Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 3. kapitola

06.12.2012 (18:45) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1154×

Ráno jsem se cítila zvláštně odpočatá. Na hodinu jsem zavřela oči a povedlo se mi usnout. Nestává se to často. Ale někdy se mi to povede. Načerpá mě to energií. Protáhla jsem se a rozhlédla se. Málem jsem spadla ze stromu, když jsem zjistila, že na vedlejší větvi sedí malá upírka. Skoro jsem vykřikla. Ale ona se zasmála a naznačila, abych byla potichu.

„Co-co..." Neměla jsem slov. Nevypadala, že mi chce ublížit. Všimla jsem si jejích očí. Jako zlato. To je jedna z Edwardovy rodiny.

„Chci ti pomoct. Když to neudělal Edward, udělám to já," řekla a seskočila na moji větev. Vypadala tak ladně a lehce. Usmála se a natáhla ke mně ruku v přátelském gestu. Byla jsem hrozně překvapená, že jsem jí ruku podala. A po pár vteřinách jsem si uvědomila, že to byla ta největší blbost. Čekala jsem, kdy mi utrhne ruku. Ale... Nic se nestalo.

„Jsem Alice," představila se a ruku stáhla podél těla. „A tohle je Bella," ukázala za mě. Rychle jsem se otočila a spatřila další upírku. Ovšem, tahle se mračila. Neměla jsem slov. Nevěděla jsem, co od nich mám čekat.

„Bella tě včera sledovala a s tou holčičkou jsi ji překvapila. Proto jsme tady. Pomůžeme ti," vysvětlila mi, ale Bella zasyčela.

„Řekla jsem, že to zkusíme," opravila Alice.

„Ale Bello, odkdy jsi taková? Děláme správnou věc." Chtěla ji ujistit. Na chvíli jsem si připadala, že mě úplně ignorují. Ale myslím, že každá z nich byla připravená mi utrhnout hlavu z těla. Alice seskočila z větve a Bella ji napodobila. Alice pokynula, abych šla za nimi. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, ale poslechla jsem ji. Rozeběhly jsme se.

„Ještě večer jsme zašly za vlkodlaky. Bella promluvila s jedním z nich. Máme s ním schůzku," křikla Alice při běhu a mně se nějak přestalo chtít ji poslechnout. Bude tam vlkodlak, dva upíři. To není moc dobrá kombinace. Ještě k tomu jsem jednomu z nich přelámala ruce. Budou se chtít pomstít. Pomalu jsem zastavila a chtěla běžet od nich. Nenechám se přilákat tak rychle do pasti. Překvapivě se mi do cesty postavila Bella. Zavrtěla hlavou.

„Věř nám. Včera jsi měla možnost rozmlátit jejich dům, ale nechala sis česat vlasy od malé holčičky! Nechceme ti ublížit. Opravdu ti chci pomoct. Nejsem tvůj nepřítel," řekla a přihodila takový poloúsměv.

„Když měsíce utíkáš před smrtí, naučíš se jedno. Nikomu nevěř," zamumlala jsem a trochu se rozklepala. Nebylo mi moc dobře. Nebylo to ze vzteku, ale ze strachu. Možná, že jsem řekla něco, čeho jsem se sama bála. Chci někomu věřit. Mít někoho komu věřit můžu. Někoho, kdo mi pomůže.

„Tak mi aspoň zkus věřit. Slibuju, že když se ti něco nebude zdát, necháme tě jít." Pořád jsem jí ve tváři viděla zlost nebo... něco, co mi pomoct nechce. Ale na druhou stranu jsem tak viděla i něco, co mi pomoct chce. Přikývla jsem a následovala pach Alice.

Zastavila jsem se na palouku, Bella byla těsně za mnou. Alice stála uprostřed a něco probírala s tím mužem. Počkat! Kruci, kruci! To je ten, kterému jsem přelámala ruce! Má je očividně v pořádku, ale určitě bude ještě trochu slabší.

„Neboj," šeptla Bella vedle mě a já vykročila vpřed. Jeho oči se setkaly s mými. Netvářil se nadšeně. Teda, netvářil se vůbec přátelsky. Alice se usmívala. Zatím jsem ji neviděla se mračit.

„Tohle je hloupost!" rozkřičel se ten muž a zamáchal rukama. Bolestivě sykl a zase je poklidně spustil podél těla.

„Jacobe, já vím, co dělám," ozvala se Bella a vykročila k němu. „A sám jsi souhlasil. Teď už nevycouváš," zavrčela se zdviženým ukazováčkem.

„S čím souhlasil?" špitla jsem a rentgenovala všechno v okolí. Cokoli se šustne v křoví, běžím pryč.

„Jacob souhlasil, že tě nechají běhat na svém území a pokusí se zabít jakéhokoli upíra, který proti tobě půjde," vysvětlila Bella a usmála se. „Nemusíš tu před něčím pořád utíkat," pokračovala. Chvíli jsem se dívala z jednoho na druhého a nechápala, jak ho někdo mohl přemluvit.

„Nemusím se schovávat," ujišťovala jsem se.

„Já ti nic neudělám, ale pokud mě neposlechnou ostatní, tak s tím nic nezmůžu," zasyčel posměšně a udělal krok ke mně. Zavrčela jsem a můj hrudník se rozvibroval.

„Jsi alfa, přemluvíš je snadno," nesouhlasila Bella a Alice přikývla. Varovně mu položila ruku na nahou hruď. Ihned ustoupil před ledovým dotykem. Taky jsem se uklidnila.

„Fajn. Ale uděláš něco... A je po tobě," varoval mě a znovu si mě od hlavy k patě prohlídnul. Potom se s úšklebkem otočil a odcházel pryč. Jakmile zmizel, Alice se vesele zasmála. Její smích mi připomínal rolničky. Donutilo mě to se usmát taky.

„Tak fajn. To bychom měli." Promnula si ruce a koukla na Bellu.

„Musíš se naučit lovit," zamumlala. „Jako my." Ukázala ke svým očím. Zlaté. Naslouchala jsem, co jiného mi zbývá.

„Přežíváme ze zvířat," doplnila Alice a tancovala kolem mě. Překvapeně jsem vykulila oči. „Krev jako krev, ne?"

„Alice má pravdu. Nasaj vzduch a vyber si nějaké zvíře. Les je tvůj. A prosím tě, ne vlky," upozornila mě. To bych si asi nepochutnala. Nasála jsem vzduch do plic a ucítila stádo srnců asi kilometr odtud. Bella mi pokynula, abych běžela.

„Myslím, že nás zatím potřebovat nebudeš. Přijdeme se na tebe podívat," usmála se Alice a obě zmizely. Takže jsem zase zůstala sama. No, aspoň něco jsem pochytila. A ty zvířata, to není špatný nápad. Rozeběhla jsem a ulovila si prvního jelena, který tam byl. Nechutnalo to jako lidská krev, ale dalo se to.

-

Týden utekl jako voda. Navštívila mě Alice. Přinesla mi nové oblečení a nějaké jídlo. Moc jsme nemluvily. Chtěla jsem jí moc poděkovat, ale nějak jsem nenašla odvahu. Vlkodlaci dali pokoj. Teda, zatím. Žádného jsem nepotkala, což bylo dobře. Nebylo to tak špatné. Společnost jsem měla taky. Lucy mě hned den po tom hledala na tom místě. Byla jsem poblíž a slyšela ji. Udělaly jsme si dýchánek u ní doma. Rozumíme si, akorát ona je malinká a já už rok nestárnu.

Dneska jsme šly do lesa na procházku. Chtěla si natrhat kytičky pro maminku. Její rodiče často tráví čas v práci, na Lucy nemají čas. To mi přišlo špatné. Kdybych já mohla mít děti, v životě bych nedopustila, aby muselo být tak často samo.

Došly jsme na louku. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko. Vůbec mě nenapadlo, jak se moje kůže zachová. Na sluníčku jsem nikdy předtím jako upír nebyla. Vešla jsem tam a nepřemýšlela o tom. Ale Lucy zakřičela, když mě uviděla. Spíš vypískla. Ale stejně jsem se lekla a podívala se na sebe. Protože já... zářila. Zářila jsem! Zářila jsem jako samo slunce. Kruci, kruci!

„Ty záříš!" vydechla. „Jsi víla!" Rychle ke mně přilítla a prstíčkem přejela přes moji kůži. Byla dokonale šťastná a já dokonale šokována. V životě bych neřekla, že budu zářit.

„Já fakt zářím... Nesypala jsi na mě včera nějaké třpytky?" zamumlala jsem a prohlížela se. Zavrtěla hlavou.

„Nevzpomínám si. Prostě záříš," uchechtla se. „A je to supr!" Začala skákat po louce a sem tam utrhla nějakou kytku. Sedla jsem si na zadek. Překvapením, asi. No teda!

Po hodině jsem musela Lucy odvést domů. Rozloučily jsme se. Přesvědčila jsem se, že je doma, a šla do lesa. Nečekala jsem žádný útok, ale najednou jsem ležela na zemi přišpendlená obrovským šedým vlkem. Okamžitě začal cvakat zuby těsně u mého obličeje, ale než se stihl zakousnout, prolítla kolem mě rudohnědá skvrna a šedý vlk skončil na zemi. Na tváři jsem ucítila něco mokrého. Že by sliny? Ne, tohle bylo hustší. Cítila jsem krev... Roztřesenými prsty jsem si sáhla na obličej. Když jsem je odtáhla, byly červené. Ani jsem necítila, že mě kousl nebo škrábl. Necítila jsem to... Setkala jsem se s pohledem rudohnědého vlka. Vypadal vystrašeně. Pomalu jsem vstala, ale zamotala se mi hlava a já padala na tvrdou zem.

„Au," zamumlala jsem a můj obraz se začal rozmazávat. Neudržela jsem se v sedu a lehla si. Obraz mi zčernal a já upadla do bezvědomí.

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 3. kapitola: