Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 11. kapitola

17.11.2011 (08:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1710×

Překvapení

Alex:

Pevně mě chytil za předloktí a táhl z domu. Několikrát jsem na něj zasyčela, aby mě nechal na pokoji, ale ani to s tím nehnulo. Zastavil asi sto metrů od domu. Pustil mou ruku a já si začala mnout pohmožděné předloktí. Budu mít štěstí, když se mi neudělá modřina přes polovinu ruky.

„Tys to věděla?“ vyštěkl na mě.

„Co?“ odpověděla jsem mu naštvaně otázkou.

„Že se Charlie otiskla do Aleca!“

„Ne,“ odpověděla jsem mu stručně a dál pozorovala rudé čáry na mé ruce, kde mě ještě před chvílí držel. Když jsem se na něj podívala, docvaklo mi, proč tak zuří. „Ty sis myslel, že se otiskla do tebe,“ zkonstatovala jsem a marně se snažila skrýt výsměšný tón, který se mi odrážel v hlase. Propaloval mě naštvaným pohledem. „Takže jo,“ odpověděla jsem za něj.

„Fajn, možná jsem si to na chvíli myslel. Tebe to snad nenapadlo?“ zavrčel.

„Ne!“ odpověděla jsem mu bez rozmyšlení.

„Nelži, kdy sis to nemyslela, nezačala by sis s tím, se kterým teď couráš po nocích!“ vyštěkl na mě.

„Sethe, už ti do mě nic není!“ zaječela jsem na něj.

„Třeba je!“ odpověděl mi stejným tónem a hrubě mě políbil. Zapřela jsem se mu rukama do hrudi a odstrčila ho. Chtěla jsem na něj něco zařvat, ale než jsem do plic stačila nabrat dostatečné množství vzduchu, měla jsem čtyři nohy.

Čekala jsem něco efektivnějšího, zamručela jsem. Střelila jsem pohledem po Sethovi, který ležel na zemi a přes tričko se mu táhly čtyři dlouhé a krvavé šrámy, a rychle zase sklopila zrak. Byl při vědomí. Propalovala jsem zem pohledem a hledala způsob, jak se vyhnout tomu, co bude nedocházet. Seth nic neříkal, jenom čekal. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, zadívala se mu do očí a... nic. Nic se nestalo. Upřeně mě propaloval pohledem a já jen zavrtěla hlavou ve znamení odpovědi na jeho nevyřčenou otázku. Neotiskla jsem se.

***

Čtyři dny mě drželi doma, abych neprovedla nějakou blbost. Ale to jsem neměla v úmyslu. Čím dřív se dokážu ovládat, tím dřív se budu moct vrátit do mého, teď už jen minimálně normálního života. Seth se mnou od té doby neprohodil ani slovo. Pečlivě si hlídá, kdy jsem vlk a kdy ne, a vyhýbá se mi, jak jen může. Charlie tráví každou volnou chvíli s Alecem a do školy chodí jen zřídka, protože si vydupala, že bude mít sem tam nějakou hlídku. Zkrocení mé nově objevené vlčí podstaty se tedy ujal táta a Jacob, i když nechci ubírat mámin podíl na mém sebeovládání. Ale nejvíc jsem na tom všem nesnášela, že všichni najednou vědí všechno.

To, že jsem si stěžoval, že o něm nic nevím, neznamená, že musím vědět všechno, stěžoval si táta, když jsme byli lovit v lese. Jeho očima jsem viděla sněhově bílého vlka, který měl nefritově zelené oči a chlupy delší než jakýkoliv jiný vlk, ale ne příliš. Tohle jsem teď byla já, Alexis Lahoteová. Svoje vlasy jsem úplně nedokázala úplně obětovat, proto ty chlupy, ale jako člověk jsem se přeci jen trochu změnila. Byla jsem o něco klidnější a snažila se krotit své emoce, ale stejně to občas nedopadlo zrovna dobře. Třeba předevčírem, kdy jsem Sethovi zpravovala převodovku, a rozčílil mě Emmett, když mi nešel přitáhnout jeden šroub. Bez varování jsem se přeměnila a málem mu ukousla hlavu.

Taky ses bál, že ti o něm nikdy neřeknu, odpověděla jsem mu.

Já vím, já vím a... docela se mi zamlouvá. Teda zrovna ve chvíli, kdy nezkoumá tvoje mandle, stěžoval si. Trochu jsem zavyla ve znamení smíchu. Fajn, zítra už můžeš do školy. Tvoje myšlenky jsou už ohraný, oznámil mi a odběhl do lesa, aby se přeměnil. Při té poslední poznámce jsem si dokonale dokázala představit, jak by se tvářil jako člověk. Taky jsem se přeměnila v člověka. Ve dveřích jsem se srazila se Sethem. Chtěla jsem ho obejít a pokračovat po svém, ale promluvil na mě.

„Ehm... Alex, můžeme si promluvit?“ zeptal se. Nechtělo se mi, ale pokrčila jsem rameny a obrátila směr chůze. Došli jsme docela hluboko do lesa, ještě dál než jsme byli, když jsem se přeměnila. Teď jsme měli stoprocentní jistotu, že náš rozhovor bude čistě mezi čtyřma očima. Chvíli jsem přemítala, co bych mu mohla říct, ale nakonec jsem zůstala potichu.

„Promiň, jak jsem na tebe řval. Když ses proměnila a... i před tou školou,“ řekl tiše.

„Spíš já bych se měla omlouvat. Řekla jsem ti mnohem horší věci než ty mně. A... ani jsem neměla pravdu.“ Poslední větu jsem pouze zašeptala.

„Nemohla jsi vědět, že se neotiskneš. A stejně co nevidět potkáš svou polovičku, takže by to skončilo stejně. Já jsem se ale měl ovládat, přeci jsem ten starší a rozumnější,“ zasmál se. Neubránila jsem se úsměvu. „Myslíš, že by zase všechno mohlo být jako dřív?“ zeptal se.

„Můžeme se o to pokusit,“ přitakala jsem. Maličko se pousmál

Nastal den D, tedy den, kdy konečně zase půjdu do školy. Všichni jsou ze mě na prášky, protože se snad nikdy nestalo, že bych se tam těšila a ještě škemrala, abych konečně mohla do té budovy vejít. Ne všichni z toho byli nadšení, ale bylo to táty rozhodnutí a stále jsem přeci jeho dcera. Když se přede mnou objevila budova školy, vše mi přišlo úplně jiné. Pach výfukových zplodin byl silnější, hlasy studentů hlasitější a oprýskaná omítka školy ošklivější. Pořád to ale byla ta samá budova. Když jsem brala za kliku, táta mě zastavil a řekl: „Ovládej se.“ Pouze jsem přikývla a vykročila z auta.

Všichni z party se ke mně okamžitě nahrnuli a zjišťovali, co mi vlastně bylo. Snažila jsem se jim s úsměvem odpovídat, ale moc se mi to nedařilo. Z běhání po lese jsem stále nebyla úplně odpočinutá, ale to se prý časem poddá. Taky jsem stále pohledem těkala po okolí a hledala jeho. Přímo u zdroje jsem měla ověřené, že ve škole bude, ale ještě jsem ho neviděla. Přepokládala jsem, že na mě bude čekat před školou, ale nic. Nechala jsem to být a stále si říkala, že má asi něco důležitější.

Zrovna jsem měla namířeno ke skříňce a pak do jídelny, kde jsem doufala, že bych konečně mohla potkat Aarona, když mě do nosu praštil neznámý pach upíra. Zvedl se mi žaludek a lehce jsem se roztřásla. Pokračovala jsem dál v cestě a doufala, že to přejde, ale pach byl stále silnější a nesnesitelnější. Najednou jsem začala panikařit, že bych se mohla přeměnit, proto jsem se rozeběhla dál od pachu, do údržbářské místnosti. Cestou jsem vrazila do několika osob, ale omluvou jsem se nemohla zdržovat. Plnou silou jsem narazila do dveří a zjistila, že jsou zamčené. Nervózně jsem se okolo sebe rozhlédla. Nikdo si mě naštěstí nevšímal, takže jsem v klidu vylomila zámek. Vpadla jsem do místnosti. Neobtěžovala jsem se rozsvěcením, jen jsem zhluboka dýchala čistý vzduch - byl sice promísený se stoletou vrstvou prachu a plísně, ale nebyla v něm ani známka upíra - a snažila se uklidnit.

Rozletěly se dveře do místnosti a pach se najednou vrátil v ještě větší síle.

„Lex?“ zeptal se až příliš známý hlas. Rychle jsem se nadechla a otočila jeho směrem. Nerozsvítil, takže jsem viděla pouze jeho obrys.

„Aarone? Ty... ty...“ koktala jsem, „nejsi člověk.“ Panika se náhle vrátila ještě ve větší síle. Oči se mi plnily slzami a srdce svíralo bolestí.

„Ty taky ne,“ odpověděl klidně. Udělal krok mým směrem a já ustoupila dozadu. Zády jsem narazila do stěny a nohou porazila nějaké lahve. Jedna nebo dvě se rozlily a podle pachu jsem zjistila, že jde o nějaké čistící prostředky.

„Ale... ty nejsi ani upír ani vlk,“ konstatovala jsem jasnou skutečnost. Co ale vlastně je?

„A ty jsi vlk,“ zkonstatoval stejně jako já, ale mnohem klidnějším hlasem. Zase se o krok přiblížil. Shodila jsem další láhve.

„Co jsi zač?“ ptala jsem se zoufale.

„Poloupír. Matka člověk, otec upír,“ řekl, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě.

„To není možné,“ zavrčela jsem.

„Vše je možné, dokonce i to, že vlčice mohou mít děti,“ opáčil. Překvapilo mě to. Co ví o mojí rodině? O kousek se přiblížil.

„Jdi pryč! Nepřibližuj se!“ vykřikla jsem. Zastavil se.

„Alex, pořád jsem to já,“ řekl tiše a smutně.

„Vypadni!“

„Pořád jsem to já!“ pokračoval pevným hlasem. „Vždy jsem byl poloupír. To ty ses změnila.“

„Běž pryč, prosím,“ zašeptala jsem. Pálení slz v očích začínalo být nesnesitelné, ale nemohla jsem jim dovolit, aby přetekly. Jedním neskutečně rychlým pohybem byl u mě. Přitiskl mě ke stěně a chytl mě za obě ruce. Neměla jsem šanci se ani hnout. Vyjekla jsem překvapením, když jsem jeho hlas slyšela těsně vedle mého ucha. Jeho teplý dech mě šimral ve vlasech a i přes upíří pach, který mě nepříjemně pálil v nose, jsem cítila jeho kolínskou a jeho osobitou sladkou vůni, která byla silnější než kdy jindy. V hlavě se mi najednou objevily vzpomínky, jak jsem v jeho náručí ležela na dece na louce, když jsem se pohádala se Sethem. Jak jsme se zase sešli u Joea, a znervózňoval mě při hraní kulečníku, když stál těsně vedle mě. Na jeho teplé rty na mých.

„Pořád jsem to já,“ zašeptal. Pevně jsem zavřela oči a jedna slza se mi začala kutálet přes tvář. Netroufla jsem si odpovědět, protože by se mi určitě zlomil hlas. „Prosím, neodháněj mě,“ zašeptal zoufale. Těžce jsem polkla. Pustil jednu mou ruku. Myslela jsem, že mě pustí úplně, ale svou ruku - jen několik desítek centimetrů od mého obličeje - obrátil dlaní vzhůru, ze které vyšlehly plameny. Vyjekla jsem. Rychle jsem se mu podívala do očí a už neuhnula.

V jeho dokonale zlatavých očích se značilo nečekaně moc emocí. Zrada, bolest, něha, touha, zlost, ublížení a něco, co mě nutilo mu pohled stále oplácet. Něco, co mi říkalo, že mě od něj nic neoddělí. Odráželo se v nich něco, čemu se říká otisk. Ani nevím, jak jsem si to představovala. Najednou tu byl jenom on a nezáleželo na ničem jiném. On se stal mou realitou, mým vším.

„Už... už ses otiskla?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Ano.“ Najednou jeho stisk povolil, ustoupil ode mě a chystal se odejít. „Stůj,“ křikla jsem za ním. Zastavil se a pomalu se otočil čelem ke mně. Místnost už dávno zase pohasla, když se otočil k odchodu. Přešla jsem k němu jen těch několik málo kroků, které nás nedělily, a zašeptal: „Do tebe.“ Najednou mě zase přitiskl ke zdi, ale teď už mě nechtěl jenom udržet na místě. Líbal s takovou touhou s jakou ještě nikdy. Naše těla se ocitla v těsné blízkosti. Otírala se o sebe a naše rty se k sobě hladově tiskly. Celé mé tělo spalovala pouze touha a ten nesmírně hluboký cit, otisk.

Najednou se zase rozletěly dveře. Okamžitě jsme od sebe odskočili. Před námi se zjevila profesorka Lovegoodová a řvala na nás: „Voltmanne, Lahoteová! Taky nemáte co dělat! Okamžitě vypadněte!“ Krátce jsme na sebe pohlédli a vyběhli z místnosti. Lovegoodová tam ještě nějakou dobu stála a propalovala nás pohledem.

„Takže Voltmann, jo?“ zeptala jsem se před školou. Přikývl.

„Jsem rád, že vás poznávám, slečno Lahoteová.“ Musela jsem se tomu zasmát.

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 11. kapitola: