Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 6. kapitola

The Mountain Mystery - 6. kapitolaBella se nemůže zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. A kdopak nám to příjde do školy? :) Přejeme pěkné počtení, vaše zuzka88 a Danca95.:)

6. kapitola

Ležela jsem v posteli a divila se, že se neklepu strachy. Peřinu jsem měla přitaženou až k nosu, oči mi klouzaly po celém pokoji a hledaly věci, které tam vlastně vůbec nebyly. Tohle už začínalo být vážně divné!

Včera ten stín nakonec po několika minutách zíraní na náš dům, prostě zmizel. Nalhávala jsem si, že to mohl být nějaký zbloudilý turista, či to mohlo být nějaké zvíře a já jakožto naprosto vyblázněná dušička, jsem v tom viděla člověka. Přesto jsem stále měla pocit, že mě někdo sleduje. I ve škole. Bylo to hrozně nepříjemné, neustále jsem se otáčela, bála jsem se jít sama o hodině na záchod. Jsem asi fakt blázen. Ale kdyby mě vážně něco sledovalo, Gee by se přece ozvala, uklidňovala jsem se.

Jenže teď tam byl zase! A stál blíž než včera! Litovala jsem, že mám tak chabé oči, které v té tmě vidí pouze obrysy. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli chci vědět, kdo to je. Chvíli jsem ho pozorovala, napnutá jako struna a když udělal pohyb směrem ke mně, jednoduše jsem si zalezla do postele. Abych se přiznala, měla jsem strach. Od té mé noční toulky se kolem mě něco děje a není to moc hezké.

Sakra, Bello! Vzmuž se! Proč by tě někdo sledoval? Co by z toho měl? Můj život není nijak zajímavý, takže si pouze něco nalhávám! Naštvaná sama na sebe, jsem ze sebe trhnutím sundala peřinu a rozhodně vstala z postele. Přece se nebudu bát nějakého stínu! I když mě od okna dělily sotva dva metry, cesta k němu mi trvala nekonečně dlouho. Sice jsem si dodávala odvahy, ale v podvědomí jsem tušila něco zlého. Blbost, prskala jsem v duchu. Zlého, leda tak medvěd, kterého přilákal náš dům.

Pohled z okna mi všechno chabé namlouvání vyvrátil. Ten stín tam byl stále. Vypadalo to, že má ruce vražené do kapes a na hlavě kapuci. Paráda, ještě aby měl přes hlavu punčochu a můžu se jít rovnou udat do blázince!

Proč tam stojí? Když už je to zloděj nebo tak, proč se jednoduše nevplíží do domu a nevykrade nás? Tohle jeho bezcílné zírání nemá přece vůbec význam. Musí to být nějaký úchyl. Třeba to je ten, co mě sledoval v lese! Nebo to je ten, co mě zachránil? Jsou to dva různí lidé, nebo jeden stejný? A co se vlastně stalo s tím medvědem?

Tak tohle nedávalo smysl už vůbec. Bylo toho na mě trochu moc na jednu noc. Mozek už mi pomalu vypověděl službu, protože po druhé hodině ranní mívá tenhle orgán většinou volno. Hodila jsem pohledem k hodinám na nočním stolku. 3:15, hlásily mi číslice. Bože, to budu zítra vypadat! Místo toho, abych se ponořila do sladkého spánku, tu přemýšlím nad blbostmi.

Než jsem stihla vrátit zrak zpět k oknu, něco se vedle mě ozvalo. Bylo to jako tlumené zaklepání. Úlekem jsem nadskočila a potichu vykřikla. Okamžitě jsem skočila po lampě a rozsvítila.

„Co tu strašíš, holčičko?“ Otevřela dveře od mého pokoje rozespalá mamka.

„Já? To on!“ Bez přemýšlení jsem ukázala k oknu. Mamka došla k oknu a s obezřetným pohledem prozkoumala terén.

„Měla by si jít vážně spát, potřebuješ to,“ usmála se na mě. Když kolem mě procházela, pohladila mě po vlasech a políbila na čelo. Zhasla lampu a v černočerné tmě se vydala do své postele. Nevěřícně jsem se vrátila k oknu a koukala na prázdné místo. Nebylo tam nic. Jak jinak, teď před mamkou vypadám opravdu jako blázen. A já na něj ještě ukážu.

Naštvaně jsem vlezla zase do postele. Překvapivě jsem usnula okamžitě.

___

„Musím jít na hodinu,“ zamumlala jsem Aaronovi do úst. Jen co jsem vystoupila z autíčka, ujal se mě právě on. Zaměstnával mě tak pilně a dlouho, že jsem vážně přehlédla, že se celé parkoviště vyprázdnilo. Když na setinku vteřinky uvolnil mé rty, s povzdychem jsem mrkla na prázdno kolem nás. V tuhle chvíli mi to už bylo jedno, omotala jsem těsněji kolem jeho krku své paže a přitáhla si ho blíž.

„Nemusíš jít na hodinu?“ Odtáhl se nečekaně Aaron a sledoval mě s jiskřičkami v očích. Díky jeho pažím, které mě vyzdvihovaly nahoru, jsem mu dosáhla k uchu.

„Fajn, jak chceš. Chtěla jsem zrovna změnit plány,“ zašeptala jsem. Se smíchem jsem se mu vykroutila. Utíkala jsem směrem ke škole, přesto mi neušlo, že tu stojí nové auto. Stálo hned vedle školy. Na tomhle místě parkovali ne moc oblíbení studenti nebo nováčci. Aniž bych si to uvědomila, zastavila jsem a prohlížela si tohle pěkné autíčko. Vypadalo nové, což mi potvrdilo i prázdné místo poznávací značky. Stříbrné a značka na zádní části auta hlásila i jméno, Volvo. To muselo být celkem drahé. Fajn, nějaký rozmazlený frajírek, to zas bude poprask.

V tu chvíli mi opět přeběhl mráz po zádech. Pocit, že mě někdo sleduje, byl zase kolem mě. Tentokrát to bylo hodně blízko, měla jsem pocit, jako by stál hned vedle mě! Tohle začíná být vážně trochu… strašidelné! Kde je Gee? To mě trochu uklidnilo. Když tady není, nehrozí mi žádné nebezpečí. Proto jsem se odvážila obhlédnout cele parkoviště. Aaron už tady nebyl, šel rovnou do tělocvičny, kde měli opět trénink. Jedinou společností mi byla autíčka na tomhle parkovišti. Fajn, už mi asi opravdu hrabe. Jak nejrychleji jsem mohla, jsem se sebrala a vydala ke škole. Na Volvo jsem se ani nepodívala.

„Kde seš? To jste stihli dvě čísla, ne?“ zašeptal potutelně Harry, když jsem si vedle něho tiše sedla. Štěstí, že u téhle přednášky sedíme naprosto vzadu v posluchárně, takže si profesorka Dunnová vůbec nevšimla, že jsem přišla o půl hodiny později.

„Nepodceňuj nás,“ zasyčela jsem podrážděně. Pocit cizích očí na mém těle neustál. Ba naopak zesílil, což mě upřímně děsilo. Harry se vedle mě uchechtl a věnoval se přednášce. Já se nedokázala soustředit.

Očima jsem švihala všude kolem sebe. Tohle se přece nedá dlouho vydržet. Strach svíral bolestivě celé mé srdce, které se freneticky rozbušilo. V tu chvíli se v úplně přední řadě otočil jeden student. Jeho oči se zabodly do mého obličeje. Výraz na jeho tváři nebyl přátelský a ne zrovna šťastný. Vypadal, jako by ho snad něco bolelo, jako by držel na uzdě své pravé emoce. Přesto jsem od něho nedokázala odtrhnout své oči. Srdce mi bušilo snad až v uších.

„Sleduj přednášku, Bello.“ Objevila se mezi mnou a tím klukem Gee. Přestala jsem dýchat. Takže přece jen mi hrozí nějaké nebezpečí?

„Bello, jsi v pořádku? Jsi bledá, zlato.“ Šťouchl do mě Harry a Gee zmizela. Starostlivě se přede mě naklonil, čímž přerušil náš oční kontakt s klukem zepředu. V tu chvíli jsem se opět vděčně nadechla.

„Dobrý?“ zašeptal ještě Harry. Jen jsem přikývla na souhlas a opět stočila pohled na studenta z přední řady. Už jsem měla výhled jen na jeho bronzové vlasy, které trčely do všech stran. Za zbytek přednášky se už neotočil. Za to já jsem sledovala každý jeho pohyb. Byl tím nebezpečím on? Ty jeho oči měly hnědou barvu, téměř černou a děsily mě. Přesto, jako by mě lákaly k sobě. Měly snad jakousi moc, kterou na sebe upoutaly veškerou mou pozornost. Všimla jsem si, že vedle něho, ani na jedné straně, nikdo neseděl. Další studenti posedávali asi ob tři sedačky od něj. Vytvořila se mi z něho husina po celém těle a nepustila se mě ani na konci přednášky.

Když mi někdo zakryl oči, téměř jsem vykřikla hrůzou. Učebnice, kterou jsem zandávala do tašky, mi upadla na zem.

„Lásko, to jsem já,“ zašeptal sladce Aaron do mého ucha. Tak jo, musím se dát dohromady. Mám přece Gee, tak se není čeho obávat? Stín u našeho domu může být něco špatného, ale zatím se dovnitř nesnažil dostat, tak čeho se vlastně bojím? Patrně jen všechno zveličuju. Přesně tak, usmála jsem se v duchu. Dělám z komára velblouda. Zhluboka jsem nadechla a vydechla. S úsměvem jsem se na svou lásku otočila.

„Tohle mi nedělej, víš, jaký jsem strašpytel,“ zakřenila jsem se. Sklonil se těsně k mému uchu.

„Omlouvám se, snad mi to odpustíš.“ Jeho dech mě šimral na krku. Nakonec jeho dech vystřídaly jeho rty, které se začaly jemně otírat o můj krk. Tohle bylo přesně, co jsem potřebovala. Nějak se odreagovat. Než jsem si stihla jeho doteky pořádně užít, byl najednou pryč. Zmateně jsem se otočila a koukala do známých černých očí.

„Moc se omlouvám, jsem to ale nešika,“ prohlásil vlastník uhlových očí. Omylem strčil do Aarona, když procházel kolem. Ale jeho tón nezněl vůbec kajícně, spíš posměšně a naštvaně. Spíš se mi zdálo, že do Aarona vrazil naschvál. Přesto jeho hlas mi byl více než příjemný, i přes tu ironii a zlobu, které z něho přímo čišely. Chvíli se mi vpíjel pohledem do očí. Oči neměl hnědé, jak jsem si myslela před tím, vážně je měl černé – jako noc. Z jeho pohledu mi putoval mráz po zádech, až jsem se otřásla. Stále měl ten posměšný výraz, ale něco za ním skrýval. Ani jsme nestačili zareagovat a jednoduše se vytratil.

„Co je zač?“ zeptal se Aaron s pohledem upřeným směrem, kudy ten dotyčný odešel.

„Prý je tady nový, Cullen, myslím. Jméno si nepamatuju,“ ozval se vedle nás Harry.

„Měl by si dávat pozor, až do mě příště omylem vrazí,“ pronesl naštvaně Aaron, pohled stále upřený stejným směrem. Ani on to neviděl jako omyl. Dál se tím ostatní moc nezbývali, ani když jsme se všichni sešli na chodbě. Ale já se zbavit divného pocitu nemohla. O to víc jsem byla celý den ostražitá a podrážděná. A odnesl to právě člověk, kterého jsem ranit vážně nechtěla.

„Posloucháš mě vůbec?“ Zatahal mě za ruku Aaron, když jsme šli k mému autu na parkovišti. Stříbrné Volvo už tam nebylo.

Celý den uběhl tak neskutečně rychle! Gee se už neukázala, přesně jako ten Cullen, který mi naháněl hrůzu. Přesto jsem se nedokázala vůbec soustředit, každou tvář, kterou jsem dnes potkala, jsem pečlivě zkoumala, snad jako bych doufala, že v nich objevím svého pronásledovatele.

„Bell,“ pokáral mě opět Aaron a zastavil.

„Ehm, cože?“ Otočila jsem se zmateně. Dlouho jsem se na něj dívat nemohla, opět jsem sklouzla pohledem na les u parkoviště a hledala tam duchy, nebo co já vím.

„Co je s tebou?“ zeptal se starostlivě. Nechtěla jsem být zlá a odseknout. Přesto jsem to udělala.

„Co by.“ Trhla jsem rameny. Opět jsem projela očima les a srdce se mi zastavilo. Za tím stromem na konci parkoviště přece něco stojí! Nebo ne?

„Celý den jsi roztěkaná. Máš nějaké problémy, lásko? Můžu ti nějak pomoct?“ mluvil Aaron dál, nevšímajíc si mého odseknutí a pomalu ke mně přistoupil. Chtěl mě obejmout a já ani nevím proč, jsem ho odstrčila.

„Bello?“ Podíval se na mě zkroušeně. Obvykle bych se mu za tenhle pohled vrhla okolo krku, políbila ho na usmířenou a slíbila mu, že mu to vynahradím. Dnes ne.

„Musím domů,“ zamumlala jsem a nechala ho tam stát. Ani jsem se neotočila, byla jsem tak nervózní a podrážděná, že jsem nechtěla vidět jeho nechápající pohled. Ještě více by mě naštval. Takovouhle jsem se neznala. Za všechno může ta moje pitomá večerní procházka na výletě. Od té doby jsem jako vyměněná, představuju si věci, které nejsou. Bohužel si mého rozpoložení všimli i rodiče, takže jsem si raději doma zalezla do pokoje a zkusila si číst. Písmenka jsem viděla, přesto jsem nechápala jejich význam. Neměla jsem ponětí, o čem čtu, tak jsem to nakonec vzdala a natáhla se na postel. Ani jsem to neplánovala, ale usnula jsem.

___

Ráno jsem se kupodivu vzbudila svěží a veselá. Jakoby ta podrážděnost a nervozita byly pouhý sen. Jediné, co mě mučilo hned, jak jsem se probudila, bylo to, že jsem si vzpomněla, jak jsem nechala Aarona stát na parkovišti. Musím se mu omluvit, není jeho vina, že se necítím ve své kůži.

Příjemně naladěná jsem vystoupila na parkovišti u školy a čekala, až přijedou ostatní. Byla jsem tu dnes až nečekaně brzy, což je u mě vzácnost. Moje plány, že se na Aarona vrhnu okamžitě, jen co zaparkuje, zhatil déšť. Byl tak neuvěřitelně silný, že jsem se schovat do školy prostě musela. Odevzdaně jsem šla do posluchárny, kde jsem měla mít první přednášku. Nikdo tu nebyl, takže jsem si pohodlně položila nohy na stoleček a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima jsem přemýšlela, jaká slova zvolím, abych to Aaronovi řádně vynahradila. Když jsem opět vzhlédla, v místnosti už bylo pár studentů z přední řady. Sklonila jsem se pro svou tašku, že vytáhnu pomůcky na hodinu. Při pokládání sešitu na stůl, jsem zahlédla, že si vedle mě někdo sedl. Rychle jsem otočila hlavu a čekala, že uvidím Harryho. Místo toho jsem ztuhla v půli pohybu. Černé oči mě hypnotizovaly a já se nedokázala pohnout.

„Tady je obsazeno,“ zvládla jsem ze sebe vysoukat. Jeho pohled byl arogantní, když se zvedal ze židle a sedal si na židli vedle mě z druhé strany.

„I tady?“ zeptal se tvrdě, až jsem ucukla strachem. I když použil tenhle tón, jeho hlas zněl sametově. Ruce zaťaté v pěst si položil na stoleček a upřeně mě sledoval. Bylo to hrozně nepříjemné, měla jsem pocit, že jeho černé oči snad ještě potemněly. Ústa zkroucená do arogantního úsměvu mě rozčílila.

„I tady,“ odpověděla jsem, snažíc se použít stejný tón jako on. Ani jsem se mu nepřiblížila.

„Jdi si sednout jinam, prosím.“ Objevila se vedle něho Gee. Tak moc jsem se jí lekla, že jsem nadskočila. Obličej měla plný strachu. Projela mnou panika.

„Vypadáš, jako bys viděla duchy,“ ozval se vedle mě opět on. Posměšně a pohrdavě na mě upíral své pronikavé oči. Vylekaně jsem mu pohled oplácela i přes Geeinu snahu strhnout mojí pozornost na sebe. Srdce mi vyletělo až do krku.

„Bello, jdi okamžitě za ostatními na parkoviště. Prosím tě o to,“ úpěnlivě prosila Gee. Nevnímala jsem ji. Byla jsem jako ochrnutá, nemohla jsem se hnout, oči lapené jeho nebezpečným černým pohledem.

„Jsi v pohodě?" zeptal se posměšně. Jeho ironický úsměv se mi zarýval do mozku. Jak bych sakra mohla být? V tuhle chvíli bych mu patrně neřekla ani svoje jméno.

Gee mě tahala za rukáv, tedy pokoušela se o to, ale vzhledem k tomu, že je duch, to měla marné. I kdyby mě za ten rukáv opravdu zatáhl, stejně bych se nehla. Jeho pohled v sobě měl něco, co člověka naprosto paralizovalo.

„Ty se mnou nemluvíš?“ optal se znovu a ten posměšný tón ještě zesílil. Očima mě sjel pohledem od shora dolů a já byla poprvé za jeho přítomnost volná. Na tu chvíli, co si jeho oči razily cestu po mém těle, jsem se mohla pořádně nadechnout a uvažovat s čistou hlavou.

„Běž!“ ozvala se opět Gee, tentokrát téměř křičela. Bohužel jsem svůj čas promeškala, už mě opět jeho oči chytily do svýh spárů a já mohla jen doufat, že mi mou svobodu snad jednou vrátí.

„Bello?“ ozval se jako z dálky Harry. Černé oči se přimhouřily.

„Bello?“ ozvalo se tentokrát hlasitěji. Odvrátila jsem od něj hlavu a pohlédla na Harryho. Když jsem se podívala zpět na místo vedle sebe, bylo už prázdné.

_________________________________________________________________________

Tak jak se kapitolka líbila? Děkujeme všem za komentáře, a budeme rády, když přibudou i k téhle kapitolce.:)

 

5. kapitola

Shrnutí zuzka88

Shrnutí Danca95

7. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!