Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 22. kapitola

Dakota


The Mountain Mystery - 22. kapitolaA je tu další kapitola. Co řekne Edward Belle? Nebo jí nic nepoví? To se dozvíte, když si tuhle kapitolu přečtete. Omlouvám se za dobu čekání, ale mám to doma teďka trochu horší... Pěkné počtení přejí zuzka88 a Danca95.:-)

22. kapitola

 

 

 

„Bello já…“ Se sklopenou hlavou se odmlčel.

„Já co?“ připomněla jsem se, když mlčení trvalo moc dlouho. Zvedl hlavu a upřel své oči do mých. V mých musel vyčíst pouze ohromnou zvědavost, kdežto v těch jeho bylo něco, co mě odradilo od dalšího vyptávání. Tolik bezmoci, úzkosti a strachu jsem v životě v jednom pohledu nikdy neviděla. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že se trápil. Zjistila jsem, že i mně to působilo bolest. Tohle pro mě bylo nové, tak moc jsem mu chtěla pomoct, tu jeho vrásku na čele vyhladit. Místo toho jsem natáhla ruku a pohladila ho po tváři. On se přesunul na své sedačce, objal mě jemně v pase a položil si svou hlavu na mé rameno.

„Chci k tobě být upřímný, ale zároveň se bojím toho, co by se stalo, kdybych… Musíš mi věřit, že ti nechci lhát, nechci ti nic tajit! Bello, každý máme svá tajemství a já to své-“

„Konečně!“ ozvalo se u mého okénka. Byl to radostný a vysmátý výkřik, takže jsem trochu úlekem nadskočila.

„Já věděl, že ten altán zabere!“ vykřikoval radostně Harry mezitím, co otvíral dveře a tahal mě násilím ven, aby mě mohl obejmout. Mně se totiž líbilo víc v autě, než venku s Harrym.

„Ani jsi mi nezavolala,“ vytkl mi tiše do ucha.

„Hm.“ Byla má strohá odpověď, protože jsem ničeho jiného schopna nebyla. Upírala jsem oči na Edwarda, který mi pohled oplácel s ohromnou něžností. Harry patrně prozřel, že tu nepanuje tak veselá nálada, jakou měl on a spadl ze svého obláčku radosti.

„Já jsem vás vyrušil, co?“ podrbal se rukou ve vlasech. Edward se pousmál, odvrátil ode mě pohled a já zas byla schopná vnímat i něco jiného, než jeho utrápené, přesto tak krásné, oči.

„Ne, jen jsme si něco ujasňovali,“ mávla jsem rukou a Harry s provinilým úsměvem odešel.

Myslela jsem, že se k tomuhle tématu ještě vrátíme, ale mýlila jsem se. Edward mlčel a díval se na mě se smutným pohledem. Takže dnes se nic nedozvím, to mi bylo jasné.

„Edwarde,“ chtěla jsem začít, ale on mi přiložil prst ke rtům a mlčky se rozešel ke škole. Se skleslými rameny jsem ho následovala, tušíc, že mám o čem přemýšlet. Dnes jsme spolu měli mít společnou jen jednu jedinou přednášku. A to tu poslední.

Jeho první přednáška byla v posluchárně číslo 407, to znamenalo naprosto opačný směr než má první, ale on mě přesto doprovázel. Chtěla jsem promluvit, tohle tíživé ticho mi vadilo, ale kdykoli jsem se nadechla, abych něco řekla, sklouzla jsem pohledem na něj a všimla si jeho výrazu. Byl tak strhaný a smutný, že se mi všechna slova zarazila v krku. Když jsme dorazili k mé třídě ani si nevšiml, že jsem zastavila a šel si klidně dál. Šokovaně jsem chvíli stála ve dveřích, koukala na jeho vysokou postavu, jak se vzdaluje a měla chuť nadávat. Ani za pitomé ahoj mu nestojím? Otočila jsem se na podpatku a naštvaně vešla do třídy. Než jsem si stihla vůbec sednout, někdo mi zaklepal na rameno.

„Co je?“ otočila jsem se otráveně a měla v plánu toho dotyčného pěkně odpálkovat.

„Zbožňuju, když se zlobíš,“ usmíval se na mě pokřiveně ten protiva a v očích mu tančily jiskřičky šibalství. Nedal mi šanci se vzpamatovat. Prvotní šok z jeho úžasného úsměvu nahradil šok druhý. Chytil mi obličej do svých dlaní a neuvěřitelně něžně mě políbil. A pak byl pryč. Bylo to tak krátké a tak moc krásné, že jsem měla pocit, že se mi to zdálo. Ani zlobit jsem se na něj nemohla.

___

Celý den jsem byla mimo. Neustále jsem přemýšlela nad tím, co přede mnou skrývá. Občas mě napadaly vážně blbiny, jindy jsem se děsila k smrti. Co já vím, co existuje na světě za lidi, monstra, stroje? Nadpřirozeno mi v podstatě cizí není, jinak si svého anděla strážného nedokážu vysvětlit.

Vlastně… Kde byla Gee? Kolikrát jsem byla s Edwardem sama a ona tam protentokrát chyběla. Že by přece nebyl Edward tak moc nebezpečný, jak si myslela?

Samé otázky, ale žádné odpovědi. Když se budu ptát sama sebe, těžko se něco dozvím. Neváhala jsem, nechala být oběd obědem a zamkla se na záchodech, aby sem nikdo nemohl přijít.

„Gee?“ zkusila jsem to. Většinou se objevovala, když se mi mělo něco stát, ale právě teď se mi nějak nechtěl riskovat život, jen kvůli tomu, že s ní potřebuji mluvit.

„Gee?“ řekla jsem zase do ticha místnosti.

„Ano?“ ozvalo se za mnou se smíchem, až jsem nadskočila.

„Nemůžeš příště dupat nebo tak? Jednou mě z tebe klepne,“ kroutila jsem hlavou a snažila se uklidnit si srdce, které se snažilo vyskočit z hrudi.

„Promiň, příště si dám pozor,“ zakřenila se na mě. Sedla si na zem, opřená zády o zeď a já si sedla naproti ní.

„Něco jsi potřebovala?“

„To si s tebou nemůžu jen tak pokecat?“ ošila jsem se. Proč bych se vlastně měla přiznávat, že jsem byla s Edwardem pryč celý večer? Už tolikrát mě Gee kárala za to, že se s ním stýkám.

„Ven s tím,“ pobídla mě, když jsem mlčela moc dlouho.

„Kde jsi byla včera večer?“ zeptala jsem se celá nesvá. Bylo to trochu zvláštní, ptát se ducha, co dělal ve večer.

„Proč?“ zamračila se Gee.

„Víš, já byla… No, byla jsem s Edwardem. Celý večer. Jak to, že ses neobjevila?“

„Ty jsi s ním byla sama? Celý večer?“ rozzlobila se.

„Jak to, že o tom nevím? Bello, ty jsi tak nerozumná! Nikdy s ním nebuď jen sama! Cítím z něho, že je nebezpečný… I když se tak nechová, má to v sobě, cítím to! A to jsi s ním jela i do školy?“

„Ano,“ pípla jsem a začala litovat, že jsem ji vůbec volala.

„Sakra Bello! Ono je celkem fuška udržet tě naživu, takže by to od tebe chtělo i nějakou pomoct! Dávej si na něj pozor, už kvůli mně, prosím!“ máchala rukama kolem sebe, dokonce se pokusila chytit mě za ramena, ale marně.

„Ale když je tak nebezpečný, proč jsi tam nebyla s námi?“ přerušila jsem její výstup. Chvíli seděla mlčky s pohledem zapíchnutým do protější zdi.

„Nevím,“ zašeptala a se zmateným výrazem zmizela.

___

I přesto, že jsem si myslela, že tenhle den je snad nekonečný, dočkala jsem se své poslední přednášky. Seděla jsem na svém obvyklém místě a ignorovala vrznutí židličky, když si na ni sednul. Byla jsem naštvaná, i když jsem neměla vlastně proč, ale co bych ho nenechala vydusit?

„Ahoj,“ ozvalo se mi u ucha. Výraz na tváři mi zůstal stejný. Chladný, naštvaný. Ale srdce mě pěkně zradilo. Bylo smutné, jak moc jsem jeho hlas znala, že bych ho poznala mezi tisíci jiných, bylo smutné i to, co se mnou dělal pouhý jeho pozdrav. Musela jsem se ale pochválit, ani jsem se na něj nepodívala.

Když vstoupil profesor, snažila jsem se předstírat, že mě jeho výklad naprosto fascinuje. Ve skutečnosti jsem neměla zdání, o čem povídá, vlastně jsem netušila, co máme za hodinu.

„Ach ne, upadl jsem v nemilost?“ zašeptal mi pobaveně opět do ucha. Jeho dech mě zašimral na krku a já se nechtěně maličko zachvěla. Doufala jsem, že si toho nevšiml a dále hrála svou roli. Věděla jsem ale moc dobře, že by stačilo, kdyby si dovolil trochu víc, než jen zašeptání do ucha či zašimrání na krku a já bych byla v koncích. Přesto jsem na sebe byla hrdá.

„Fajn,“ zamumlal si tiše pro sebe a spořádaně si sedl ke stolečku.

Byla jsem trochu zklamaná, že to vzdal tak brzy, ale nechtěla jsem mu ukázat, jak slabá jsem, takže ani teď jsem se na něj nepodívala. Periferním viděním jsem zaregistrovala, jak si hraje s propiskou. Pohazoval si ji v rukách a točil si s ní. Bylo naprosto zřejmé, že mu musí spadnout na zem, a taky že jo. Spadla mu pod mou židli, takže se musel svou židličkou přisunout blíže ke mně. To jsem ještě zvládla. Upírala jsem pohled na profesora a občas souhlasně kývla, jako že naprosto rozumím, co nám tu říká.

Když se Edward sklonil hlavou dolů, rukou se opřel o mé stehno. Maličko jsem ucukla a měla pocit, že od země jsem zaslechla uchichtnutí. Vážně jsem se snažila udržet chladnou hlavu. On mezitím, co lovil propisku ze země, mi svou rukou přejížděl přes stehno ke kolenu a zase zpět.

Přemítala jsem, jestli to dělal naschvál nebo nevědomky. Když se ta ruka přemístila přes bok na záda, věděla jsem, že tohle všechno plánoval. Běhal mi mráz po celém těle, když svou chladnou rukou zajel pod mikinu a příjemně a mazlivě mi hladil přes tričko záda. Stále byl sklopený hlavou dolů, takže jsem si v klidu mohla užívat jeho dotyků. Přivírala jsem slastně oči. V jednu chvíli jsem se mu oddala tak moc, že jsem přestala vnímat okolí a nevšimla si, že on svou hlavu dávno zvednul a spokojeně sleduje můj výraz. S velkým přemáháním jsem se pokusila nasadit zase neutrální výraz. Opět přesunul svou ruku na mé stehno a nahnul se k mému uchu.

„Nehraj si na ledovou královnu,“ zašeptal opět. Trhla jsem uraženě rameny a zase dělala, že sledovat profesora je to nejdůležitější na světě. Všimla jsem si, že tu propisku stále neměl, takže se opět poroučel pod mou židli.

Rozčiloval mě, ruku stále měl na mém stehně a naprosto v klidu si s ní jezdil tam a zpět. Už jsem nevydržela nečinně přihlížet na své mučení a sklonila jsem hlavu k němu dolů.

„To tady tu propisku vyrábíš?“ zavrčela jsem na něj a snažila se udržet klidný hlas. Byla jsem celá roztřesená z jeho dotyků, takže to byla celkem fuška. Moc mi nepomáhal jeho obličej, který byl jen několik centimetrů od mého.

„Nechci, aby ses zlobila,“ řekl tiše. Najednou byl vážný, očima se mi vpíjel do obličeje a snažil se mě tím přesvědčit o svých slovech.

„Já se přece nezlobím,“ zamumlala jsem a odvrátila pohled. Opět jsem se začala utápět v hloubce jeho zlatých studánek. Dlouho jsem bez toho hřejivého pohledu nevydržela. Musela jsem se ujistit, že se mi jen nezdá a vyhledala opět jeho oči. Tentokrát jsem se utopila úplně.

 

 

„Vážně?“ řekl s pousmáním. Já se nevzmohla na slovo. Prostě jsem byla naprosto mimo a on toho využil. Zrušil i ty poslední centimetry mezi námi. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem na přednášce, že jsme oba schovaní pod stolem a že se mi ne zrovna pohodlně sedělo. Můj mozek a tělo vnímalo pouze jeho rty, které si jemně hrály s těmi mými. Chvíli mě jen tak pokoušel, opatrně přitiskl své rty na mé a ihned je zase pustil. I když mé tělo sžírala touha přitáhnout si ho a tyhle jeho jemné hrátky ukončit, nešlo to. Tělo mě vůbec neposlouchalo. Ruka, o kterou jsem se opírala o zem, abych nespadla, mi zmizela v jeho chladné dlani. Až teď jsem si uvědomila, že dávno nesedím na židli. Edward si sednul na zem a jednoduše mě stáhl k sobě na klín.

 

 

 

 

 

 

Neprotestovala jsem. Ani jsem nemohla. Nešlo to. Tělo potřebovalo jeho polibky, stejně tak i jeho paže omotané okolo mého pasu. Jemnost byla pryč. Jakoby se moje touha odrazila i v něm. Jednou rukou mi zajel do vlasů a jemně si mě přitáhl ještě blíž, je-li to ještě možné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Slečno Swanová, pane Cullene, vysvětlíme mi laskavě, jak tohle vaše divadlo zapadá do mé přednášky?“ ozvalo se jakoby z dálky. Edward byl patrně trochu blíž planetě Zemi, než já a zareagoval rychleji.

„Slečna Swanová ztratila čočku, jen jsme ji hledali,“ vykoukl nad stůl a upřímně se na učitele, stojícího u katedry, usmál. Já začínala trochu vnímat okolí, ne jen to studené pevné tělo, které se ke mně stále tisklo. Seděli jsme v poslední řadě, takže profesor nemohl vidět, co jsme tu dělali. Naštěstí.

„A našli jste?“ rýpl si naštvaně profesor. Na odpověď nečekal, začal se věnovat svému výkladu. Stále trochu omámeně jsem sledovala Edwarda, jak nám balí věci a zvedá se na nohy, aniž by mě sundal ze své náruče.

„Co to děláš?“ šeptla jsem mu tiše do ucha a schovávala si obličej do jeho ramen, protože se po nás ostatní studenti pobaveně ohlíželi.

„Tahle přednáška je zbytečná, navíc ten profesor nemá vůbec ponětí, jak se má správně učit,“ mumlal, když otvíral zády dveře a tiše se vytratil z posluchárny.

„A ty snad jo?“ opáčila jsem, snažíc se vymanit z jeho sevření a dostat se na své nohy. Nenechal mě.

„Přestaň zlato, jsem silnější než ty. Dnešek je můj. Ukážu ti, jak se má správně učit.“ Šibalsky se usmál a mně poskočilo srdce.

­___

„Jak se nazývají příchytná vlákna lišejníků?“ zeptal se s vážnou tváří.

„Rhizoidy,“ odpověděla jsem, a doufala, že je to správně.

Jestli jsem si myslela, že odjedeme třeba k nám domů a učení hodíme za hlavu, mýlila jsem se. Ke mně domů jsme vážně jeli, ale rozhodně jsme se nepoflakovali. Edward byl přesvědčený, že mě naučí snad všechno, abych byla připravená na zkouškové období, které začínalo příští týden. Ovšem, mělo to svoje výhody.

„Správně,“ usmál se potěšeně Edward, odhodil knížku a vsedě si mě přesunul opět na klín. Zajel mi rukou do vlasů a odměnil mou správnou odpověď. Neuvěřitelně něžným a krátkým polibkem. Takhle to bylo pokaždé, když jsem odpověděla dobře.

„Ještě stále pochybuješ o mých učitelských schopnostech?“ zamumlal mi do ucha, když mě políbil na krk.

„Řekla bych, že jako profesor, bys moc oblíbený nebyl. Za dobrou odpověď bys měl své studenty odměňovat daleko víc, a ne to takhle odbývat,“ zabručela jsem nespokojeně, když mě posadil zase na postel před sebe a bral do rukou opět knížku. Jen zakroutil hlavou a nebýt dveří od auta, které venku bouchly, patrně by mě mučil dál.

„Máš tu otce,“ prohlásil jako by nic.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala jsem se trochu zmateně. Ani já jsem nepoznala podle prásknutí dveří, kdo přijel. S trhnutím ramen se zvedl a začal si oblékat mikinu.

„Tohle není dobré,“ zamumlal najednou a rychle se otočil ke dveřím. Přesně za vteřinu se otevřely a v mezeře se objevila taťkova hlava.

„Ahoj Bello. Můžeš na chvíli?“ hlas mu stoupnul do otázky, když si všiml Edwarda postávajícího u mého okna.

„Tati tohle je Edward Cullen, pomáhal mi připravit se na zkoušky,“ představila jsem Edwarda trochu rozpačitě. Cítila jsem horko ve tvářích, i když jsem vlastně neměla proč. Táta se zachoval jako správný muž a natáhl k Edwardovi ruku.

„Těší mě mladíku.“ Edward si s ním potřásl a vůbec ho nevnímal. Upíral oči za něj ke dveřím, jako by na něco číhal.

„Mě taky, pane,“ řekl nepřítomně cizím hlasem, až se mi naježily chloupky na rukou.

„Vlastně nás čeká ještě jedno kolo představování. Iane, pojď sem, prosím tě,“ otočil se otec ke dveřím.

Edward se napjal a pomalým krokem se přesunul přede mě. Nechápavě jsem hleděla na jeho nahrbená záda a chtěla ho obejít. Jeho paže mi to nedovolily. V tu chvíli vešel Ian do místnosti. I s další osobou. Gee vedle něho vypadala jako smrt, byla bělejší než kdy jindy, oči vytřeštěné. Celé tělo se jí klepalo.

„Bello, tohle je můj nový parťák! Byl sem převelen až z Washingtonu!“ představoval mi hrdě táta Iana. Ten ke mně natáhl ruku a snažil se nevnímat Edwarda, který se nehnul ani o píď. Gee skočila mezi mou a Ianovu ruku. Marně, projeli jsme oba skrz ni.

 

„Ne,“ hlesla tak tiše a tak vystrašeně, že jsem tou rukou ucukla.


 

 

V první řadě bychom Vám chtěly poděkovat za hlasy v povídce měsíce. Desáté místo... nádhera!:)

 

Pak samozřejmě děkujeme za komenty, které nás ženou dopředu, i když poslední dobou trochu pomaleji, ale snad nám to odpustíte.:)

 


 

21. kapitola Danca925 23. kapitola

zuzka88




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 22. kapitola:

 1
17.07.2013 [6:31]

Venda5NTakže "Mr.úchylák" už má jméno ..Ian.. Jsem zvědavá na pokráčko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
18.06.2011 [23:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!