Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu knih - 1. kapitola

14.03.2011 (19:30) • Bellina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2144×

Ve stínu knih - 1. kapitola

„Dělej, Edwarde, kdo má na tebe pořád čekat, loudáš se jak malé děcko!“ rozčilovala se Alice cestou mezi dvěma butiky v nákupním centru.

Já to nesnášel, kdo by taky. Alice byla maniak! Nikdo jiný by totiž nevydržel nakupovat 16 hodin bez přestání! Dokonce ani Jasper, její několikanásobný manžel a příležitostný manekýn, nemá nervy s ní tento maratón podstupovat! Jen já, nepoučitelný blbec, se musím vsázet.

„Edwarde, kde pořád vězíš!? Nejsi ty náhodou zamilovaný?“ zasmála se Alice vlastnímu vtípku.

Přesně, zamilovaný tak akorát do knih. Přestože bloumám po světě bezmála sto let, nepotkal jsem ještě dívku, která by mě očarovala. Věděl jsem, co je to láska, ale jen z myšlenek a slov své rodiny. Carlisle s Esmé, stejně jako Emmett s Rosalie a dokonce i Alice s Jasperem, přestože byla Alice někdy fakt otravná, se milovali. Našli své polovičky a utvořili s nimi celek. Nezáviděl jsem jim to, i když někdy možná trošku ano, ale každý si zaslouží lásku. Já si jen musím počkat. Doufám, že se dočkám! Snad jednou potkám tu, která by mně očarovala a byla mojí Julií.

„Tak, a dost Edwarde! To už opravdu nemá cenu! S tebou nakupovat, je jak s Emmetem lovit – ani s jedním není žádná řeč! Akorát Emmet je u toho víc hlučný!“

„Co bys taky chtěla, Alice, po nás obyčejných chlapech!“ zasmál jsem se.

„Jó chlapech!? Já zapomněla,“ vrátila mi to.

„Jdu se podívat po nějakých nových knížkách, nějak mi dochází noční zábava a ty si mezitím ponakupuj všechny ty zbytečné věci, které ti v šatníku ještě chybí. OK?“ zeptal jsem se jí, ale stejně mohla odpovědět pouze jediným správným slovem a to už naše vševědoucí Alice znala.

„Fajn, Edwarde. Sejdeme se za dvě hodinky u auta.“ Zavřela na chvíli oči a jen tak pro sebe dodala: „Jo, jo, to by mělo stačit!“

***

V knihkupectví byl klid. V tuto noční dobu už tu moc zákazníků nebylo a ti, kteří stáli mezi pulty, si jen pozorně četly obsahy knih, což mi vůbec nevadilo. Bylo příjemné zase jednou neposlouchat: „Ach, můj bože, to je teda kus!“, „Ty jeho vlasy! Kdybych měla jen odvahu!“, „Snad by si dal říct!“ Takových řečí, vlastně myšlenek, jsem měl plné zuby. Je přece jasné, že když jsem upír, tak budu pro své oběti přitažlivý. Proto to mám ve své existenci tak těžké s láskou. Na světě je sice plno krásný žen, ale upírek živících se jen zvířecí krví, už tolik ne! Člověk je hrozně chatrný a ženy obzvlášť. A stejně, jakou cenu by to mělo začít si něco s člověkem? Co bych jí mohl nabídnout? Pouze své tělo bez duše a bijícího srdce. Pokud by to byla moudrá žena, určitě by takové monstrum, jako jsem já nechtěla a s děsem v očích by ode mě utekla.

Knihkupectví se pomalu vylidňovalo a v krámku jsem zůstal už jen já s prodavačkou ve středních letech. Stála u pokladny a nedočkavě hleděla na hodinky na protější stěně.

„Snad už budou spát a Natalie jim dala večeři,“ přemýšlela nervózně.

„Jsem asi poslední, že?“ Podal jsem jí své knihy a usmál se. Byla to starostlivá máma 3 dětí - nejstarší Natalie a dvou malých chlapců – dvojčátek. Chtěla co nejrychleji zavřít a utíkat je domů zkontrolovat.

„No, už to tak asi bude, pane. Budete si ještě něco přát?“ oplatila mi úsměv.

„Ne, myslím, že pro dnešek by to stačilo,“ odpověděl jsem, podal jí potřebné bankovky a chtěl odejít. Tehdy jsem ji ucítil poprvé. Dolehla ke mně tak lákavá vůně, že jsem jen zůstal stát a pevně se držel pultu. Ze zadní části knihkupectví vyšla drobná dívka a v náručí nesla asi deset knih.

„Končíš, Bello?“ zeptala se jí prodavačka.

„Ano, Carol. Jen si k tobě odložím pár knih, které jsem nestihla dnes zaevidovat. Ty už určitě spěcháš za dětmi, viď? Jsou doma sami s Natalie?“

„Ano, Peter opět odjel na cesty,“ odpověděla jí. „Kéž by už nemusel tolik jezdit. Pořád ho někam posílají, protože je mladý a rychle se aklimatizuje na nové prostředí. Vždycky nám doma moc chybí. Kluci jsou ještě malí a často se po tátovi ptají!“ doplnila smutně.

„No, tak snad se brzo vrátí, abyste byli všichni spokojení. Určitě mu taky moc chybíte!“ odvětila Bella. „Už budu muset běžet, Carol, Charlie na mě určitě doma čeká. Tak se uvidíme zítra, jo? Drž se a dobrou!“ zamávala na pozdrav a byla pryč.

To se mi snad jen zdálo, kde se tu vzala a jak to, že jsem ji už dřív neslyšel?

Až teď mi došlo, že jsem ji neslyšel. Ani jediná jedna myšlenka, která by jí proběhla hlavou, ani náznak, který by se dal zachytit. Její tvář byla plná soucítění, když mluvila s Carol. Její slova naplněná pochopením jsem slyšel, ale nic víc? Všechny jsem vždy slyšel a teď Carol slyším taky, se mnou tudíž nic být nemohlo. Co je teda Bella zač? Její vůně i mysl mě dráždí k nepříčetnosti!

„Ehm, ehm,“ odkašlala si paní u pultu. „Rozmyslel jste se, pane? Budete si ještě něco přát?“

Nedokázal jsem jí hned odpovědět. Má duševní rovnováha byla narušena. Jedna drobná dívka mě dokázala úplně vykolejit.

„Je vám něco, pane? Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, ne, děkuji!“ konečně jsem se vzpamatoval. Nabral jsem do plic potřebný kyslík a se zdvořilým „nashledanou“ si to namířil za Alicí.

„Jen počkej, Alice, to si s tebou ještě vyřídím!“ pomyslel jsem si.

Autor: Bellina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu knih - 1. kapitola: