Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec života - 14. kapitola

22.10.2010 (09:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2231×

14. kapitola

Bella:

Charlie chtěl, abych obstarala různé složenky, a kdo ví co všechno, protože se bál, že za jeho nepřítomnosti všechno zkolabuje. Samozřejmě mi to nevadilo, měla jsem aspoň čím zaplnit den.

Rozhodla jsem se, že do školy chodit nebudu. Osmnáct už mi bylo a strýček Charlie řekl, ať dělám, co je podle mě správné. Rozhodla jsem se tedy, že budu doma a budu se o všechno starat. Jako to dělávala mamka.

Když jsem vše zařídila, ještě jsem se za ním stavila v nemocnici, bohužel zrovna spal. Sedla jsem si tedy před jeho pokojem na lavičku a přemýšlela. Přemýšlela nad ním. Nad Edwardem.

Potkala jsem ho sotva před pár dny a už jsem věděla, že ho miluji z celého srdce. Jakoby mě zvláštní mocí přitahoval. Jako by mě právě on udržoval při životě. Nepřekvapilo mě, že zrovna tak nádherná osoba je upír. Počítala jsem s tím, že nic tak krásného nemůže být lidského. Ne, co to tu povídám. On byl člověk, téměř… Nikdy jsem se nesetkala s tak civilizovaným upírem, jako byl on. Jako byla celá jeho rodina. Naprosto neskutečné a přitom tak ušlechtilé. Jejich druh jsem viděla poprvé v životě. Všichni ostatní upíři, co jsem kdy za svůj krátký život stihla potkat, byli naprosto odlišní. Byli zlí, žízniví zabijáci. Já se jich ovšem nebála.

Už od narození jsme s mamkou u mě sledovaly jistou odlišnost od jiných dětí. Ne jen moji, i Kristen, jakožto mého dvojče, byla jiná. Ona si toho ovšem vůbec nevšímala, a i když jsme se s mamkou snažily s ní promluvit, nikdy nám nevěřila. Nevěřila v to, že já vlastním schopnost a ona patrně taky. Nevěřila, že existuje něco nadpřirozeného. Ani otec o tom neměl páru.

Všechno se vyřešilo, když od nás Kristen utekla. Ano, utekla. Když jí bylo devět let, prostě najednou zmizela. Dva roky jsme po ní pátrali, nenašli jsme ji. Tehdy se ten tvor zjevil poprvé v našem domě. Otce nějakým způsobem na ten večer uspal. Nevím, jak to udělal, ještě jsem tehdy se svou schopností nedokázala manipulovat.

„Na něco tady čekáte, slečno?“ vyrušila mě z mých vzpomínek sestřička. Byla protivná. Tvářila se jako by snědla všechnu moudrost světa.

„Ne, už jdu domů,“ usmála jsem se na ni sladce a zvedla se z lavičky. Ani jsem nevnímala jízdu svým oblíbeným náklaďáčkem.

Doma jsem se rozhodla, že bych mohla uvařit nějaké jídlo, bylo něco okolo půl jedné, tak jsem se pustila do lasagní. Když jsem chtěla strčit svůj výtvor do trouby, nahoře, v druhém patře, něco bouchlo. Okamžitě jsem se napnula, odhodila pekáč a vydala se nahoru. Že by nás našli i tady? I přesto, co nám udělali, nás stále hledali?

Pomalým, a snad doufám i tichým krokem, jsem se dostala až před můj pokoj a se zatajeným dechem jsem sáhla po klice. Ani jsem s ní nestihla otočit a už mě někdo svíral v náručí.

„Nebojíš se tu, takhle sama ve velkém domě?“ zašeptal mi sametový hlas do ucha a mně se tělo rozvibrovalo vzrušením.

„Nebojíš se takhle strašit v cizím domě?“ zasmála jsem se uvolněně.

„Kdo tu straší? Já tě přišel navštívit,“ usmál se na mě můj anděl a nepouštěl mě ze svého náručí.

„Víš, že návštěvy chodí dveřmi?“

„Dveře jsou pro nezvané hosty,“ odrovnal mě zářivým úsměvem. Málem jsem se roztekla, kdyby mě nedržel ve své studené náruči, patrně by ze mě zbyla jen tekutina. Nedokázala jsem se odtrhnout od jeho očí. Byly tak magicky zlaté, hypnotizující. Edward mě se smíchem pozoroval, pomalu se naklonil k mému uchu. Jeho studený dech mě zašimral, až jsem se trochu ošila a zasmála.

„Chyběla jsi mi,“ zašeptal tak tiše, že jsem to skoro neslyšela. Snažila jsem se vzpamatovat, uklidnit své myšlenky, uklidnit své srdce. V jeho přítomnosti nemožné.

„Ehm,“ cukla jsem hlavou a snažila se soustředit na něco jiného. „Musím jít dodělat lasagne.“

„Pomůžu ti,“ oslnil mě dalším ze svých úsměvů a než jsem stačila zaprotestovat, byl pryč.

„Edwarde? Nezapomněl si tady něco?“ zeptala jsem se pobaveně. Okamžitě se objevil u schodů a nechápavě si mě měřil. V tomtéž okamžiku zdobil jeho obličej opět úsměv.

„Aha,“ kývl hlavou a už mě nesl v náručí dolů. Se smíchem jsem se mu vykroutila a vrhla se na lasagne. I když byl upír, a patrně uměním kuchaře neoplýval, velmi dobře mi pomáhal. Až když jsme vkládali společně mísu s tou pochoutkou do trouby, vzpomněla jsem si, co mi vrtalo hlavou.

„Jak to, že nejsi ve škole?“

„Byla tam nuda,“ pokrčil rameny.

„Proč nejsi ty ve škole?“ opáčil po chvíli.

„Je tam nuda,“ usmála jsem se na něj zářivě.

„Proč tvoje sestra do školy chodí, a ty ne?“ nenechal se odbýt.

„Prostě se mi nechtělo,“ pokrčila jsem rameny, teď už vážně. „Chtěla jsem zůstat doma, abych se tu mohla starat o strýce, o celou jeho zanedbanou domácnost. Kristen by se toho nikdy neujala a přitom je to tak potřeba!“

Chvíli mě zamyšleně pozoroval, patrně uvažoval nad tím, jestli jsem se naprosto nezbláznila. Vím, kdo by se dobrovolně vzdal školy, jen kvůli tomu, aby mohl doma uklízet? Patrně asi jenom já.

„To je od tebe hezké. Ale musíš se vzdělávat… Tak mě napadlo, já mám naučeno na století dopředu, mohl bych ti dávat doučování,“ blýskl na mě zářivým úsměvem.

„Myslím, že by to moc dobře nedopadlo,“ zašeptala jsem rozpolceně, protože jeho úsměv mi dělal problémy správně se nadechnout. Jen představa, že bych celý den trávila s tímhle hypnotizérem, mi podlamovala kolena. Nestihla bych nic udělat, a pochybuju, že bych se něco naučila. V jeho přítomnosti asi těžko.

„Já si myslím, že to zavedem,“ mrkl na mě uličnicky, přesto jeho pohled zakazoval námitky. „Klidně mi za mé soukromé doučovací hodiny můžeš platit, ale připomínám, že peníze nejsou to pravé ořechové, co bych chtěl,“ dodal po chvíli. Stál ke mně zády, díval se dovnitř do trouby. Prozradila ho jeho ramena, která se otřásala.

„Ty se mi směješ?“ zeptala jsem se opatrně.

„Měl bych?“ otočil se na mě zpátky. Chvíli jsem si ho měřila pohledem, snažila jsem se, aby to vypadalo naštvaně. Nepovedlo se mi to. Když jste s ním, těžko dokážete být naštvaní.

„Neboj, nebudu přísný,“ koukl na mě zpod řas. Naštvanost mě opouštěla tak rychle, jako se mihotá krajina za jedoucím vlakem. Ten jeho pohled byl k nevydržení.

„Fajn,“ zamumlala jsem a osvobodila svoje oči z jeho zlatého žaláře. On vážně musí mít vystudovanou psychologii, nebo nevím. Se šibalským úsměvem mě chytl do náruče a zatočil se mnou.

___

„Ty nejedeš?“ broukla na mě mrzutě Kristen, když jsem si chystala papíry, které chtěl strýc vyplnit. Byla na mě naštvaná, vlastně, kdy nebyla! Ale když přišla ze školy a první, co uviděla, byl Edward, který mě na gauči objímal, okamžitě se jí obličej zamračil jako obloha před bouří. Čekala jsem, kdy vybuchne, ale ono nic. Jen místo mluvení vrčela.

„Jedu, ale je přece ještě čas,“ pokrčila jsem rameny a pokusila jsem se na ni usmát. I přes tu její nenávist jsem věděla, že mě má taky ráda. Přece jsme byly sestry.

„Fajn, ale já odjíždím tak za pět minut. Pak budeš muset jet svým starouškem,“ zahučela a rychle vyběhla schody do druhého patra. Koukla jsem na hodiny a zděsila. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí! Edward mě naprosto okradl o všechen čas na přípravu. Jelikož tohle pro mě měla být vlastně první hodina, ta oficiálně první se mi jaksi nevydařila, raději na ni nevzpomínat, chtěla jsem mít menší časovou rezervu, abych se stihla psychicky připravit na tuhle společenskou sebevraždu. Tanec! Můj životní nepřítel! Ani jsem netušila, jaké šaty si vzít! V tom zazvonil zvonek ode dveří.

„Myslím, že tyhle jsou přesně pro tebe. Edward se z tebe zblázní,“ podávali mi balíček Alice s mrknutím oka. Než jsem stihla poděkovat, zmizela, stejně tak auto, které stálo na příjezdové cestě. Nakoukla jsem do tašky a uviděla nádherné modré šaty. Byly tam i boty. Jak jinak.

Edward:

„Učíš se hodiny, nebo co?“ drcnul do mě Emmett, když jsem už asi po sté kouknul na hodiny, které byly nad vchodovými dveřmi do vestibulu tanečního sálu.

„Zmiz,“ zasyčel jsem naštvaně. Bella tu měla být už před dvaceti minutami, aspoň tohle viděla Alice. Sama jí dovezla šaty, mimochodem odmítala mi je ukázat, tak kdepak je? Kristen tu už dávno byla, odměnila nás nenávistným pohledem a zařadila se do hloučku nějakých, ne moc inteligentních, dívčin. Udržovala si stále stejný výraz, kdykoli mě potkala. Ve škole mě naprosto ignorovala, tak jsem to raději zabalil. Sršela z ní taková zloba a nenávist, až mě to vážně trochu děsilo. Ovšem, v Bellině přítomnosti, kam jsem se nakonec ze školy odebral, všechny zlé pocity zmizely. Byla dokonalá! Až teprve teď jsem začal chápat, jak moc se láska dá prožívat. Bylo to něco neuvěřitelného.

Konečně jsem zahlédl její náklaďáček, který si to rozvážně šinul po silnici. Jela pomalu, čímž mě dováděla k šílenství. V sále již hrála hudba, jediný kdo chyběl, jsme byli my dva. Měl jsem pocit, že jí trvá věčnost, než vyndá klíčky ze zapalování, než otevře dveře. Na parkovišti nikdo kromě nás dvou nebyl, raději jsem jí pomohl. Svou rychlostí.

„Dávejte přece pozor, pane. Nejsem tak nerozbitná jako vy,“ smála se, když jsem ji rychle vyndával z kabiny auta.

„Omlouvám se, slečno, ale nemohl jsem se vás dočkat. A vy mě ještě trápíte tou vaší šnečí rychlostí,“ obdařil jsem ji úsměvem.

„Za tohle vám pošlapu nohy,“ zakřenila se na mě.

„Jak je libo,“ zamumlal jsem, zvedl ji do náruče a vydal se do budovy. Protestovala, chtěla na zem. Umlčel jsem ji polibkem. Její protesty hned jaksi ochably.

Když jsme vešli do sálu, pustil jsem ji celou malátnou na zem a držel okolo pasu. Zrovna se všichni zadávali do párů.

„Jsi překrásná,“ zašeptal jsem ji do ucha a pohladil ji po zádech.

„Hm,“ byla odpověď. Patrně neměla ani sílu mluvit, pousmál jsem se v duchu. To jak se jí rozbušilo srdce, kdykoli jsem se jí dotknul, bylo něco naprosto nádherného! Nic jiného bych už nikdy nemusel slyšet, jen její srdce... A její hlas.

„Nenecháš mě spadnout, viď že ne?“ zamumlala mi do hrudi, když jsme se měli učit správné držení při tanci Waltz.

„Nepošlapeš mi nohy, viď že ne?“

„Vyděrači,“ řekla tiše a koukala na nohy, jestli je pokládá správně.

„Nedívej se dolů. Podívej se na mě, povedu tě,“ zašeptal jsem jí do ucha. Trochu nejistě zvedla zrak a už už zase chtěla sklopit své krásné oči k nohám.

„Ne. Na mě, Bello, na mě,“ odporoval jsem. Poslechla, zadívala se mi upřeně do očí a naprosto se uvolnila. Cítil jsem to z jejího postoje, i z toho, že se mi konečně oddala a nechala se celkově vést. I když jsme se měli učit teprve základní kroky, automaticky jsem zapojil do sestavy obě otočky. Bella si ani neuvědomovala, že právě ukázkově tančí. Prodloužil jsem krok a zatím se úspěšně vyhýbal všem snažícím se párům. Několika lidem se naše vystoupení nelíbilo dle jejich myšlenek. Zabíjeli mě pohledem a mysleli si, jak tady frajeřím. Na chvíli jsem uvolnil své oči od Belliných, jen na nepatrnou chviličku. Staly se dvě věci naráz. Bella, jelikož neměla svého „vůdce“ zakopla o vlastní nohy, a nebýt toho, že jsem ji držel, ležela by na zemi. Mezitím propalovala Kristen Bellu nenávistným, až skoro smrtícím, pohledem. A právě tenhle pohled upoutal moji pozornost. Nevěřil jsem vlastním očím. Naháněl mi hrůzu, mě, takového netvora, přímo děsil. Na dálku z ní naprosto vyzařovala nenávist. Bella si toho pohledu všimla taky. Najednou se začala dusit, ruce ji vylétly ke krku a ona se snažila popadnout dech. Nevěděl jsem co dělat, moje jediná láska lapala po dechu, ale nikdo jiný, než my a Kristen jsme to nezaregistrovali.

„Lásko? Co se děje? Bello?! Bello!!“ třásl jsem jí rameny zoufale. Najednou vše ustalo. Bella stále s rukama na krku dýchala hlubokými nádechy a já se otočil na Kristen. Opět se na nás dívala, ale už jenom s lhostejným, co víc, s pobaveným výrazem.

„Jsi v pořádku, Bello?“ chytil jsem tu křehkou tvářičku do svých dlaní. Jen zakývala se zavřenýma očima. Byl jsem zděšený! Co tohle mělo znamenat?

„Co se stalo?“ ptal jsem se zmateně, když jsem odvedl Bellu pryč ze sálu. I přes její protesty, že už je jí lépe, jsem ji položil na lavičku a její hlavu jsem si položil na nohy. Hladil jsem ji po vlasech a uvědomoval si, že jsem ji málem ztratil. Ještě chvíli a byla by…

„Kristen patrně objevila dávno objevené tajemství,“ zakřenila se na mě Bella. I přes to, co se stalo, se zase usmívala.

„To mi prosím vysvětli,“ požádal jsem zmateně.

„Nemůžu,“ usmála se opět. Když jsem chtěl protestovat, zarazila mě rukou.

„Vypadá to, že ani ta druhá hodina se nevydařila, že?“ zašeptala po chvíli ticha smutně.

Tak co na to říkáte? Asi nic moc, vím... Nechala jsem vás moc dlouho čekat, takže pochopím, když o to nebude zájem... Kdyžtak aspoň napište komentář, ať vím, že už nemám pokračovat.:)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec života - 14. kapitola: