvářil, jako bych byla jeho největší nepřítel.
„ Ahoj.“ Pozdravil mě a přidal neodolatelný úsměv. Cítila jsem, že mi magoří břicho a navíc se mi podlomila kolena. Bože. 
Nechal mě přeskládat si všechny věci a až jsem zamkla skříňku a chtěla odejít promluvil.
S odzbrojujícím úsměvem začal jakoby lehce, ale jeho slova měly takovou váhu…
„ Dneska za mnou byla Lauren.“ Řekl s úsměvem. Lauren to je ta divná holka uvědomila jsem si.
„ Říkala, že se ti líbím. Myslím, že ty mě taky. Ale nemysli si, že jsem normální.“
„ A to třeba jako jak?“ Řekla jsem ironicky i když jsem byla v sedmitisícém nebi. Nikomu nesmím věřit.
„ No, třeba jako že tě chci chránit před světem.“
„ Aha. Tak.“ Řekla jsem, i když mi význam těchto slov naprosto unikal.
„ Tak myslím, že se ještě uvidíme.“
„ A“ Nechal mě tam stát. Málem jsem omdlela.

DALŠÍ KAPČA

Autor: angbella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Weather in my soul 5: