Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma 17. Úklid

15.04.2010 (07:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5512×

ÚKLID
(Edward)

„Měli bychom jít dolů,“ zašeptal jsem Belle do potichu do ucha.
„Mě se ale nechce,“ zamumlala.
„Jsi tu už měsíc a s ostatními ses skoro neviděla,“ zasmál jsem se a pevněji ji objal. Leželi jsme v polorozpadlé posteli, Bella ke mně byla otočení zády a já ji zezadu objímal. Ne že by mi vadilo, že všechem čas trávíme spolu, ale ostatní měli zřejmě jiný názor. Taky jsme poslední tři dny, co Filip odjel, nevylezli z postele.
„Nepřeháněj,“ zamračila se.
„No dobře,“ usmál jsem se, „jen Alice nás chce obléct, abychom na tu Filipovu udělali dobrý dojem a Emmett nás odsud chce vyhnat, i když vlastně nevím proč,“ pokrčil jsem rameny a snažil se to z jeho mysli vydolovat, bezúspěšně.
„Možná proto, že je to Emmett?“ hádala Bella.
„Jo, to bude tím,“ přitakal jsem vážně. Na to jsme se oba rozesmáli a ostatní se k nám ze spodu přidali. Tedy kromě Esme a Carlisla, ti jsou na lovu. A Emmettovi to taky nepřišlo vtipné.

Sice nerad, ale vyhrabal jsem se z rozpadlé postele a šel do šatny pro nějaké oblečení. Je jedno jaké, protože mě Alice stejně nakonec obleče, jak bude ona chtít. I s oblečením jsem se vrátil do pokoje a začal se oblékat. Bella mě celou dobu se zájmem a úsměvem pozorovala. Já jsem víc než oblékání sledoval ji. Zahrabanou v peřinách a s úsměvem na rtech. Stále jsem nemohl uvěřit, že tahle úžasná upírka si vybrala zrovna mě. Když jsem se oblékl, Bells vyskočila z postele a zamířila taky do šatny. Když kolem mě prošla, natiskla se na mě a lehce mě políbila. Než jsem stačil zareagovat, vytrhla se mi a zmizela za dveřmi šatny. Tak jsem si jen sednul na zbytky postele a čekal, až se taky obleče.

Za chvíli vycházela ven v otrhaných riflích a tmavě modré halence s dlouhými rukávy. Vstal jsem, chytl ji za ruku a táhl dolů, abych se na ni náhodou zase nevrhl. Moc dobře ví, jak se mi na ní tmavě modrá líbí. Šli jsme lidským tempem a drželi se za ruku. Došli jsme do obýváku, kde všichni sledovali pořad o vaření. Oni chtějí vařit? Jediný, kdo to tu umí, je Bella a Esme. To chci teda vidět.

„Á, naši milí sourozenci nás poctili návštěvou. Skoro jsem zapomněl, jak vypadáte,“ poznamenal Emmett a na chvíli odtrhl oči od obrazovky.
„Buď zticha a poslouchej,“ ždouchl do něj Jasper, aniž by se na něj podíval. Rose s Alice nad nimi zakroutili hlavami.
„Proč to tak sledují?“ ptala se nechápavě Bella. Alice s Rose zakroutili hlavami, že to nestojí za řeč a obě se ponořily do svých myšlenek. S Bell jsme se posadili na volné křeslo, já do něj a Bella na mě. Ona se zájmem sledovala ten pořad, nejspíš to jídlo neuměla. A já jsem pro změnu pozoroval ji.

Když pořad skončil, Emmett i s Jasperem vystřelili se sedačky jako neřízené střely přímo do kuchyně. Popravdě jsem se začínal bát, co tam chtějí vyvádět. A byl jsem příliš zbabělý, abych jim omrkl myšlenky. Jen doufám, že po jejich zásahu nebudeme muset stavět nový dům. Bella trochu znejistěla, když viděla, kam ti dva měli namířeno. Vyskočila mi z klína a vyrazila do kuchyně. Já jsem se k ní přidal.

Ve chvíli, kdy jsme vešli do kuchyně, se Emm s Jazzem otočili od skříně, ze které vytahovali hrnec. Oba na sobě měli bílou zástěru s klokaní kapsou na břiše. Emmettovi na hlavě seděla asi půlmetru vysoká kuchařská čepice a v rukou třímal obrovský hrnec, ze kterého by celá škola mohla jíst alespoň týden.
„Šéfkuchař Emmett,“ zahlásil, když jsme ho s Bellou nevěřícně pozorovali.
„Kuchtík Jasper,“ zahlaholil méně nadšeně Jazz, který stál kousek za Emmettem. Na hlavě měl také kuchařskou čepici, ale podstatně menší. V rukou pak svíral nůž a v druhé vařečku. Tvářil se strašně ukřivděně.

S Bells jsme zároveň propukli v hrozný smích, protože ty jejich oblečky a výrazy ve spojení s kuchyňským nádobím byli k nezaplacení. Najednou jsem zahlédl nějaký záblesk. Alice to fotila, ta jediná se na tuto situaci připravila dřív, díky jejím vizím, takže ji to tak nepřekvapilo a nerozesmálo.
„Tak tohle se povedlo,“ vykašlala ze sebe Bella mezi záchvaty smíchu.
„No dovol,“ ohradil se Emmett dotčeně. „To byl můj nápad,“ řekl pyšně.
„Byl můj,“ řekl tiše Jasper skrčený za ním.
„Nebyl a neodmlouvej, já jsem tady šéf,“ uzemnil ho Emmett.
„A proč nemůžu být kuchař, proč musím být kuchtík? Zní to divě,“ rozčiloval se Jazz.
„Protože jsi můj pomocník a tudíž kuchtík, proto!“ řekl nekompromisně Emmett a otočil se na náš kroužek, který se už docela uklidnil.
„A teď všichni ven, my tu pracujeme,“ řekl přísně Emmett a tvářil se jako agent FBI.
„A co budete vařit dobrého?“ zeptala se Bella naprosto vážným hlasem.
„Uvidíš,“ mrkl na ni Emm a vytlačil nás hrncem ze dveří. Hned, když zabouchl dveře, Bella je ještě jednou otevřela a strčila do nich hlavu.
„To budeš vařit pro celou vlkodlačí smečku? Myslím, že by to na ně bylo moc,“ zasmála se a dveře za sebou rychle zabouchla.

„Tak,“ začala Alice v obýváku. „Já s Rose jdeme všem nachystat vhodné oblečení. A vy dva,“ ukázala na nás, „uklidíte dům. A pořádně!“ zavelela. Tiše jsme si s Bell povzdechli, ale s upíří rychlostí to bude hned. Prach rozvíříme, smetí zameteme pod koberce, časopisy, papíry a další blbosti švihnem pod sedačku a je uklizeno. A pak hurá do našeho pokoje…
„Ať tě to ani nenapadne!“ vykřikla zděšeně Alice. „Vysát, všude utřít prach, vyčistit čalounění na křeslech a na pohovce, vyprat záclony, naleštit piáno, televizi, stolky, vázy a vlastně všechno. Až tam ti dva skočí, naleštit všechno nádobí. Pořádně umýt země a schody. Vyčistit rámy obrazů a umýt okna!“ vyjmenovala vše, co máme udělat a pyšně se přitom usmívala. Jen mě se zadrhl hlas, tak jsem alespoň hlasitě polkl. Bella chtěla nejspíš něco namítnout, protože ji Alice okamžitě umlčela.
„Protestovat můžete, jak chcete, stejně vám to nepomůže!“ řekla a odkráčela s pochichtávající se Rose do horního patra.

„Tak to je v háji,“ povzdechl jsem si. „Kde máme vysavač?“
„Vysávat až nakonec! První prach a leštění věcí. Vyperte záclony a vyčistěte čalounění. Potom umyjte okna, vysajte a vyleštěte země! Kuchyně nakonec!“ ozvalo se kázání se shora. To je sice pěkné, ale kde máme vysavač pořád nevím.
„Beru si ty záclony,“ řekla rychle Bella a hnala se k jediným dvěma záclonám, které máme v domě. Já to tak ale nehodlal nechat, u dveří jsem popadl malý stolek a postavil si ho před okno. Vázu z něj jsem položil na sedačku. Mohl jsem vyskočit, ale to bych je spíš roztrhal, než sundal. Bella se na mě nesouhlasně dívala a chtěla začít protestovat, když jsem opatrně vyskočil na stolek.
„Bello, prachovka je ve třetím šuplíku pod knihovnou,“ ozvalo se zhora. Za tohle jí budu muset poděkovat.
„Proč já?“ škaredila se.
„Protože říkám,“ odbyla ji Alice.

Spokojeně jsem sáhl na garniž a sundal z háčku kousek záclony. Zrovna jsem se natahoval na druhý háček, když se domem rozlehl výkřik.
„CIBULI! Potřebujem cibuli!“ rozkázal Emmett. Ze dveří kuchyně se vyřítil Jasper upíří rychlostí, běžel ke dveřím, zavadil o můj stolek a podtrhl ho. Pak jen práskly dveře, když zmizel venku. Jenže to už jsem nevnímal, protože jsem letěl volným pádem po obličeji k zemi. V letu jsem zahlédl nějaký záblesk, ale neměl jsem čas to řešit. S dunivou ránou jsem dopadl hlavou na podlahu.
„Copak brácha, leštíš tu zem jazykem?“ ozvalo se na de mnou. Stál tam Emmett, v obličeji bělejší než normálně. Tipoval bych to na mouku. A v rukou držel mísu a urputně v ní míchal nějaké bílé bláto.
„Jo, máš něco proti?“ zavrčel jsem na něj.
„Já jen, aby tam nebyly čmouhy,“ pokrčil rameny a zmizel v kuchyni.

Bella s prachovkou, Rose s nějakými botami i Alice s foťákem se svíjely smíchy uprostřed obýváku a nebyli k zastavení. Počkat, s foťákem? Zrovna jsem se narovnal v zádech, když klaply domovní dveře a pokojem se prohnalo tornádo, za kterým na zemi zůstávala jen hlína. Mě vzalo sebou a já znovu skončil na zemi.
„A co ta hlína?“ ozval se Emmett přísně z kuchyně.
„Můžeme ji použít místo kakaa,“ navrhl Jasper.
„Dobrý nápad, kuchtíku,“ pochválil ho Emmett. „Ta cibule je pěkná, kde jsi ji vzal?“
„U starostu na zahrádce,“ řekl pyšně Jasper.
„Výborně,“ řekl uznale Emmett. Já jsem se znovu vyškrábal na nohy a nevšímajíc si smíchu za zády zase vylezl na stolek a upíří rychlostí tu blbou záclonu sundal. To samé jsem udělal i s druhou. Pak jsem vrátil stolek a uraženě sedl do křesla. Všichni už se uklidnili a Bella právě leštila konferenční stolek přede mnou. Tím se mi naskytl pohled do jejího výstřihu a já ho se zájmem pozoroval.

„Edwarde! Neválej se a vyčisti ty křesla,“ uslyšel jsem zase seshora.
„Potřebuju chvilku, nějak jsem se unavil,“ řekl jsem jí nedbale a dál sledoval svoji televizi. Jenže pak se Bella narovnala.
„No šup šup,“ řekla a vytáhla mě ze sedačky. „V třetím šuplíku je kromě prachovek taky čistící prostředek na koberce a čalounění,“ řekla a zákeřně se usmála. Vracela mi ty záclony, i když nebylo o co stát. S povzdechem jsem si tedy vytáhl ten čistící prostředek a začal podle návodu napouštět sedačky pěnou. Bella šla zatím naleštit lustr…

„Emme, co to je?“ uslyšel jsem z kuchyně Jaspera.
„Banán, řekl bych,“ odpověděl chytře Emmett. Tak to už si snad dělají srandu, vždyť mají několik středních.
„A budeme ho potřebovat?“ ptal se Jazz.
„Jo, budeme,“ přitakal. „Dej to sem.“
„Na,“ řekl Jazz. „Ty víš, jak se to loupe?“ zeptal se ho.
„No jistě,“ řekl uraženě Emmett. Pak se ozvala hlasitá rána a dveře se rozrazily. Na nich byl připláclý rozmačkaný banán. V kuchyni měl Emmett, na lince narovnané banány a zrovna na jeden mířil pěstí. Praštil do jeho konce, banán vystřelil se slupky, mihl se kolem kamaráda na dveřích a pokračoval obývákam. Zastavil až na Bellině soustředěné tváři na lustr. Než se stihla vzpamatovat, zasáhl ji druhý, protože si Emmett ještě nevšiml, co způsobil. Následoval třetí, čtvrtý a pátý. Pak došly.

Další záblesk a Alice s foťákem v ruce. Tak už vím, co je toho zdrojem. Každopádně zmizela stejně rychle jako se objevila, Jasper se smíchem zavřel dveře do kuchyně, protože Emmett na Bell koukal jako na zjevení. A vlastně to teď docela sedělo, o obličej i halenku měla rozmazané banány. Teď se jí to vrátilo. Ale nejsem tak zákeřný a pohled na naštvanou Bell se mi nelíbil, tak jsem k ní přešel a chtěl jí to smýt. Ona se mi ale vytrhla a vyběhla do našeho pokoje, odkud jsem za chvíli uslyšel téct vodu. Já jsem se znovu pustil do čalounění…

„Tak to zapni,“ uslyšel jsem z kuchyně. Na nic jsem nečekal a rychle se schoval za sedačku.
„Udělej to radši ty,“ odpověděl Jazz. V tu chvíli se shora vrátily holky a chtěli si sednout na pohovku plnou pěny. Rychle jsem vyskočil ze svého úkrytu a bránil jim vlastním tělem.
„Všechno je zamořené, nesedat,“ řekl jsem rázně.
„Snad namořené, ne?“ ptala se Rose.
„To je jedno,“ odsekl jsem.
„Rose? Zlato, umíš zapnout plynový sporák?“ volal Emmett.
„Jasně,“ přitakala a šla do kuchyně. Nechala za sebou otevřené dveře, takže jsem měl dobrý výhled. Přišla ke sporáku, zapnula ho a opřela se o kuchyňskou linku naproti sporáku a klukům. Ti začali míchat obsah toho gigantického hrnce. Já jsem chytl prachovku a pokračoval v Belliné práci, která nevypadala, že se ji chystá dodělat.

„Už je to patnáct minut, měli bychom to sundat,“ řekl Emmett.
„Máš pravdu,“ přitakal Jasper s kuchařkou v ruce. Emmett tedy popadl hrnec za uši. Pak se vše dělo strašně rychle. Zakřičel, protože to bylo strašně horké a on se bál, že chytne. Blbost, já vím, ale Emmett je Emmett. Trhl rukama a celý obsah hrnce letěl přes celou kuchyň na vyděšenou Rose a skončil jí ve výstřihu a na obličeji.
„Emmette! Ty tupče!“ zavřeštěla, dala mu facku a chtěla odejít.
„Počkej, máš Filipův oběh mezi ko-. Za výstřihem,“ řekl ztuhle a rukou jí tam hrábl. Vytáhl hnusně vyhlížející smradlavou kouli něčeho oranžovo- červeného.
„Náš guláš,“ povzdechl si Jazz a zaklapl kuchařku.

A tak to šlo celé dopoledne… Jídlo létalo vzduchem, věci taky a foťák blikal o sto šest…

***

„Konečně,“ zamumlal jsem, hodil hadr do kýble s vodou a vstal. Než mě stihla Alice zastavit, vyhodil jsem kýbl s vodou a hadrou kuchyňským oknem ven. Bylo otevřené, jelikož jsme větrali spáleniny, desinfekce a spoustu čistících prostředků. Naprosto duševně vysílen jsem se svalil do sedačky vedle Bell. Přitáhl jsem si jí blíž a dal jí polibek na usmířenou.

„Ahoj děti, tak jsme doma,“ ozvalo se ode dveří. „Páni, tady je čisto,“ řekla zaraženě Esme. Líně jsem se na ni otočil a zděšením vyjekl.
„NÉ! STÁT!“ zařval jsem. „Teď jsem domyl podlahu!“
„Aha,“ zamumlal Carlisle a oba se zuli. Špinavé boty chtěli dát do botníku.
„NÉ! TEĎ JSEM TEN BOTNÍK VYTŘELA!“ zavřeštěla Bella.
„Fajn,“ povzdechl si Carlisle a vzal svoje i Esminy boty. Otevřel dveře a vyšel ven.
„NÉ! TEĎ JSEM VYNESL POPELNICE!“ zařval Emmett hystericky. Carslisle se vrátil s nakvašeným výrazem ve tváři a dvěma páry bot v rukou.
„Fajn, co s nimi mám teda udělat?“ zeptal se naštvaně.
„Na půdě je pytel pro děti bez domova, dáme je tam,“ řekla Esme a boty od něj vzala.
„NÉ!“ zařvala Rose. „Ten jsem už odvezla do dětského domova,“ dodala. Esme se zhluboka nadechla a vydechla. Otevřela dveře a boty jimi vyhodila. Prostě jen tak s nimi švihla za hlavu.
„NÉ! TEN TRÁVNÍK JSEM VYČISTIL A POSEKAL!“ rozčiloval se Jazz a vyletěl ven to uklidit.

„Tak fajn, co se to tu děje?“ zeptal se Carlisle a založil ruce v bok.
„TO ONA!“ řekli jsme všichni najednou a ukázali na Alice, která zase držela foťák. Už vypnula blesk, takže jsem nestíhal sledovat, kdy fotí.
„No co, přece nechcete udělat ostudu,“ bránila se.
„To je pravda,“ přikývla Esme a zamířila s Carlislem nahoru se převléct.

„Počkat,“ zavolal za nimi Emmett.
„Co zase?“ vyjekl Carlisle nabroušeně. Takového jsem ho ještě nikdy neviděl.
„Ty nic,“ odsekl Emm stejným tónem. „Esme, mohla bys Filipovi a té jeho buchtě uvařit něco k snědku? To jsme nějak nestihli…“

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma 17. Úklid: