Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechny zbraně touhy - Prolog

17.08.2011 (16:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3131×

Možná... Možná se to zlepší. I když si nemyslím, že se ubráním mamčinému hněvu. Kartáčem jsem si zběsile prohlábla vlasy a namočila zmuchlaný toaletní papír do ledové vody. Pak jsem si ho přiložila k obličeji a snažila se trochu rozproudit si krev ve tvářích. Vážně jsem tak pitomá, nebo tak moc ožralá, že jsem si neuvědomila, že si takhle dokonale zničím i ten zbytek make-upu, co mi ještě drží na obličeji? Ještě jednou jsem se pořádně podívala do zrcadla na dámských toaletách mého oblíbeného klubu v Seattlu.

Vypadala jsem docela bídně. Když jsem se tajně kradla z domu, vlasy jsem měla perfektně vyžehlené, rovné jako špagety a na obličeji mi držela vrstva make-upu. A teď? Vlasy jako vrabčí hnízdo, řasenka rozmazaná přes půlku tváře a ten cucflek na spodní hraně čelisti mi taky nedodával tomu vzhledu jeptišky, o který jsem se tak snažila. Příště budu asi víc sedět na baru, než zběsile tančit na parketě. Ale ta šoustačka s Levim na záchodech k tomu asi taky přispěla. Povzdechla jsem si.

Tohle mi Rachel bude otřískávat o hlavu minimálně týden. Tedy, dokud si to nerozdám zase s jiným. Nakonec jsem svůj boj se známkami dnešní zábavy vzdala a vyšla ze záchodů pryč. Prodírala jsem se tancujícím davem a hledala svoji milovanou partičku. Jasně, hráli Bon Joviho, takže jsem jednoduše vylezla nahoru k tyčím, kde ty paka tančili. Bylo to vážně vtipný, jak se Tony s Marcem vrtěli u tyče a hráli si na Demi Moore ve Striptýzu. No, moc jim to nešlo. Poklepala jsem Rachel silně na rameno, vypadala z nich nejvíc střízlivě. Ta se otočila a naklonila svoje ucho k mým rtům.

„Zlato, už pojedu. Naši mě možná zabijou rychlejc, když se vrátím před svítáním.“ Skoro jsem křičela, aby slyšela alespoň něco z toho, co jsem jí říkala. Rachel kývala hlavou a řekla něco ve smyslu, ať dobře dojedu. Ještě jsem jim zamávala. Samozřejmě, že to už nikdo nevnímal.

Ne dvakrát vyrovnanou chůzí jsem vyšla před klub a očima hledala nějakej slušnej taxík, co mě hodí domů. Sice nejsem génius, ale tak blbá, abych řídila nalitá, vážně nejsem. Jenže to by nesměly zase fungovat Murphyho zákony. Skoro vždycky se tu o mě taxikáři málem poperou, ale dneska nic... Stály tu jenom dva a oba měly zhasnuté světlo – znamení, že zrovna nejezdí. Takže jsem jako chytrá holka vzala mobil a zavolala si ho. Za minutku mi přišla zpráva, že tu bude za pět minut. Z kabelky jsem vylovila krabičku a vytáhla si jedno cigáro. Doma už z bezpečnostních důvodů kouřit nebudu. Takže mám poslední šanci si zapálit. Táhla jsem kouř do plic a přemýšlela, jak to uhraju před našima. Ale díky alkoholu, co mi vesele proudil v žilách, jsem si jen řekla, že to nějak dopadne.

Když můj taxík konečně zastavil před klubem, nasedla jsem a nadiktovala řidiči adresu. Celou cestu jsem nepřítomně koukala z okna a přemýšlela, jestli má ten taxikář opravdu tak dlouhé směny a nebo je jen línej se osprchovat. Jasně, je tak milej a na zrcátko si pověsil osvěžující stromeček. Takže teď tu zavání pot s vůni borového dřeva... Paráda. Doufala jsem, že na to aspoň šlápne, ale on jel, jak když nejel. Normálně bych doma byla za dvacet minut, ale s jeho nebezpečnou rychlostí silničního piráta jsem vystoupila před domem za třičtvrtě hodiny. Uklidnil mě fakt, že jsem mu nenechala ani cent spropitného.

Tiše jsem prosvištěla od hlavního vchodu přes vrátného k výtahům. Ani jsem ho nepozdravila. Stejně bych obyčejné 'dobrý den' tak zkomolila, že by ze mě vyšel jen neurčitý pazvuk. V horším případě bych vrhla. Ten Cosmopolitan se na mně podepsal a taxikářův nelákavý odér tomu jen nasadil pomyslnou korunu. Tiše jsem odemkla vchodové dveře. Ta úleva, co mě zaplavila, byla přímo neuvěřitelná. Všude bylo ticho... Že by si naši nevšimli mojí nepřítomnosti? Paráda! Vesele jsem si to napochodovala do svého pokoje, kde (jak jinak) byl přes moje letiště hezky napříč roztažený Louis. Převlékla jsem se do pyžama a v koupelně si jen rychle umyla ruce a obličej. Naštěstí byl Louis francouzský buldoček a ne doga, takže jsem ho jemně odstrčila na jeho stranu postele. Zachumlala jsem se do těch naducaných peřinek a v tu ránu jsem už o sobě nevěděla.

XXX

Ježiši! Fakt jsem měla tak stupidní nápad a míchala všechno od piva, přes Cp. Morgana až po Mojito a Cosmopolitan? No jo, jedna z mých blonďatých chvilek. Ani bych si to nevyčítala, nebýt té příšerné bolesti hlavy a žaludku jako na vodě. Vypotácela jsem se z pokoje. Slyšela jsem, jak se v jídelně dřou příbory o talíře. Ale jinak se žádné zvuky neozývaly. To znamenalo jediné... Ticho před bouří. Šla jsem pomalu čelit svému osudu. Táta seděl v čele dlouhého mahagonového stolu a mamka po jeho pravé straně, jako vždycky.

Oba dva věděli, že jsem už přišla. Mamka vzhlédla od svých celozrnných toustů.

„Ale, kdopak se nám to probral?“ řekla a usmála se. „Pojď se najíst.“ Ukázala na židli po tátově levici. Zavolala Leticiu, aby mi připravila snídani.

Mlčky jsem polykala svoje sousta a očima probodávala talíř. Zvedla jsem hlavu, až když promluvil táta. „Nic mi k tomu neřekneš?“ Jasně, byl naštvaný.

Doufala jsem, že to uhraju na svůj psí pohled. „Tati, moc mě to mrzí, ale byla tam skvělá akce a Rachel mě pořád přemlouvala, ať tam jdu. Ráda přijmu domácí vězení, nebo jakýkoliv jiný trest.“ Dívala jsem se na něj zpod svých víček.

„Je mi naprosto jedno, co v tom klubu bylo. Nikdy jsem ti nezakázal, aby ses šla bavit s přáteli, ale měla jsi domácí vězení. Snad nechceš, abychom to zas probírali, že?“ Táta narážel na mou malinkatou příhodu s kreditkou. Tak nějak jsem přečerpala kredit a vykoupila celý butik Manola Blahnika.

„Ne, tati. Nebudem to vytahovat.“ Víc už jsem k tomu neřekla. Táta mi vzal všechny kreditky a já dostala na měsíc přísnýho zaracha. S tím prvním průšvihem to byly jen dva týdny, ale díky svému útěku do Black Diamond jsem si ho pěkně zdvojnásobila. Co jsem komu udělala? Rachel si mohla utrácet, kolik chtěla. Stejně ty peníze jednou zdědím, tak co? Musím se je naučit utrácet! Ta slova mě pálila na jazyku, ale neřekla jsem je. To bych si to zkonila totálně.

Po snídani jsem se šla umýt a převléknout do jedné z teplákových souprav, co navrhla Madonna. Řekla jsem si, že vyvenčím Louise, a tak se aspoň dostanu z tohohle vězení.

„Zlatíčko, pojď jdeme ven,“ cukrovala jsem na něj. Ten okamžitě přiběhl k mojí noze a vrtěl ocáskem. Už jsem si jen brala klíče a odemykala byt, když se za mnou objevila mamka.

„Bello, máš domácí vězení. Tak kam jdeš?“ Ruce měla vbok a podupávala nohou, aby si dodala vážnosti.

„Jdu jen vyvenčit Louise, to snad můžu, ne? Potřebuju se dostat na čerstvý vzduch.“ Snad si nemyslí, že čtyři týdny nevytáhnu paty z domu? Už tak mám půlku letních prázdnin v tahu.

„Vyvenčí ho Leticia. A jestli chceš na čerstvý vzduch, můžeš jít se mnou a tátou,“ odpověděla a usmála se. No jasně, z pomyšlení, že jdu s nima do kostela, se musela mamka rozhodně smát.

„Ne, díky. Nehodlám strávit nejlepší léta mého života na mši v kostele. Na to jsem až moc povrchní,“ řekla jsem a oči se mi přímo valily z důlků. Ještě jsem zvedla ruce v obranném gestu.

Snažila jsem se kolem mamky projít do pokoje, ale chytla mě za ruku a s jiskřením v očích se přímo ďábelsky usmála. „Ne, ne, ne. Chtěla jsi na čerstvý vzuch, tak půjdeš. Za deset minut ať si převlečená do něčeho slušného,“ rozkázala.

„Promiň mami, ale kostým starý panny v šatníku nemám,“ utrousila jsem potichu.

„Bello!“

Ouu... „Promiň mami, už jdu.“ Bezva, takže jsem vlastně řekla, že se moje mamka oblíká jako stará panna a ona to ještě slyšela. Dneska je fakt dobrej den. Vůbec jsem se nemohla rozhodnout, co si vzít na sebe. Nakonec jsem si vzala jedny černý šaty pod kolena. Měly krátké rukávy a skoro žádný výstřih, takže se hodily. Měla jsem je na pohřbu strýce Johna, takže slušné byly. Netrvalo to dlouho a už jsem s rodiči jela autem.
Táta dal řidiči volno, takže dneska řídil sám. Mamka byla jako vždycky po jeho boku a já trčela vzadu sama. Ani nevím, jak dlouho to utrpení bude trvat. Doufala jsem, že to budou mít ti pánbíčkáři za dvacet minut odbytý, ať můžu zase domů. Sice jsem neměla radost, že nemůžu chodit ven, ale ten den bych v pohodě zaplácla telkou. Zítra už bych vymyslela, jak se z toho vykroutit. Mohla bych říct, že měla kamarádka nehodu a já ji musím opečovávat. Miluj bližního svého, ne?

Taťka zastavil před největším kostelem ve městě, kam jezdili s mamkou každou neděli. Ti dva se tu vzali a já tu byla dokonce křtěná. Jako malou mě sem tahali skoro pořád, ale teď jsem tu poprvé snad po třech nebo dvou letech. A abych byla upřímná, nějak jsem toho nelitovala. Připadalo mi to jako věčnost. Jenom půl hodiny se rodiče vítali a zdravili se všemi jimi podobnými před kostelem.

To bylo samé: „A jak se máte? Ach, Bello! Ty jsi tak vyrostla! A Charlie, jak ti jdou obchody?“ Prostě samý plky. Konečně se všichni začali hrnout do kostela. Usadila jsem se vedle mamky na pěkně tvrdý, dřevěný lavici. Už po minutě jsem si myslela, že se mi ze zadku udělá jeden velkej mozol.

Mše konečně začala. Kněz začal blábolit a všichni si vzali Bibli, která byla na každém místě. Dost neochotně jsem následovala mamčina příkladu a vzala si tu svojí do ruky. Nalistovala jsem si stránku a dala se jako všichni do čtení. To mě tak nebavilo! Nenápadně jsem si vytáhla svojí mp3 a nasadila si sluchátka. Vlasy jsem měla rozpuštěné, takže mě nikdo nemohl odhalit. Ale měla jsem tušení, že kdyby se tu promenádoval růžovej slon, nikdo by si toho nevšiml, protože všichni byli hypnotizovaní obsahem dost nudný Bible. Našla jsem svůj nejnovější objev, který jsem si stáhla včera. Jenže písnička byla dost potichu, takže jsem ji dala na nejvyšší hlasitost. Nepřítomně jsem čučela do dřevěný lavice přede mnou a ani se neobtěžovala předstírat, že čtu evangelium podle Matouše.

Najednou jsem ucítila v boku dost silné dloubnutí. Podívala jsem se vedle sebe a uviděla mamčin nabroušený výraz. Jasně, písnička byla tak nahlas, že ji musela slyšet i ona. Rychle jsem si vyrvala sluchátka z uší a přehrávač jsem vypla. Sorry...

„Pardon,“ pípla jsem.

„A nyní k Vám promluví otec Edward,“ promluvil starý kněz. Vzhlédla jsem nahoru k oltáři. A to bylo poprvé, co jsem ho uviděla...

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechny zbraně touhy - Prolog: