Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Fear - 10. kapitola

24.10.2011 (17:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1334×

Na mé protesty tu ovšem není nikdo zvědavý, když se kroutím a přešlapuji z místa na místo, nekompromisně mě chytne za rukáv bundy a táhne mě do restaurace násilím, jakmile mě do nosu ale uhodí příjemná vůně čínské kuchyně, taji jako zmrzlina na slunci a div Edwarda ke stolu nepopoháním.

„Dobré odpoledne, dáte si něco k pití?“ obslouží nás asi třicetiletá číšnice, jakmile dosedneme ke stolku, a cpe nám do ruky jídelní lístek.

„Dám si neperlivou vodu,“ požádám s pohledem upřeným do jídelního lístku, než se ovšem stačím nadechnout k tomu, co bych si dala k jídlu, Edward mě předběhne a oznámí číšnici náš výběr, tedy můj výběr, pro sebe si neobjedná nic.

„Ty nemáš hlad?“ nechápu jeho rozhodnutí, objednal si jen vodu jako já, zatímco nad jeho výběrem jídla kroutila hlavou i samotná servírka.

„Já nechci. Jsem na… Ehm, speciální dietě,“ vysvětlí neochotně. Pozvednu obočí, změřím si jeho bezchybnou postavu pátravým pohledem a znovu se přesunu k jeho očím, ve kterých čtu vyčkávavost.

„Na dietě?“ zašklebím se na něj, ale on nejspíš nemá náladu na to, aby mi něco vysvětloval. Dál mlčíme, ani jeden z nás se nemá ke slovu, vlastně bych řekla, že jsme vyčerpali veškeré téma k hovoru. Jakmile si pochutnám na výborném kuře Kung-pao, jsem naladěná na správnou vlnu, takže ani neprotestuji, když při placení Edward galantně zacvakne celou útratu.

„V kolik musíš být doma?“ zeptá se, když nastupuji do zaparkovaného Volva, na malý moment mě tím vyvede z rovnováhy. Venku se dosud parádně setmělo, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby měli doma starost, na druhou stanu je pravda, že si nejspíš myslí, že doma trucuji v pokoji, takže mě nebudou rušit… snad!

„Nevím,“ odpovím popravdě, čímž Edwarda trochu rozesměji, dobře vidím, jak mu cukají koutky, ale dál se nezdržujeme. Nastoupíme do auta a Edward znovu vyjede kupředu, chvíli se motáme ulicemi, až mi konečně dojde, že vím, kam jedeme. Zamyšleně nakrčím obočí.

„Nechtěl jsi něco zařídit?“ divím se, když si uvědomím, že si to znovu uháníme do Forks.

„Měl jsem, ale to počká. Ta chvíle s tebou byla rozhodně příjemnější než zařizování ve městě,“ ujistí mě s úsměvem, ale moc velkou radost mi tedy neudělá, cítím se provinile.

„Děje se něco?“ všimne si po chvíli mé náhlé skleslosti.

„Otravovala jsem tě,“ přiznám neochotně důvod své skepse. Po očku se podívám na Edwarda, který na mě nevěřícně zírá.

„Děláš si legraci?“ nechápe. „Otravovala? Já jsem byl rád, že jsi se mnou vůbec jela, kdybys mě otravovala, nenabízel bych ti cestu do Port Angeles, nezval bych tě na jídlo, Bello. Nebuď hloupá, radši se usměj, to ti sluší víc,“ napomene mě a já se musím chtě-nechtě pousmát nad jeho výtkou.

„Dobře, dobře,“ kapituluji, když se vřítíme za značky, které nás upozorní na to, že se nacházíme ve městečku Forks. Pohlédnu na hodiny a trochu se zděsím, když zjistím, že jsem byla pryč přes tři hodiny, Renée se jistě pokoušela nejednou navázat s mou maličkostí kontakt…

„Edwarde, mohl bys mi zastavit dál od domu, nechci, aby naši věděli, že jsem přijela autem,“ požádám ho a neubráním se zrudnutí. Edward ovšem pochopí a zastaví tři domy dál od našeho, zaparkuje auto u krajnice a automaticky vystoupí, nejprve si myslím, že jen něco jde zkontrolovat na autě, když však zamkne auto a zařadí se na chodníku vedle mě, je mi jasné, co jde dělat.

„Nemusíš se mnou chodit,“ snažím se ho odradit z jeho plánů, které mi tak trošku nezapadají do těch mých, sám je ovšem pevný jako skála, trvá na tom, že by se mi mohlo něco stát ještě předtím, než dorazím domů, a to by si prý nemohl vzít na triko.

„Ty nejdeš domů?“ podiví se nehraně, když se obloukem vyhnu hlavním dveřím a co nejrychleji proběhnu podél strany domu, abych se tak dostala k mohutnému ořechu, slézt dolů sice nebyl moc problém, ale vylézt nahoru, to bude oříšek, zauvažuji při pohledu na strom, který se topí v šeru.

„Jdu, ale musím tam nejprve vylézt,“ objasním mu svou situaci a vůbec se nedivím, když v šeru blýskne svým oslnivým úsměvem. Je mi jasné, že má nějakou poznámku, kterou by rád řekl nahlas, ale zdrží se komentáře, za což jsem mu vděčná.

„Vylezeš tam?“ pochybuje o mém lezeckém umění, abych si zachovala formát, hluboce se nadechnu, vyhledám nejbližší větev stromu a opatrně se na ni zavěsím. Trošku nemotorně ručkuji po kmeni ořechu, až se nakonec úspěšně dostanu na první pevnější větev, ze které to snad už bude hračka.

„Neboj,“ procedím skrz zuby, jak se pekelně soustředím, abych se před ním neshodila, to bych asi nepřežila, kdyby ve škole rozhlásil, jak jsem ze stromu slítla jako hruška! Mé oči si pomalu začnou přivykat na přítmí, takže dokážu bezpečně určit, která větev je dostatečně silná na to, aby udržela mou váhu. Udělám několik drobných krůčků, pevně se přitom držím všeho, co se mi dostane pod ruku, musím být špinavá jako dobytek, radši se ani nechci vidět ve světle pokoje, ale přesto se po nekonečné době dokážu dostat k poslední větvi u okna do pokoje.

„Jsi dobrá,“ uzná mi šeptem bod, čímž si u mě šplhne. Abych dokázala svůj talent pro zdolávání překážek, vytáhnu se z sedu do podřepu, připravím se ke skoku, ale v tu chvíli cítím, jak se větev pode mnou lehce hne, než se však stačím přehoupnout na parapet svého okna, uslyším křupání a nebezpečně znějící praskání.

Zůstanu jako socha stát na místě, místo abych se hnula a přeskočila, takže ztratím spolu s padající větví pevnou půdu pod nohama a ocitnu se ve vzduchu. Už se připravuji na tvrdý náraz o zem, když dopadnu – sice taky tvrdě, ale rozhodně ne na zem, jasně cítím pevné paže, které mě zachytily ve vzduchu.

„Ale ten strom to nějak nerozchodil,“ bublá Edward smíchy, když mě svírá v náručí. Ani si nestačím všimnout, že se ho držím pevně jako klíště, rozklepaná jsem řádně, vlastně vůbec nechápu, co se stalo, dokonce ani nevím, jak se najednou ocitnu na kraji pokoje u okna, jen vidím Edwarda, který mě drží v náručí, dívá se mi do očí a vážný úsměv mu pohrává na rtech.

„Díky,“ šeptnu po chvíli, mám totiž strach, jestli jsem svou hlasitou venkovní show nevyrušila rodiče, napínám uši jak jen to jde, ale nic neslyším, takže usoudím, že jsou nejspíš zabraní v rozhovoru, možná i spí.

„Rádo se stalo,“ odpoví s pohledem přikovaným k mé tváři. Srdce mi tluče jako šílené, cítím mravenčení po celém těle, především je to z jeho těsné blízkosti, ale jeho přítomnost mi není odporná, vlezlá, nemá žádný erotický podtext, drží mě čistě ochranitelsky, tak nějak rytířsky…

Bello, probuď se, nařídím si náhle, když se má fantazie rozjede na plné obrátky.

„Přál bych si vědět, na co teď myslíš,“ zašeptá po chvíli ticha. Silou vůle se přinutím povolit pevný stisk jeho bundy, vymotám se z jeho náručí, dopadnu pevnýma nohama na zem, a teprve potom jsem schopná odpovědět na jeho slova.

„Číst myšlenky lidem by nebylo na škodu,“ uznám, ale dál se v jeho slovech nepitvám. Nejspíš pochopí, že ať mezi námi proběhla jakákoli tajemná chvilka, už je dávno po ní, takže se s pokrčením ramen otočí k oknu, vyskočí na parapet, natáhne se po větvi, která přežila můj pád, a přehoupne se na strom.

Nedá mi to, abych ho nechala jen tak odejít, takže se hned objevím v okně, najdu ho ihned. Nepohnul se ze stromu, jen se otočil, dívá se na mě upřeným pohledem, který mohu rozeznat jen díky slabému svitu lampičky, kterou jsem nechala svítit před svým útěkem.

„Dobrou noc, Bello,“ řekne posléze a než stačím cokoli odpovědět, sešplhá dolů po kmenu, na konci seskočí a dopadne ladně na nohy. Ruce si vrazí do kapsy bundy, připne si ji víc ke krku a vydá se ke svému autu, ještě nějakou chvíli po jeho odchodu jen tiše sedím na parapetu a přemýšlím o tom, co jsem za dnešek vlastně zažila. Ať jsem s Edwardem cítila cokoli, nebyla mi jeho přítomnost nepříjemná, spíš naopak…

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Fear - 10. kapitola: