Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úspěšná krása 3. kapitola

28.12.2011 (20:00) • twilightkathei • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1477×

Bylo to přesně šest let, co jsme Bellu kvůli mně opustili. Každý den jsem si tohle své rozhodnutí vyčítal, ale teď už se nedalo nic dělat. Nikdo z rodiny mi toto rozhodnutí nevyčítal, ale já věděl, že je to mrzí možná ještě víc než mě. Stejně tak mé chování v posledním roce. Musím přiznat, že jsem se choval někdy až odporně. Jako bych zapomněl na to, co jsem Belle udělal. Dokonce jsem dal šanci Tanye. Čehož budu dlouho litovat. Byla to jedna z těch větších chyb v mém životě. Kvůli mé chybě se musíme dokonce odstěhovat z Aljašky. Rozhodli jsme se na pár let odstěhovat do Chicaga, mého rodného města. Esmé zde navíc dostala skvělou zakázku a Carlislea přijali doslova s otevřenou náručí do největší nemocnice ve městě. Já jsem se rozhodl nastoupit s ním jako stážista a ostatní nastoupí do školy. Opět.

Nicméně cítil jsem stále tu neutuchající bolest kdesi v místech, kde by mělo být srdce. Trápily mě lehké výčitky mých činů. Myslím tím to, jak jsem se choval v poslední době. Víte, není to nic, čím bych se měl chlubit. Spíše naopak. Moje… A ni nevím, jak bych to popsal. Zkrátka a dobře ze mě byl dokař, co jen využil, užil si a pak odhodil či odkopl. Samozřejmě jen s upírkami. Lidí jsem se nemohl dotknout. Ne když jsem věděl, jak jsem ublížil Belle. Její oči, tvář, vůně a vlasy, viděl jsem je ze začátku všude. S každou dívkou či ženou jako by se znala nebo každá z nich měla v sobě něco z ní. Ať už to bylo v pohledu, úsměvu nebo barvě vlasů, nemohl jsem se zbavit jejího ducha, který mě pronásledoval. Nejspíš proto, aby se mi mstila za to, co jsem jí provedl. Měla na to právo. Ale časem jsem si zvykl. Neviděl jsem ty dívky, viděl jsem jen Bellu. A i když jsem ji každé ráno odkopl, věděl jsem, že v noci se vrátí a všechno mi odpustí. Pak jsem se konečně podvolil Tanyinu šarmu a podlehl jí, čehož jsem měl později hořce litovat, ale to jsem netušil. Scházeli jsme se v lesích nebo u ní v pokoji. Málokdo to věděl. Tušil jsem, že Alice a Jasper to ví stoprocentně. Už jenom Alicin pohled, kterým mě stále častovala. U Esmé a Carlislea jsem si nebyl jistý, ale po prozkoumání jejich myšlenek jsem se ujistil, že nic neví. Zatím.

Ovšem jednou se to provalit muselo. Nevyšlo to tak, jak jsem předpokládal. Byla to totální katastrofa a znamenala okamžitý odjezd z Aljašky do Chicaga.

Konečně. Ne že by mi cestování vadilo. Vůbec ne, ale jsem rád, že jsme konečně v Chicagu. Je to spousta let, co jsem tu byl naposledy. Sice jsme se museli kvůli mojí blbosti stěhovat sem, ale myslím, že ani Rosalie nevadilo stěhování. Mám podezření, že nemohla Denaliovy už ani cítit. Návštěvy příbuzných jsou hezký, ale i tohle už bylo dost. A navíc ten můj průšvih.

O pár hodin později:

V centru Chicaga máme obrovský byt s úžasným výhledem. Ne že bychom něco takového z úsporných důvodů potřebovali, ale už kvůli Alice jsem ho pořídili. Prostě si ho vydupala. Samozřejmě i kvůli nákupům, jak jinak.
Za městem máme větší dům, kde stejně budeme trávit nejvíc času. Lov, co jiného. Carlisle sice perfektně odolává krvi, ale já jsem na tom pořád ještě o trochu hůře než on - a Jasper je na tom z nás nejhůř.
Esmé se jako vždy překonala a doslova v rekordním čase nám stihla zařídit jak byteček, tak dům, a opět naprosto úchvatně. Je to naše dokonalá máma. Za ta léta už dokonale zná náš vkus. Já například mám tentokrát ložnici i koupelnu v hnědé barvě a Esmé mě opět překvapila. Je to nádhera. Podle myšlenek ostatních soudím, že i jim se trefila do vkusu. Je prostě úžasná. Nedivím se Carlisleovi, že Esmé zbožňuje.

Když jsem si vybalil jen to málo, co bylo mými osobními věcmi, vydal jsem se na krátkou procházku po okolí. Trochu jsem si zalovil, jen tak, abych neponechal nic náhodě, a krátce po setmění se vrátil zpátky. Jen co jsem vešel do obývací části, padla na mě ta zvláštní atmosféra. Všichni seděli různě po místnosti a dívali se na Carlislea, který držel v ruce nějaký list. Byl jsem tak rozrušený tou nastalou situací, že jsem se nezmohl ani na prohledání jejich myslí. „

Co se děje?“ zeptal jsem se s pohledem zapíchnutým na Carlisleovi.

„Dneska jsem v práci dostal pozvánku na večírek, co bude za tři dny. Jsme všichni pozvaní,“ řekl.

„A kde je problém?“ nedocházelo mi to.

„Je to spojené s krátkou módní přehlídkou,“ odpověděl mi. Už jsem věděl, kde je zakopaný pes. Alice.

„No tak tam jdeme, ne?“ promluvil jsem a bylo to.

Tři dny utekly rychle. Schylovalo se k večeru a já si na sebe bral společenský oblek, který jsem měl na sobě ani nevím kdy. Krátce před osmou večerní jsme nasedli do svých aut a vydali se na místo. Parkování bylo bez problémů a vstupovali jsme do davu lidí, kteří už byli na místě. Krátce jsem se rozhlížel kolem sebe a zkoumal lidi. Plno žen, nejspíš kvůli té prohlídce, ale žádná nijak zajímavá. Prohlížel jsem si dál dav a pak mě upoutala jedna hnědovlasá dívka. Přišlo mi, že se snaží někam utéct, a když se ohlédla, okamžitě jsem ji poznal. Ty vlasy a oči, které mě tak dlouho pronásledovaly, se dívaly na mě. Bella Swannová byla jen pár metrů ode mě a vpíjela se mi do očí.

Autor: twilightkathei (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úspěšná krása 3. kapitola: