Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 3.

16.09.2010 (10:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 910×

Tichý svědek - znovuzrození
Kapitola 3.

Rosalie řídí jako maniak. Přesvědčila jsem se o tom už několikrát, ovšem tohle bylo dost šílené i na mě a můj styl jízdy. Semafory a dopravní značení jí toho asi moc neříkají, protože ulicemi města se řítila skoro dvoustovkou. Zatáčky smýkala jako by byla na závodní dráze a já se jen modlila, abychom tohle auto vrátily Carlisleovi v původním tvaru a stavu.

Světla města jsme nechaly dávno za sebou a jely po nějaké staré, nepoužívané dálnici. Moc aut v tuhle dobu nebylo na cestě. Kdo by taky jezdil v šest ráno pryč, ke všemu když je sobota, že.

„Kudy teď?" zeptala se Rose a přerušila tak mé myšlenky. Zmateně jsem se na ni podívala a hned mi došlo, na co se ptala. Vzala jsem papír od Alice a zadívala se na údaje na něm.

„Měly bychom sjet z dálnice na nějakou méně používanou silnici a po ní jet až na konec. Někde tam je lesní cesta," zamumlala jsem a papírek zase složila do malého čtverečku.

„A pak co? Co je na lesní cestě?"

„Netuším." Pokrčila jsem rameny. „Možná cíl naší cesty." Zvedla obočí, zmateně se na mě podívala, ale jinak to nekomentovala. Proč taky? Máme to od Alice a ta by nám jen těžko řekla, kam vlastně jedeme. To ona nikdy nedělá, přestože by jí to zabralo sotva minutu.

Dlouhou dobu bylo ticho. Věděla jsem, že nebude trvat dlouho, protože vedle mě seděla Rose. Přesně ta Rose, která nenechává věci jen tak, ale řeší je. Nebo se spíš o to aspoň snaží.

„Je mi jasný, že jedeme pryč kvůli němu, ale uvědomuješ si, že až se vrátíme, zase tam bude? Bude se rozvalovat v našem obýváku a povídat si s Esme, jaký novinky mají v Evropě co se týče stavitelství. Prostě se ho nezbavíš."

„Já to vím, Rose," povzdechla jsem si a čelo si opřela o okýnko. „Neutíkám, jen potřebuju na vzduch," lhala jsem.

Poté se nečekaně uchechtla. Když jsem jí věnovala nechápavý pohled s úsměvem mi to vysvětlila:

„Je to legrační, víš? Mluvili jste spolu sotva pár vět a i tak se stačili vytočit na nejvyšší možnou míru." Dobře, asi mi věci dochází pomalu, protože tohle jsem absolutně nechápala. Co je na tom proboha vtipného?

Naše auto zahnulo na tu méně používanou silnici a já napjatě čekala, kam dojedeme. Ani jsem pořádně netušila, co tam vlastně budeme dělat a jak dlouho se tam zdržíme. Jestli se třeba hned neotočíme a nepojedeme domů. Jo, byl by to úplně nesmyslný výlet, zbytečně projetý benzín.

Poté následovala polní cesta, přesně jak řekla Alice. Já i Rose jsme se narovnaly a obě se obezřetně rozhlížely kolem sebe, hledajíc tak důvod, proč nás Alice zavedla zrovna sem. Kolem nás byly jen lesy, nic víc. Byl to stísňující pohled, ale jen do chvíle, než se před námi rozprostřel menší palouček.

A na tom paloučku stál domeček. Ano, vypadalo to stejně, jako je to v té pohádce jejíž název si nevybavuji. Byl to obyčejný dřevěný srub, který vypadal naprosto úchvatně a útulně. Dokázala jsem si za jeho zdmi představit nějakou šťastně vyhlížející rodinku, jak se spokojeně kouká do ohně, který hoří v krbu.

Z myšlenek mě vytrhlo bouchnutí dveří na straně řidiče a já si konečně všimla, že naše auto už dávno nejede, ale stojí zaparkované před tím domečkem. Lesní cesta totiž už skončila a dál nepokračovala. Tohle je tedy náš cíl?

Rosalie na mě nečekala, sama vzala klíčky ze zapalování a vydala se k domu. Co to dělá, problesklo mi hlavou a já rychle vystartovala z auta k ní. Zrovna se snažila jeden z klíčů, který byl přidělaný na kroužku toho od auta, strčit do zámku.

„Rose, co to dě- " Ani jsem to nestačila doříct a ona už otvírala dveře.

„Myslím, že je to jeden z našich domů," odpověděla mi na nevyřčenou otázku a vešla dovnitř. Jen jsem zakroutila hlavou a napodobila ji. Proč bych taky stála venku, že?



Rosalie seděla v jednom z křesel a soustředěně koukala na obrazovku notebooku. Strávila jsem s ní v jednom malém domečku jen jeden den a noc a už se na mně podepsala ponorková nemoc. Potřebovala jsem vypnout, a tak, aniž bych jí to řekla, jsem vypadla ven.

Běžela jsem lesem a díky dešti se mi oblečení lepilo na kůži. Nevadilo mi to, ale rozhodně to nebyl nejpříjemnější pocit. Byla tady ale spousta jiných důležitějších věcí, které jsem potřebovala vyřešit než mokré tričko.

Jako třeba Edward. Důvod, proč jsem sem vlastně utekla. Co teď mám dělat? Jak se k němu mám chovat, když ke mně chová tak velkou nenávist? Jak se někdo milý a upřímný dokáže tak snadno a rychle změnit v někoho jako je teď on. Copak tohle z něj udělali Volturiovi? Kdyby sám nechtěl, nepodaří se jim to, ne? Nebo se snad pletu a jen se snažím sama sebe nějak utěšit, že vše bude v pořádku.

Běh lesem jsem vnímala jen okrajově. Kdybych náhodou omylem narazila do stromu, nejspíš by mi to ani nevadilo. Chvíli bych si poležela, a pak se vydala dál. Přeci jen jsem upír, ne? Nic mě nedonutí utíkat. Uchechtla jsem se. Ano, byla to ironie, protože právě to jsem teď dělala. Utíkala jsem před Edwardem a snažila se uniknout tak jeho slovům, která mě ničila, spalovala zevnitř. Hlavně se ale tohle všechno nesmí dozvědět. Nenechám ho, aby nade mnou zvítězil.

S podivným pocitem v hrudi jsem doběhla až na kraj nějaké skály. Stále slabě pršelo a díky tomu byla půda namoklá a kluzká. S přílišnou opatrností jsem se přesunula na kraj, kde jsem si sedla a spustila nohy dolů. Hlavu jsem nechala skloněnou, aby mi zbytečně nepršelo do očí.

Ne, že bych tady měla dostatek soukromí pro řešení svých problémů. Ať jsem se totiž hnula kamkoli, vždy byl se mnou, v mé mysli. Jak se zbavit jeho vyčítavých očí? Jeho hlasu, kterým mi říká, jak moc mě nenávidí? Povzdechla jsem si. Je naprosto zbytečné tady zůstávat, když to stejně nijak nevyřeším.

Naposledy jsem se podívala pod své nohy dolů, kde byl sráz. Jak ráda bych skočila a vyřešila tak problémy. Ale já nejsem člověk a pravděpodobně by se mi nic nestalo. Zhluboka jsem se nadechla a se slibem, že se sem jednou vrátím, jsem vstala a rozběhla se k domku pro Rose. Určitě bude ráda, že už bude moci vidět Emmetta.



Tentokrát jsem radši řídila já, a tak nám cesta trvala o trochu déle, ale i tak jsme po pár hodinách parkovaly před naším obrovským domem. Rosalie vyskočila ze sedadla ještě dřív, než se vypl motor a už se věšela na krk své drahé polovičce. Já takovou potřebu neměla, a tak jsem v klidu vzala svoji tašku a vystoupila.

Ze vstupních dveří vykoukla postava mojí mámy a šťastně se na mě usmála. Bylo vidět, jak je ráda, že jsme konečně všichni doma a v pořádku. Chtěla jsem - přála si, abych jí úsměv dokázala oplatit, ale nešlo to. Muselo jí stačit nepatrné pozvednutí koutků.

Když jsem došla až k ní, objala mě a dojatě vzlykla.

„Už nikdy víc, rozumíš?" zamumlala mi do ucha.

„Promiň." Na nic víc jsem se nezmohla, i když toho byla taková spousta, co bych jí chtěla říct. Ale já to prostě nedokázala.

Aniž by mě pustila, vstoupila zpátky do domu. Přestože z venku to vypadalo, že jsou všichni v domě, teď, když jsme byli uvnitř i my, nikoho nebylo slyšet. Zmateně jsem se podívala na Esme. Ta sklonila hlavu a zavřela oči.

„Nikdo tady není, všichni někam odjeli." Tohle oznámení mě vyrazilo dech - obrazně řečeno. To se jako všichni vypařili a nechali tady Esme samotnou? Nedalo mi to a zeptala jsem se jí nahlas.

Zavrtěla hlavou. „Když tě Alice dnes viděla se vracet, řekla, že teď na chvíli zmizí s Jasperem. Neřekla mi přesný důvod, jen něco ve smyslu, že chtějí být taky chvíli sami," zašeptala zlomeně. Mrzelo ji, že se teď nemá o koho starat - to bylo jasné.

Povzbudivě jsem se na ni usmála: „Teď tady máš mě, takže společně něco podnikneme." Oči se jí rozsvítily a já byla ráda, že aspoň někomu mohu pomoci, když už mě samotné to nejde. Dobře, možná se chovám jako největší sobec ve všem, co udělám, ale jak jinak, že.

S Esme jsem strávila zbytek dne a i chvíli večer. Bylo na ní vidět, že potřebuje aspoň chvíli někoho z rodiny vedle sebe a já neviděla jediný důvod, proč jí nevyhovět. Po tom, co se domů vrátil Carlisle a já se s ním přivítala, vzal si Esme na starost on. Když se spolu vypařili do jeho pracovny, radši jsem se vydala k sobě do pokoje.


„Vrátila jsi se domů brzy," ozval se hlas za mými zády, když jsem otevřela dveře od svého pokoje. Otočila jsem se, abych zjistila, proč na mě mluví.

Edward se nenuceně opíral o rám dveří pár metrů ode mě a tvářil se zvláštně. Jako by se všechna jeho zloba vytratila. „Vzhledem k tomu, jak na rychlo jste odjížděli. Chyběl jsem ti, co?" A ten zázrak byl pryč a na jeho místo se zase vrátil ten starý arogantní tón, který mě tak neuvěřitelně štval. Zloba byla zpět a hvězdy za okny přestaly tak jasně zářit.

Neměla jsem na jeho řečičky náladu, a tak, aniž bych se otočila a něco mu hezky od plic řekla, jsem zalezla k sobě do pokoje a pečlivě za sebou zavřela. Tak a teď ať mi klidně vleze na záda.

Neříkám, že mě jeho chování určitým způsobem nezraňovalo, ale bylo snazší všechny ty pocity s ním spojené ignorovat a nezabývat se jimi. Bylo mi do breku a nijak tomu ani nebránil fakt, že plakat už nějaký ten pátek nemůžu. Nedokázala jsem si představit, jak to s ním tak dlouho pod jednou střechou zvládnu, ale pomáhala mi v tom myšlenka, že on stejně za pár dní odjede a vše bude zase jako dřív.

V pokoji jsem strávila nějakou dobu. Vybalila jsem si věci, které jsem měla s sebou a pak jen bezduše pozorovala stěnu před sebou. Seděla jsem na měkkém koberci a nechala svoje myšlenky, ať si dělají, co chtějí. Přišlo mi to tak nejlepší, nejsnadnější.


Z pokoje mě donutil vylézt telefon, který bez přestání zvonil a zvonil. Rodiče asi byli tak zaneprázdněni, že ho nemohli zvednout, a tak to zbylo na mně. Edward asi těžko bude brát cizí telefon, že.

„Prosím?“

„To je dost, že to někdo vezmete. To jste tak zaneprázdnění nic neděláním, že to tak trvá?“ ozvalo se ze sluchátka. Otráveně jsem protočila oči.

„Jako by jsi to snad nevěděla, Alice,“ zamumlala jsem a sedla si na sedačku. „Takže, copak potřebuješ?“

„Právě že to nevím,“ zabrblala naštvaně a já si nebyla jistá, jestli jsem to měla slyšet. Než jsem se ale stačila zeptat, pokračovala:

„Volám jen proto, že se zítra vracíme a byla bych vážně nerada, kdyby nás doma čekalo nějaké překvapení, chápeš. Abychom si na rychlo nemuseli hledat nějaký ubytování, protože jste s Edwardem zbořili dům."

Povzdechla jsem si. Alice dokáže být vážně často děsně otravná. „Všechno je v naprostým pořádku. Ale, Alice, jak jsi to -" nestačila jsem to ani doříct a z druhé strany se ozývalo pípání. Ona mi to normálně položila! Nevěřícně jsem zírala na telefon v ruce a měla obrovskou chuť ho hodit proti zdi. Než jsem to ale stačila zrealizovat, zase se za mnou ozval ten hlas.

„Už se nebojíš, že mě potkáš, když jsi vylezla z pokoje?"

Střelila jsem na něj pohledem a mojí myslí přitom proběhla myšlenka, jak moc by mi asi zabralo ho složit na zem a trochu pocuchat tu jeho dokonalou fasádu. Jenže následně mi došlo, že bych tím stejně nic nevyřešila a svoji zlost jen zmírnila, takže to v podstatě nemělo smysl.

Zaměřila jsem svoji pozornost na obraz nad televizí a radši to nechala být. Edward byl ale vytrvalejší, než se zdálo.

„Víš, já tady nejspíš nějakou dobu budu, a tak by bylo asi od věci si všechno vyříkat, aby nebylo kolem takový dusno. Jsem si jistý, že by to ocenili všichni z tvojí rodiny." Zamračila jsem se. Proč to říká?

„Tohle by klidně mohla být i tvá rodina, kdyby jsi o to stál," zamumlala jsem a dala ruce v pěst. Proč radši nedržím jazyk za zuby a neignoruju ho přesně tak, jak jsem si slíbila?

„Eh, a tohle se našeho problému týká jak?“

„Nijak. Zapomeň na to, jo?“ Ani jsem nečekala na to, co mi odpoví a zvedla se k odchodu. Rodiče byli stále zavření v pracovně, takže nebyl důvod, proč tady sedět. Koutkem oka jsem zahlédla, jak na chvíli zaváhal a natáhl ke mně svoji ruku, jako by se mě snažil zastavit. Svoji chybu si hned uvědomil a ruku stáhl zpátky.

„Potřeboval bych na lov,“ zamumlal. Nechápavě jsem se na něj zamračila. Co s tím mám jako dělat? Ukázat mu směr či co? „Nechci jít sám,“ objasnil. Aha, no stejně mu asi nijak nepomůžu.

„Řeknu Carlislovi, aby –“

„Ne, chci jít s tebou. Musíme si vše vyjasnit a tady na to není vhodný prostředí.“

„Děláš si srandu?“ Zavrtěl hlavou, na tváři vážný výraz. „Když jsem s tebou chtěla mluvit já, poslal jsi mě někam.“ Naklonil hlavu na stranu a omluvně zvedl jeden koutek. Není nutné dodávat, jak to bylo sexy.

Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a odvrátila hlavu k oknu. Vážně je tak naivní a myslí si, že s ním někam půjdu? Je to holá sebevražda. Co když mě chce někde v lese napadnout a následně zahrabat tak hluboko, že by mě ani jeřáb nevyhrabal? Je silnější než já a určitě i rychlejší...

Uznávám, možná jsem trochu paranoidní a vymýšlím trapné výmluvy jen proto, abych s ním nikam nemusela, ale co jsem asi tak měla dělat? Vždyť ještě před pár hodina jsem před ním utíkala lesem daleko odsud a snažila se mu vyhnou a teď? Společný lov?

Střelila jsem po něm očima. Trochu mě vyděsil jeho pobavený úsměv. Za dobu, co byl tady, se ještě neusmál - tedy ne v mojí přítomnosti. Aniž bych si to pořádně uvědomila a promyslela, slyšela jsem svůj hlas, jak říká: „Tak jdeme."


Bylo zvláštní s někým jako on běhat po lese a hledat srnky a jeleny. I když jsem si to dřív nechtěla přiznat, milovala jsem ho. Byl pro mě střed vesmíru - samozřejmě o tom nevěděl a já ho přitom nechala. Nepotřebovala jsem se před ním ještě ztrapnit. Vlastně to všechno začalo už když byl ještě člověk. Ty časy mi teď připadaly tak dávno.

„Nad čím zase přemýšlíš?" zeptal se mě Edward a trochu zpomalil, takže jsme už jen šli.

„Řeším nesmrtelnost chrousta," zamumlala jsem a přeskočila kmen spadlého stromu. Co na tom, že mu lžu? Dělám to už tak často, že mi to přijde normální. „Proč jsi Arovi neřekl ne?"

„Prosím?" zeptal se slušně. Je ta otázka nepochopitelná nebo co?

„Věděl jsi, kam tě chce poslat. Proč jsi mu neřekl, že k nám jet nechceš?"

„No," odmlčel se a podíval stranou. „Nebyla by to pravda. Já k vám chtěl jet, protože... přes to všechno, co se u vás stalo, jsem si tam připadal... dobře. Jako doma."

Tak na tohle jsem neměla žádnou odpověď. Nedokázala jsem si ani představit, jak je něco takového možné. Bylo mu s námi dobře? Tak dobře, že se k nám vrátil?

„Samozřejmě jsem stále naštvaný, že mi nikdo neřekl skutečnou pravdu," zasyčel a jeho oči se zase zaměřily na mě, „nicméně s tím asi už nic nenadělám."

„Tím chceš říct... ?" nedokončila jsem větu a tázavě se na něj zadívala. Asi mi to stále nedocházelo.

„Že bychom se k sobě měli chovat líp, protože s největší pravděpodobností u vás nějakou dobu strávím." Už jsem otevírala pusu, abych mu řekla, jak šíleně a nemožně to všechno zní, ale předběhl mě. „Hlavně my dva bychom měli zapracovat na vzájemných vztazích." Jasně a já jsem čínská princezna, pomyslela jsem si sakrasticky.

Nemusela jsem ale nic říkat, protože se před námi objevily dvě větší srnky, a než si nás stačily všimnout, skočili jsme jim po krku. A bylo to. Sice si přesně nejsem jistá, co všechno se naší malou vycházkou změnilo, ale v hlouby duše doufala, že teď už bude dobře.

< Shrnutí >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tichý svědek - znovuzrození - Kapitola 3.: