Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The last chance - 4. kapitola

Ahojky, takže vkádám další kapču - je o hodně delší, než ostatní, tak vás to snad trochu potěší. Omlouvám se, že je to až tak pozdě, ale vážně za to můžu jen já! Myslela jsem, že už jsem tuhle kaču vkládala...:[ Ale asi si dám radu pro příště - radši nemyslet. Takže už to nebudu zdržovat a hurá do čtení! MyLS a blotik.
P.S. Už pracujeme na 5. kapči a jsme skoro u konce, takže by měla být brzo.

„Co to zase plácáš? Posloucháš se vůbec?“ Eddie bouchl do stolu a vstal tak rychle, že ta židle, co na ní před chvílí seděl, spadla na zem.

„Já to vím moc dobře, ale jak se tak dívám, ty to nevíš! Co se to s tebou stalo? Připadáš mi jako někdo úplně jiný, jako někdo cizí!“

S těmito slovy jsem se zvedla od stolu a odešla do svého pokoje, kde jsem sebou plácla na postel.

Proč mi tohle dělá? Vím, že já nejsem žádný andílek, ale takhle mi ubližovat nemusí.

Jistě, otce nemám ráda, už proto, že opustil mámu – i nás - , ale i proto, že jsme s Eddiem vždy byli odstaveni až na druhou kolej.

Aby o mě alespoň trochu projevil zájem, museli jsme spolu natáčet nějaký film.

A Eddie mi to, že ho zrovna nemusím, dává pěkně sežrat.

To on byl vždy ten, který stál při mně, který se mě zastával. Teď je proti mně.

Vyčerpáním jsme usnula…

Když jsem se ráno probudila, bohužel jsme zjistila, že venku prší – jak jinak – a taky jsem zjistila to, že je pondělí – musím do školy.

Vstala jsem z postele a mé první kroky vedly do koupelny. Dala jsme si sprchu a vyčistila zuby. Pak jsem si vyfénovala vlasy a narovnala je žehličkou.

Nakonec jsem se nalíčila. Dnes jsme neměla chuť na živé barvy a tak jsem líčení zvolila v černé barvě. Když jsem byla spokojená, přesunula jsem se do šatny.

Dnes jsem si dala na tom, co si vezmu ne sebe, obzvlášť záležet. Přece jen jdu do nové školy, ale myslím, že v tomhle zapadákově bych okouzlila, i kdybych na sobě měla tepláky. Ale ty jsem si na sebe vzít nemohla, protože paparazzi mi nedají pokoj. A jak je znám, nedopřejí mi ho ani ve škole.

Vybrala jsem si černé s krátkým rukávem, na kterém byly fialové flitry poskládané do tvaru hvězd, černou minisukni, béžovou blůzu a černé kozačky na jehlovém podpatku těsně pod kolena.

A bylo hotovo. Byla jsem s tím, jak vypadám, spokojená, nebylo to, jako kdyby mě dvě hodiny připravovaly maskérky, ale na to, že jsme tohle zvládla sama ani ne za nějakou půl hodinu, to bylo dobré.

Ještě jsem si vzala tašku a sešla dolů, do kuchyně. Na snídani jsem si vzala jen jogurt, zrovna, když jsem vyhazovala kelímek do koše, přišel otec.

„Dobré ráno, před chvílí ti dovezli auto, ať se máš jak dopravit do školy, tady jsou klíče,“ řekl, klíče položil na ostrůvek a odešel.

No jo, auto, úplně bych na něj zapomněla. Nechávali jsme si je s Eddiem poslat trajektem.

Vzala jsem si klíčky, věci a šla ven. Tam stálo moje milované autíčko Audi a hned za ním Eddiho Jeep.

„Počkej! Já ti s tím odjedu!“ volal od domu Eddie a už bežel ke mně. Bude chodit do stejné školy jako já – taky, tady žádná jiná škola není - , ale on bude chodit do třetího ročníku a já do prvního.

Eddie nasedl do auta a jel rovnou do školy, já jsem ho napodobila. Jakmile jsem z lesní cesty od domu najela na cestu hlavní, zamířila jsem do středu města. Školu jsem našla hravě – je to malé město. A jak jsem si mohla myslet… hemžilo se to tam paparazzima.

Z minulosti už znali mé auto, takže jakmile mě zahlédli, hrnuli se k mému autu. Já jsem se je snažila ignorovat – což moc nešlo – a snažila jsme se najít nějaké volné parkovací místo. Jedno volné místo bylo vedle červeného kabrioletu.

Mé auto už doslova okupovali paparazzi. Zhluboka jsme se nadechla, vydechla, vzala si věci a vystoupila. Hned mě zavalili otázkami.

„Slečno Swanová, co Vás přimělo přestěhovat se sem?“, „Jak snášíte rozchod Vašich rodičů?“, „Chystáte se točit nějaký film?“ Otázky se na mě valily a já nevěděla, na kterou mám odpovědět první. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a beznadějně hledala Eddieho. On mi vždycky od těch dotěrných lidí pomohl, ale teď tady nikde nebyl, aby mi pomohl.

Jak jsme se rozhlížela po parkovišti a snažila se prodrat ven z toho chuchvalce lidí, všimla jsme si, že všichni žáci stojí jako přimražení a pozorují mě s otevřenou pusou a v očích mají obdiv a většina v nich držela v rukou památníky, nebo mé fotky. „Ach jo,“ pomyslela jsem si.

„Slečno? Odpovíte nám na otázky?“ Najednou jsem zase začal vnímat.

„Ale jistě, chtěla jsem změnit prostředí, proto jsem se přestěhovala sem, k otci,“ lhala jsem.

„A ne, žádný se zatím točit nechystám, ale co není, může být,“ snažila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo.

Ještě mi dávali pár otázek, na které jsem odpovídala.

„A jak snášíte rozchod rodičů?“ Tak tohle je ta otázka, na kterou jsem odpovídat nechtěla.

Najednou mě někdo chytil kolem pasu. Byl to Eddie. Oddechla jsem si.

„Omluvte nás, ale otázek bylo dost, Bella musí jít, nebo zmešká vyučování,“ řekl, vzal mě kolem pasu a táhl mě z davu, při tom mě chránil před blesky fotoaparátů. Takhle jsme doběhli až ke škole. Tam mě Eddie pustil.

„V pořádku?“ ptal se.

„Jo, díky,“ odpověděla jsem.

„Neděkuj, to je samozřejmost, už jsem tě ohlásil, na, tady máš rozvrh,“ podal mi papír s rozvrhem hodin. Už nevypadal tak moc naštvaně, ale ještě to úplně nevyprchalo.

Sotva se mi papír dostal do rukou, Eddie byl pryč.

„Díky,“ zašeptala jsem. I když to nemohl slyšet.

Jsem zvědavá, jak dlouho na sebe budeme takoví. Proč se to muselo stát? Kdybychom nejeli k otci, nebyli bychom k sobě takoví. A už jsme zase u toho, proč se to všechno děje. Takže kdo za to může? Táta. Ten, který si nevážil toho, jaký měl doma poklad. Naší mamku. Je to úžasná osoba a on si ji nechal jen tak proplout mezi prsty. Ba co víc, od své prsty roztáhnul, aby mohla proklouznout. On to udělal vědomě. A za to ho ještě víc nenávidím. Za to, že teď rozbil naše dokonalé sourozenecké pouto mezi mnou a Eddiem. Ale to se mu nepodaří. Já si Eddieho nenechám proklouznout mezi prsty, jako on mámu. Neudělám stejnou chybu. Když už mě odloučil od mámy, od Eddieho mě nedostane.

Dívala jsem se do plánku školy a do rozvrhu. Mám mít chemii – který blbec vymyslel chemii hned první hodinu? – v učebně 110, a ta je… Sakra, neumím se v tom vyznat. Ale nakonec jsem to asi po 2 minutách našla. Běžela jsem po chodbě, protože byla skoro prázdná. Už mělo zvonit, takže všichni byli ve svých třídách.

Rychle jsem vešla do dveří učebny a hledala volné místo. Byla tady asi tři volná místa. Dvě u kluků a jedno u holky. Kluci si okamžitě dali věci ze židlí dolů a nechutně na mě mrkali. Si myslí, že mě dostanou do postele? Ta jedna holka se na mě divně dívala. Nevím, jestli proti mně něco měla, protože jsem byla středem pozornosti – o což jsem se ani neprosila –, nebo proto, že se tak dívá na všechny. Ale byla rozhodně milejší než ti dva blbečkové.

„Můžu?“ zeptala jsem se jí.

„Hm, pro mě, za mě. Klidně si sedni,“ odpověděla mi s nezájmem. Takže aspoň někdo normální, koho nezajímá, že jsem hrála v nějakých filmech? I když mě nemá asi moc v lásce, je normální.

„Díky,“ odpověděla jsem stejným tónem, jako před chvílí ona mě. Potom jsem si jí už nevšímala. Jenom jsem si vytáhla papír a tužku, abych si mohla něco zapsat, kdyby bylo třeba, protože jsem si sešity nezařídila.

„Dobrý den, třído. Máme zde novou studentku, kterou někteří z Vás už znají z televize,“ začal učitel, když vešel do třídy a dychtivě se na mě díval. Že by další fanoušek? A proč to sem vůbec tahá? Já teď nejsem herečka, nebo slavná hvězda, ale studentka, která chce v klidu vystudovat, aby mohla pryč od otce, kterého nesnáší.

„Mohla byste se nám představit?“ zeptal se. A teď jsem měla sto chutí mu říct, že když mě znají z televize, nemusím, ale musela jsem si nechat titul příjemná herečka. Pak by se to doneslo novinářům, kteří tady beztak někde slídí a hledají, co by zase vymysleli. Ještě by řekli, že začínám být problémové dítě, a proto mi nechodí žádné nabídky na filmy, i když jsem jim před školou řekla, že já sama se zatím žádný točit nechystám. No jo, co chcete od novinářů?

„Ale samozřejmě. Jmenuje se Isabella Swanová. Přijela jsem tady za svým otcem, a taky tady budu studovat,“ dořekla jsem a sedla si. Učitel se po chvíli vzpamatoval a začal vykládat. Naštěstí jsem dobrá herečka, jinak bych se asi pozvracela, když jsem říkala, že jsem přijela za otcem… Hlavně, když jsem to řekla přeslazeným hlasem. Teď mi můžou dát nobelovku.

Tak, první hodinu chemie jsem přežila bez újmy na zdraví a zbytek dnes proběhl taky celkem v pohodě. Tedy, pokud nepočítám to, že se mnou chtěl každý vybavovat a už si ani nepamatuji, kolik rukou, fotek, nebo památníků jsme podepsala.

A Eddieho jsem celou školu neviděla, až na obědě. Seděl v nějakém hloučku kluků a nevěnoval mi ani jedem pohled.

Smutně jsem svěsila hlavu a šla si koupit něco k jídlu. Vzala jsem si jen jablko a neochucenou vodu. Na víc jsem neměla chuť.

Rozhlížela jsem se, kam si půjdu sednou. Zdálo se, že všichni na to čekali. Najednou se vedle mě objevila malá černovláska, smála se od ucha k uchu a malinko mi připomínala ty pohádkové skřítky.

„Ahoj, jsem Alice, pojď si sednout za námi. Sedíme támhle. Budeme skvělé kamarádky! Vím to!“ vychrlila, a aniž by počkala na odpověď táhla mě za sebou. Mě nezbývalo nic jiného, než jít dobrovolně.

„Lidi, tohle je Bella. Bude s námi sedět, je tady nová,“ prohlásila Alice, když jsme přišly se stolu, kde seděli už čtyři andělé, s Alice čtyři.

Nevím proč, ale myslím, že s těma kamarádkami má pravdu, je jiná než jiní lidé, chová se ke mně jako k normální holce a to se mi líbí.

„Hele, já vás nechci obtěžovat, klidně můžu jít…“ nestačila jsem to doříct, protože mě přerušil ten nejkrásnější hlas, na světě, který jsme kdy slyšela.

„Neobtěžuješ nás, jsme rádi, že jsi tady s námi!“ prohlásil, jako by si ani neuvědomil, co právě řekl. Ale po malé chvilce si to přece jen uvědomil a svůj pohled stočil k podlaze. Já jsem udělala to samé a měla jsem pocit, že jsme červená až na zadku.

Sice jsem si toho anděla pořádně neprohlédla, ale i za tu chvíli jsem viděla dost. A mám pro to jen jedno slovo, a to: DOKONALOST

Byl krásný a ten jeho úsměv, když si uvědomil, co vypustil z úst… Ale zřejmě toho nelitoval a popravdě, ani já ne. Lichotilo mi to.

„Ok, Bello, tohle jsou mí sourozenci. Emmet – vtipálek, Rosalia – kráska, Jasper – miláček, ten je můj, na toho mi nešahej, a nakonec Edward. Edward je jednoduše… Edward. Idol všech holek, ale on žádnou nechce,“ představila všechny. Takže Edward. Dokonalé jméno pro anděla.

„Jo, ale co není, může být…“ Zdá se mi to, nebo jsme tohle neměla slyšet? Edward hodil po Alice vražedný pohled.

„Ahoj Bello!“ pozdravili všichni vzorově.

„Hele, Bello, něco ti řeknu,“ smál se Emmet a naklonil se ke mně, jako by mi chtěl říct největší tajemství na světě.

„Mám takové podezření, že je Edward teplej,“ šeptal a pak propukl v šílený smích. Cela jídelna se na něho dívala.

Připadal mi strašně směšný a já se neubránila a po dlouhé době jsem se zase smála.

Musím uznat, že Cullenovi jsou úžasní. Díky nim mám po dlouhé době mám zase pocit, že někam patřím.. Do teď jsem nepatřila nikam. Opět mám pocit, že jsem našla opravdové přátele a ne jen nějaké lidi, co jdou po mých penězích, mě popularitě, mě kráse – ne, že bych se mohla rovnat s takovou Rosalii. Do teď byl můj jediný opravdový přítel můj deník.

Alice říkala, že většina lidi ve škole se jich bojí, mají z nich strach. Nechápu proč.

Zrovna byla poslední hodina. Historie. S Edwardem. A z mého přemýšlení, jak jsou Cullenovi úžasní, mě vytrhl učitel.

„Slečno Swanová? Můžete odpovědět, v kterém roce se stal tato významná událost?“ Já na něj jen zírala neschopná slova. Neměla jsem ponětí, co se probírá.

„Ehm…“ To bylo jediné, co jsem dokázala, učitel nadzvedl jedno obočí.

„V roce 1935,“ řekl Edward vedle mě a já se na něj vděčně usmála.

„Správně, děkuji, slečno.“ Tak s tím chlápkem si rozumět nebudu.

Když vyučování skončilo, Edward mě doprovodil k autu. Myslím, že právě dnes jsem začala věřit na lásku na 1. pohled.

U auta ale čekal Eddie. Poděkovala jsem Edwardovi a otočila jsem se k Eddiemu.

„Koukám, že sis našla kamarády,“ řekl škodolibě. Ho to ještě nepřešlo? Co mu vadí?

„Jo, našla a myslím, že nejsem jediná,“ připomněla jsem mu.

hele, víš, jak těžké je zapadnout a najít si přátelé, když jsi moje sestra?! Nemáš ani ponětí! Ty žiješ v tom tvém dokonalém světě!“ vyjel po mně. Tak tohle byla naprostá rána pod pas. Faul.

„Eddie ty nemáš ani ponětí, jak já se cítím, ale když to vidíš takhle, tak já budu dělat, že neznám tebe a ty zase mě, Už nikdy tě nebudu obtěžovat. Spokojený?!“ snažila jsem se to říct v kli, ale moc to nešlo, můj hlas mě zradil, slzy jsem měla na krajíčku. Po svém proslovu jsem nasedla do auta, vycouvala a dupla na plyn.

„Bello!“ slyšela jsem ještě, nebyla jsem si jistá, od koho to pocházelo, ale stejně jsem to ignorovala a jela dál.

Dnes bych nejradši domů nejezdila, ale nikam jinam jsem jít nemohla, neznala jsem to tady.

Doma jsem se zavřela ve svém pokoji. Plácla jsem sebou na postel a plakala. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechen ten vztek, a tohle se mi zdálo jako dobrý způsob.

Ale najednou mi začal zvonit mobil. ALICE.

„Ano Alice?“ Na obědě jsem jí dala své číslo.

„Bello, měla jsem strach, slyšela jsem to s Eddiem, a jak jsi pak odjela… Jsem ráda, že ti nic není. Ani nevíš, jakou jsem měla starost a Edward, ten do mě pořád hučel, abych ti zavolala... Nevíš, jak jsme si oddechla,“ vychrlila ze sebe šíleně rychle a mám pocit, že se ani jednou nenadechla a taky mi nešlo do hlavy to s tím Edwardem, ale nechala jsem to být.

„To je v pořádku, jen jsme se trochu chytli, nevím, co mám dělat, připadá mi to, jako bychom se od sebe vzdalovali, jako by mezi námi byla obrovská propast a mi se přes ni nemohli dostat. Říká, jak to má těžké, když jsem jeho sestra, ale neví, jak těžké to mám já, kdyby mě alespoň poslouchal tak…“

„Bello, už se nechci ha…“ Eddie vrazil do mého pokoje. Ten konec asi slyšel…

„Já… zavolám ti pak,“ vykoktala jsem do mobilu a típla to.

„Eddie…“

„Ne! Teď budu mluvit já! Takže ty to máš těžké? Ty? A co mám říkat já? Nevíš, jak se cítím já! Celý život jsem se o tebe staral, poslouchal tě, byl jsem jako tvůj rodič, ale teď už ne, je konec. Choď si za někým jiným, třeba za tou tvou novou kamarádkou! Musíš se osamostatnit! Chváš se jako dítě!

A už nikdy neříkej, že TY to máš těžší! Nikdy! Od chvíle, kdy ses narodila, všichni obskakovali jen tebe, já byl až na druhé koleji! Takže tohle už nikdy neříkej!

Myslíš si o sobě Bůh ví co, ale není to vůbec pravda! ‚Já jsem malá herečka, točím filmy a mám hromadu penízek! Vyfoťte si mě!‘“ křičel na mě a na konci se snažil napodobil můj hlas. Celou tu dobu chodil po pokoji, rozhazoval divoce rukama a do všeho bouchal.

„JÁ tady být nemusím!“ křikla jsem, vzala si bundu a klíče od auta. Už tady nechci být ani minutu.

Když jsem byla v autě, dupla jsem na plyn.

Nevěděla jsem, kam jedu, kam dojedu a přes slzy jsem neviděla na cestu a nevěděla jsem ani to, jako právě dělám chybu, ale bylo mi to jednou, hlavní bylo, že už nejsem v tom domě. Hlavní cíl byl dostat se odsud co nejdál. Pryč.


Nechte nám prosím komentíky - stačí jen smajlík -, aby jsme věděli, jestli někdo povídku čte. Myslím, že když kliknete na malého smajlíka a dáte uložit, tak vám to nic neudělá. PÁÁ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The last chance - 4. kapitola:

 1
1. martty555
26.11.2011 [21:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!